ECLI:CZ:NS:2005:3.TDO.1257.2005.1
sp. zn. 3 Tdo 1257/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. října 2005 o dovolání podaném obviněným J. B., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2005, sp. zn. 9 To 29/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 5 T 123/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. 12. 2004, sp. zn. 5 T 123/2004, byl obviněný J. B. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., jehož se dopustil tím, že „dne 3. 8. 2004 v době kolem 13.30 hodin v P., ul. T., na chodníku před domem přistoupil obž. B. spolu se dvěma dalšími neztotožněnými spolupachateli k poškozenému P. T. se slovy „nebojte se nás“, a poté jej udeřil pěstí do pravého spánku, následkem tohoto úderu poškozený upadl na zem, přičemž upustil příruční tašku s obsahem, mj. finanční hotovostí v přesně nezjištěné výši, kterou nesl v podpaží a dále mu při pádu vypadl na zem z pouzdra na opasku mobilní telefon zn. NOKIA 6210, příruční tašku zvedl obžalovaný B., mobilní telefon zvedli ostatní neztotožnění spolupachatelé ze země a začali z místa utíkat do ulice N.P., přičemž obžalovaný B. byl následně svědky zadržen a ostatní dva spolupachatele se zadržet nepodařilo.“ Za tento trestný čin byl obviněný podle §234 odst. 1 tr. zák. odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený P. T. odkázán s nárokem na náhradu škody na občanskoprávní řízení.
O odvoláních, která proti předmětnému rozsudku podali obviněný a obvodní státní zástupce, rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. 2. 2005, sp. zn. 9 To 29/2005, jímž obě odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 22. 2. 2005 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání, přičemž uplatněným dovolacím důvodem byla důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku se dovolatel zabýval rozborem jednotlivých ve věci provedených důkazů a poukázal na neúplnost provedeného dokazování (nebyly provedeny jím navrhované důkazy) i na rozporné skutečnosti, jež podle jeho názoru z dosud provedených důkazů vyplývají. Na tomto základě pak dovodil, že nebylo spolehlivě objasněno, jak k inkriminovanému jednání došlo, především pak to, zda v dovolatelově případě byl u trestného činu loupeže (§234 odst. 1 tr. zák.) vůbec naplněn základní znak předmětné skutkové podstaty, a to úmyslné jednání obviněného (dovolatele) s cílem „přisvojit si cizí věc“ (tzv. subjektivní stránka trestného činu). Dovolatel vyslovil přesvědčení, že s ohledem na dosavadní důkazní situaci mělo být jeho jednání podle zásady „in dubio pro reo“ posuzováno toliko jako trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., když poškozeného napadl jen v důsledku své podnapilosti, v důsledku níž se stává agresivním. Pokud soudy čin nekvalifikovaly výše uvedeným způsobem, lze mít podle dovolatele důvodně za to, že jejich rozhodnutí bylo ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu založeno na nesprávném právním posouzení skutku. V závěru dovolání proto navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího a prvoinstančního soudu a přikázal věc k novému projednání soudu prvního stupně.
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že popis skutku v tzv. skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně není z hlediska existence loupežného úmyslu zcela přiléhavý, avšak skutkové okolnosti, z nichž takový úmysl dovolatele a dalších pachatelů vyplývá, jsou rozvedeny v odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu. Státní zástupce pak připomněl obsah dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a v této souvislosti zdůraznil, že dovolatel směřoval své námitky pouze do oblasti skutkových zjištění, když s poukazem na zásadu „in dubio pro reo“ prosazoval svou verzi, podle které poškozeného napadl bezdůvodně ve své opilosti a popřel, že by bezprostředně po fyzickém útoku na poškozeného zvedl jeho tašku s finanční hotovostí. Teprve až na podkladě těchto námitek primárně skutkové povahy se dovolatel domáhal použití mírnější právní kvalifikace podle §202 odst. 1 tr. zák. Ani v tomto rámci však dovolatel nevznesl námitky, ze kterých by vyplýval extrémní rozpor mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, popř. porušením pravidel formální logiky při hodnocení důkazů soudy. Své vyjádření státní zástupce tedy shrnul tak, že dovolací námitky obviněného formálně deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají a navrhl, aby dovolací soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř. Současně navrhl, aby dovolací soud v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. takto rozhodl v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyjádřil státní zástupce souhlas i pro případ jiného než shora navrhovaného rozhodnutí (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obviněný J. B. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.), především zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude především popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzovaném případě se však dovolatel v rámci výše uvedeného dovolacího důvodu omezil výlučně na polemiku se způsobem, jakým soud hodnotil provedené důkazy a na výtky vůči správnosti (resp. nesprávnosti) učiněných skutkových zjištění. Dovolatel rovněž namítl, že dokazování ve věci bylo neúplné, když soudy nevyhověly jeho důkazním návrhům. V takovém případě bylo podle něj nutno výsledky dosavadního dokazování v pochybnostech vyhodnotit v jeho prospěch podle zásady „in dubio pro reo“ a nikoliv naopak k jeho tíži. S takovým, tj. pro něj jednoznačně příznivějším skutkovým základem, pak dovolatel spojoval namítané vadné právní posouzení skutku, který měl být vzhledem k neprokázané existenci dovolatelova loupežného úmyslu (tzn. úmyslu zmocnit se cizí věci užitím násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí) po právní stránce hodnocen pouze jako trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák.
Z odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu (viz str. 4) i z rozsudku soudu prvního stupně (str. 4, 5) však vyplývá, že oba soudy v případě posuzované věci vycházely z odlišných skutkových zjištění než jaká měly podle dovolatele učinit, která pak považovaly za relevantní z hlediska všech znaků nezbytných pro právní posouzení předmětného skutku jako trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., kterého se měl dovolatel dopustit ve spolupachatelství (§9 odst. 2 tr. zák.) s dalšími dosud nezjištěnými osobami. Své závěry v rozsahu požadovaném ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. oba soudy ve svých rozhodnutích náležitě vyložily a odůvodnily. Odvolací soud se vypořádal rovněž s otázkou, proč nebylo zapotřebí k návrhu obviněného (dovolatele) dokazování dále doplňovat (str. 4, 5 usnesení).
Poněvadž dovolatel poukázal v zásadě na to, že se oba soudy neřídily zásadami o provádění a hodnocení důkazů (§2 odst. 5, 6 tr. ř.), je zřejmé, že se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal především přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Současně je nutno vzít v úvahu, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz např. usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 73/03). Určitý průlom do výše uvedených zásad připustil Ústavní soud v některých svých rozhodnutích, např. v rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 4/04, v němž se poukazuje na to, že Ústavní soud opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, kdy by byly právní závěry obecného soudu v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění). V posuzované věci však o takový případ zjevně nejde a konečně ani sám dovolatel (jenž se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal především přehodnocení provedených důkazů ve svůj prospěch) nenamítl žádné významné skutečnosti, jež by takový extrémní rozpor mezi soudy zjištěným skutkovým stavem věci a jeho právním posouzením dokládaly.
Z hlediska Ústavy České republiky, jakož i z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána, je třeba poukázat na to, že nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 296/04).
Závěrem je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV.ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného J. B. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. října 2005
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler