ECLI:CZ:NS:2005:32.ODO.529.2004.1
sp. zn. 32 Odo 529/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně A. Z., zastoupené, advokátem, proti žalované Z. B., o zaplacení 92 445,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 19 C 178/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. října 2003, č.j. 27 Co 109/2002-72, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. října 2003, č.j. 27 Co 109/2002-72, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 19. února 2002, č.j. 19 C 178/2001-46, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 92 445,50 Kč se 7,5 % úrokem z prodlení od 22. 12. 2001 do zaplacení, ve zbytku, tj. ohledně 14 % úroku z prodlení z částky 92 445,50 Kč za dobu od 10. 6. 1999 do 21. 12. 2001 a 6,5 % úroku z prodlení z částky 92 445,50 Kč za dobu od 22. 12. 2001do zaplacení žalobu zamítl, zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně zprostředkovala pro žalovanou přepravu zboží z K. do S. P., při přepravě vznikla na přepravovaném zboží škoda v celkové výši 425 858,50 Kč, ve které byly zahrnuty i celní poplatky, náklady na externí šetření a DPH ve výši 92 445,50 Kč, přičemž smlouva o přepravě byla uzavřena mezi odesílatelem Tabák, a.s. a dopravcem V. P. Protože se žalobkyně domnívala, že za škodu odpovídá, uzavřela s žalovanou dne 31. 5. 1999 dohodu o vzájemném započtení pohledávek, kdy pohledávka žalované vůči žalobkyni ve výši 425 858,50 Kč byla započtena vůči pohledávkám žalobkyně vůči žalované ve výši 375 000 Kč, respektive 5x75 000 Kč, s tím, že rozdíl ve výši 50 858 Kč uhradí žalobkyně žalované ihned po podepsání vzájemné kompenzace; následně byla dne 9. 6. 1999 uzavřena mezi účastnicemi a třetí osobou další dohoda o započtení, jejímž předmětem byla mimo jiné i pohledávka ve výši 50 858 Kč. Protože posléze žalobkyně zjistila, že podle Úmluvy o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě CMR (vyhl. č. 11/1975 Sb.) celní poplatky, náklady na externí šetření a DPH, v celkové výši 92 445,50 Kč, odškodňovat nelze, a že plnila žalované bez právního důvodu, domáhala se žalobou vydání bezdůvodného obohacení. Soud poté dovodil, že předpokladem vzniku nároku na náhradu škody je ve smyslu §373 obch. zák. porušení povinnosti ze závazkového vztahu, a protože žalobkyně žádnou povinnost ze smlouvy o zprostředkování dopravy uzavřené podle §642 obch. zák. dne 30. 3. 1999 s žalovanou neporušila, neměla žalovaná z titulu této smlouvy vůči žalobkyni nárok na náhradu škody, a jestliže žalobkyně žalované přesto z tohoto důvodu poskytla plnění, došlo na straně žalované podle §451 odst. 2 obč. zák. k bezdůvodnému obohacení z titulu plnění bez právního důvodu okamžikem uzavření smlouvy o vzájemném započtení pohledávek, které je podle §456 a §458 odst. 1 obč. zák. povinna žalobkyni vydat. Protože žalovaná po doručení žaloby dne 20. 12. 2001 následující den 21. 12. 2001 bezdůvodné obohacení nevydala, je od 22. 12. 2001 podle §517 obč. zák. v prodlení se splněním a žalobkyni náleží úroky z prodlení podle §1 nař. vlády č. 142/1994 Sb.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 30. 10. 2003, č.j. 27 Co 109/2002-72, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku změnil tak, že žalobu na zaplacení 92 445,50 Kč se 7,5 % úrokem z prodlení od 22. 12. 2001 do zaplacení zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Na základě zopakování dokazování smlouvou uzavřenou mezi účastnicemi dne 30. 3. 1999 a dohodami o vzájemném zápočtu pohledávek vzal soud za prokázané, že tvrzená pohledávka žalované ve výši 92 445,50 Kč zanikla na základě zápočtu mezi účastnicemi řízení, z čehož vyplývá, že žalobkyně neposkytla žalované žádné plnění, proto se nemůže domáhat jeho vydání. Tvrdí-li žalobkyně, že její pohledávka ve výši 92 445,50 Kč z titulu náhrady škody neexistovala, pak nemohlo dojít v tomto rozsahu k zániku započítávaných pohledávek žalobkyně vůči žalované, neboť základní podmínkou započtení pohledávek podle §580 obč. zák. je skutečnost, že jde o pohledávky existující, vymahatelné, splatné a nepromlčené. Uzavřel, že žalobkyně se nemůže domáhat vydání bezdůvodného obohacení, nýbrž toliko zaplacení svých pohledávek vůči žalované, které nezanikly vzájemným zápočtem pro případ, bylo-li prokázáno, že pohledávka žalované ve výši 92 445,50 Kč neexistovala.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodů stanovených v §241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř., neboť nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o zamítnutí žaloby z důvodu, že měla žalovat nikoliv na vydání bezdůvodného obohacení, ale na zaplacení pohledávky ze smluvního vztahu. Poukazuje na podanou žalobu, z níž je zřejmé, že žaloba byla podána na plnění, spočívající v zaplacení částky 92 445,50 Kč s příslušenstvím, přičemž z žaloby zároveň vyplývá, kdo tvrdí, že má pohledávku a vůči komu. Má za to, že vzhledem ke skutkovým zjištěním v řízení před soudy obou stupňů, měl odvolací soud potvrdit rozhodnutí soudu prvního stupně a neučinil-li tak, dopustil se nesprávného právního posouzení. Zamítnutí žaloby považuje za postup v rozporu s §1 o. s. ř., podle něhož má být soudem zajištěna spravedlivá ochrana práv a oprávněných zájmů účastníků, jakož i v rozporu s §6 o. s. ř., z něhož vyplývá, že soud je povinen postupovat tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná. Namítá, že jí nebylo dáno žádným ze soudů poučení ve smyslu §118a odst. 2 o. s. ř., tj. že je možné věc posoudit po právní stránce jinak, než podle právního názoru žalobkyně, a tím byla oběma soudy porušena zásada předvídatelnosti rozhodnutí soudu, v čemž spatřuje vadu řízení, jejímž důsledkem bylo krácení jejích práv, nebyla-li jí dána možnost uvést právně významné skutečnosti a označit k jejich prokázání důkazy. Je přesvědčena, že tato vada řízení mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a proto navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu – dále jen o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a opírá se o způsobilé dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř., rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal podle §242 o. s. ř.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Vady řízení uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. se z obsahu spisu nepodávají a dovolatelka ani tyto vady nenamítá.
Nejvyšší soud České republiky se tedy dále zabýval námitkou dovolatelky poukazující, že řízení před odvolacím soudem je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], jež dovolatelka spatřovala v tom, že jí nebylo dáno poučení ve smyslu §118a odst. 2 o. s. ř., tj. že je možné věc posoudit po právní stránce jinak, než podle právního názoru žalobkyně, a tím byla porušena zásada předvídatelnosti rozhodnutí soudu, jejímž důsledkem bylo krácení jejích práv, nebyla-li jí dána možnost uvést právně významné skutečnosti a označit k jejich prokázání důkazy.
Podle §118 a odst. 2 o. s. ř. má-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností.
Nedostatek v poučovací povinnosti soudu podle §118a o. s. ř. patří mezi jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
V dané věci dospěl soud prvního stupně k závěru, že na straně žalované došlo podle §451 odst. 2 obč. zák. k bezdůvodnému obohacení z titulu plnění bez právního důvodu okamžikem uzavření smlouvy o vzájemném započtení pohledávek, které je podle §456 a §458 odst. 1 obč. zák. povinna ve výši 92 445,50 Kč žalobkyni vydat, zatímco odvolací soud žalobu zamítl, když dovodil, že žalobkyně se nemůže domáhat vydání bezdůvodného obohacení, nýbrž toliko zaplacení svých pohledávek vůči žalované, které nezanikaly vzájemným zápočtem pro případ, bylo-li prokázáno, že pohledávka žalované ve výši 92 445,50 Kč neexistovala, a nemohlo proto dojít v tomto rozsahu k zániku započítávaných pohledávek žalobkyně vůči žalované.
Kdyby k úsudku odvolacího soudu, že žalobkyně se může domáhat vůči žalované toliko zaplacení svých pohledávek, dospěl již soud prvního stupně, musel by – v intencích §118a odst. 2 o. s. ř. – žalobkyni poučit, aby pro případ, že věc bude posuzována podle jiného právního ustanovení, než o bezdůvodném obohacení, doplnila vylíčení rozhodujících skutečností (a sdělit jí jakých) nezbytných pro rozhodnutí věci i v této jiné právní rovině.
Žalobkyně se ale tohoto poučení nedostalo jen proto, že soud prvního stupně zaujal pro žalobkyni sice příznivý, leč z pohledu odvolacího soudu, nesprávný právní názor.
Odvolací soud pak přehlédl, že poučovací povinnost podle §118a o. s. ř. je vybudována na objektivním principu. Znamená to, že poskytnutí potřebného poučení není závislé na tom, zda se soud prvního stupně o potřebě poučení vůbec dozvěděl. Nebylo-li účastníku potřebné poučení poskytnuto, ačkoli se tak mělo z objektivního hlediska stát, došlo i v tomto případě k porušení ustanovení §118a o. s. ř. a řízení před soudem prvního stupně je z tohoto důvodu postiženo vadou; což platí i tehdy, jestliže poznatky o tom vyšly najevo až v odvolacím řízení. Sám odvolací soud je v systému neúplné apelace výrazně omezen v možnosti zjednat nápravu v uvedeném směru jinak než kasací rozhodnutí soudu prvního stupně. Jiný postup než kasaci rozhodnutí soudu prvního stupně by při zjištění existence popsané vady řízení mohl odvolací soud zvolit jen v případě, že by žalobce na řádné poučení odvolacího soudu podle §118a o. s. ř., nijak nereagoval, poté co mu je řádně poskytl přímo odvolací soud (srov. v právní teorii např. Bureš, J. – Drápal, L. – Krčmář, Z. – Mazanec, M.: Občanský soudní řád, komentář, II. díl, 6. vydání, Praha, C. H. Beck 2003, str. 962-964 a v rozhodovací praxi soudů např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 850/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura sešit 12, ročník 2003, pod číslem 209 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. března 2004, sp. zn. 29 Odo 149/2002, uveřejněný v časopise Soudní judikatura sešit 3, ročník 2004, pod číslem 49).
Lze tedy uzavřít, že při zaujatém právním názoru měl odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušit pro jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a která spočívá v absenci poučení podle §118a odst. 2 o. s. ř.
Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. byl tedy uplatněn důvodně. Bylo-li rozhodnutí postiženo vadou řízení, nebylo možné přezkoumat napadené rozhodnutí z pohledu dalšího uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Protože s ohledem na výše uvedené nebylo možno dospět k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je v napadeném rozsahu správné, dovolací soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle §243b odst. 2 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil, a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.).
V dalším řízení bude soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.), přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 9. března 2005
JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.
předsedkyně senátu