ECLI:CZ:NS:2005:5.TDO.117.2005.1
sp. zn. 5 Tdo 117/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 2. 2005 o dovolání obviněného S. B. M. S., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2004, sp. zn. 5 To 252/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 3 T 49/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného S. B. M. S. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 21. 4. 2004, sp. zn. 3 T 49/2004, byl obviněný S. B. M. S. uznán vinným trestným činem pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil tím, že dne 2. 1. 2004 kolem 9:00 hod. v P., vlákal pod záminkou, aby mu šla pomoci něco uklidit, poškozenou nezletilou K. M., do bytu, který užíval, požádal ji, aby si sundala bundu a boty a šla do obývacího pokoje, kde po ní požadoval, aby si mu sedla na klín, což poškozená odmítla, a proto ji vzal za ruku, přitáhl si ji k sobě a posadil si ji na klín, přičemž ačkoliv jej poškozená žádala, aby ji pustil, držel ji stále tak, že nemohla odejít a začal ji osahávat přes oblečení na prsou a v okamžiku, kdy se snažil jí sáhnout do klína, do oblasti genitálií, se mu poškozená vysmekla a utekla z bytu pryč.
Za tento trestný čin byl obviněný S. B. M. S. podle §242 odst. 1 tr. zák. za použití §42 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon byl zařazen podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. do věznice se zvýšenou ostrahou.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný S. B. M. S. a Obvodní státní zástupce pro Prahu 10 odvolání, o kterých Městský soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 22. 6. 2004, sp. zn. 5 To 252/2004, tak, že částečně vyhověl námitkám uvedeným v odvolání státního zástupce a při nezměněném výroku o vině a uloženém trestu odnětí svobody dále obviněnému podle §57 odst. 1, 2 tr. zák. uložil trest vyhoštění na dobu neurčitou, zatímco odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu ze dne 22. června 2004, sp. zn. 5 To 252/2004, ve spojení s citovaným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 21. 4. 2004, sp. zn. 3 T 49/2004, podal obviněný S. B. M. S. prostřednictvím obhájce Mgr. M. R. dovolání do všech výroků napadeného rozhodnutí z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž namítl, že soud prvního stupně i soud druhého stupně nesprávně posoudily jeho jednání ze dne 2. 1. 2004 jako trestný čin pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák. Tento svůj názor odůvodnil tak, že soud nesprávně posoudil výpověď svědkyně K. o možnosti úniku plynu v jeho bytě a nevyvrátil v tomto směru obhajobu dovolatele. Dalším argumentem obviněného bylo to, že k ověření psychického stavu a věrohodnosti poškozené nebyl proveden ani znalecký posudek ani odborné vyjádření, přičemž soudem nebyl vůbec proveden ani výslech poškozené, což soud odůvodnil tak, že by to byl zcela nadbytečný úkon, protože její výpověď v přípravném řízení zcela korespondovala s výpověďmi svědkyň K. a C. Mimo to dovolatel v odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku polemizuje se závěry, které soud nalézací i odvolací vyvodil ze znaleckého posudku, vypracovaného k osobě obviněného z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie, a který podle názoru obviněného vylučuje možnost, že by poškozená byla pro něj pouze náhražkou plnohodnotného sexuálního objektu, protože dovolatele charakterizuje jako osobu sexuálně orientovanou na dospělé ženy. Následně uvedl svou verzi průběhu jeho setkání s poškozenou a soudu nabídl možné vysvětlení jejího chování, kdy tato měla být traumatizována jeho zevnějškem po oslavách Silvestra a jeho radostnými projevy euforie poté, co zjistil, že mu plyn v bytě neuniká.
V další části svého dovolání obviněný zopakoval svůj názor, že nebyly naplněny formální ani materiální znaky trestného činu, z něhož byl obviněn, a v této souvislosti poukazuje na nález Ústavního soudu ČR, sp. zn. I. ÚS 55/2004, kde je uvedeno, že nesprávné zjištění skutkového stavu má vliv na nesprávné právní posouzení skutku. Proto dovolatel zmiňuje, že již v předchozím řízení upozorňoval na to, že závěry obsažené v rozsudku soudu prvního i druhého stupně jsou konstrukcemi, které nemají oporu v zákoně a v provedených důkazech. Dále nebyla podle názoru obviněného správná ani aplikace §41 odst. 1 tr. zák. a v této souvislosti dovolatel napadeným rozhodnutím vytknul, že soudy v nich nedostatečně zhodnotily materiální stránku recidivy, a tudíž tu skutečnost, zda konkrétní recidiva podstatně zvyšuje společenskou nebezpečnost trestného činu pro společnost, když trestný čin předchozí (loupež podle §234 tr. zák.) a nyní aktuální trestný čin (pohlavní zneužívání podle §242 tr. zák.) jsou vymezeny rozdílným objektem trestného činu. Vedle toho bylo třeba zohlednit také dobu uplynuvší od spáchání předchozího trestného činu, jakož i intenzitu útoku trestného činu pohlavního zneužívání, když sám nalézací soud ve svém rozhodnutí uvádí, že intenzita počínání obviněného byla nižší s ohledem na fakt, že obviněný poškozenou osahával přes oděv. Dovolatel též zdůraznil, že nemůže obstát argumentace soudu prvního stupně v tom, že společenskou nebezpečnost posuzovaného trestného činu zvyšuje fakt, že dovolatel a poškozená si nebyli nijak blízcí ani z hlediska citového ani z hlediska věku. Obviněný má totiž za to, že soud se zabýval pouze formální podmínkou recidivy a vůbec nezohlednil materiální stránku, tedy skutečnou nebezpečnost recidivy pro společnost.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. rozhodnutí jak nalézacího soudu, tak i odvolacího soudu v celém rozsahu zrušil a aby podle ustanovení §265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl nebo případně podle §265l odst. 1 tr. ř. vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného S. B. M. S. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného S. B. M. S. proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 21. 4. 2004, sp. zn. 3 T 49/2004, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 6 2004, sp. zn. 5 To 252/2004, podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby tak podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu učinil v neveřejném zasedání. Ve svém vyjádření uvedl, že obviněný v dovolání v podstatné části namítá pouze neúplnost dokazování a vadné hodnocení provedených důkazů. Uplatněnému dovolacímu důvodu tak podle státního zástupce odpovídají jen námitky, týkající se nenaplnění skutkové podstaty trestného činu pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák., a nesprávného posouzení skutku jako spáchaného zvlášť nebezpečným recidivistou podle §41 odst. 1 tr. zák. Jak však vyplynulo ze skutkových zjištění, byla intenzita jednání obviněného ve vztahu k naplnění skutkové podstaty trestného činu pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák. natolik vysoká, že k jejímu naplnění došlo jak po stránce formální, tak i po stránce materiální. V souvislosti s další právně relevantní námitkou dovolatele státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že v posuzovaném případě jsou oba trestné činy, předchozí i nyní souzený, do určité míry fakticky spojeny způsobem provedení, a tedy konkrétně užitím násilí při faktickém provedení trestného činu. Taktéž doba, která uplynula mezi spácháním prvního trestného činu, propuštěním z výkonu za něj uloženého trestu a spácháním trestného činu nynějšího, nebyla nikterak dlouhá. Proto je státní zástupce toho názoru, že došlo také k naplnění všech znaků zvlášť nebezpečné recidivy podle §41 odst. 1 tr. zák.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.] řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzený dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Obviněný uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kde je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
Svými námitkami vytkl dovolatel soudům prvního a druhého stupně, že nesprávně posoudily jeho jednání ze dne 2. 1. 2004 jako trestný čin pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák., a to zejména proto, že nebyly naplněny formální ani materiální znaky trestného činu, za který byl odsouzen, a zpochybnil podřazení jeho jednání pod \"jiný způsob pohlavního zneužívání\" s poukazem na to, že pod tímto pojmem judikatura rozumí pouze intenzivnější zásahy do pohlavní sféry poškozených.
Trestného činu pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo vykoná soulož s osobou mladší než patnáct let nebo kdo takové osoby jiným způsobem pohlavně zneužije.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že bez jakýchkoli pochybností lze ze skutkového stavu, tak jak byl zjištěn soudem prvního stupně a potvrzen soudem druhého stupně, vyvodit závěr, že byly naplněny jak formální tak i materiální znaky skutkové podstaty uvedeného trestného činu. Ze skutkové věty výroku o vině trestným činem pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák. Nejvyšší soud zjistil, že nalézací soud spatřoval jednání naplňující uvedený trestný čin v tom, že obviněný poškozenou vlákal pod nepravdivou záminkou do bytu, který užíval, a poté po ní požadoval, aby si mu sedla na klín, což poškozená odmítla. Proto ji vzal obviněný za ruku a proti její vůli si ji přitáhl k sobě, posadil si ji na klín a přesto, že byl poškozenou žádán, aby ji pustil, neučinil tak, a začal ji osahávat přes oděv na prsou. V okamžiku, kdy se jí snažil sáhnout do oblasti genitálií, se mu poškozená vysmekla a utekla z bytu pryč. Nejvyšší soud na základě takto popsaného skutku a dále i na základě argumentů nalézacího soudu, obsažených v odůvodnění rozsudku, dospěl k závěru, že nelze dospět k závěru o nepřítomnosti jakéhokoli znaku skutkové podstaty předmětného trestného činu, přičemž v podrobnostech je možno odkázat na odůvodnění rozsudku prvního stupně. Pouze pro upřesnění Nejvyšší soud považuje za nutné dále uvést, že za \"jiný způsob\" pohlavního zneužití jsou podle judikatury považovány intenzivnější zásahy do pohlavní integrity poškozených, jako například orální pohlavní styk či ohmatávání prsou nebo pohlavních orgánů. Za pohlavní zneužití podle současné judikatury naopak nelze považovat jednorázové letmé doteky přes oděv, na což poukazuje v dovolání obviněný. Jak vyplývá ze závěrů soudu prvního stupně podrobně rozvedených v odůvodnění jeho rozsudku nezletilá poškozená K. M. \"detailně popsala, že ji osahával po odložení bundy na prsou a snažil se jí osahávat v klíně, což trvalo až do okamžiku, kdy se jí podařilo vysmeknout obviněnému a z bytu utéci\". Správně proto soud prvního stupně uzavřel, že se nejednalo \"o žádné letmé doteky\", přičemž je zcela zřejmé, že vzhledem k nutnosti překonávání odporu nezletilé poškozené jejím držením na svém klíně, a vzhledem k tomu, že obviněný za této situace poškozenou nezletilou K. M. osahával na prsou a snažil se ji osahávat i v oblasti genitálií, \"intenzivnějším způsobem zasahoval do pohlavní integrity poškozené, které v té době bylo jedenáct let, tedy daleko méně než patnáct let\" (str. 5 až 6 rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10). S přihlédnutím k tomu považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že jednání obviněného nejenže nebylo možné posoudit jako pouhé letmé doteky, ale obviněný dokonce po posazení si jedenáctileté poškozené na klín a intenzivnějším osahávání jejích prsou, byť přes oděv, při zadržování poškozené projevil snahu toto své počínání stupňovat, neboť následně chtěl poškozenou osahávat i na genitáliích, což mu bylo znemožněno pouze tím, že se mu vysmekla a z bytu utekla. Z těchto důvodů se dovolací soud ztotožnil s názorem soudu prvního i druhého stupně, že jednání obviněného lze podřadit pod skutkovou podstatu pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák., a to přesto, že jeho intenzita byla zejména při porovnání s alternativou soulože obsaženou v alinea první §242 odst. 1 tr. zák. nižší, nicméně zcela dostačující k naplnění znaku \"jiného způsobu pohlavního zneužití\" ve smyslu §242 odst. 1 alinea druhá tr. zák. V této souvislosti je třeba navíc zdůraznit, že obviněný při svém jednání směřoval spíše k intenzivnějším formám jiného způsobu pohlavního zneužívání, přičemž navíc bylo toto jeho jednání spojeno s určitou i když ne příliš výraznou formou násilí vůči poškozené, byť nebyl trestný čin pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák. posouzen v jednočinném souběhu s trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. (srov. č. 24/1980 Sb. rozh. tr.), a to zřejmě právě s ohledem na nižší intenzitu použitého násilí. Byť tyto úvahy nemohou vzhledem k zákazu reformationis in peius vést ke změně právní kvalifikace, neboť dovolání podal pouze obviněný, mají zásadní význam právě pro posuzování závažnosti jiného způsobu pohlavního zneužití z hlediska naplnění formálních i materiálních znaků skutkové podstaty podle §242 odst. 1 tr. zák.
Další námitky právní povahy směřoval dovolatel vůči naplnění znaků zvlášť nebezpečné recidivy podle §41 odst. 1 tr. zák. tak, jak byly aplikovány soudy obou stupňů v průběhu předchozího trestního řízení. Zejména vytýkal oběma napadeným rozhodnutím to, že soudy vůbec nezohlednily materiální stránku zvlášť nebezpečné recidivy vyplývající z výše uvedeného zákonného ustanovení, když nemůže obstát argumentace soudu prvního stupně, že společenskou nebezpečnost posuzovaného trestného činu pohlavního zneužívání zvyšuje fakt, že odvolatel a poškozená si nebyli nijak blízcí ani z hlediska citového, ani z hlediska věku. I když lze souhlasit s dovolatelem, že tyto okolnosti zdůrazněné soudem prvního stupně nelze hodnotit z hlediska stupně nebezpečnosti činu v neprospěch obviněného, neboť jde o okolnosti, které jsou u trestného činu pohlavního zneužívání obvyklé a žádným způsobem nevybočují z rámce obdobných trestných činů pohlavního zneužívání, není tato okolnost zdůrazněná v dovolání, důvodem pro zpochybnění jinak správných závěrů soudu prvního stupně o naplnění materiální stránky zvlášť nebezpečné recidivy (č. l. 70 p.v. spisu), a to z důvodů níže rozvedených, nehledě k tomu, že tento pouze dílčí závěr soudu prvního stupně ani odvolací soud nepřevzal do svého rozhodnutí napadeného dovoláním v té části, kde se zabýval materiálním znakem zvlášť nebezpečné recidivy (č.l. 93 až 94 spisu).
Podle ustanovení §41 odst. 1 tr. zák. se ten, kdo znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, považuje za zvlášť nebezpečného recidivistu, jestliže tato okolnost pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je pak v souladu s ustanovením §3 odst. 4 tr. zák. určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.
Nejvyšší soud považuje za vhodné v této souvislosti zmínit, že totožnou námitku týkající se materiální stránky zvlášť nebezpečné recidivy vznesl obviněný již v rámci odvolacího řízení a soud druhého stupně se s ní náležitě vypořádal, když se ztotožnil s právní kvalifikací obviněného jako zvlášť nebezpečného recidivisty podle §41 odst. 1 tr. zák. a své závěry rozvedl v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Nejvyšší soud přezkoumal tyto závěry nejenom z hlediska nyní posuzovaného trestného činu pohlavního zneužívání podle §241 odst. 1 tr. zák. spáchaného obviněným, ale i s přihlédnutím k dříve jím spáchanému trestnému činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., jehož stupeň nebezpečnosti vyplývá z připojeného spisu Okresního soudu Praha? západ sp. zn. 2 T 303/99. Jisto je, že oba tyto trestné činy jsou zvlášť závažnými úmyslnými trestnými činy ve smyslu §41 odst. 2 tr. zák., neboť zákon stanoví na trestný čin podle §242 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby osm let a na trestný čin podle §234 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby deset let, přičemž za posledně uvedený trestný čin byl obviněný potrestán, neboť vykonal uložený nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání tří roků. K námitce obviněného, že oba zvlášť závažné trestné činy jsou vymezeny rozdílným objektem trestného činu, Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že ustanovení §41 odst. 1 tr. zák. nevyžaduje, aby předchozí i nynější trestný čin byly spojeny shodným objektem, přičemž je nutno oba spáchané zvlášť závažné úmyslné trestné činy zhodnotit z hlediska jejich v §41 odst. 1 tr. zák. vyžadované návaznosti s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem trestné činnosti obviněného. V případě obviněného S. jsou oba jím spáchané trestné činy do určité míry fakticky spojeny způsobem provedení, neboť k naplnění skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. je zapotřebí užití násilí či pohrůžky násilí a při nyní souzeném trestném činu pohlavního zneužívání vůči poškozené též došlo k použití určitého násilí, byť méně intenzivního. K tomu Nejvyšší soud ještě poznamenává, že jak již správně uvedl odvolací soud, z obsahu připojeného spisu Okresního soudu Praha - západ sp. zn. 2 T 303/99 vyplývá, že obviněný byl při předchozím zvlášť závažném úmyslném trestném činu spolupachatelem velmi dobře organizované loupeže za použití zbraně, což podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, a to i přesto, že obviněný S. byl při ní méně aktivní než jeho spolupachatel V. H. K námitce obviněného, že je třeba vzít v úvahu také dobu od spáchání předchozího trestného činu do spáchání nyní posuzovaného trestného činu, považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že v případě dovolatele doba, jenž uplynula mezi spácháním prvního zvlášť závažného úmyslného trestného činu, respektive vykonáním trestu za něj uloženého, do spáchání druhého, nyní souzeného, zvlášť závažného úmyslného trestného činu není v žádném případě tak dlouhá, že by z ní bylo již možno usuzovat na nepřítomnost materiálního znaku zvlášť nebezpečné recidivy. Naopak, pokud soud vezme v úvahu, že obviněný po dobu výkonu trestu odnětí svobody neměl v podstatě příležitost k páchání trestné činnosti uvedeného charakteru, pak musí zohlednit tu skutečnost, že doba mezi vykonáním trestu odnětí svobody za předchozí zvlášť závažný trestný čin a opětovným spácháním dalšího zvlášť závažného trestného činu je poměrně krátká, neboť obviněný S. byl za předchozí trestný čin odsouzen ke třem letům trestu odnětí svobody, tento vykonal v červenci 2002 a nyní souzený trestný čin spáchal již 2. 1. 2004. Právě tato okolnost, na níž výslovně z hlediska naplnění materiálního znaku poukazuje ustanovení §41 odst. 1 tr. zák., ve spojení s dalšími zjištěnými okolnostmi, na které bylo shora poukázáno, zejména vysokým stupněm nebezpečnosti velmi dobře organizované ozbrojené loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., podstatně zvyšuje nebezpečnost trestného činu pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák., a to i s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem tohoto spáchaného činu, zvláště již shora zhodnocené závažnosti jiného způsobu pohlavního zneužití a použitého násilí vůči jedenáctileté poškozené. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud posouzení obviněného jako zvlášť nebezpečného recidivisty podle §41 odst. 1 tr. zák. shledal zcela správným.
Ve zbývající části dovolání obviněný namítal pochybení soudů obou stupňů skutkového charakteru, k čemuž je nutné poznamenat, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Nejvyšší soud považuje pro úplnost za potřebné k tomu ještě dodat, že obviněný v té souvislosti poukázal na nález Ústavního soudu České republiky sp. zn. I. ÚS 55/2004, v kterém Ústavní soud uvádí, že nesprávné zjištění skutkového stavu má vliv na nesprávné právní posouzení skutku. Jak ovšem plyne z obsahu tohoto rozhodnutí, řešil zde Ústavní soud zmíněnou situaci z úplně jiného hlediska, neboť se jednalo o nedodržení zásady obžalovací z důvodu porušení jednoty skutku v průběhu předcházejícího trestního řízení, a proto nelze s trestní věcí dovolatele shledat jakoukoli souvislost. Nejvyšší soud navíc v této věci v souladu se zákonem vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, které v řízení o odvolání jako zcela správné posoudil v napadeném rozsudku Městský soud v Praze, když se náležitým způsobem vypořádal s námitkami obviněného v tomto směru uplatněnými. K tomu je třeba ještě dodat, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Nejvyšší soud s ohledem na všechny skutečnosti uvedené výše dospěl k závěru, že právní posouzení skutku ve výroku napadeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 21. 4. 2004, sp. zn. 3 T 49/2004, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2004, sp. zn. 5 To 252/2004, jako trestného činu pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák. spáchaného obviněným S. jako zvlášť nebezpečným recidivistou podle §41 odst. 1 tr. zák. je zcela správné a odpovídající zákonu. Soud prvního stupně jako soud nalézací provedl v hlavním líčení všechny potřebné důkazy (včetně výpovědi nezletilé poškozené K. M. v souladu s §102 odst. 2 tr. ř. - viz č. l. 60 spisu) a v návaznosti na ně objasnil a posoudil všechny otázky a skutečnosti pro daný skutkový stav podstatné. Se závěry soudu prvního stupně se pak plně ztotožnil i soud druhého stupně, jako soud odvolací, a to po řádném a důkladném přezkoumání rozsudku nalézacího soudu, přičemž odvolací soud se současně bez pochybností a logicky vypořádal též s námitkami obviněného uplatněnými v rámci odvolacího řízení. Námitky uvedené obviněným v dovolání jsou pak v podstatě totožné s námitkami uplatněnými v rámci řízení před soudem druhého stupně.
Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami uplatněnými v odvolání, a s tím, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí vytýkanými vadami, neboť ty byly jednoznačně a bez pochybností vyvráceny již v rámci řízení před soudem odvolacím. Právě proto je třeba dospět k závěru, že v případě dovolání obviněného S. B. M. S. jde o dovolání zjevně neopodstatněné, neboť v podstatě jen opakuje námitky uplatňované obviněným již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů již dostatečně a správně vypořádaly, a proto Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl v souladu s návrhem státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. února 2005
Předseda senátu:
Doc. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.