ECLI:CZ:NS:2005:3.TDO.769.2005.1
sp. zn. 3 Tdo 769/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. června 2005 o dovolání obviněného D. M. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2005, sp. zn. 61 To 60/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 24 T 119/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 10. 11. 2004, sp. zn. 24 T 119/2003, byl obviněný D. M. pod bodem 1) výroku uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., který po skutkové stránce spočíval v tom, že „dne 15. 9. 2002 kolem 17.30 hodin v P., v ulici U P., naproti domu zezadu udeřil pěstí do levé tváře obličeje poškozenou S. F. a poté jí z ruky vytrhl mobilní telefon značky Nokia 6110 v hodnotě 7.500, ze kterého právě telefonovala a z místa činu utekl.“ Pod bodem 2) výroku rozsudku byl dále uznán vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zák., kterého se dopustil tím, že „dne 7. 1. 2003 kolem 14.00 hodin v P., v tramvaji jedoucí ze zastávky T. do zastávky S. n. slovně vyhrožoval poškozené S. F. v souvislosti s její svědeckou výpovědí podané v rámci řízení konaného proti obviněnému D. M. pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., kdy pro tento čin na něj byla podána obžaloba k Obvodnímu soudu pro Prahu 7, a to že změní svoji výpověď tak, aby do vězení šla poškozená F. a dále, že poškozená k soudu pojede na invalidním vozíku a nutil ji, aby stáhla obžalobu s tím, že pokud tak neučiní, podřeže poškozenou a celou její rodinu.“ Za tyto trestné činy byl obviněný podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl v druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 1. 3. 2005, sp. zn. 61 To 60/2005, jímž toto odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 1. 3. 2005 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání, přičemž uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že rozhodnutí obou soudů spočívají na nesprávném právním posouzení skutků, které byly popsány pod body 1) a 2) rozsudku soudu prvního stupně. Ohledně skutku pod bodem 1) poukázal dovolatel na to, že pokud by v souladu s procesními předpisy byla vzata v úvahu všechna zjištění a všechny souvislosti, zejména změny ve výpovědi poškozené, sotva by mohl být učiněn závěr, že se dopustil trestného činu loupeže. V uvedené souvislosti dovolatel zdůraznil, že prosté vytržení mobilního telefonu z ruky poškozené podle úředního záznamu policejní hlídky ze dne 15. 9. 2002 ještě nemusí naplnit skutkovou podstatu předmětného trestného činu, zejména když samotná poškozená hlídce nesdělila, že byla udeřena pěstí do tváře. Dovolatel zdůraznil, že posledně uvedená okolnost nebyla nijak prokázána. Ke skutku pod bodem 2) dovolatel namítl, že skutková zjištění soudů se opírají pouze o výpověď poškozené, ačkoliv tato výpověď stejně jako v prvním případě obsahuje řadu rozporů a je v přímém protikladu s výpovědí obviněného (dovolatele). Podle názoru dovolatele netvoří v daném případě skutková zjištění soudu prvního stupně, jak se s nimi později ztotožnil i soud odvolací, reálný podklad pro rozhodnutí o jeho vině trestným činem loupeže ani trestným činem vydírání, nehledě na to, že jde o skutková zjištění neúplná, neboť k obhajobě obviněného (dovolatele) nebyl proveden výslech jím navrhované svědkyně T. K. Právní závěr o vině dovolatele oběma trestnými činy byl podle jeho přesvědčení učiněn v rozporu se zjištěným skutkovým dějem, resp. s tím, co bylo skutečně prokázáno. Za daného stavu věci mělo být proto spravedlivě rozhodnuto tak, že se obžaloby zprošťuje. Vzhledem k těmto důvodům v závěru dovolání navrhl, aby dovolací soud „napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2005, sp. zn. 61 To 60/2005, zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. a posléze přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 7 podle §265l odst. 1 tr. ř., aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl“.
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který nejprve vyložil obsah ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a konstatoval, že v rámci zde uvedeného hmotně právního dovolacího důvodu nelze namítat nesprávnost skutkových zjištění, nesprávnost hodnocení provedených důkazů ani neúplnost dokazování. Připustil, že zásah do skutkových zjištění je v rámci dovolacího řízení výjimečně možný pouze za předpokladu, že by se jednalo o extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a dovolatel jej právně relevantně namítne. O takový případ však v dané věci nejde, neboť v posuzované věci byl skutkový stav spolehlivě zjištěn a přiléhavě právně kvalifikován. Podle státního zástupce se soudy obou stupňů pečlivě zabývaly rovněž skutečností, proč poškozená v hlavním líčení pozměnila svoji výpověď ve vztahu ke skutku pod bodem 1) a ve svých rozhodnutích logicky vysvětlily důvody, které je vedly k tomu, že tuto změněnou výpověď nepovažovaly za věrohodnou. Státní zástupce pak poukázal na to, že dovolatel sice formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak námitky jím uplatněné obsahu tohoto dovolacího důvodu neodpovídají. Současně konstatoval, že napadené rozhodnutí netrpí žádnou vadou odstranitelnou cestou dovolání. Ve svém vyjádření proto navrhl, aby dovolací soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, jelikož bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř. Současně vyslovil souhlas, aby dovolací soud své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Obviněný D. M. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný své dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude především popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V projednávaném případě sice dovolatel formálně namítl rozpor mezi skutkovým stavem věci a soudy užitou právní kvalifikací, avšak argumentaci, o kterou shora uvedený dovolací důvod opřel, zaměřil výlučně na polemiku se skutkovými závěry soudů obou stupňů, které podle něj založily svá rozhodnutí na nesprávném vyhodnocení provedených důkazů. V uvedeném směru soudům především vytkl, že nepřihlížely k rozporům ve výpovědi poškozené a při svém rozhodování vycházely i z neúplného dokazování, jestliže nebyla vyslechnuta svědkyně T. K. S namítaným vadně zjištěným skutkovým stavem pak dovolatel ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval (jako důsledek vytýkaných vad) nesprávné závěry soudů o jeho vině trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zák., ačkoliv to podle jeho přesvědčení provedené důkazy neumožňovaly.
Z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu i z rozsudku soudu prvního stupně však vyplývá, že oba soudy v případě inkriminovaných skutků vycházely z odlišných skutkových zjištění (která jsou v odůvodnění jejich rozhodnutí v rozsahu předpokládaném v §125 odst. 1 a §134 odst. 1 tr. ř. vyložena a odůvodněna /v napadeném usnesení na str. str. 2 až 4/), než jaká měly podle dovolatele učinit a na těch následně založily právní posouzení předmětného skutku.
Poněvadž dovolatel v projednávané věci poukázal v podstatě na to, že se oba soudy neřídily zásadami o provádění a hodnocení důkazů (§2 odst. 5, 6 tr. ř.), je zřejmé, že se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal především přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Současně je nutno vzít v úvahu, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Závěrem je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV.ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, I. ÚS 764/04, str. 4). Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 296/04,).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného D. M. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. června 2005
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler