ECLI:CZ:NS:2005:3.TDO.954.2005.1
sp. zn. 3 Tdo 954/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. září 2005 o dovolání podaném obviněným Z. B., proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 7. 9. 2004, sp. zn. 6 To 139/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 1 T 265/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
V odsuzující části rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 28. 11. 2003, sp. zn. 1 T 265/2002, byl obviněný Z. B. uznán vinným dvěma trestnými činy maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., jichž se po skutkové stránce dopustil tím že, „(ad 1) ve V. K., dne 27. 6. 2002 v 10.50 hodin řídil osobní automobil zn. Š. F., a (ad 2) ve V. P.,u místního obecního úřadu dne 16. 10. 2002 v 16.15 hodin řídil osobní automobil zn. Š. F., a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozhodnutím Okresního úřadu, referátu dopravy a silničního hospodářství, ze dne 21. 5. 2002, č.j. RD-517/2001-JU-DP, které nabylo právní moci dne 13. 6. 2001, uložen mj. i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu osmnácti měsíců.“ Za tyto trestné činy byl obviněný podle §171 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon mu soud podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v trvání dvou let.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl v druhém stupni Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně usnesením ze dne 7. 9. 2004, sp. zn. 6 To 139/2004, jímž toto odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 7. 9. 2004 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu a současně i proti odsuzující části rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný následně dovolání, jímž napadl výroky o vině i trestu. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku poukázal dovolatel na to, že v daném případě nemohlo dojít k naplnění skutkové podstaty trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí, neboť rozhodnutí Okresného úřadu, referátu dopravy a silničního hospodářství ze dne 21. 5. 2002, č.j. RD-517/2001-JU-DP, ve skutečnosti nenabylo právní moci. V uvedené souvislosti dovolatel namítl, že na oznámení poštovní doručovatelky bylo uvedeno, že si má „obsílku“ vyzvednout ve lhůtě deseti dnů a nikoli ve lhůtě tří dnů. V této lhůtě deseti dnů si také rozhodnutí vyzvedl a včas proti němu podal odvolání. Dovolatel zdůraznil, že jej nikdo nepoučil o tom, že pokud si nevyzvedne zásilku do tří dnů ode dne uložení, tak poslední den lhůty by se považoval za den doručení. Tato třídenní lhůta nebyla přitom uvedena ani na doručované zásilce, jinak by zřejmě pošta po marném uplynutí třídenní lhůty zásilku vrátila zpět adresátovi. Podle dovolatele však bylo podstatné především to, že ustanovení §24 odst. 2 správního řádu nemělo být v jeho případě vůbec použito. Tento názor opřel o tvrzení, že se v místě trvalého bydliště z pracovních důvodů pravidelně nezdržuje (což mělo být známo i poštovní doručovatelce), neboť svou podnikatelskou činnost vykonává na stavbách v různých místech, kde rovněž přechodně bydlí. V uvedené souvislosti pak dovolatel vyslovil názor, že vadná aplikace ustanovení §24 odst. 2 správního řádu měla za následek, že rozhodnutí správního orgánu, tj. Okresního úřadu, referátu dopravy a silničního hospodářství ze dne 21. 5. 2001, č.j. RD-517/2001-JU-DP, nemohlo nikdy nabýt právní moci, což dále znamená, že nemohl být ani uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí a být za tento čin potrestán. Z těchto důvodů v závěru dovolání navrhl, aby dovolací soud rozsudek Okresního soudu ve Zlíně č.j. 1 T 265/2002 ze dne „25. 2. 2003,“ ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně 6 To 139/2004-81 zrušil a věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Zároveň navrhl, aby dovolací soud rozhodl v neveřejném zasedání.
K dovolání obviněného se v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a konstatoval, že námitky dovolatele se soustředily výlučně na zpochybnění právní moci správního rozhodnutí, jež předcházelo soudnímu projednání jeho trestní věci. S těmito námitkami se podle státního zástupce soudy obou stupňů vypořádaly, když v tomto směru současně odkázal na str. 2 odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolatelem uplatněné argumenty navíc podle státního zástupce použitý dovolací důvod nenaplňují, neboť existence pravomocného správního rozhodnutí byla pro oba soudy otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní, přičemž soud ve smyslu §9 odst. 1 tr. ř. ani samostatně tuto otázku hodnotit nemohl. Podle názoru státního zástupce ani dovolací soud v rozhodování o mimořádném opravném prostředku podle hlavy XVII. trestního řádu nemá mandát k přezkoumávání správních rozhodnutí, a to ani pokud jde o otázku, zda tato rozhodnutí nabyla či nenabyla právní moci. Ve svém vyjádření pak státní zástupce též uvedl, že nad nutný rámec vyjádření k dovolání je třeba poznamenat, že přezkoumáním dostupného spisového materiálu nezjistil zjevný nesoulad mezi skutkovými závěry soudu a provedenými důkazy. Na tomto základě vyslovil státní zástupce přesvědčení, že napadené rozhodnutí netrpí žádnou vadou napravitelnou cestou dovolání. Navrhl proto, aby dovolací soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného než zákonem stanoveného důvodu, a toto rozhodnutí aby učinil v souladu s §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.
Státní zástupce nepřehlédl, že odstranění vad dovolání učinil obhájce svým vlastním jménem (tj. jako osoba neoprávněná) a upozornil na to, že podle §265h odst. 1 tr. ř. je k takovému úkonu aktivně legitimován jen obviněný, zastoupený obhájcem.
Obviněný Z. B. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Pokud státní zástupce poukázal na to, že odstranění vad dovolání (doplněním zákonného odkazu na ustanovení §265b odst. 1 písm. g/ tr. ř.) učinil obhájce jen svým jménem, nejeví se tato formální vada natolik relevantní (když v původní podobě dovolání je jinak namítáno, že rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení), aby bylo možno učinit závěr, že obsah dovolání nesplňuje hlediska §265f odst. 1 tr. ř., a že je tedy třeba dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. d) tr. ř. Takový postup státní zástupce konečně ani nenavrhoval.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.), především zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude především popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V projednávaném případě dovolatel opřel shora uvedený dovolací důvod o tvrzení, že trestnými činy maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. neměl být uznán vinným s ohledem na to, že podle jeho názoru nenabylo rozhodnutí o přestupku vydané Okresním úřadem, referátem dopravy a silničního hospodářství, č. j. RD- 517/2001-JU-DP ze dne 21. 5. 2002 právní moci, což by současně znamenalo, že v inkriminované době nemohl mařit výkon úředního rozhodnutí tím, že by vykonával činnost (řízení motorového vozidla), která mu byla zakázána. Tuto námitku vznesl již v řízení před soudy obou stupňů a nad její dosavadní rámec v dovolání uvedl, že aplikace ustanovení §24 odst. 2 zák. č. 71/1967 Sb. o správním řízení, ve znění pozdějších předpisů (správního řádu) o uložení doručované písemnosti (rozhodnutí) nepřicházela v jeho případě vůbec v úvahu, neboť se v místě doručení (tj. ve svém trvalém bydlišti) vzhledem k povaze své podnikatelské činnosti zdržoval jen nepravidelně, přičemž tato okolnost měla být poštovní doručovatelce současně známa. Dovolatel tedy namítal v zásadě to, že v řízení nebyly řádně zjištěny okolnosti skutkové povahy, významné pro posouzení otázky právní moci rozhodnutí správního orgánu a v důsledku toho i pro závěr, zda se dopustil trestných činů maření výkonu úředního rozhodnutí, kterými byl uznán vinným.
Z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (str. 2) i z rozsudku soudu prvního stupně (z výroku a ze skutečností zmiňovaných především na str. 4 odůvodnění) však vyplývá, že oba soudy v případě inkriminovaných skutků vycházely z odlišných skutkových zjištění než jaká měly podle dovolatele učinit, a která jsou v odůvodnění jejich rozhodnutí v rozsahu předpokládaném v §134 odst. 2 a §125 odst. 1 tr. ř. vyložena a odůvodněna. Z rozhodnutí soudů obou stupňů je zřejmé, že své skutkové a z nich plynoucí právní závěry založily mj. na důkazu - obsahu přestupkového spisu Okresního úřadu, referátu DSH, č. j. RD-517/2001-JU-DP a na rozhodnutí Krajského úřadu, odbor legislativní a právní, ze dne 24. 8. 2001, sp. zn. LPO/80/01, jímž bylo odvolání dovolatele v dané přestupkové věci podle §60 správního řádu zamítnuto jako opožděně podané. Odvolací soud se navíc (zřejmě v rámci procesní předběžné otázky podle §9 odst. 1 tr. ř.) vypořádal i s námitkou obviněného (dovolatele) vztahující se k použitelnosti (platnosti) ustanovení §24 odst. 2 správního řádu.
Jelikož dovolatel v projednávané věci poukázal v podstatě na to, že nebyly zjištěny jím namítané skutkové okolnosti, které by podle jeho přesvědčení závěru o správnosti aplikace ustanovení §24 odst. 2 správního řádu o tzv. fikci doručení bránily, je zřejmé, že se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci (§2 odst. 5, 6 tr. ř.), tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Současně je nutno vzít v úvahu, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k přezkoumávání skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně (anebo dokonce též jiného státního orgánu) ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů. Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je nutno vzít v úvahu, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 296/04).
Závěrem je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV.ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, I. ÚS 764/04, str. 4).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného Z. B. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. září 2005
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler