ECLI:CZ:NS:2005:3.TDO.146.2005.1
sp. zn. 3 Tdo 146/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. února 2005 o dovolání podaném obviněnou A. H., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici O., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 10. 2004, sp. zn. 5 To 643/2004, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově pod sp. zn. 101 T 186/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
V rámci rozsudku Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově ze dne 10. 8. 2004, sp. zn. 101 T 186/2004, v trestní věci obviněných J. H. a A. H., byla obviněná A. H. uznána vinnou pomocí k trestnému činu úvěrového podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §250b odst. 1 tr. zák., spočívající ve skutku popsaném ve výroku rozsudku tak, že „dne 3. 11. 2003 v H. – P., okr. K., prostřednictvím provozovny G. C. B., uzavřel obžalovaný J. H. s G. C. M., a.s., smlouvu o revolvingovém úvěru na částku 15.000,- Kč, ve které se zavázal k plnění všech jejích podmínek, ač věděl, že těmto nemůže dostát a ani jim dostát nechtěl, aby úvěr získal, souhlasil s návrhem obžalované A. H., že mu opatří potvrzení o zaměstnání, což učinila a předala mu potvrzení, že pracuje jako vazač u společnosti I. N. H., a.s., O., a jeho měsíční příjem že činí 13. 429,- Kč, což se nezakládalo na pravdě, neboť obžalovaný byl bez pracovního poměru a svým jednáním způsobil G. C. M., a.s., škodu ve výši 15.000,- Kč“. Za tento trestný čin byla obviněná odsouzena podle §250b odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon ji soud za podmínek §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně poškozené G. C. M., škodu ve výši 15. 198,- Kč.
O odvolání, jímž obviněná tento rozsudek napadla, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 21. 10. 2004, sp. zn. 5 To 643/2004, tak, že její odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 21. 10. 2004 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí (usnesení) odvolacího soudu podala obviněná následně dovolání. Uplatněnými dovolacími důvody byly důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatelka poukázala nejprve na to, že soud prvního stupně ve věci jednal a vynesl rozsudek v její nepřítomnosti, ačkoli den před konáním hlavního líčení onemocněla. Jelikož nebyla schopna sama se omluvit, učinila tak prostřednictvím svého otce a dodatečně také doložila příslušné lékařské potvrzení. Soud však tuto omluvu neakceptoval. Tím podle dovolatelky porušil ustanovení §202 odst. 2 písm. a), b), odst. 3 tr. ř., neboť konal hlavní líčení v její nepřítomnosti, ačkoliv pro to nebyly splněny zákonné podmínky. Jejich nesplnění bylo podle dovolatelky dáno nejen z důvodu shora namítaných skutečností, ale rovněž proto, že jediným usvědčujícím důkazem byla výpověď spoluobviněného J. H., jehož zájmy byly protichůdné se zájmy obviněné (dovolatelky). Další skutečností, jež podle dovolatelky neumožňovala provedení hlavního líčení v její nepřítomnosti, bylo to, že v přípravném řízení nevypovídala. Za stavu, kdy byla poučena o právu odepřít výpověď, tohoto svého práva využila jednak proto, že byla přesvědčena, že se ničeho nezákonného nedopustila, a dále z neznalosti, když se neporadila s žádným obhájcem. Byla totiž přesvědčena, že si rozhodnutím odepřít výpověď nemůže přivodit žádnou újmu, což se v průběhu řízení obrátilo v její neprospěch. Odvolacímu soudu pak dovolatelka vytkla, že se věcí z výše uvedených hledisek dostatečně nezabýval a při svém rozhodování nevzal v úvahu, že soud prvního stupně ve věci jednal i přesto, že z důvodu nemoci svoji neúčast u hlavního líčení (prostřednictvím svého otce) řádně omluvila.
Dovolatelka dále namítla, že oba soudy vycházely pouze z jednostranně zaměřeného dokazování, aniž by jí byla dána možnost se v trestním řízení k věci vyjádřit, uvést své stanovisko a navrhovat důkazy. Podle názoru dovolatelky tak rozhodnutí soudů obou stupňů spočívá i na nesprávném právním posouzení věci, protože nebylo provedeno dostatečné dokazování, kterým by obviněná vyvrátila tvrzení spoluobviněného, že mu zprostředkování falešného potvrzení sama nabídla. Vyslovila přesvědčení, že v takovém případě by bylo možno očekávat, že by soudy její jednání nekvalifikovaly jako trestný čin a bylo by rozhodnuto zprošťujícím výrokem.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem byly podle dovolatelky naplněny oba dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř. a v závěru dovolání proto navrhla, aby dovolací soud „rozhodnutí krajského soudu, případně i okresního soudu z r u š i l, uložil jim doplnit dokazování a zejména znovu posoudit odůvodněnost omluvy obžalované u hlavního líčení dne 10. 8. 2004, kdy byl vyhlášen rozsudek okresního soudu.“
Obviněná současně spojila své dovolání i se žádostí, aby jí byl za podmínek §265o odst. 1 tr. ř. odložen výkon trestu.
K dovolání obviněné se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) a uvedla, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl dovolatelkou uplatněn pouze formálně a neopíral se o žádnou zohlednitelnou výtku hmotně právní povahy. Další dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je však třeba považovat za zcela relevantní. Podle názoru státní zástupkyně nebyly v posuzované věci splněny podmínky ustanovení §202 odst. 2 písm. a), b) tr. ř., na základě nichž by bylo možno konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněné (dovolatelky). V uvedené souvislosti poukázala státní zástupkyně zejména na to, že výslechem dovolatelky v přípravném řízení, přestože využila svého práva nevypovídat, byla sice splněna jedna z kumulativních podmínek ustanovení §202 odst. 2 tr. ř., ovšem na druhé straně měl soud s ohledem na povahu věci bedlivě zkoumat, zda může ustanovení §202 odst. 2 tr. ř. vůbec použít. Pokud soudu hlavní líčení v nepřítomnosti obviněné (dovolatelky) přesto provedl, je podle státní zástupkyně zřejmé, že se tak stalo bez ohledu na její oprávnění k věci se vyjadřovat a uplatňovat další práva plynoucí z jejího procesního postavení, a to po celou dobu trvání řízení. Vzhledem k čl. 40 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, §33 odst. 1 tr. ř. a §92 odst. 1 tr. ř. měla být obviněné (dovolatelce), která odmítla v přípravném řízení vypovídat, dána znovu příležitost k výkonu jejích práv, aby nebylo pochyb o tom, zda je využívá či nikoliv. To se podle státní zástupkyně mělo stát tím spíše, že závěr o vině obviněné (dovolatelky) pomocí k trestnému činu úvěrového podvodu podle §10 odst. 1 písm. a)2, §250b odst. 1 tr. zák., byl učiněn pouze na základě usvědčující výpovědi jejího spoluobviněného J. H. a listinných důkazů, které však o její vině přímo nevypovídají. Z toho vyplývá, že v posuzovaném případě nemohly být dány dostatečné předpoklady spolehlivého rozhodnutí věci při dosažení účelu trestního řízení tak, jak vyplývají z návětí ustanovení §202 odst. 2 tr. ř. Podle státní zástupkyně bylo proto na místě hlavní líčení odročit a účast dovolatelky při dalším jednání soudu zajistit (event. i případným předvedením), i když nebylo předem možno vyloučit, že opětovně využije svého práva k věci nevypovídat. Poněvadž konstatovaný způsob porušení práva obviněné (dovolatelky) na obhajobu byl v odvolacích námitkách vyjádřen, došlo podle státní zástupkyně i k pochybení odvolacího soudu, jestliže na podkladě obsahu spisového materiálu neučinil závěr o podstatné vadě řízení a následně rozhodl o zamítnutí odvolání jako nedůvodného.
S ohledem na výše rozvedené důvody státní zástupkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání obviněné A. H. podle §265k odst. 1 tr. ř. shledal důvodným a rozhodl tak, že napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí mu předcházející se zrušují a podle §265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal Okresnímu soudu v Karviné - pobočka Havířov k novému projednání a rozhodnutí o dovolatelčině vině a trestu, a aby tak v souladu s §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání.
Obviněná A. H. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněná dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude především popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V projednávaném případě však dovolatelka nenamítla rozpor mezi popisem skutku a soudy užitou právní kvalifikací ani nesprávnost posouzení soudy učiněných skutkových zjištění z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Shora uvedený dovolací důvod opřela výlučně o nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů oběma soudy, kterým vytkla, že výrok o její vině založily výlučně na výpovědi spoluobviněného J. H., o jejíž věrohodnosti lze mít důvodné pochybnosti. Vyslovila přesvědčení, že pokud by bylo provedeno náležité dokazování, v jehož rámci by vyvrátila tvrzení spoluobviněného, bylo by možno očekávat, že by pomocí k trestnému činu úvěrového podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., §250b odst. 1 tr. zák. nebyla uznána vinnou.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu i z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně však vyplývá, že oba soudy v případě inkriminovaného skutku vycházely z odlišných skutkových zjištění, než jaká měly podle dovolatelky učinit, neboť uvěřily výpovědi spoluobviněného J. H., a to nejen pokud jde o jeho vlastní trestnou činnost, ale též té její části, v níž ze spáchání trestné činnosti usvědčuje spoluobviněnou (dovolatelku) A. H. Na tom pak založily právní posouzení jejího jednání jako pomoci k výše uvedenému trestnému činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zák.
Poněvadž dovolatelka v projednávané věci poukázala v podstatě na to, že se oba soudy neřídily zásadami o provádění a hodnocení důkazů (§2 odst. 5, 6 tr. ř.), je zřejmé, že se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhala především přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnila na procesním a nikoli hmotně právním základě. Její námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají. Současně je nutno vzít v úvahu, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV.ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4).
Pokud by obviněná A. H. své dovolání opřela pouze o výše konstatované námitky, bylo by třeba je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu než je uveden v §265b tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. spočívá v tom, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Předmětný dovolací důvod je proto dán za předpokladu, že v rozporu se zákonem bylo hlavní líčení nebo veřejné zasedání konáno v nepřítomností obviněného, ačkoliv měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. To znamená, že vzhledem k nesprávnému postupu soudu byl obviněný zkrácen ve svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a v důsledku toho mu nebyla dána možnost vyjádřit se k provedeným důkazům, event. provedení dalších důkazů navrhovat (srov. přiměřeně čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod /dále jen „Listiny“/).
S přihlédnutím k tomu, že obviněná v části svého dovolání poukázala rovněž na to, že soud druhého stupně zamítl její řádný opravný prostředek (odvolání), aniž by se dostatečně zabýval jejími námitkami, že okresní soud jednal v její nepřítomnosti a neakceptoval její omluvu (uplatněnou prostřednictvím jejího otce), lze vzhledem ke skutečnostem uvedeným v předcházejícím odstavci považovat tuto část dovolání za uplatněnou právně relevantně, tzn. v souladu s důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř.
Při posuzování opodstatněnosti podaného dovolání pak Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
Nejprve je třeba uvést, že z odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu nelze zjistit, jak se tento soud vypořádal s tvrzením obviněné, že hlavní líčení bylo provedeno v její nepřítomnosti, přestože se k němu nemohla dostavit z důvodu svého onemocnění. Uvedená okolnost měla být předmětem odvolacího přezkumu v tom směru, zda v řízení nedošlo k porušení práv obviněné a tedy k vadám předpokládaným v ustanovení §258 odst. 1 písm. a) tr. ř., pro které by napadené rozhodnutí soudu prvního stupně nemohlo obstát. Lze konstatovat, že v posuzovaném případě odůvodnění usnesení odvolacího soudu neodpovídá kritériím předpokládaným ustanovením §134 odst. 2 tr. ř. Na druhé straně je nutno vzít v úvahu, že podle §265a odst. 4 tr. ř. dovolání jen proti důvodům (odůvodnění) rozhodnutí není přípustné. Nejvyšší soud proto posuzoval opodstatněnost podaného dovolání z hlediska věcné správnosti napadeného rozhodnutí.
Z předloženého spisu Okresního soudu v Karviné, pobočka Havířov, sp. zn. 101 T 186/2004, vyplývá, že hlavní líčení v trestní věci obviněných J. H. a A. H., bylo nařízeno na 10. 8. 2004 ve 13. 00 hod. Obviněná (dovolatelka) byla o jeho konání písemně vyrozuměna dne 30. 7. 2004 (č. l. 44 spisu) vzorem č. 6a, publikovaným ve Sbírce instrukcí a sdělení Ministerstva spravedlnosti České republiky pod č. 26/1999, kterým se uveřejňují skupiny vzorů pro použití v trestním a v občanském soudním řízení. V jeho rámci byla poučena, že pro její obhajobu je důležité, aby se dostavila, a výslovně též o tom, že hlavní líčení se může konat i v její nepřítomnosti. Byla rovněž poučena o možnosti ještě před konáním hlavního líčení navrhnout provedení důkazů, považuje-li to za potřebné k objasnění některých okolností a dále o právu zvolit si obhájce, včetně podmínek zakládajících nárok na bezplatnou obhajobu.
Podle protokolu o hlavní líčení (č. l. 52 spisu) ze dne 10. 8. 2004 se obviněná (dovolatelka) k hlavnímu líčení nedostavila. Spis přitom neobsahuje žádný doklad (ani úřední záznam), že obviněná k tomuto datu do 13. 00 hod. omluvila svoji neúčast u hlavního líčení, ať již sama či prostřednictvím jiné osoby. Své onemocnění jako důvod nepřítomnosti namítla teprve v podaném odvolání (č. l. 61 spisu), ke kterému přiložila potvrzení o lékařském vyšetření ze dne 9. 8. 2004 (23. 10 hod.). Z potvrzení je patrno, že na podkladě anamnestických údajů pacientky byla stanovena diagnosa „incip. nasopharyngitis“ (tj. počínající zánět nosohltanu /rýma/). Ve vystaveném lékařském potvrzení není současně uvedeno, že shora uvedené zdravotní obtíže by pacientce znemožňovaly (popř. alespoň ztěžovaly) zúčastnit se hlavního líčení.
Za podmínek ustanovení §202 odst. 2 tr. ř. lze v nepřítomnosti obžalovaného hlavní líčení provést jen tehdy, má-li soud za to, že lze věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obžalovaného, jestliže (podle písm. a/ cit. ustanovení) obžaloba byla obžalovanému řádně doručena a obžalovaný byl k hlavnímu líčení včas a řádně předvolán a (podle písm. b/ cit. ustanovení) o skutku, který byl předmětem obžaloby, byl již některým orgánem činným v trestním řízení vyslechnut a bylo dodrženo ustanovení o zahájení trestního stíhání (§160 tr. ř.) a obviněný byl upozorněn na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování (§166 odst. 1 tr. ř.).
Ve věci obviněné A. H. (dovolatelky) je ze spisu patrno, že procesní podmínky předpokládané pod písmeny a) a b) ustanovení §202 odst. 2 tr. ř. byly splněny. V souladu s požadavkem ustanovení §202 odst. 2 písm. a) tr. ř. jí byla obžaloba řádně doručena a obviněná byla též řádně předvolána k hlavnímu líčení. Současně byla zachována i zákonná pětidenní lhůta k přípravě uvedená v §198 odst. 1 tr. ř. Skutečnost, že obviněná (dovolatelka) při výslechu v přípravném řízení (č. l. 18 spisu) uvedla, že využívá svého práva nevypovídat, přitom neznamená, že nebyla splněna jedna z podmínek uvedených v §202 odst. 2 písm. b) tr. ř. Obviněného totiž nelze k výpovědi žádným způsobem nutit a může ji bez újmy na svých právech kdykoli odepřít (čl. 40 odst. 4 Listiny, §33 odst. 1 věta prvá tr. ř., §92 odst. 1 věta druhá tr. ř.). Shora uvedená podmínka proto nevyžaduje, aby obviněný ohledně skutku skutečně vypovídal, postačí pokud mu byla dána možnost k obvinění se vyjádřit, i když následně odmítl vypovídat. Tak tomu bylo i v posuzované věci.
Je-li v §202 odst. 2 tr. ř. dále stanoveno, že hlavní líčení v nepřítomnosti obžalovaného je možno provést, jen když má soud za to, že lze věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez jeho přítomnosti, lze dovodit, že toto posouzení zákon ponechává na úvaze soudu. Závěr o tom pak soud činí na podkladě stávající důkazní situace, hodnotí charakter a význam důkazů, jejichž provedení přichází v hlavním líčení v úvahu a přihlíží též k povaze skutku a k obhajobě uplatněné obviněným. Jedná se tedy o posouzení otázek skutkové povahy, které zásadně přísluší soudu prvního stupně, popř. v řízení o řádném opravném prostředku též odvolacímu soudu. V nyní projednávané věci nelze v dané souvislosti přehlédnout, že i za stavu, kdy před odvolacím soudem obviněná A. H. spáchání inkriminovaného skutku popřela, se odvolací soud zcela ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, které tento soud založil výlučně na důkazech, jež měl k dispozici v hlavním líčení konaném v nepřítomnosti obviněné. I když to odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí výslovně neuvedl, je ze způsobu jakým posuzoval zjištěný skutkový stav věci zřejmé, že řízení předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně (tj. též užití ustanovení §202 odst. 2 tr. ř.) hodnotil jako provedené v souladu se zákonem.
S přihlédnutím ke všem důvodům rozvedených v předcházejících odstavcích neshledal proto Nejvyšší soud podané dovolání ani v části, ve které bylo jinak dovolatelkou podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. uplatněno relevantně, v žádném směru opodstatněným.
Podle §265i odst.1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. V souladu s citovaným ustanovením zákona bylo pak dovolání obviněné A. H. odmítnuto, přičemž Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí v řízení o dovolání může za podmínek §265h odst. 3 tr. ř. podat pouze předseda senátu soudu prvního stupně. Žádost dovolatelky o odložení výkonu trestu má proto v daném případě pouze povahu podnětu k rozhodnutí dovolacího soudu o odkladu (popř. přerušení) výkonu rozhodnutí podle §265o odst. 1 tr. ř. Pokud Nejvyšší soud k předmětnému postupu sám nespatřoval potřebné důvody, nebylo nutno o žádosti (podnětu) dovolatelky rozhodnout příslušným (samostatným) výrokem.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. února 2005
Předseda senátu :
JUDr. Eduard Teschler
: