ECLI:CZ:NS:2005:3.TDO.1487.2004.1
sp. zn. 3 Tdo 1487/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. ledna 2005 o dovolání, které podal obviněný M. R., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 11. 2003, sp. zn. 5 To 273/2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 17 T 67/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 14. 4. 2003, sp. zn. 17 T 67/2002, byl obviněný M. R. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák., jehož se podle rozsudku dopustil tím, že „dne 21. 8. 1998 kolem 19:45 hodin mezi obcemi K. – L., okres Z., na silnici 1. třídy jako řidič motorového vozidla značky M., jedoucí od obce K. po projetí levotočivé zatáčky nezvládl řízení vozidla, kdy toto se vychýlilo ze směru svého jízdního pruhu v úhlu 30 až 40 stupňů směrem do protisměrného jízdního pruhu, v důsledku takového pohybu vozidla došlo ke střetu s protijedoucím vozidlem značky F. M., řízeným J. C., který utrpěl zranění a to tříštivou subtrochanterickou zlomeninu levé stehenní kosti, příčnou zlomeninu obou kostí levého bérce s posunem úlomků, zlomeninou obou kostí levého předloktí s posunem úlomků, pohmoždění hrudní stěny a pohmoždění obou plic, mnohočetné oděrky a pohmožděniny trupu a končetin, řeznou ránu na levé straně čela délky 2 cm, lehký otřes mozku a ranný šok středního stupně, kdy doba léčení trvala nejméně 6 měsíců a podstatné omezení obvyklé činnosti trvalo nejméně 3 měsíce.“ Za to byl obviněný M. R. podle §224 odst. 1 tr. zák. za použití §53 odst. 2 písm. b) tr. zák. a §54 odst. 1 tr. zák. odsouzen k peněžitému trestu ve výši 25.000,- Kč, přičemž pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl podle §54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozenému J. C. škodu ve výši 131.175,- Kč, přičemž se zbytkem svého nároku na náhradu škody byl tento poškozený podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému dále uložena povinnost nahradit poškozené G. C. škodu ve výši 1.312,50 Kč.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 20. 11. 2003, sp. zn. 5 To 273/2003, jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek Okresního soudu ve Znojmě tak nabyl právní moci dne 20. 11. 2003 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně (a rovněž proti rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 14. 4. 2003) podal obviněný M. R. prostřednictvím svého obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V úvodu tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel vyjádřil přesvědčení, že na základě provedeného dokazování, jehož závěry považuje za sporné, nemohl nalézací soud dospět k nezpochybnitelnému závěru o jeho vině. V této souvislosti soudům obou stupňů vytknul, že neaplikovaly jednu ze základních zásad trestního práva „in dubio pro reo“, v důsledku čehož se dopustily nesprávného právního hodnocení skutku, jakož i nesprávného právního posouzení dalších skutkových zjištění, jež byla podkladem rozhodnutí soudů obou stupňů. Poté dovolatel uvedl výčet rozhodujících důkazů, na základě kterých soudy dospěly k závěru o jeho vině (výpovědi poškozených J. a G. C., znalecký posudek z oboru dopravy, odvětví silniční dopravy, znalce Ing. E. P. ze dne 28. 9. 2001 ve znění jeho doplňku ze dne 27. 3. 2003 a výslech tohoto znalce před odvolacím soudem ze dne 20. 11. 2003), přičemž jednotlivé důkazy následně podrobně rozebral. Zejména poukázal na to, že z důvodu absence dalších osob přítomných na místě dopravní nehody existují dvě protichůdné verze jejího průběhu, založené jednak na výpovědi dovolatele a dále na výpovědi svědků J. a G. C. Důvěryhodnost těchto svědků a pravdivost jejich výpovědí dovolatel následně zpochybnil z důvodu, že se tito svědci současně nacházeli v procesním postavení poškozených a tudíž nebylo v jejich zájmu přisvědčit jeho verzi, podle které to byli právě oni, kdo projížděl předmětnou zatáčkou v protisměru, neboť to by logicky mělo za následek, že trestní stíhání by bylo vedeno proti J. C., který protijedoucí vozidlo v kritické době řídil. V této souvislosti dovolatel poznamenal, že si je vědom toho, že předmětem zkoumání dovolacího soudu, v rámci uplatněného dovolacího důvodu, nejsou skutková zjištění soudu prvního stupně ani odvolacího soudu, potažmo hodnocení důkazů jimi provedených, nicméně tyto skutečnosti zmiňuje proto, že úzce souvisí s jeho námitkou směrující proti napadeným rozhodnutím. Dále zdůraznil, že stěžejním důkazem v této trestní věci byl znalecký posudek Ing. E. P. ve znění jeho doplnění ze dne 27. 3. 2003. V souvislosti s tím poukázal na to, že znalec nevyloučil možnost průběhu dopravní nehody způsobem jím (dovolatelem) uváděným. Zejména přitom upozornil na závěr znalce, podle něhož ani po provedeném doměření (pozn. oblouku silnice) nelze upřesnit místo střetu vozidel a v návaznosti na tuto skutečnost nelze vyloučit, že v okamžiku střetu jelo vozidlo dovolatele zn. M. B. v pravém jízdním pruhu. Nelze také vyloučit, že vozidlo poškozených zn. F. M. přejelo vlevo přes střed vozovky, do jízdního pruhu určeného pro jízdu v protisměru a řidič vozidla zn. M. B. na tento pohyb reagoval intenzivním bržděním, v důsledku kterého došlo k rotaci jeho vozidla kolem svislé osy. V návaznosti na výše uvedené dovolatel namítl, že i přes uvedené závěry znalce, kdy jednotlivé varianty průběhu dopravní nehody prezentované jejími účastníky zůstávají při absenci dalších relevantních důkazů v podstatě rovnocenné, soud učinil závěr o jeho vině, aniž by postupoval v souladu se zásadou „in dubio pro reo“. V této skutečnosti shledal „nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, a to stran obligatorního znaku subjektivní stránky předmětného trestného činu, tj. zavinění“, přičemž vyjádřil přesvědčení, že pokud by soudy důsledně aplikovaly citovanou trestněprávní zásadu, nemohly by učinit závěr o jeho vině za jednání popsané ve výroku rozsudku.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dovolatel v závěru svého dovolání navrhl, aby dovolací soud „napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 11. 2003, jakož i rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 14. 4. 2003 zrušil a věc přikázal nalézacímu soudu, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.“
K dovolání obviněného se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Poté, co konstatovala, že předmětné dovolání je přípustné podle ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., poznamenala, že z vymezení obsahu dovolání v ustanovení §265f odst. 1, 2 tr. ř. v návaznosti na ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. a §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. je třeba dovodit, že nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení ale dovolatelem deklarovaný dovolací důvod musí být v dovolání tvrzen a odůvodněn. K obsahu dovolání uvedla, že obviněný popírá svoji vinu a zpochybňuje hodnocení všech provedených důkazů s tím, že soudy vzaly v úvahu jen důkazy svědčící v jeho neprospěch. Veškeré námitky obviněného jsou tak polemikou týkající se zjištěného skutkového stavu věci, přičemž z těchto údajných nedostatků je až následně obviněným dovozováno nesprávné právní posouzení předmětného skutku. V návaznosti na výše uvedené státní zástupkyně vyjádřila názor, že obviněným deklarovaný dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není uplatněnými námitkami materiálně naplněn. Pochybnosti o správnosti skutkových zjištění totiž nemohou být důvodem dovolání podle ustanovení §265b tr. ř. Navrhla proto, aby dovolací soud podané dovolání podle ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, přičemž upozornila na to, že takové rozhodnutí může dovolací soud učinit podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, aniž by k tomu byl nutný souhlas nejvyššího státního zástupce. Pro případ, že by dovolací soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyjádřila státní zástupkyně souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje též proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.
Obviněný M. R. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod (resp. konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno) lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení, jehož existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 str. 6). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují primárně do oblasti skutkových zjištění. Dovolatel totiž soudům vytýká nesprávné hodnocení provedených důkazů (v rozporu se zásadou in dubio pro reo) a nesprávné skutkové závěry (nenamítá rozpor mezi shora uvedeným popisem skutku a soudy užitou právní kvalifikací ani nesprávnost posouzení jiných důležitých hmotně právních skutečností). Teprve sekundárně (v návaznosti na tyto námitky a výtky) dovozuje nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, a to stran obligatorního znaku subjektivní stránky předmětného trestného činu, tj. zavinění.
Z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu i z rozsudku soudu prvního stupně však vyplývá, že oba soudy v případě posuzovaného skutku vycházely po zhodnocení provedených důkazů právě z naznačených skutkových závěrů a na těch následně založily právní posouzení předmětného skutku.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy dovolatelem ve skutečnosti spatřován v porušení procesních zásad vymezených v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolatel se v rámci svého mimořádného opravného prostředku domáhá revize relevantních skutkových zjištění učiněných již soudem nalézacím a za správné označených soudem odvolacím. Dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
K tomu je třeba zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno.
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. ledna 2005
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý