ECLI:CZ:NS:2005:3.TDO.167.2005.1
sp. zn. 3 Tdo 167/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. února 2005 o dovolání podaném obviněným T. H., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici S. p. R., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, ze dne 5. 11. 2004, sp. zn. 31 To 344/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 6 T 2/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 18. 6. 2004, sp. zn. 6 T 2/2004, byl obviněný T. H. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, odst. 3 tr. zák. a trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., kterých se podle výroku rozsudku dopustil po skutkové stránce tím, že „v L. v ul. F. v nočním podniku S. c. dne 3. 11. 2001 po 03.30 hodin za přítomnosti řady hostů poté co byl přítomen slovnímu nedorozumění mezi G. N. a Z. D., úderem otevřenou dlaní velké intenzity do oblasti levého oka napadl Z. D., což bylo příčinou jeho nekontrolovaného pádu a úderu jeho hlavy na zem, když takto mu způsobil m.j. krvácení pod tvrdou plenu mozkovou, klenbu a pod měkkými mozkovými plenami, zlomeniny lební klenby a spodiny v pravé temenotýlní krajině, v obou spánkových krajinách a v předních jamách lebních, což vedlo k urgentně provedené neurochirurgické intervenci ve smyslu evakuace hematomu a dekompresivní kraniotomie, když na následky centrální mozkové smrti v souvislosti s těžkým úrazem mozku poškozený D. dne 9. 11. 2001 v ranních hodinách zemřel.“ Za tento trestný čin byl obviněný T. H. podle §221 odst. 3 tr. zák., za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3,5 roku. Podle §39a odst. 3 tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo dále rozhodnuto, že obviněný je povinen nahradit V. z. p. ČR, L., škodu ve výši 144.692,- Kč.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl v druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 5. 11. 2004, sp. zn. 31 To 344/2004, jímž toto odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně nabyl právní moci dne 5. 11. 2004 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný T. H. následně dovolání, které současně směřuje i proti výroku o vině a výroku o trestu z rozsudku soudu prvního stupně. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto svého mimořádného opravného prostředku poukázal dovolatel především na to, že orgánům činným v trestním řízení se nepodařilo prokázat jeho vinu bez důvodných pochybností, když navíc i tyto pochybnosti byly hodnoceny nikoliv v jeho prospěch, ale naopak k jeho tíži. S ohledem na namítaný stav věci dovolatel konstatoval, že mu nezbývá než trvat na své obhajobě před soudy obou stupňů, tj. že zjištěné důkazy nestačily pro závěr, že se dopustil trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 3 tr. zák., a že soudy založily svá rozhodnutí na základě pouhých domněnek. V uvedené souvislosti pak dovolatel zdůraznil, že v době spáchání předmětného skutku se na místě činu vůbec nenacházel, když o této skutečnosti vypovídal i svědek Ho. O tom, že se skutku nemohl dopustit, podle dovolatele svědčí i výpovědi svědků K., Ko. a M., ze kterých vyplynulo, že se sice na místě činu nacházel, ale ne v době, kdy došlo k inkriminovanému jednání, jelikož odešel na večeři do jiné restaurace, kde jej obsluhovala právě svědkyně Ko., což také ve své výpovědi dosvědčila. Teprve poté, kdy se vracel z večeře zpět na místo činu, uviděl zde ležet usmrceného Z. D. před restaurací na chodníku. Podle názoru dovolatele se poškozený zřejmě stal obětí rvačky mezi cizinci, popřípadě mohl být napaden vyhazovači z nočního klubu.
Vzhledem ke shora uvedeným důvodům obviněný v závěru svého dovolání navrhl, aby dovolací soud ve smyslu §265k tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí, a Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, popřípadě, aby dovolací soud podle ustanovení §265m napadené rozhodnutí zrušil a sám rozsudkem rozhodl tak, že se dovolatel v plném rozsahu zprošťuje viny.
V rámci svého mimořádného opravného prostředku dovolatel současně požádal, aby předseda senátu ve smyslu §265h tr. ř. navrhl odklad výkonu trestu vzhledem k podanému dovolání a důvodům v něm uvedeným.
K dovolání obviněného se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) a uvedla, že z dovolací argumentace jednoznačně vyplývá, že dovolatel touto cestou zpochybňuje, zda se přisouzeného jednání ve skutečnosti dopustil. Tato argumentace se však podle státní zástupkyně po obsahové stránce zcela míjí s věcným naplněním deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a rovněž neodpovídá ani žádnému dalšímu ze zákonných dovolacích důvodů ve smyslu §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř. Státní zástupkyně dále poukázala na obsah napadených rozhodnutí, z nichž je podle ní dostatečně zřejmé, jak soudy hodnotily provedené důkazy a k jakým právním závěrům na tomto základě dospěly. Podle ní přitom v posuzované věci nelze dovodit extrémní nesoulad mezi soudy zjištěným skutkovým stavem a jeho následným hodnocením z hlediska naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, odst. 3 tr. zák. Závěrem svého vyjádření proto navrhla, aby dovolací soud o dovolání obviněného T. H. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a toto své rozhodnutí v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání.
Obviněný T. H. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.), především zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl mj. zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude především popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V projednávaném případě však dovolatel nenamítl rozpor mezi popisem skutku a soudy užitou právní kvalifikací ani nesprávnost posouzení soudy učiněných skutkových zjištění z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Shora uvedený dovolací důvod opřel výlučně o nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů oběma soudy s poukazem na to, že v rozhodnou dobu se na místě činu vůbec nenacházel a nemohl tudíž být pachatelem. Dovolatel dále připomněl, že rozpory v jednotlivých důkazech a z nich plynoucí pochybnosti měly být hodnoceny v jeho prospěch (in dubio pro reo), což se podle něj v posuzovaném případě nestalo a soudy založily svá rozhodnutí na nepodložených domněnkách. S namítaným nesprávně zjištěným skutkovým stavem věci (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) pak dovolatel ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval (jako důsledek vytýkaných vad) nesprávné závěry soudů o jeho vině trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, odst. 3 tr. zák., ačkoliv to podle jeho přesvědčení provedené důkazy nedovolovaly.
Z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu i z rozsudku soudu prvního stupně však vyplývá, že oba soudy v případě inkriminovaného skutku vycházely z odlišných skutkových zjištění (která jsou v odůvodnění jejich rozhodnutí v rozsahu předpokládaném v §134 odst. 2 a §125 odst. 1 tr. ř. náležitě vyložena a odůvodněna na str. 4 - 6 usnesení odvolacího soudu a na str. 10 – 13 rozsudku soudu prvního stupně), než jaká měly podle dovolatele učinit a na těch následně založily právní posouzení předmětného skutku jako trestných činů ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, odst. 3 tr. zák. a výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák.
Poněvadž dovolatel v projednávané věci poukázal v podstatě na to, že se oba soudy neřídily zásadami o provádění a hodnocení důkazů (§2 odst. 5, 6 tr. ř.), je zřejmé, že se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal především přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Současně je nutno vzít v úvahu, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Závěrem je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV.ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4). Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 296/04).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného T. H. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poněvadž návrh na odklad výkonu rozhodnutí podal pouze dovolatel a nikoliv předseda senátu soudu prvního stupně, jenž je k tomu vzhledem k ustanovení §265h odst. 3 tr. ř. jedině oprávněn, je zřejmé, že jde toliko o podnět dovolatele k výše uvedenému postupu, o kterém nebylo zapotřebí rozhodnout zvláštním (samostatným) výrokem, když ani dovolací soud neshledal podmínky pro rozhodnutí o odkladu výkonu trestu podle §265o odst.1 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. února 2005
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler