ECLI:CZ:NS:2005:3.TDO.303.2005.1
sp. zn. 3 Tdo 303/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. března 2005 o dovoláních, která podali obvinění L. Š., J. V. a J. K., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 18. 10. 2004, sp. zn. 2 To 530/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 3 T 59/2003, takto:
I. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných L. Š. a J. V. o d m í t a j í .
II. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 25. 2. 2004. sp. zn. 3 T 59/2003, byli obvinění L. Š., J. V. a J. K. uznáni vinnými trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., kterého se podle výroku rozsudku dopustili skutkem spočívajícím v tom, že „dne 6. 3. 2001 v P., v sídle a. s. S. na ul. V., uzavřel ing. K. O., po předchozí dohodě a na žádost L. Š. leasingovou smlouvu se společností I. L. a. s. se sídlem P. na předmět leasingu – rozmítací pila KS R 99 v pořizovací ceně 899.800,10 Kč s měsíčními splátkami ve výši 11.617,20 Kč po dobu 48 měsíců, ač si byl vědom toho, že žádnou rozmítací pilu do pronájmu nezískal ani nepřevzal a žádnou zálohu stejně jako akontaci neuhradil, když byl ujišťován obžalovaným L. Š., že za něj akontaci zaplatí a bude splácet leasingové splátky, přičemž veškeré doklady předem připravil J. K. jakožto zástupce leasingové společnosti I. L. a. s. a J. V., jakožto zástupce firmy M. P. – A. K., N. B., přičemž údajným dodavatelem rozmítací pily měl být podle faktury vystavené dne 2. 3. 2001 M. P., N. B., který ji měl dle faktury vystavené dne 28. 2. 2001 zakoupit od D. Š., čímž společně vzájemným spolupůsobením při vědomí toho, že žádná rozmítací pila daného typu a výrobního čísla neexistuje, vylákali od společnosti I. L. a. s. se sídlem P. celkovou sumu ve výši 629.800,- Kč, která byla uhrazena bankovním převodem dne 8. 3. 2001 na účet M. P. jakožto pořizovací cena, ponížená o údajně zaplacenou akontaci ve výši 270.000,- Kč.“ Podle §250 odst. 3 tr. zák. byl každému z obviněných uložen trest odnětí svobody v trvání 2 let. Podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. byl všem obviněným výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu 3 let. Podle §53 odst. 1 tr. zák. soud dále obviněným uložil peněžité tresty, a to obviněným L. Š. a J. V. ve výměře 30.000,- Kč a obviněnému J. K. ve výměře 50.000,- Kč. Podle §54 odst. 3 tr. zák. soud současně rozhodl, že se pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, obviněným L. Š. a J. V. ukládá každému náhradní trest odnětí svobody v trvání 2 měsíců a obviněnému J. K. náhradní trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil soud všem obviněným povinnost, aby společně a nerozdílně zaplatili poškozené I. L. a. s., P. – L, škodu ve výši 448.061,- Kč.
O odvoláních všech obviněných proti předmětnému rozsudku rozhodl Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, usnesením ze dne 18. 10. 2004, sp. zn. 2 To 530/2004, jímž podle §256 tr. ř. podaná odvolání jako nedůvodná zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 18. 10. 2004 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podali obvinění L. Š., J. V. a J. K. následně dovolání. Uplatněným dovolacím důvodem byl u všech obviněných důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný L. Š. v odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku především namítl, že se trestné činnosti, pro kterou byl uznán vinným, nedopustil, přičemž dosud provedené důkazy jeho vinu ani z části neprokázaly. Podle názoru dovolatele bylo naopak před nalézacím i odvolacím soudem prokázáno, že dovolatel s ostatními obviněnými ani s dalšími osobami ve věci prodeje a uzavření leasingové smlouvy na prodej předmětné rozmítací pily nikdy nejednal, nezúčastnil se žádného jednání a také nepodepsal ani jeden z dokladů na inkriminovaných listinách, t. j. leasingové smlouvě a dalších. V důkazním řízení bylo přitom podle dovolatele jednoznačně prokázáno to, že veškeré předložené doklady vždy podepsal někdo jiný, zejména již zemřelý obviněný Ing. K. O. Dovolatel navíc předmět leasingové smlouvy vůbec nepotřeboval a neměl v úmyslu si takovou věc opatřit, nehledě na to, že ani neměl dostatek finančních prostředků, aby mohl hradit údajně zaplacenou akontaci ve výši 270.000,- Kč, případně další tři leasingové splátky. Dovolatel připomněl rovněž to, že z celé věci neměl žádný majetkový prospěch. Podle dovolatele navíc neexistuje jediný přímý důkaz, který by jej z trestné činnosti usvědčoval. Závěry o jeho vině lze proto považovat za hypotetické a založené na pouhých domněnkách soudu prvního stupně. Byl tedy uznán vinným neprávem. Odvolacímu soudu dovolatel vytkl, že se zcela ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, neboť nalézacím soudem zjištěný skutkový stav vzal za zcela prokázaný, ačkoliv proti obviněnému (dovolateli) nesvědčil ani jeden z provedených důkazů. K námitkám obviněného (dovolatele) uplatněným v odvolacím řízení přitom soud druhého stupně vůbec nepřihlížel. V uvedené souvislosti pak dovolatel zdůraznil především to, že jeho jednání nevykazuje znaky úmyslného zavinění (§3 odst. 3, §4 tr. zák.), jež je nezbytné k tomu, aby mohlo být právně kvalifikováno jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 tr. zák. nebo jako některá z forem účastenství (§10 odst. 1 písm. a/, b/, c/ tr. zák.) na tomto trestném činu. Z výše uvedených důvodů proto dovolatel v závěru svého dovolání navrhl, aby dovolací soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a podle §265l tr. ř. tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout, popřípadě aby dovolací soud sám podle §265m odst. 1 tr. ř. nově ve věci rozhodl tak, že se dovolatel podle §226 písm. c) tr. ř. obžaloby zprošťuje. V rámci dovolání současně navrhl, aby předseda senátu soudu prvního stupně podle ustanovení §265h odst. 3 tr. ř. na základě podaného dovolání a podle obsahu spisu rozhodl o odložení výkonu rozhodnutí.
Obviněný J. V. v dovolání poukázal na to, že u spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. si každý ze spolupachatelů musí být vědom protiprávnosti svého jednání, což musí být zahrnuto jeho úmyslem ve smyslu §4 tr. zák. Jde o tzv. subjektivní stránku skutkové podstaty trestného činu, která však podle přesvědčení dovolatele v jeho případě prokázána nebyla. Dovolatel zdůraznil, že na samém počátku existoval údajný záměr zemřelého Ing. K. O. zakoupit inkriminovanou rozmítací pilu od D. Š. prostřednictvím leasingové společnosti. Přitom obviněný L. Š. i jeho syn D. Š. věděli o tom, že tato pila ve skutečnosti neexistuje. Dovolatel do celé věci vstoupil ve chvíli, kdy jej kontaktoval spoluobviněný J. K. (zástupce leasingové společnosti), který požadoval z blíže neuvedených technických důvodů uskutečnění uzavření leasingové smlouvy přes prodávajícího, kterou byla firma A. K. majitele M. P. Ten jako svědek u hlavního líčení potvrdil, že dal souhlas k tomuto obchodu za podmínky, že bude pro firmu ziskový. Z toho vyplývá, že bez jeho souhlasu by dovolatel nemohl předmětný obchod nijak uskutečnit. Uvedený svědek rovněž potvrdil, že celá finanční operace řádně proběhla, avšak v důsledku toho, že prodávající D. Š. nebyl plátce DPH a vystavil nepravdivou fakturu, ve skutečnosti vznikla svědkově firmě naopak škoda, a to na dodatečném odvodu DPH. Podle dovolatele soud prvního stupně zcela nesprávně dovodil, že řetězec důkazů - pokud jde o osobu dovolatele - byl doplněn tím, že dovolatel na podnět obviněného J. K. údajně od D. Š. odkoupil neexistující předmět leasingu a tuto neexistující rozmítací pilu prodal leasingové společnosti. Podle dovolatele vůbec nebylo vzato v úvahu, že dovolatel nebyl majitelem firmy A. K., nýbrž jejím zaměstnancem, takže za svoji osobu nemohl nic koupit ani prodat, přičemž jemu samotnému žádný prospěch z uskutečněné transakce nevznikl. Jestliže mu je kladeno za vinu, že si neověřil, zda předmětná pila skutečně existuje, pak by takové opomenutí mohlo být hodnoceno toliko jako nedbalost ve smyslu §5 tr. zák., nikoliv jako úmysl. Dovolatel přitom vycházel z dobré víry, že předmětný stroj skutečně existuje. Za tohoto stavu vyslovil dovolatel přesvědčení, že jeho jednání nevykazuje znaky úmyslného zavinění podle §3 odst. 3, §4 tr. zák. a není tedy skutkem, který by bylo možno posuzovat jako trestný čin podvodu ve smyslu ustanovení §250 odst. 1, odst. 3 tr. zák. S ohledem na výše konstatované skutečnosti v závěru dovolání navrhl, aby dovolací soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a buď podle §265l tr. ř. tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout, nebo nově sám ve věci rozhodl tak, že se dovolatel podle §226 písm. b) tr. ř. obžaloby zprošťuje. V rámci svého dovolání současně navrhl, aby předseda senátu soudu prvního stupně podle §265h odst. 3 tr. ř. rozhodl o odložení výkonu rozhodnutí.
Obviněný J. K. podané dovolání odůvodnil tím, že trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 tr. zák. je trestným činem úmyslným, kdy zavinění pachatele směřuje nejen ke způsobení škody nebo získání jiného obohacení, ale i k uvedení v omyl, nebo využití něčího omylu, nebo zamlčení podstatné skutečnosti. Podle názoru dovolatele právě subjektivní stránka skutkové podstaty trestného činu (zavinění) ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně uvedena nebyla a odvolací soud se následně s touto skutečností nijak nevypořádal. Z toho lze podle dovolatele vyvodit, že mezi zjištěným skutkovým stavem a právním posouzením skutku existuje evidentní nesoulad. Jeho podstatou je podle dovolatele to, že zákonný znak charakterizující subjektivní stránku trestného činu nemá oporu v žádné části zjištěného skutkového stavu. Odvolacímu soudu pak vytkl, že převzal skutková zjištění i právní hodnocení soudu prvního stupně, ačkoliv v řízení nebylo nikdy prokázáno, že by dovolatel věděl o tom, že předmět leasingu neexistuje. Přitom právě tato skutečnost je podle dovolatele v posuzované věci zásadní. Vzhledem k výše uvedeným důvodům obviněný v závěru svého dovolání navrhl, aby dovolací soud podle §265k tr. ř. napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a podle §265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal soudu, o jehož rozhodnutí jde, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, nebo ve smyslu ustanovení §265m odst. 1 tr. ř. dovolací soud sám ve věci rozsudkem rozhodl. Dovolatel svůj mimořádný opravný prostředek současně spojil se žádostí, aby předseda senátu s přihlédnutím k ustanovení §265h odst. 3 tr. ř. předložil bez zbytečného odkladu návrh na odložení nebo přerušení výkonu shora označeného rozhodnutí.
Předseda senátu soudu prvního stupně v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. doručil opis dovolání obviněného dne 4. 2. 2005 nejvyšší státní zástupkyni. Dovolací soud k dnešnímu dni neobdržel písemné podání, zda se nejvyšší státní zástupkyně rozhodla využít svých práv vyplývajících z ustanovení §265h odst. 2 tr. ř., zejména vyjádřit se k dovolání obviněných.
Obvinění L. Š., J. V. a J. K. jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí, který se jich bezprostředně dotýká. Dovolání byla podána v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájců (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňují formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání jsou přípustná podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadají rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a směřují proti rozhodnutí, jímž byly zamítnuty řádné opravné prostředky (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byli obvinění uznáni vinnými a byl jim uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obvinění svá dovolání opírají, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na které je v dovoláních odkazováno.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude především popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V projednávaném případě však dovolatelé L. Š. a J. V. nenamítli rozpor mezi popisem skutku a soudy užitou právní kvalifikací ani nesprávnost posouzení soudy učiněných skutkových zjištění z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Shora uvedený dovolací důvod opřeli výlučně o polemiku se skutkovými závěry soudů obou stupňů, které podle nich založily svá rozhodnutí na nesprávném vyhodnocení provedených důkazů. S namítaným nesprávně zjištěným skutkovým stavem věci (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) pak dovolatelé ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojovali (jako důsledek vytýkaných vad) nesprávné závěry soudů o jejich vině trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., ačkoliv to podle přesvědčení dovolatelů provedené důkazy nedovolovaly.
Z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu i z rozsudku soudu prvního stupně však vyplývá, že oba soudy v případě inkriminovaného skutku vycházely z odlišných skutkových zjištění (která jsou v odůvodnění jejich rozhodnutí v rozsahu předpokládaném v §134 odst. 2 a §125 odst. 1 tr. ř. náležitě vyložena a odůvodněna na str. 7, 8 usnesení odvolacího soudu a na str. 8, 9 rozsudku soudu prvního stupně), než jaká měly podle dovolatele učinit a na těch následně založily právní posouzení předmětného skutku jako trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. spáchaného společným jednáním obviněných (§9 odst. 2 tr. zák.).
Poněvadž dovolatelé v projednávané věci poukázali v podstatě na to, že se oba soudy neřídily zásadami o provádění a hodnocení důkazů (§2 odst. 5, 6 tr. ř.), je zřejmé, že se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhali především přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnili na procesním a nikoli hmotně právním základě. Jejich námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Současně je nutno vzít v úvahu, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Je rovněž třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV.ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4). Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 296/04).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněných L. Š. a J. V. dospěl k závěru, že dovolání nepodali z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jejich odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř.
Pokud jde o dovolatele J. K., platí shora uvedené zásady ohledně té části jeho dovolání, jež směřuje proti soudy zjištěnému skutkovému stavu věci („v řízení nebylo nikdy prokázáno, že by dovolatel věděl o tom, že předmět leasingu neexistuje“ - str. 2 dovolání). Z hlediska výše uvedeného (hmotně právního) dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však Nejvyšší soud považoval podané dovolání za právně relevantní v části, v níž namítl, že subjektivní stránka trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. v tzv. skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně uvedena nebyla a odvolací soud se s touto skutečností nijak nevypořádal a sám ji blíže nespecifikoval.
Při hodnocení opodstatněnosti této části podaného dovolání dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:
Nejprve je nutno uvést, že trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. se dopustí pachatel, který ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí takovým činem značnou škodu (srov. §89 odst. 11 tr. zák.) nebo jiný zvlášť závažný následek. Jde o trestný čin úmyslný (srov. §3 odst. 3 tr. zák). Podle §9 odst. 2 tr. zák. v případech, že byl čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob odpovídá každá z nich jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé). U spolupachatelství je přitom nezbytná existence společného úmyslu, který u spolupachatelů zahrnuje jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle (tj. následku předpokládaného v trestním zákoně). O společné jednání ve smyslu ustanovení §9 odst. 2 tr. zák. půjde tehdy, pokud každý ze spolupachatelů buď uskuteční svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu nebo jestliže každý z nich svým jednáním uskutečnil jen některý z těchto znaků, je-li skutková podstata naplněna souhrnem takových jednání. Dále jde o případy, kdy jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu, směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu. Uvedené činnosti přitom musí být zahrnuty společným úmyslem (srov. například R 36/1973 Sb. r. tr.).
S přihlédnutím k zásadám uvedeným v předcházejícím odstavci pak Nejvyšší soud v předmětné věci posuzoval výtky dovolatele J. K. ve vztahu ke skutkovým zjištěním formulovaným v tzv. skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně a následně i v odůvodnění rozhodnutí obou soudů. Dospěl k závěru, že skutek uvedený v rozsudku nalézacího soudu zahrnuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., včetně jednání ve společném úmyslu, který zahrnoval dílčí činnosti jednotlivých obviněných jako spolupachatelů podle §9 odst. 2 tr. zák. Otázku spolupachatelství neponechal odvolací soud bez povšimnutí a vypořádal se s ní na str. 7, 8 odůvodnění svého rozhodnutí.
Z těchto důvodů neshledal Nejvyšší soud dovolání obviněného J. K. ani v části, ve které jinak bylo dovolatelem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněno relevantně, v žádném směru opodstatněným, když navíc i sám dovolatel uplatnil své námitky pouze v obecné rovině a nepodložil je podrobnější argumentací.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud proto v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného J. K. odmítl.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání všech obviněných rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Jestliže dovolatelé v rámci svého mimořádného opravného prostředku navrhli, aby jim byl odložen, popř. přerušen výkon pravomocného rozhodnutí soudu, je nutno vzít v úvahu, že takový návrh může podle ustanovení §265h odst. 3 tr. ř. podat výlučně předseda senátu soudu prvního stupně. Takový návrh však v posuzované věci učiněn nebyl, přičemž Nejvyšší soud sám neshledal důvod k postupu podle §265o odst. 1 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. března 2005
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler