ECLI:CZ:NS:2005:3.TDO.235.2005.1
sp. zn. 3 Tdo 235/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. března 2005 o dovolání podaném obviněným P. H., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 11. 3. 2004, sp. zn. 2 To 131/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 5 T 38/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 4. 12. 2003, sp. zn. 5 T 38/2003, byl obviněný P. H. uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák., kterého se dopustil skutkem spočívajícím v tom, že „dne 9. 4. 2002 v době kolem 16.30 hodin, z místa u silnice ve směru z P., ke křižovatce silnic na Po. a O., v blízkosti parcely v katastrálním území obce P., okres P., nechal dalšími osobami odvézt ke zpracování vykácenou smrkovou dřevní hmotu v množství 22,6 metrů krychlových v hodnotě 29.753,- Kč, majitelů J. K. a M. K., když tato smrková dřevní hmota byla v předchozích měsících neoprávněně vytěžena neustanovenými osobami, přičemž získané finanční prostředky za prodej dřevní hmoty použil pro vlastní potřebu a svým jednáním tak způsobil J. K. a M. K. škodu ve výši 29.753,- Kč.“ Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §247 odst. 2, §53 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. k peněžitému trestu 15.000,- Kč. Podle §54 odst. 3 tr. zák. soud stanovil pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému dále stanovena povinnost zaplatit poškozeným J. K. a M. K. na náhradě škody částku 29.753,- Kč.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, rozsudkem ze dne 11. 3. 2004, sp. zn. 2 To 131/2004, jímž podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. tento rozsudek zrušil ve výroku o trestu a podle ustanovení §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. sám znovu rozhodl tak, že se obviněný podle §247 odst. 2 tr. zák., §35 odst. 2, §45 odst. 1, 2, §45a odst. 1 tr. zák. odsuzuje k souhrnnému trestu obecně prospěšných prací ve výměře 250 hodin. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 7. 4. 2003, sp. zn. 21 T 78/2002, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 2. 2004, sp. zn. 4 To 603/2003, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 11. 3. 2004 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl v nezrušené části právní moci i rozsudek soudu prvního stupně (§139 odst. 1 písm. b/, cc/ tr. ř. per analogiam).
Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný P. H. následně dovolání, a to do všech jeho výroků, přičemž uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel především namítl, že se inkriminovaného činu nedopustil a žádný z provedených důkazů přitom neprokazuje opak. Zdůraznil, že k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu krádeže podle §247 tr. zák. je nezbytné přisvojení si cizí věci pachatelem, což se podle dovolatele v daném případě nestalo. K tomu pak dovolatel podal vlastní rozbor jednotlivých důkazů provedených ve věci, v jehož rámci poukázal zejména na rozpory mezi jednotlivými svědeckými výpověďmi a na nedostatek jakýchkoliv stop (daktyloskopických, mechanoskopických či trasologických), aby bylo možno dospět k jednoznačnému závěru o jeho vině. Soudům obou stupňů dovolatel vytkl, že výše konstatované skutečnosti nevzaly v úvahu a ani soud druhého stupně se s nimi v odvolacím řízení nevypořádal. Jeho rozsudek navíc podle dovolatele nebyl ani odůvodněn v souladu s požadavky ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. Dovolatel vyslovil přesvědčení, že v trestním řízení konaném v jeho věci, pokud jde o provádění důkazů, byla porušena jedna ze základních zásad, jež je zakotvena v §2 odst. 5 tr. ř., podle níž je orgán činný v trestním řízení povinen přezkoumat všechny podstatné okolnosti případu svědčící ve prospěch i v neprospěch osoby, proti níž se řízení vede. V souvislosti s tím byla podle dovolatele porušena též zásada o presumpci nevinny vyplývající z ustanovení §2 tr. ř. a z čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Za namítaného stavu věci, kdy podle přesvědčení dovolatele nebyly odstraněny pochybnosti týkající se skutkových otázek, mělo být uplatněno pravidlo in dubio pro reo a poté rozhodnuto nikoliv k tíži obviněného (dovolatele), nýbrž v jeho prospěch. Vzhledem ke shora uvedeným důvodům obviněný v závěru podaného dovolání navrhl, aby dovolací soud „rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, sp. zn. 2 To 131/2004 ze dne 2. 3. 2003 zrušil ve všech jeho výrocích a věc rozsudkem nově rozhodl, a to tak, že obv. H. bude v plném rozsahu obžaloby podané OSZ v Přerově zproštěn.“
Opis dovolání obviněného byl v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. doručen dne 29. 9. 2004 nejvyšší státní zástupkyni. Dovolací soud k dnešnímu dni neobdržel její případné písemné vyjádření k podanému dovolání.
Obviněný P. H. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce resp. obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1 odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam, protože napadá pravomocné rozhodnutí soudu věci samé, soud rozhodl ve druhém stupni, přičemž v části (ve výroku o vině a náhradě škody), ve které zůstal napadený rozsudek soudu prvního stupně nezměněn, jde o týž procesní stav, jako by odvolání de facto bylo zamítnuto.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude především popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V projednávaném případě však dovolatel nenamítl rozpor mezi popisem skutku a soudy užitou právní kvalifikací ani nesprávnost posouzení soudy učiněných skutkových zjištění z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Shora uvedený dovolací důvod opřel výlučně o nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů oběma soudy, které podle jeho názoru nevzaly v úvahu a následně nijak neodstranily řadu pochybností, jež podle něj měly z obsahu provedeného dokazování vyplývat. Soudům dále vytkl rovněž to, že porušily zásadu presumpce neviny, když v rozporu s pravidlem in dubio pro reo vzniklé (resp. neodstraněné) pochybnosti vyhodnotily v jeho neprospěch, ačkoliv měly správně postupovat opačně. Dovolatelem namítaná pochybení pak měla ve svém důsledku vést k nesprávným skutkovým a jimi podmíněným nesprávným právním závěrům o jeho vině trestným činem krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák., ačkoliv tento trestný čin nespáchal.
Z rozsudku soudu prvního stupně i z rozhodnutí odvolacího soudu však vyplývá, že oba soudy v případě inkriminovaného skutku vycházely z odlišných skutkových zjištění (která jsou v napadeném rozsudku v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. na str. 2, 3 vyložena a odůvodněna), než jaká měly podle dovolatele učinit, a na těch následně založily právní posouzení předmětného skutku.
Poněvadž dovolatel v projednávané věci poukázal v podstatě na to, že se oba soudy neřídily zásadami o provádění a hodnocení důkazů (§2 odst. 5, 6 tr. ř.), je zřejmé, že se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal především přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Současně je nutno vzít v úvahu, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Závěrem je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02 , III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV.ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3,4). Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 296/04).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného P. H. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 2. března 2005
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler