ECLI:CZ:NS:2005:3.TDO.934.2005.1
sp. zn. 3 Tdo 934/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. srpna 2005 o dovolání podaném obviněným L. P., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 22. 7. 2004, sp. zn. 14 To 167/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 13 T 143/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
V rámci rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 4. 12. 2003, sp. zn. 13 T 143/2003, v trestní věci obviněných L. P. a P. K., byl obviněný L. P. uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák., který spáchal podle bodu 1) výroku rozsudku dílem ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., když společně s obviněným P. K. „dne 6. 7. 2002 kolem 07.00 hodin v obci N., okr. T., před objektem areálu firmy V. S. společnost s.r.o. odcizili volně přístupný držák radlice na sníh v hodnotě 8.000,- Kč, dopravník na sypké hmoty v hodnotě 25.000,- Kč, ocelové trouby prům. 72, tloušťka 1,2 cm a délka 35m v hodnotě 260.000,- Kč a hutní materiál v množství nejméně 2 tuny v hodnotě 25.600,- Kč, čímž poškozené firmě V. S. společnost s.r.o. způsobili škodu v celkové výši 318.000,-“, a pod bodem 2) výroku rozsudku dílem sám, když „v blíže nezjištěné době kolem 20. 7. 2002 v J., okr. Č. B., odcizil bez použití násilí z objektu zdejší pily zaparkované nepojízdné a z evidence odhlášené nákladní vozidlo tov. zn. Tatra 148 v hodnotě 22.000,- Kč ke škodě Ing. J. L., správce konkurzní podstaty úpadce L. s.r.o. J.“ Za tento trestný čin a sbíhající se trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., jímž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Táboře ze dne 26. 3. 2003, č.j.13 T 36/2003 – 50, byl obviněný podle §247 odst. 2 tr. zák. za užití §35 odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce dvou let. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu z výše uvedeného trestního příkazu, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
O odvoláních obou obviněných proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře usnesením ze dne 22. 7. 2004, sp. zn. 14 To 167/2004, jímž tato odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 22. 7. 2004 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu a současně i proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný L. P. následně dovolání, přičemž uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel především zrekapituloval výsledky provedeného dokazování a v této souvislosti namítl, že právní závěr o spáchání trestného činu krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák. jednáním popsaným pod bodem 1) výroku odsuzujícího rozsudku oba soudy založily pouze na výpovědi svědka V. K., o jejíž věrohodnosti lze podle dovolatele důvodně pochybovat, neboť svědek se sám podílel na rozřezání inkriminovaného kovového materiálu. Pokud jde o výpovědi dalších svědků, a to V. K. a Ing. F. S., je třeba vzít v úvahu, že mají pouze sekundární význam, neboť dovolatele jako pachatele krádeže přímo neusvědčují. Dovolatel dále poukázal na to, že obdobná důkazní situace charakterizuje i jednání pod bodem 2) rozsudku, když z výpovědi svědka Ing. J. L. nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že odhlášené nákladní vozidlo Tatra 148 odcizil právě dovolatel. Spolehlivým podkladem pro takový závěr podle něj přitom nemůže být ani okolnost, že odcizené vozidlo bylo zajištěno v místě jeho bydliště a byla v něm nalezena státní poznávací značka. Dovolatel vyslovil přesvědčení, že jeho obhajoba nebyla provedenými důkazy vyvrácena a učiněná skutková zjištění neodůvodňují právní kvalifikaci jeho jednání jako trestného činu krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák. v žádném z obou uvedeným případů. Dosavadní skutková zjištění tak nevylučují možnost zprostit dovolatele obžaloby či skutek posoudit jako mírnější trestný čin neoprávněného užívání cizí věci. Pokud byl dovolatel přesto uznán vinným, je podle jeho názoru zřejmé, že soudy obou stupňů předmětný skutek nesprávně právně posoudily a jejich rozhodnutí jsou v důsledku toho zatížena vadami předpokládanými v důvodu dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V závěru dovolání proto navrhl, aby „dovolací soud zrušil rozsudek Krajského soudu v českých Budějovicích – pobočka v Táboře č. j. 14 To 167/2004 – 144 ze dne 22. července 2004 a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Táboře č. j. 13 T 143/2003 – 100, ze dne 4. 1. 2003 ve výroku o vině dovolatele a v navazujícím rozhodnutím o trestu a přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí Okresního soudu v Táboře.“
K předmětnému dovolání se za podmínek ustanovení §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že námitky dovolatele obsahově neodpovídají formálně uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť dovolatel fakticky brojil proti tomu, jak soudy provedené důkazy hodnotily a prosazoval vlastní skutkovou verzi, podle které se skutku popsaného pod bodem 1) výroku o vině vůbec nedopustil a skutek popsaný pod bodem 2) výroku o vině se podle něj odehrál podstatně jiným způsobem než jak je v tzv. skutkové větě rozsudku a v jeho odůvodnění uvedeno. Státní zástupce konstatoval, že dovolací soud je zjištěným skutkovým stavem věci vázán a zásah do něj by přicházel v úvahu jedině v případě extremního rozporu mezi skutkovým základem napadených rozhodnutí a vykonanými důkazy. S přihlédnutím k výše konstatovaným skutečnostem pak dovodil, že v dovolání byly uplatněny námitky primárně skutkového charakteru, které se s formálně deklarovaným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani s žádným jiným dovolacím důvodem nekryjí. V souladu s tímto názorem dovolacímu soudu navrhl, aby podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí vzhledem k ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyslovil státní zástupce souhlas i pro případ jiného, než navrhovaného rozhodnutí
Obviněný L. P. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.), především zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, kterým byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude především popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V projednávaném případě sice dovolatel poukázal na to, že skutková zjištění neodůvodňují právní kvalifikaci jeho jednání jako trestného činu krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák., toto tvrzení však založil na vlastním rozboru důkazů provedených ve věci a teprve na tomto základě soudům vytkl, že důkazy nesprávně vyhodnotily, jestliže dospěly k závěru o jeho vině shora uvedeným trestným činem, ačkoliv to podle něj výsledky dokazování neumožňovaly. Jak výstižně poznamenal ve svém vyjádření státní zástupce nejvyššího státního zastupitelství, dovolatel de facto prosazoval vlastní skutkovou verzi, podle níž se skutku (útoku) uvedeného pod bodem 1) výroku o vině nedopustil vůbec a skutek pod bodem 2) mohl být posuzován maximálně jako trestný čin neoprávněného užívání cizí věci (§249 tr. zák.).
Z odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu (str. 5, 6) a především z výroku a odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (str. 4, 5) však vyplývá, že oba soudy v případě posuzované věci vycházely z odlišných skutkových zjištění, než jaká měly podle dovolatele učinit, a na těch následně založily právní posouzení předmětného skutku jako trestného činu krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák. Své závěry oba soudy v rozsahu požadovaném ustanovením §134 odst. 2, §125 odst. 1 tr. ř. ve svých rozhodnutích současně vyložily a odůvodnily.
Poněvadž dovolatel v projednávané věci poukázal v podstatě na to, že se oba soudy neřídily zásadami o provádění a hodnocení důkazů (§2 odst. 5, 6 tr. ř.), je zřejmé, že se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal především přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tedy dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Současně je nutno vzít v úvahu, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů. Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je třeba poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 296/04).
Závěrem je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst.1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV.ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, I. ÚS 764/04, str. 4).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného L. P. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. srpna 2005
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler