ECLI:CZ:NS:2005:32.ODO.266.2003.1
sp. zn. 32 Odo 266/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ivana Meluzína ve věci žalobce Mgr. P. B., zastoupeného Mgr. M. K., advokátem, proti žalovaným 1. J. P., zastoupené JUDr. J. D., advokátem , a 2. J. P., zastoupenému JUDr. P. F., advokátem, o zaplacení částky 170 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 12 C 142/2000, o dovolání žalobce a prvé žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. října 2002 č. j. 16 Co 294/2002-122, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Dovolání prvé žalované se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 20. června 2002 č. j. 12 C 142/2000-92 ve výroku pod bodem I uložil prvé žalované, aby zaplatila žalobci částku 50 000 Kč s 10% úrokem z prodlení od 16. 3. 2000 do zaplacení, ve výroku pod bodem II uložil druhému žalovanému, aby zaplatil žalobci částku 120 000 Kč se 7% úrokem z prodlení od 16. 3. 2000 do zaplacení, ve výroku pod bodem III rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a prvou žalovanou a ve výroku pod bodem IV rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným. Soud prvního stupně zjistil, že žalobce uzavřel s druhým žalovaným dne 13. 12. 1999 smlouvu o smlouvě budoucí, na jejímž základě měla být do 10. 3. 2000 uzavřena smlouva o převodu členských práv a povinností v B. d.a s ním spojeného práva nájmu bytu č. 1 o velikosti 1 + 1 II. kategorie v 1. nadzemním podlaží domu čp. 1889 na adrese K. s tím, že kupní cena ve výši 910 000 Kč bude vypořádána tak, že se bude skládat ze zálohy, kterou již složil žalobce v realitní kanceláři prvé žalované ve výši 170 000 Kč, a z částky 740 000 Kč, která bude čerpána ze stavebního spoření. Pro případ nesplnění povinnosti žalobce uzavřít smlouvu o převodu členských práv a povinností byla v dohodě o složení zálohy uzavřené s prvou žalovanou dohodnuta smluvní pokuta spočívající v tzv. „propadnutí“ zálohy složené žalobcem oběma žalovaným každému jednou polovinou. K výši anuity druhý žalovaný žalobci při uzavření smlouvy o smlouvě budoucí sdělil, že její přesnou výši nezná, ale mělo by to být kolem 30 000 Kč. Poté byla výše anuity určena k datu 13. 1. 2000 částkou 109 500 Kč. K uzavření smlouvy o převodu členských práv a povinností mezi žalobcem a druhým žalovaným ani přes výzvu prvé žalované nedošlo. Záloha byla uschována v bezpečnostním trezoru prvé žalované do 14. 3. 2000, kdy si ji prvá žalovaná vyzvedla. Poté si prvá žalovaná ponechala provizi ve výši 50 000 Kč a zbytek byl vyplacen druhému žalovanému. Soud prvního stupně uvedenou smlouvu posoudil jako neplatnou podle §49a občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) z důvodu podstatného omylu na straně žalobce ve vlastnosti předmětu právního úkonu, neboť žalobce při uzavírání smlouvy vycházel z jiné výše anuity, než byla skutečná. Soud prvního stupně dále dovodil, že o omylu žalobce druhý žalovaný věděl či vědět musel, neboť byl členem představenstva bytového družstva a byl přítomen její členské schůzi, kde se rozhodovalo o navýšení plateb a přesto žalobce na jeho omyl neupozornil. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že vzhledem k neplatnosti smlouvy o smlouvě budoucí byla i záloha ve výši 170 000 Kč poskytnuta z neplatného právního důvodu a žalovaní jsou proto podle §451 ObčZ vrátit takto získaný majetkový prospěch. Prvá žalovaná ze zálohy získala částku 50 000 Kč, druhý žalovaný získal částku 120 000 Kč. Oba jsou proto povinni takto získaný prospěch žalobci vrátit. Žalobce vyzval oba žalované k vrácení zálohy svým dopisem ze dne 18. 2. 2000, takže splatnost bezdůvodně získaného obohacení nastala podle závěru soudu prvního stupně následujícího dne (analogicky podle §563 ObčZ). Námitku žalovaných ohledně promlčení práva neshledal soud prvního stupně jako důvodnou, neboť žalobce se o bezdůvodném obohacení a o tom, kdo se na jeho úkor obohatil, mohl dozvědět nejdříve nahlédnutím do trestního spisu (druhý žalovaný byl obviněn ze spáchání trestného činu podvodu) obsahujícímu výpověď prvé žalované.
K odvolání obou žalovaných Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. října 2002 č. j. 16 Co 294/2002-122 rozsudek soudu prvního stupně vůči prvé žalované změnil tak, že se zamítá žaloba ohledně její povinnosti zaplatit úrok z prodlení ve výši 10 % z částky 50 000 Kč od 16. 3. 2000 do 17. 3. 2000, jinak byl rozsudek soudu prvního stupně vůči ní potvrzen. Ve výroku týkajícím se druhého žalovaného rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se žaloba o zaplacení částky 120 000 Kč s příslušenstvím vůči němu zamítá, změnil výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se také s jeho závěrem o neplatnosti smlouvy o budoucí smlouvě o převodu členských práv a povinností; nesouhlasil však s jeho právním závěrem, že zálohu žalobce složil u prvé žalované na základě neplatného právního důvodu. Nárok žalobce je podle odvolacího soudu nutno posuzovat jako nárok podle dohody o složení zálohy z 10. 12. 1999, v níž bylo mezi žalobcem a prvou žalovanou ujednáno, že v případě, že nedojde k uzavření smlouvy o převodu členských práv a povinností z důvodů na straně prvé žalované nebo druhého žalovaného, měla tato povinnost ji vrátit žalobci. Za situace, kdy soud dovodil, že smlouva o smlouvě budoucí je podle §49a ObčZ neplatná, nutno dospět k závěru, že k uzavření smlouvy nedošlo z důvodů na straně druhého žalovaného. Druhý žalovaný, který účastníkem této smlouvy nebyl, však tuto povinnost nemá a není v daném sporu pasivně legitimován, a to bez ohledu na to, jak si žalovaní zálohu posléze rozdělili. Bezdůvodné obohacení nastupuje pouze tam, kde smluvní závazek není, v daném případě však vyplývá povinnost prvé žalované vrátit složenou zálohu ze smlouvy o složení zálohy. To má vliv i na běh promlčecí doby - jelikož se v daném případě jedná o nárok ze smlouvy, nikoliv o bezdůvodné obohacení, platí obecná tříletá promlčecí doba, která začala běžet ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé, v daném případě od 18. 3. 2000; promlčecí doba tedy dosud neproběhla.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce a prvá žalovaná.
Žalobce napadl zamítavý výrok rozsudku odvolacího soudu a související výroky, které mu ukládají povinnost k náhradě nákladů řízení, a uvedl, že jeho dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), když současně zároveň byla přípustnost dovolání vyslovena i rozhodnutím odvolacího soudu. Rozsudek odvolacího soudu spočívá podle názoru žalobce na nesprávném právním posouzení věci, když jeho nárok nemůže představovat nárok na plnění ze smlouvy o složení zálohy ze dne 10. 12. 1999. Poukázal na to, že i když předmětnou zálohu skládal u první žalované, jeho úmyslem bylo ve skutečnosti plnit ve prospěch druhého žalovaného, což jednoznačně vyplývá jak z dohody o složení zálohy, tak především ze smlouvy o uzavření budoucí smlouvy. Žalobce se dále odvolal na závěr Nejvyššího soudu České republiky v jeho usnesení ze dne 12. 4. 2001 č. j. 3 TZ 42/2001, kterým bylo rozhodnuto o stížnosti pro porušení zákona proti usnesení obvodní státní zástupkyně pro Prahu 4 o zastavení trestního stíhání druhého žalovaného pro trestný čin podvodu, podle jehož odůvodnění je nutno věc posuzovat jen v rovině občanskoprávní, a to podle §451 ObčZ jako bezdůvodné obohacení. Podle názoru žalobce se v předmětné věci jednoznačně obohatili oba žalovaní, což oba v řízení připustili. Oba jsou povinni získaný prospěch žalobci vrátit tak, jak si peníze žalobce mezi sebou rozdělili, tj. prvá žalovaná 50 000 Kč a druhý žalovaný 120 000 Kč.
Prvá žalovaná dovoláním napadla výroky rozsudku odvolacího soudu pod body I, III a V, kterými odvolací soud změnil výrok rozsudku soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu vůči prvé žalované v rozsahu, ve kterém se žalobce domáhal úhrady úroků z prodlení za dobu od 16. 3. 2000 do 17. 3. 2000, potvrdil výrok rozsudku soudu prvního stupně, kterým bylo prvé žalované uloženo, aby zaplatila žalobci částku 50 000 Kč s 10% úrokem z prodlení od 18. 3. 2000 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a prvou žalovanou. Prvá žalovaná své dovolání považuje za přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a písm. c) o. s. ř. a namítá nejen nesprávné právní posouzení věci, ale také že soudy obou stupňů dospěly na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním, která nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Napadené rozhodnutí je podle dovolatelky rovněž v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu, neboť odvolací soud, ač věc posoudil po právní stránce odlišně od soudu prvního stupně, určité výroky potvrdil. Prvá žalovaná poukázala na to, že již v žalobě sám žalobce uváděl, že zálohu na koupi předmětného bytu složil dne 10. 12. 1999 až poté, co si byt prohlédl, přeměřil, s nájemcem jednal a byly mu předány standardní dokumenty (stanovy družstva, nájemní smlouva, evidenční list a domovní řád). Dále poukázala na to, že již v průběhu řízení upozorňovala, že relevantní důvody pro posouzení zániku závazku ze smlouvy o smlouvě budoucí je třeba hledat právě v dopise žalobce z 18. 2. 2000, nikoliv v pozdějších podáních. O existenci anuity žalobce dobře věděl ještě před sepisem svého dopisu z 18. 2. 2000 a před uzavřením smlouvy o smlouvě budoucí z 13. 12. 1999, ale dokonce ještě před složením zálohy dne 10. 12. 1999. Pokud žalobce sám následně uvádí, že anuitu zjistil až z výpisu z katastru nemovitostí, nemůže se jednat o zamlčení skutečnosti rozhodné pro uzavření smlouvy, je-li možno potřebné informace zjistit z veřejné listiny, kterou bezpochyby výpis z katastru nemovitostí je. V řízení nebyla ani prokázána skutečná výše anuity, z odůvodnění rozsudku není patrně, proč soud akceptoval částku ve výši 109 500 Kč tvrzenou žalobcem. Obě podstatné náležitosti budoucí smlouvy – předmět a cena zůstaly podle prvé žalované nezměněny a anuitu nelze považovat za „podstatnou vlastnost družstevního bytu“. Soudy dále nesprávně vyhodnotily výpovědi svědků Pušové a Ornsta, z nichž vyplynulo, že druhý žalovaný skutečnou výši anuity v době uzavření smlouvy o budoucí smlouvě neznal. Bez povšimnutí nemůže zůstat také fakt, že soud postupoval v rozporu s ustanoveními §134 a 135 o. s. ř., když při svém rozhodování nevyšel z pravomocného rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky z 12. 4. 2001 č. j. 3 Tz 42/2001, který posuzoval stejný skutek. Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že druhý žalovaný neměl v úmyslu uvést žalobce v omyl. Nejvyšší soud České publiky dále dovodil, že prvá žalovaná „…jednala v přesvědčení, že záloha propadá z důvodů zaviněných na straně P. B.…“ V předmětné věci nelze hovořit o omylu, navíc úmyslném, když omyl by se musel týkat skutečnosti, která je pro právní úkon podstatná. O takovou skutečnost jít nemohlo, protože veškeré podstatné náležitosti kupní smlouvy zůstaly nezměněny. Žalobce měl plnit ze smlouvy o smlouvě budoucí, neboť ta není stižena neplatností. Neplnil-li, záloha propadla a druhý žalovaný z ní vyplatil provizi za zprostředkování prvé žalované v obvyklé výši. Stran žalovaných tak k bezdůvodnému obohacení nedošlo. Prvá žalovaná také nesouhlasí s posouzením námitky promlčení soudem prvního stupně, když o tom, že došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení, se žalobce zmiňuje ve svém dopise z 18. 2. 2000, nicméně svoji žalobu změnil na nárok na vydání bezdůvodného obohacení až dne 13. 6. 2002 při posledním ústním jednáním ve věci (předtím se domáhal náhrady škody a pak plnění ze solidárního závazku), takže jeho nárok byl uplatněn až po uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby. Druhá žalovaná navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Druhý žalovaný se k dovoláním nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání byla podáno včas oprávněnými osobami ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda jsou dovolání přípustná.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Při posouzení toho, zda je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není rozhodující, jak odvolací soud formuloval výrok svého rozsudku, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně, zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně. Měnícím je tedy v dané věci výrok o zamítnutí povinnosti prvé žalované zaplatit 10% úrok z prodlení z částky 50 000 Kč od 16. 3. do 17. 3. 2000 a zamítavý výrok odvolacího soudu ve vztahu k druhému žalovanému, potvrzujícím pak výrok odvolacího soudu o povinnosti prvé žalované zaplatit žalobci částku 50 000 Kč s 10% úrokem z prodlení od 18. 3. 2000 do zaplacení.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval dovoláním žalobce. Toto dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Nejvyšší soud proto posoudil napadený rozsudek odvolacího soudu z hlediska uplatněného dovolacího důvodu, kterým je dovolací soud podle §242 odst.1 o. s. ř. vázán, a to i z hlediska jeho obsahového vymezení v dovolání. Žalobce uplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Žalobce nesouhlasí s právním závěrem odvolacího soudu, že pasivně legitimovanou v dané věci je pouze prvá žalovaná. Nejvyšší soud se však s tímto závěrem ztotožňuje. Žalobce složil částku 170 000 Kč podle dohody o složení zálohy dne 10. 12. 1999 do rukou prvé žalované. Tato částka byla určena jako záloha na úhradu ceny za převod členských práv a povinností v B. d. druhému žalovanému, který měl tato práva převést na žalobce. Prvá žalovaná byla oprávněna podle dohody ze dne 10. 12. 1999 tuto částku držet u sebe do doby uzavření uvedené smlouvy o převodu členských práv a povinností, případně do doby, kdy bude zřejmé, že k uzavření smlouvy nedojde, nejdéle však do 17. 3. 2000. Vzhledem k tomu, že k uzavření smlouvy o převodu členských práv a povinností nedošlo, byla prvá žalovaná povinna nejpozději dne 18. 3. 2000 předmětnou částku vrátit žalobci. Odvolací soud totiž dovodil, že k uzavření předmětné smlouvy nedošlo z důvodů na straně druhého žalovaného, neboť smlouva o budoucí smlouvě o převodu členských práv a povinností je podle §49a ObčZ neplatná z důvodu podstatného omylu na straně žalobce ve vlastnosti předmětu právního úkonu, neboť žalobce při uzavírání smlouvy vycházel z jiné výše anuity, než byla skutečná. Tento závěr žalobce v dovolání nezpochybnil. Nemohlo se proto uplatnit ujednání v dohodě o složení zálohy ze dne 10. 12. 1999 o propadnutí zálohy. Toto ujednání mělo charakter dohody o smluvní pokutě podle §544 ObčZ. Dohoda o smluvní pokutě je však navíc podle §39 ObčZ absolutně neplatná pro rozpor se zákonem.
Podle §229 obchodního zákoníku (dále jen „ObchZ“) může člen družstva převést členská práva a povinnosti na jiného člena družstva, pokud to stanovy nevylučují. Podle §230 ObchZ nepodléhá převod práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu na základě dohody souhlasu orgánů družstva. Účastníky této smlouvy jsou tedy stávající člen družstva jako převodce a nový člen družstva (event. jiný stávající člen družstva) jako nabyvatel. Ustanovení §289 ObchZ upravující smlouvu o uzavření budoucí smlouvy má povahu kogentní právní normy (tedy takové, od níž se účastníci nemohou dohodou odchýlit). Účastníky této smlouvy mohou být pouze účastníci budoucí – realizační smlouvy. Jinak řečeno, zavázat se uzavřít budoucí smlouvu ve smyslu §289 ObchZ mohou pouze účastníci smlouvy, která má být jimi v budoucnu uzavřena; jiný subjekt se sám může zavázat, že do dohodnuté doby uzavře smlouvu, pouze je-li nepřímým zástupcem účastníka budoucí smlouvy (nepřímé zastoupení §22 a násl. ObčZ sice výslovně neupravuje, avšak připouští – např. v §737 ObčZ). V posuzovaném případě byla smlouva o budoucí smlouvě uzavřena budoucími účastníky realizační smlouvy – žalobcem a druhým žalovaným, nicméně smlouvu o složení zálohy uzavřel žalobce jako budoucí nabyvatel práv a povinností v družstvu s jiným subjektem než s budoucím převodcem, a to s prvou žalovanou. Nejednala-li tedy prvá žalovaná jako nepřímá zástupkyně budoucího převodce, je ujednání mezi ní a zájemcem o převod (budoucím nabyvatelem práv a povinností) zajišťující povinnost zájemce uzavřít do určité doby smlouvu o převodu práv a povinností v družstvu neplatné pro rozpor s kogentním ustanovením §289 ObchZ o smlouvě o uzavření budoucí smlouvy. Z vlastní akcesorické povahy zajištění závazků přitom vyplývá, že vedlejší (zajišťovací) závazek může platně vzniknout jen tehdy, pokud je sjednán účastníky, kteří jsou oprávněni ke sjednání hlavního (zajišťovaného) závazku. Ujednání o smluvní pokutě ve smlouvě o složení zálohy je proto pro rozpor s §289 ObchZ neplatné. Prvá žalovaná tedy od 18. 3. 2000 držela částku 170 000 Kč bez právního důvodu a byla povinna ji žalobci vrátit a to celou. Na její povinnosti nemění nic to, že částku ve výši 120 000 Kč vyplatila druhému žalovanému. Její povinnost vrátit žalobci celou částku vyplývá totiž z dohody o složení zálohy ze dne 10. 12. 1999, kterou je třeba hodnotit jako inominátní smlouvu podle §51 ObčZ, jednak odpovídá obecné zásadě, kterou vyslovil Nejvyšší soud například již v rozsudku ze dne 13. 3. 2003 sp. zn. 25 Cdo 831/2001, podle které pro vznik bezdůvodného obohacení plněním bez právního důvodu je rozhodující okamžik přijetí tohoto plnění, které se podle §451 ObčZ vydává tomu, na jehož úkor obohacení vzniklo, přičemž na povinnost vydat bezdůvodné obohacení nemá vliv způsob, jakým obohacený následně s předmětem obohacení naloží. Závazek z bezdůvodného obohacení nezaniká tím, že obohacený v důsledku jiných okolností předmětem obohacení v době rozhodování soudu již nedisponuje (například proto, že jej předal jinému). Obdobně judikoval Nejvyšší soud i v rozsudku ze dne 24. 1. 2002 sp. zn. 25 Cdo 413/2000, který byl uveřejněn v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 968.
Rozsudek odvolacího soudu je tedy v rozsahu, který byl napaden dovoláním žalobce, z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Nejvyšší soud se dále zabýval přípustností dovolání prvé žalované, vůči níž odvolací soud, jak výše uvedeno, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a v části změnil tak, že zamítl žalobu na uložení povinnosti zaplatit žalobci 10% úrok z částky 50 000 Kč od 16. 3. 2000 do 17. 3. 2000.
Podle §240 odst. l o. s. ř. může dovolání podat účastník řízení. Z povahy dovolání jako opravného prostředku přitom plyne, že k dovolání je oprávněna jen ta strana (účastník řízení), které nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popř. které byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jejích právech - v konstantní judikatuře se tato legitimace k dovolání označuje též jako tzv. subjektivní přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 28).
Dovolání prvé žalované je tedy v daném případě do výše, jíž bylo prvé žalované odvolacím soudem vyhověno zamítnutím žaloby co do 10% úroku z prodlení z částky 50 000 Kč od 16. do 17. 3. 2000 subjektivně nepřípustné (tedy podané někým, kdo k takovému úkonu není oprávněn).
Z výše uvedeného tedy vyplývá, že dovolání prvé žalované může být přípustné pouze v rozsahu výroku, kterým byl ve vztahu k ní potvrzen rozsudek odvolacího soudu, tedy ohledně uložení povinnosti prvé žalované zaplatit žalobci částku 50 000 Kč s 10% úrokem z prodlení od 18. 3. 2000 do zaplacení, a to ve dvou případech. – podle §237 odst. 1 písm. b) nebo písm. c) o. s. ř. Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná, a proto přichází u dovolání prvé žalované v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé pro právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen.
O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci. Nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001 sp. zn. 22 Cdo 1603/99, publikované pod č. C 102 ve svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.).
Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání prvé žalované není v tomto rozsahu objektivně přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam.
Pokud prvá žalovaná ve svém dovolání namítla, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nemůže tato její námitka odůvodnit zásadní význam rozsudku odvolacího soudu po právní stránce, neboť ze shora uvedených důvodů se dovolací soud touto námitkou zabývat nemůže.
Ze soudy zjištěného skutkového stavu pak nelze dospět ani k závěru, že by rozhodnutí odvolacího soudu bylo v rozporu s hmotným právem. Dovolací soud totiž neshledal, že by závěr odvolacího soudu o neplatnosti smlouvy o budoucí smlouvě o převodu členských práv a povinností podle §49a ObčZ z důvodu podstatného omylu na straně žalobce ve vlastnosti předmětu právního úkonu, byl nesprávný, neboť ze zjištěného skutkového stavu, z něhož musí dovolací soud vycházet, vyplývá, že žalobce při uzavírání smlouvy vycházel z jiné výše anuity, než byla skutečná. Tato skutečnost navíc není pro posouzení dané věci ani podstatná, neboť jak bylo odůvodněno při posuzování dovolání žalobce, nedošlo mezi žalobcem a prvou žalovanou k platnému sjednání smluvní pokuty, částka předaná dne 10. 12. 1999 žalobcem prvé žalované nemohla propadnout ve prospěch žalovaných a prvá žalovaná byla za situace, že k uzavření smlouvy o převodu členských práv a povinností mezi žalobcem a druhým žalovaným nedošlo, povinna složenou částku žalobci vrátit.
Neobstojí ani její námitka o promlčení nároku žalobce, neboť ten uplatnil vůči prvé žalované nárok na zaplacení částky 85 000 Kč u soudu již dne 28. 4. 2000. Nebylo přitom rozhodující, jak žalobce svůj nárok právně kvalifikoval, neboť právní posouzení je věcí soudu, ale to, jak žalobce v žalobě skutek vymezil.
Rozhodnutí odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo prvé žalované uloženo zaplatit žalobci částku 50 000 Kč s příslušenstvím, tedy není v rozporu s hmotným právem. Nejsou přitom splněny ani další podmínky předpokládané v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. pro to, aby bylo možno dospět k závěru o zásadním právním významu rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolání první žalované není tedy přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání prvé žalované podle §243b odst. 5 a §218 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněný tím, že žádný z dovolatelů nebyl v dovolacím řízení úspěšný, přičemž ani jedné ze stran v souvislosti s dovoláním jiného účastníka náklady dovolacího řízení nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
JUDr. Zdeněk Des, v. r.
předseda senátu