ECLI:CZ:NS:2005:3.TDO.1.2005.1
sp. zn. 3 Tdo 1/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. ledna 2005 o dovolání podaném obviněným M. S . , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 12. 2003, sp. zn. 4 To 587/2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 2 T 90/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 17. 6. 2003, sp. zn. 2 T 90/2002, byl obviněný M. S. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., který po skutkové stránce spočíval v tom, že „jako jednatel společnosti K., s.r.o. s předmětem podnikání koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej, odebral s úmyslem nezaplatit,
1) na základě objednávky a kupní smlouvy ze dne 1. 12. 1999 od firmy Z. Z. A. H,39 tun potravinářské pšenice v hodnotě 604.073,20,- Kč, přičemž fakturu ze dne 9. 12. 1999 splatnou dne 7. 2. 2000 neuhradil a Z. Z. A. tak způsobil škodu ve výši 604.073,20,- Kč.
2) dne 17. 12. 1999 od firmy Z. s.r.o. B. na základě dodacího listu 67,61 tun potravinářské pšenice v hodnotě 223.620,10,- Kč, přičemž fakturu ze dne 17. 2. 1999 splatnou dne 1. 2. 2000 neuhradil a Z., s.r.o. způsobil škodu ve výši 223.620,10 Kč,
3) dne 11. 1. 2000 od firmy Z. Z. A. H. na základě kupní smlouvy 214,81 tun potravinářské pšenice v hodnotě 621.761,60,- Kč, fakturu ze dne 25. 1. 2000 splatnou dne 15. 2. 2000 neuhradil a Z. Z. A. způsobil škodu ve výši 621.761,60 Kč,
4) poté, co objednal u firmy Bc. V. C., P., přepravu pšenice z H. do Z. V. M., která byla uskutečněna ve dnech 13., 14., 17. a 18. 1. 2000, neuhradil fakturu za dopravu ve výši 34.160, Kč splatnou dne 9. 2. 2000, a způsobil Bc. V. Ch. škodu ve výši 34.160,- Kč.“
Za tento trestný čin byl obviněný podle §250 odst. 3 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným spol. Z. Z. A. H., částku ve výši 1.225.834,80 Kč, firmě Z. spol. s.r.o. B. částku 223.620,10 Kč, a Bc. V. Ch. částku ve výši 34.000,- Kč.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dně 3. 12. 2003, sp. zn. 4 To 587/2003, kterým toto odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 3. 12. 2003 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný M. S. následně dovolání, jímž současně napadl též výrok o vině a o trestu z rozsudku soudu prvního stupně. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že byl uznán vinným spácháním trestného činu podvodu, ačkoliv ve smyslu ustanovení §250 odst. 1 tr. zák. nebyly naplněny všechny zákonné znaky této skutkové podstaty. Dovolatel především zdůraznil, že k naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu je nezbytné, aby bylo prokázáno, že pachatel skutečně jednal v úmyslu odebrané zboží nezaplatit. Podle dovolatele i za stavu, kdy odvolací soud přihlížel k důvodům uvedeným v řádném opravném prostředku (odvolání) a odůvodnění nalézacího soudu částečně doplnil, neučinil tak natolik přesvědčivě, aby bylo možné dospět ke spolehlivému závěru o dovolatelově vině a napadený rozsudek potvrdit. V uvedené souvislosti dovolatel připomněl rozhodnutí publikované pod č. 38/1968/IV Sb. r. tr., v němž se poukazuje na to, že souhrn nepřímých důkazů k prokázání viny obviněného musí tvořit logickou a ničím nenarušenou soustavu vzájemně se doplňujících důkazů, která ve svém celku nejen spolehlivě prokazuje všechny okolnosti zažalovaného skutku a usvědčuje z jeho spáchání obviněného, ale současně vylučuje možnost jakéhokoli jiného závěru. Dovolatel pak citoval některé části odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu týkající se závěrů o jeho vině a uvedl, že jde toliko o dílčí spekulace, jejichž existence není nikterak prokázána. To podle dovolatele platí i pro tvrzení soudu o tom, že obviněný (dovolatel) znal veškeré souvislosti daného obchodu, což by naopak svědčilo o jeho připravenosti a obezřetnosti v uskutečňovaných obchodních stycích. Naproti tomu úmysl nezaplatit odebrané zboží dovolateli nebyl v žádném směru prokázán a jeho jednání tedy nemohlo naplňovat skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Podle přesvědčení dovolatele se právě on sám stal obětí podvodného jednání ze strany svědka A. a jiných. Nelze jej tedy vinit z trestného činu podvodu jen proto, že mu řádně dodané zboží nezaplatil další odběratel, čímž se dostal do platební neschopnosti vůči poškozenému.
Vzhledem ke všem výše konstatovaným důvodům obviněný v závěru dovolání navrhl, „aby dovolací soud podle §265k tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil a podle §265l tr. ř. přikázal věc odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. To vše z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.“
K dovolání obviněného se za podmínek ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že dovolání bylo sice podáno z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak ve skutečnosti namítá pouze vadné hodnocení provedených důkazů (tzn. že napadá soudem učiněná skutková zjištění) ve vztahu k existenci zavinění dovolatele. Z toho pak vyvozuje nedostatek naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. Státní zástupce zdůraznil, že skutkovými zjištěními učiněnými soudy nižších stupňů, pokud k nim dospěly v řádně vedeném trestním řízení způsobem neodporujícím zásadám formální logiky, je ovšem dovolací soud vázán, neboť dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán pouze tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nesprávná skutková zjištění podle státního zástupce důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. být nemohou. Jelikož v posuzovaném případě je z podrobného odůvodnění usnesení odvolacího soudu dobře patrno, z jakých důkazů oba soudy při svém rozhodování vycházely, jakým způsobem tyto důkazy podle zásad formální logiky hodnotily, nelze za této situace ani hmotně právnímu posouzení skutku oběma soudy ničeho vytknout. Státní zástupce proto navrhl, aby dovolací soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl a toto rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by dovolací soud hodlal učinil rozhodnutí jiné, vyslovil státní zástupce souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obviněný M. S. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.), především zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl mj. zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude především popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzovaném případě však dovolatel nenamítl rozpor mezi popisem skutku a soudy užitou právní kvalifikací ani nesprávnost posouzení jiných důležitých hmotně právních skutečností. Shora uvedený dovolací důvod opřel výlučně o nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů oběma soudy, když podle jeho názoru nebylo v žádném případě prokázáno, že jednal v úmyslu nezaplatit za odebrané zboží. Odvolacímu soudu vytkl, že založil své rozhodnutí na nepodložených úvahách a spekulacích, jež podle dovolatele neměly ve výsledcích dokazování žádnou oporu. S namítaným nesprávně zjištěným skutkovým stavem věci pak dovolatel ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu spojoval (jako důsledek vytýkaných vad) namítané vadné právní posouzení skutku jako trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., ačkoliv podle něj provedené důkazy závěr o vině tímto trestným činem nedovolovaly.
Z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu i z rozsudku soudu prvního stupně však vyplývá, že oba soudy v případě posuzovaného skutku vycházely z odlišných skutkových zjištění, než jaká měly podle dovolatele učinit, a na těch následně založily právní posouzení předmětného skutku. Odvolací soud před svým rozhodnutím řízení nejprve doplnil, a poté v napadeném usnesení (viz str. 2, 3, 4) v rozsahu předpokládaném v ustanovení §134 odst. 2 tr. ř. náležitě odůvodnil a rozvedl jaké důkazy a z nich vyplývající skutková zjištění považoval za relevantní pro právní posouzení věci a jakými úvahami se přitom řídil.
Poněvadž dovolatel v projednávané věci poukázal v podstatě na to, že se oba soudy neřídily zásadami o provádění a hodnocení důkazů (§2 odst. 5, 6 tr. ř.), je zřejmé, že se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal především přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tedy dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Současně je nutno vzít v úvahu, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je třeba poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 296/04)).
Závěrem je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV.ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného M. S. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. ledna
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler