ECLI:CZ:NS:2005:3.TDO.217.2005.1
sp. zn. 3 Tdo 217/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. února 2005 o dovolání podaném obviněným A. S., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici P., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 7. 2004, sp. zn. 50 To 150/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 9 T 96/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
V rámci rozsudku Okresního soudu Plzeň – město ze dne 29. 4. 2004, sp. zn. 9 T 96/2003, v trestní věci obviněných A. S. a V. T., byl obviněný A. S. uznán vinným trestným činem pojistného podvodu podle §250a odst. 1, odst. 3 tr. zák., který spáchal se spoluobviněnou V. T. skutkem popsaným pod bodem 1) výroku rozsudku. Pod bodem 2) výroku rozsudku byl obviněný A. S. sám uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil tím, že „dne 18. 5. 2003 kolem 06.40 h v P. v C. M. B. v Pr. přistoupil k barmanovi M. B., požádal ho o rozměnění bankovky, a v okamžiku, kdy barman otevřel zásuvku a chystal se k rozměnění peněz, do něj obž. strčil tak, že ho odhodil na odpadkový koš, načež z otevřené zásuvky pod barovým pultem vzal skleničku s bankovkami v celkové částce 14.000,- Kč a z baru utekl.“ Pod bodem 3) rozsudku byl dále uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák., který spáchal skutkem popsaným v této části výroku. Za uvedené trestné činy byl obviněný podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Výroky podle §228 odst. 1 tr. ř., §229 odst. 2 tr. ř. pak soud rozhodl o povinnosti obviněných společně a nerozdílně nahradit škodu způsobenou jednáním pod bodem 1) rozsudku a o odkázání poškozené se zbytkem jejího nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku obviněný A. S. podal, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 22. 7. 2004, sp. zn. 50 To 150/2004, jímž ohledně něj podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. sám znovu rozhodl tak, že se obviněný A. S. podle §234 odst. 1 tr. zák. s použitím §35 odst. 1 tr. zák. odsuzuje k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti a půl roku. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Současně bylo vysloveno, že jinak zůstává napadený rozsudek beze změny. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 22. 7. 2004 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl v nezrušené části právní moci i rozsudek soudu prvního stupně (§139 odst. 1 písm. b/, cc/ tr. ř. per analogiam).
Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný A. S. následně dovolání, přičemž ve výroku o vině trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. současně napadl i rozsudek Okresního soudu Plzeň – město ze dne 29. 4. 2004, sp. zn. 9 T 96/2003. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že v řízení o trestném činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Toto tvrzení opřel o skutečnost, že již při prvním výslechu dne 21. 5. 2003 jednoznačně popřel jakýkoliv podíl na inkriminovaném skutku a uvedl údaje, které měly jeho výpověď potvrzovat (včetně jmen svědků). Tato jeho obhajoba však podle dovolatele (obviněného) nebyla v přípravném řízení řádně objektivizována provedením příslušných důkazů, ačkoliv se toho obviněný (dovolatel) opakovaně domáhal. Význam navrhovaných důkazů k potvrzení jeho výpovědi a s tím související negativní dopad časové prodlevy, se pak plně projevil v řízení před soudem, kdy k výslechu svědků a navíc jen některých, došlo s takovým odstupem od doby spáchání činu, že to nezůstalo bez vlivu na důkazní hodnotu těchto výpovědí. Dovolatel se pak podrobně zabýval obsahem jednotlivých důkazů provedených ve věci a na tomto základě dospěl k závěru, že výpověď poškozeného M. B., které oba soudy uvěřily, není v souladu s ostatními důkazy, což vyvolává důvodné pochybnosti o její pravdivosti. V uvedené souvislosti dovolatel zdůraznil, že ani samotné ohledání místa činu nesvědčilo o jakémkoliv násilném jednání z jeho strany. Jestliže obviněný (dovolatel) v rámci své obhajoby namítal, že ve skutečnosti mu poškozený peníze zapůjčil, mohlo být toto jeho tvrzení přinejmenším částečně verifikováno výslechem svědka P. T., který podle dovolatele viděl, že mu barman (poškozený) dával v inkriminovanou dobu nějaké peníze a mohl to před soudem dosvědčit. Rovněž návrh na doplnění dokazování výslechem uvedeného svědka byl soudem zamítnut. Odvolacímu soudu dovolatel vytkl, že se přesto ztotožnil se závěry soudu prvního stupně i ohledně trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a neprovedl navrhované důkazy. V závěru podaného dovolání obviněný zdůraznil, že se výše uvedeného trestného činu nedopustil, jak to podle něj konečně potvrzuje i důkazní situace. Navrhl proto, aby dovolací soud rozhodnutí obou soudů ohledně předmětného trestného činu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V jeho rámci lze namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně právně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, resp. znaky žádného jiného trestného činu nemá. Jedná se o skutek, jak byl soudem zjištěn, což znamená, že v rámci tohoto dovolacího důvodu nelze namítat nesprávnost skutkových zjištění, nesprávnost hodnocení provedených důkazů ani neúplnost dokazování. Státní zástupce připustil, že určitý průlom do výše uvedených zásad by mohl představovat extrémní rozpor mezi soudy zjištěným skutkovým stavem věci na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé. Podle státního zástupce však skutkový stav popsaný v bodě 2) výroku rozsudku soudu prvního stupně byl správně zjištěn a rovněž bezchybně právně kvalifikován, takže v předmětné věci neexistuje rozpor (a již vůbec ne extrémní) mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudu a jeho právními závěry. Státní zástupce konstatoval, že řízení v dané věci bylo provedeno podle trestního řádu a nedošlo k vadám, které by měly vliv na objasnění věci nebo na možnost obviněného uplatnit svá práva na obhajobu. To podle státního zástupce znamená, že napadená rozhodnutí netrpí žádnou vadou, kterou by bylo třeba odstranit cestou dovolání, jež jako mimořádný opravný prostředek není dalším odvoláním, ale slouží toliko k nápravě závažných procesních a hmotně právních vad taxativně vymezených v ustanovení §265b tr. ř. Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby dovolací soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby tak za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání.
Obviněný A. S. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam, protože napadá pravomocné rozhodnutí soudu věci samé, soud rozhodl ve druhém stupni, přičemž v části (ve výroku o vině), v níž zůstal napadený rozsudek soudu prvního stupně nezměněn, jde de facto o týž stav, jako by odvolání bylo zamítnuto.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude především popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V projednávaném případě však dovolatel nenamítl rozpor mezi popisem skutku a soudy užitou právní kvalifikací ani nesprávnost posouzení učiněných skutkových zjištění z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Shora uvedený dovolací důvod opřel především o námitku, že orgány činné v trestním řízení provedly ve věci neúplné dokazování a nevyhověly jeho důkazním návrhům v požadovaném rozsahu. Soudům pak vytkl způsob, jakým jednotlivé důkazy hodnotily. Tento postup měl ve svém důsledku vést k nesprávným skutkovým zjištěním a tedy i k vadnému závěru o dovolatelově vině trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., který ve skutečnosti nespáchal.
Z napadeného rozsudku odvolacího soudu (viz str. 4, 5) i z rozsudku soudu prvního stupně (viz str. 3 až 6) však vyplývá, že oba soudy v případě posuzované věci vycházely z odlišných skutkových zjištění, než jaká měly podle dovolatele učinit, a na těch následně založily právní posouzení předmětného skutku. Své závěry oba soudy v rozsahu požadovaném ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. ve svých rozhodnutí náležitě vyložily a odůvodnily. Odvolací soud se ve veřejném zasedání o odvolání obviněného zabýval rovněž jeho důkazními návrhy (č. l. 269, 270 spisu) a poněvadž je shledal nedůvodnými, rozhodl usnesením o jejich zamítnutí.
Poněvadž dovolatel v projednávané věci poukázal v podstatě na to, že se oba soudy neřídily zásadami o provádění a hodnocení důkazů (§2 odst. 5, 6 tr. ř.), je zřejmé, že se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal především přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tedy dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Současně je nutno vzít v úvahu, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je třeba poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 296/04).
Závěrem je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV.ÚS 449/03 str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného A. S. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. února 2005
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler