ECLI:CZ:NS:2005:3.TDO.436.2005.1
sp. zn. 3 Tdo 436/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. dubna 2005 o dovolání podaném obviněným P. Š., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 10. 2004, sp. zn. 4 To 193/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 5 T 105/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 27. 2. 2004, sp. zn. 5 T 105/2003, byl obviněný P. Š. uznán vinným trestným činem pojistného podvodu podle §250a odst. 2, 3 tr. zák., který po skutkové stránce spočíval v tom, že „dne 20. 9. 1999 v 00:45 hod. v B., okr. N. J., v budově OO Policie ČR za účelem získání neoprávněného pojistného plnění podal trestní oznámení na neznámého pachatele pro trestné činy krádeže podle §247/1b, 3 tr. zák. a porušování domovní svobody podle §238/1, 2 tr. zák., který se měl těchto trestných činů dopustit vloupáním do rodinného domu v obci V., okr. N. J., na ul. T. a z tohoto domu odcizit barevný televizor zn. Panasonic typ TX 25AD1P v hodnotě 19.760,- Kč, 1 ks videorekordéru zn. Panasonic nezjištěného typu v hodnotě 8.160 Kč, 1 ks hudební hifi věže zn. JVC sestávající z 5 komponentů v celkové hodnotě 19.260,- Kč, dále 1 ks televizoru zn. JVC typ C21T1 v hodnotě 6.240,- Kč, 1 ks mini věže zn. Sony typ CFD 360 v hodnotě 4.200,- Kč, 240 ks CD disků s hudebními nahrávkami v hodnotě 96.000,- Kč, 1 ks dámských hodinek zn. Adidas v hodnotě 2.090,- Kč, 1 ks pánského saka v hodnotě 7.000,- Kč, 1 ks dámského saka v hodnotě 5.990,- Kč, 1 ks kožené bundy zn. Adidas Fifa leath v hodnotě 12.990,- Kč, 1 ks dámské bundy červené barvy v hodnotě 9.900,- Kč, 1 ks pánského jízdního horského kola zn. GT – AVALANCHE v hodnotě 23.400,- Kč, 1 ks horského jízdního kola zn. Author EGOIST v hodnotě 45.900,- Kč, 4 ks stojanů na CD disky v hodnotě 4.740,- Kč, 1 ks šperkovnice v hodnotě 2.000,- Kč s obsahem 1 ks náhrdelníku v provedení imitace „rubín“ v hodnotě 500,- Kč, 1 ks stříbrného náramku v hodnotě 1.260,- Kč, 1 páru stříbrných náušnic v hodnotě 280,- Kč, 1 ks stříbrného náramku v hodnotě 320,- Kč, 1 pár stříbrných náušnic v hodnotě 350,- Kč, 1 ks dámských hodinek v hodnotě 350,- Kč, 1 ks stříbrného řetízku v hodnotě 1.600,- Kč, 1 ks zlatého řetízku v hodnotě 8.250,- Kč, 1 ks zlatého řetízku a náramku v sadě v hodnotě 22.000,- Kč, 1 ks zlatého řetízku v hodnotě 10.800,- Kč, 2 ks řetízku zlatých v hodnotě 4.000,- Kč, 1 ks zlatého řetízku v hodnotě 2.900,- Kč, 1 ks náramku v hodnotě 4.400,- Kč, 1 ks zlatého náramku v hodnotě 30.000,- Kč, 1 ks náramku v hodnotě 23.100,- Kč, 1 ks zlatého náramku s drahými kameny v hodnotě 4.400,- Kč, 1 ks zlatých dámských náušnic v hodnotě 3.100,- Kč, 1 ks dámského prstenu zlatého v hodnotě 2.420,- Kč, 1 ks prstenu s drahým kamenem v hodnotě 2.650,- Kč, 1 ks dámského prstenu v hodnotě 4.300,- Kč, 1 ks dámského prstenu v hodnotě 1.700,- Kč, 1 ks dámského prstenu v hodnotě 1.620,- Kč, 1 ks dámského zlatého prstenu v hodnotě 3.550,- Kč, 1 ks dámského zlatého prstenu v hodnotě 1.100,- Kč, 1 ks dámského zlatého prstenu v hodnotě 1.680,- Kč, 1 ks dámského zlatého prstenu v hodnotě 3.200,- Kč, 1 ks dámského zlatého prstenu v hodnotě 1.680,- Kč, 1 ks dámského zlatého prstenu v hodnotě 1.800,- Kč, 1 ks dívčího zlatého prstenu v hodnotě 200,- Kč, 1 ks dámského zlatého prstenu v hodnotě 1.150,- Kč, 1 ks dámského zlatého prstenu v hodnotě 1.090,- Kč, 1 ks zlatého přívěšku v hodnotě 3.200,- Kč, 1 pár dámských náušnic v hodnotě 720,- Kč, 1 pár dámských náušnic v hodnotě 1.900,- Kč, 1 pár dámských náušnic v hodnotě 920,- Kč, 1 pár dámských náušnic v hodnotě 1.000,- Kč, 1 pár dámských náušnic v hodnotě 500,- Kč, dále 1 ks parfému zn. JOOP v hodnotě 1.000,- Kč, 1 ks parfému zn. HUGO BOSS v hodnotě 1.360,- Kč, 1 ks parfému zn. AGELS v hodnotě 3.600,- Kč, 1 ks parfému zn. VISCH v hodnotě 1.000,- Kč, 1 ks parfému zn. BARBERIS v hodnotě 1.420,- Kč, dále 1 ks parfému zn. OPIUM v hodnotě 2.600,- Kč, 1 ks parfému zn. NOA-NOA v hodnotě 1.500,- Kč, 1 ks parfému zn. DIOR v hodnotě 500,- Kč, věci v celkové hodnotě 437.380,- Kč, přičemž vloupání do tohoto domu pouze předstíral, čemuž přizpůsobil i místo činu, kde sám odstranil věci, které měly být odcizeny a následně dne 30. 11. 1999 v O. u společnosti K. P., a. s., u které měl sjednánu pojistnou smlouvu pro pojištění domácnosti písemně oznámil předmětnou poj. událost, na základě čehož mu po provedeném šetření vznikl nárok na pojistné plnění s tím, že dne 15. 12. neoprávněně obdržel od společnosti K. P., a. s. se sídlem v P. částku 299.800,- Kč.“ Za tento trestný čin byl obviněný podle §250a odst. 3 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a tří měsíců, přičemž výkon tohoto trestu mu byl podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §53 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému dále uložen peněžitý trest v částce 20.000,- Kč, a pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl podle §54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradu škody poškozenému - společnosti K. P. a. s. se sídlem v P. částku 299.800,- Kč.
O odvoláních, která proti předmětnému rozsudku podali obviněný P. Š. a v jeho neprospěch (do výroku o trestu) též státní zástupce, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 4. 10. 2004, sp. zn. 4 To 193/2004, jímž z podnětu odvolání státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém výroku o trestu. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud sám nově rozhodl tak, že se obviněný P. Š. podle §250a odst. 3 tr. zák. odsuzuje k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a tří měsíců, jehož výkon se mu podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odkládá na zkušební dobu v trvání dvou roků. Podle §53 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému současně uložen peněžitý trest ve výši 50.000,- Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl obviněnému podle §54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest v trvání dvou měsíců. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. Odvolání P. Š. bylo výrokem podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
Proti shora citovaným rozsudkům Okresního soudu v Novém Jičíně změněným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě podal obviněný P. Š. následně dovolání, jímž obě tato rozhodnutí napadl v celém rozsahu (tj. ve všech výrocích). Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel především namítl, že skutek, za který byl odsouzen, vůbec nespáchal. Naopak, sám byl poškozeným, neboť škoda způsobená skutečnými pachateli převyšovala plnění pojišťovny. Podle jeho přesvědčení bylo celé trestní řízení v jeho věci zatíženo pochybením orgánů činných v trestním řízení, když jak policie v průběhu vyšetřování, tak soud prvního stupně a posléze i odvolací soud bezvýhradně uvěřily tvrzení jeho bývalé manželky A. Š. (nyní A.) a svědků z její rodiny, včetně „zmatečných“ výpovědí Ing. I. K. a Ing. D. K. Na druhé straně výpověď obviněného (dovolatele) ani výpovědi svědků C. Š., J. Z., P. H., T. V. a R. T. svědčící v dovolatelův prospěch, soudy nevzaly vůbec v úvahu. Právě tyto důkazy podle dovolatele potvrzovaly, že se inkriminovaného skutku nemohl fakticky dopustit, neboť v rozhodné době byl na Slovensku. Skutečnost, že v noci z 18. na 19. 9. 1999 nebyl v ČR konečně potvrdila i jeho bývalá manželka se svými rodinnými příslušníky. Dovolatel dále namítl, že nebylo vůbec zjišťováno, kolik času potřeboval ten, kdo dům vykradl, na vloupání, vynesení a naložení věcí uvedených v rozsudku, a jaké auto by k tomu potřeboval. Dovolatel poukázal rovněž na to, že jeho bývalá manželka a její rodinní příslušníci již několik let vydávají věci odcizené z rodinného domu manželů Š., aniž došlo k jejich obvinění ze spolupachatelství, pokud se vše odehrálo tak, jak sami tvrdili. Přitom možnému pachatelství krádeže či jejímu zorganizování A. A. nasvědčuje podle dovolatele okolnost, že sama předkládala fotografie odcizených šperků, které si předem nechala zhotovit, ačkoliv její matka tvrdila, že tak učinil dovolatel. Neobjasněnou otázkou zůstává podle dovolatele i to, proč podezření ze spáchání pojistného podvodu oznámila A. A. a její rodina s tak velkým časovým odstupem. Pokud v takovém případě soudy za konstatovaného stavu věci nerozhodly v pochybnostech v jeho prospěch, ale naopak k jeho tíži, je podle dovolatele zřejmé, že porušily základní zásadu trestního řízení, a to zásadu in dubio pro reo. V závěru dovolání proto navrhl, aby „dovolací soud buď sám rozsudek změnil tak, že trestní řízení zastaví, nebo aby dovolací soud napadený rozsudek OS a usnesení KS v celém rozsahu zrušil a vrátil k novému projednání.“
K dovolání obviněného se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) a uvedla, že dovolatel podaný mimořádný opravný prostředek založil na výtce, že mu soudy přisoudily trestný čin pojistného podvodu, když nebraly zřetel na jeho obhajobu ani na výpovědi svědků, kterými byla podporována. Touto argumentací pak odůvodnil nesprávné právní posouzení skutku, tedy deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jestliže dovolatel přinejmenším zpochybnil, zda se inkriminovaného skutku dopustil, pak podle státní zástupkyně ve skutečnosti namítal existenci jiného skutkového základu, než z jakého po zhodnocení provedených důkazů vycházely soudy obou stupňů a na kterém učinily právní závěr o dovolatelově vině trestným činem pojistného podvodu podle §250a odst. 2, 3 tr. zák. Státní zástupkyně současně konstatovala, že v posuzovaném případě nelze dospět k závěru, že mezi učiněnými skutkovými zjištěními a jejich následným právním hodnocením soudy je extrémní nesoulad. Podle státní zástupkyně se podané dovolání tudíž zcela míjí s uplatněným dovolacím důvodem podle §265 odst. 1 písm. g) tr. ř. a neodpovídá ani jinému dovolacímu důvodu uvedenému §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. S ohledem na výše konstatované skutečnosti ve svém vyjádření navrhla, aby dovolací soud dovolání obviněného P. Š. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, a toto rozhodnutí učinil v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Obviněný P. Š. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst.1 tr. ř.
V této souvislosti je ovšem třeba připomenout, že dovolání vždy směřuje proti rozhodnutí soudu druhého stupně a podle toho, jak bylo tímto soudem rozhodnuto, a podle rozsahu, v němž je rozhodnutí ve věci napadáno, má směřovat též proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Dovolatel zvolil opačný postup. Poněvadž však napadl rozhodnutí soudů obou stupňů, nejevila se konstatovaná formální vada dostatečně relevantní pro závěr, že obsah dovolání nesplňuje hlediska stanovená v §265f odst. 1 tr. ř., a že je tedy třeba dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. d) tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.), se pak zabýval otázkou, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude především popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V projednávaném případě však dovolatel nenamítl rozpor mezi popisem skutku a soudy užitou právní kvalifikací ani nesprávnost posouzení učiněných skutkových zjištění z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Shora uvedený dovolací důvod opřel výlučně o nesouhlas se způsobem, jakým byly v průběhu trestního řízení hodnoceny jednotlivé důkazy. Soudům obou stupňů dále vytkl, že nevzaly v úvahu a následně nijak neodstranily řadu pochybností, jež podle něj měly z obsahu provedeného dokazování vyplývat. Vytkl jim rovněž to, že v rozporu s pravidlem in dubio pro reo vyhodnotily pochybnosti vyplývající z provedených důkazů v jeho neprospěch, ačkoliv měly správně postupovat opačně. Dovolatelem namítaná pochybení pak měla ve svém důsledku vést k nesprávným skutkovým a jimi podmíněným nesprávným právním závěrům o jeho vině trestným činem pojistného podvodu podle §250a odst. 2, 3 tr. zák., ačkoliv ve skutečnosti tento trestný čin nespáchal.
Z napadeného rozsudku odvolacího soudu (str. 3 - 5) i z rozsudku soudu prvního stupně (str. 11 - 15) však vyplývá, že oba soudy v posuzovaném případě vycházely z odlišných skutkových zjištění, než jaká měly podle dovolatele učinit a na těch následně založily právní posouzení předmětných skutků. Své skutkové a právní závěry pak oba soudy v rozsahu požadovaném ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. ve svých rozhodnutí přesvědčivě vyložily a odůvodnily.
Poněvadž dovolatel v projednávané věci poukázal v podstatě na to, že se oba soudy neřídily zásadami o provádění a hodnocení důkazů (§2 odst. 5, 6 tr. ř.), je zřejmé, že se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal primárně přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tedy dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Současně je nutno vzít v úvahu, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je třeba poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 296/04).
Závěrem je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV.ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného P. Š. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. dubna 2005
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler