ECLI:CZ:NS:2005:33.ODO.646.2004.1
sp. zn. 33 Odo 646/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a Víta Jakšiče ve věci žalobkyně N., spol. s r. o., proti žalovanému J. H., o uzavření kupní smlouvy, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 9 C 286/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. prosince 2003, č. j. 26 Co 310/2003-80, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 18. prosince 2003, č. j. 26 Co 310/2003-80, ve znění opravného usnesení ze dne 5. ledna 2004, č. j. 26 Co 310/2003-84, potvrdil ve výroku o věci samé rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 9. dubna 2003, č. j. 9 C 286/2002-58, jímž byl zamítnut návrh, aby soud určil obsah kupní smlouvy ve zde uvedeném znění, ve výroku o nákladech řízení jej změnil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že se – vycházeje ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně - ztotožňuje zcela i s jeho právními závěry. Dovodil tudíž především, že na požadovaném určení obsahu kupní smlouvy není dán naléhavý právní zájem, neboť žalovaný v posuzovaném případě nesporuje obsah kupní smlouvy, kterou by měl se žalobcem uzavřít, ale popírá, že je vůbec povinen takovou smlouvu uzavřít. Odvolací soud se rovněž ztotožnil s právním závěrem, že pokud by byla žaloba chápána jako žaloba na nahrazení projevu vůle žalovaného, byla u soudu podána opožděně. Ve smlouvě o budoucí kupní smlouvě bylo totiž účastníky jednoznačně a srozumitelně ujednáno pouze to, že kupní smlouva bude uzavřena do 1. 4. 1999; smluvní ujednání o případném prodloužení takto sjednané lhůty je neurčité a tudíž neplatné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Je přesvědčena, že rozhodnutí odvolacího soudu je zásadně právně významné, neboť řeší v rozporu s hmotným právem „právní otázku závazku žalovaného vyplývajícího ze smlouvy o smlouvě budoucí“, jakož i „právní otázku neplatnosti úkonu z důvodu jeho neurčitosti a nesrozumitelnosti, ač úkon byl pouze neobratně formulován, ale jeho obsah je určitý a srozumitelný“. Rekapitulujíc skutkový stav věci podává žalobkyně v dovolání vlastní výklad ujednání smlouvy o budoucí kupní smlouvě. Zdůrazňuje, že smlouva o smlouvě budoucí obsahuje pouze podstatné náležitosti budoucí smlouvy (tedy označení účastníků kupní smlouvy, termín jejího uzavření, cenové podmínky a hospodářský smysl a účel obchodu), nikoli její text. Dovozují-li soudy, že termín 1. 4. 1999 uvedený v preambuli smlouvy o smlouvě budoucí je jediný určitý a nerozporný, neaplikují správně ustanovení §35 odst. 2 občanského zákoníku a jdou proti jazykovému projevu vůle učiněnému přímo ve druhém odstavci této smlouvy. Z něho totiž zřetelně vyplývá, že smluvní strany si sjednaly možnost prodloužení termínu k uzavření budoucí kupní smlouvy o dobu nezbytně nutnou, nejdéle však do vzniku nového subjektu. Ani toto ujednání nemůže být neurčité, resp. nemůže znamenat, že smluvními stranami byla sjednána nemožná podmínka právního úkonu, neboť smluvní strany věděly, že nový subjekt – obchodní společnost s jediným společníkem panem v. N. – bude sice založena notářským zápisem, avšak vznikne až zápisem do obchodního rejstříku. Z uvedených důvodů žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle článku II zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den vydání napadeného rozsudku bylo proto v řízení o dovolání proti němu postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou (žalobkyní) při splnění podmínek uvedených v §241 odst. 1 a 4 a §241a odst. 1 o. s. ř., není však v dané věci přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku odvolacího soudu, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. přípustné. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., neboť potvrzený rozsudek soudu prvního stupně je prvním rozsudkem tohoto soudu ve věci. Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., jehož se ostatně žalobkyně výslovně dovolává. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci samé určující význam, tedy že nešlo jen o otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem.
Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce (§237 odst. 3 o. s. ř.), lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. nebo §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., přihlédnuto (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132). Bez významu jsou proto námitky, jimiž dovolatelka brojí proti zjištěním ohledně obsahu smlouvy o smlouvě budoucí a posouzení výkladu projevu vůle; jde totiž o námitky směřující proti skutkovým zjištěním, nikoli proti právnímu posouzení věci.
Hodnotil-li odvolací soud žalobu z hlediska v ní rovněž uplatněného požadavku, aby prohlášení vůle žalovaného k uzavření kupní smlouvy bylo nahrazeno soudním rozhodnutím, založil své rozhodnutí na závěru, podle kterého byla tato žaloba podána po uplynutí lhůty stanovené v §50a odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“); pro tento závěr bylo určující posouzení smlouvy o budoucí kupní smlouvě, konkrétně jejího ujednání ohledně dohodnuté doby k uzavření smlouvy, z hlediska srozumitelnosti a určitosti. Právě správnost tohoto posouzení žalobkyně v dovolání prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. zpochybnila tvrzením, že ujednání o prodloužení dohodnuté doby k uzavření kupní smlouvy nelze mít za neurčité a nejasné.
Přezkum výše uvedeného závěru především postrádá potřebný judikatorní přesah, když jde o výklad konkrétního právního úkonu (tj. konkrétní smlouvy o budoucí kupní smlouvě uzavřené mezi žalovaným a S. T., spol. s r.o. dne 10. 12. 1998) mající význam právě a jen pro projednávanou věc.
Dovolací soud neshledává rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolacího důvodů uvedeného v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. a jeho obsahového vymezení ani rozporným s hmotným právem. Smluvní ujednání ohledně prodloužení dohodnuté doby k uzavření kupní smlouvy z hlediska jeho určitosti a srozumitelnosti posoudil odvolací soud v souladu s §35 odst. 2 občanského zákoníku (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 5. 2004, sp. zn. 33 Odo 30/2002, a ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 33 Odo 2300/99, v nichž bylo mimo jiné shodně vyloženo, že interpretace obsahu právního úkonu soudem podle §35 odst. 2 občanského zákoníku nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání. Pakliže je obsah právního úkonu zaznamenán písemně, určitost projevu vůle je dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán a nestačí, že účastníkům smlouvy je jasné, co je předmětem smlouvy a jaká jsou jejich práva a povinnosti, není-li to poznatelné z textu listiny. Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodně pochybnosti o jeho obsahu ani u třetích osob).
Jelikož dovolací soud neshledal rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným, není dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustné a dovolacímu soudu nezbylo, než je podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovanému podle obsahu spisu v tomto řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 21. července 2005
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v. r.
předsedkyně senátu