ECLI:CZ:NS:2005:5.TDO.338.2005.1
sp. zn. 5 Tdo 338/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 3. 2005 o dovolání obviněného Ing. P. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 11. 2004, sp. zn. 5 To 89/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 11/2003, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 11. 2004, sp. zn. 5 To 89/2004.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 7. 2004, sp. zn. 4 T 11/2003, byl obviněný Ing. P. K. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., kterého se dopustil tím, že v přesně nezjištěný den vyhotovil kupní smlouvu o koupi nemovitosti v P, P. V., od poškozeného M. B., datovanou 7. 5. 2002, kterou v uvedený den podepsal před advokátem JUDr. J. S., advokátní kancelář P., V. n., přesně nezjištěným způsobem nechal dne 7. 5. 2002 smlouvu opatřit falešným podpisem M. B. a kupní cenu ani dlužných 6.500.000,- Kč M. B. nikdy nevyplatil, takto padělanou kupní smlouvu nechal vložit do K. ú. P.-m.
Za tento trestný čin byl obviněný Ing. P. K. podle §250 odst. 4 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 5 let, a podle §39a odst. 3 tr. zák. byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný Ing. P. K. odvolání, o kterém Vrchní soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 24. 11. 2004, sp. zn. 5 To 89/2004, tak, že napadené rozhodnutí soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. zrušil a podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že při zachování právní kvalifikace a při nezměněném výroku o trestu změnil skutkovou větu výroku o vině v tom směru, že uznal Ing. P. K. vinným stejně jako nalézací soud trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., který obviněný spáchal tak, že dne 7. 5. 2002 před 10.00 hod. nechal v advokátní kanceláři JUDr. J. S., V. n., P. vyhotovit kupní smlouvu mezi ním jako kupujícím a M. B., K., K., okr. T. jako prodávajícím, ohledně nemovitostí zapsaných u K. ú. p P.-m. na listu vlastnictví pro katastrální území S., obec P., a to domu s parcelami o výměře 344 metrů čtverečních – zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 392 metrů čtverečních – zahrada a o výměře 652 metrů čtverečních – zahrada, za 9.000.000,- Kč, které byly podle smlouvy zaplaceny při jejím podpisu, když on smlouvu podepsal před zmíněným JUDr. S., a poté, co ji nezjištěným způsobem nechal opatřit falešným podpisem prodávajícího M. B., ověřeným úřadem M. č. P., ji týž den 7. 5. 2002 s návrhem na vklad vlastnického práva podle této kupní smlouvy předložil K. ú. P.-m., kterým byl jako vlastník zapsán 21. 5. 2002 pod č. j. s účinky vkladu práva vlastnictví k 7. 5. 2002, ačkoliv M. B., který o této smlouvě nic nevěděl, nezaplatil ani ve smlouvě uvedených 9.000.000,- Kč, ani dluh 6.500.000,- Kč, kvůli jehož nezaplacení byly nemovitosti na M. B. dříve převedeny, a způsobil tak M. B. škodu ve výši 6.500.000,- Kč.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu ze dne 24. 11. 2004, sp. zn. 5 To 89/2004, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze jako soudu prvního stupně pod sp. zn. 4 T 11/2003, podal obviněný Ing. P. K. prostřednictvím obhájce JUDr. V. J. dovolání do všech výroků napadeného rozhodnutí z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s odůvodněním, že nebyla zachována totožnost skutku, jelikož v průběhu celého řízení nebylo vůbec zjištěno, jak se měl skutek odehrát, přičemž pokaždé byl popsán jinak. Pokud by se však skutek odehrál tak, jak bylo popsáno ve výroku napadeného rozhodnutí, potom dovolatel namítl, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení otázky, kdo měl být poškozenou osobou a jaká je výše škody, která měla být trestným činem způsobena. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí obviněný cituje, že měl mít od poškozeného půjčky ve výši 6.500.000,- Kč, a z toho důvodu dospěl nalézací a v podstatě i odvolací soud k jimi vyslovené výši škody, když podle odůvodnění jejich rozhodnutí v důsledku nevrácení těchto půjček získal poškozený předmětné nemovitosti. Avšak i podle tvrzení poškozeného se jednalo jen o 5.500.000,- Kč, přičemž další půjčka ve výši 1.000.000,- Kč neměla mít na získání nemovitostí žádný vliv a byla poskytnuta až po převodu nemovitostí na poškozeného. Dovolatel dále uvedl, že odvolací soud nesprávně posoudil občanskoprávní vztahy mezi svědkem B., sestrou obviněného a obviněným a na tomto základě nesprávně posoudil skutek uvedený ve výroku rozhodnutí. Navíc podle názoru obviněného odvolací soud nesprávně právně posoudil ty části předmětného jednání obviněného, které nemohou být trestné. Příkladmo zde dovolatel zmínil přípravu kupní smlouvy, zajištění vyhotovení kupní smlouvy advokátem, předložení kupní smlouvy K. ú. P.-m. s návrhem na vklad vlastnického práva a dokonce nezaplacení dluhu 6.500.000,- Kč, kvůli čemuž byly nemovitosti na poškozeného převedeny. Nejzávažnější pochybení dovolatel spatřuje v nedostatečném popisu skutku, jenž mu je kladen za vinu. V tomto směru pak poukázal na to, že nesvědčí jediný důkaz pro spekulace soudu o tom, jak a zda vůbec byl podpis poškozeného zfalšován, přičemž v této souvislosti uvedl, že nelze založit výrok o vině na principu určování viny podle zásady „cui prodest“. Taktéž závěry odvolacího soudu uvedené v odůvodnění jeho rozhodnutí podle názoru obviněného přímo protiřečí závěrům, uvedeným v odůvodnění jeho předchozího usnesení o zrušení původního rozsudku soudu prvního stupně, a proto dovolatel také odkázal na výtky, které byly soudem druhého stupně adresované soudu nalézacímu a ve zmiňovaném usnesení uvedené.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil v celém rozsahu a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného Ing. P. K. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., se vyjádřila v tom smyslu, že převážná část námitek, v kterých se dovolatel zabývá problematikou totožnosti původně zažalovaného a následně přisouzeného skutku, otázkou důkazní podloženosti jednotlivých z něj vyplývajících skutkových okolností, jakož i zpochybněním konečného závěru, zda skutek spáchal obviněný, není v rámci dovolacího řízení způsobilá k věcnému projednání. Takto lze podle státní zástupkyně přistoupit i k námitce beztrestnosti dovolatelova jednání, uplatněné nikoliv ve vztahu k jeho skutku jako celku, ale v návaznosti na jeho dílčí okolnosti, z jeho celkového kontextu vytržené. Dovolacímu důvodu, deklarovanému v dovolání obviněným, může odpovídat pouze výtka vadného určení poškozeného subjektu a v této souvislosti i výše škody, která mu měla být přisouzeným jednáním způsobena, neboť ji uplatnil bez jakékoliv návaznosti na předchozí námitky skutkové povahy. Podle názoru státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství však tato námitka nemůže být způsobilá zvrátit již přijatý právní závěr v tomto směru, a kromě toho není ani podložena žádným logickým odkazem na nikoho jiného, jehož majetkové hodnoty mohly být dovolatelovým jednáním ukráceny. Na závěr státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud o dovolání rozhodl tak, že se podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítá, a současně navrhla, aby tak učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzený dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami.
Obviněný uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kde je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
Nejvyšší soud shledal, že podané dovolání je v části zaměřené na otázku škody, která je uvedena ve skutkové větě výroku o vině v napadeném rozhodnutí, a v části týkající se nesprávného právního posouzení občanskoprávních vztahů mezi svědkem B., sestrou obviněného J. K. a obviněným Ing. P. K., důvodné.
Dovolatel směřoval převážnou část námitek ve svém mimořádném opravném prostředku k nesprávnému posouzení otázky způsobené škody odvolacím soudem. Za nesprávný považuje především závěr odvolacího soudu o tom, že výše škody byla již podle názoru soudu prvního stupně dána tím, že obviněný měl mít od poškozeného půjčky ve výši celkem 6.500.000,- Kč, s čímž odvolací soud „v zásadě“ souhlasil a dále konstatoval, že na základě nevrácení půjčených částek pak získal předmětné nemovitosti poškozený. V této souvislosti pak dovolatel zdůraznil, že odvolací soud zcela nesprávně posoudil mimo jiné nezaplacení dluhu ve výši 6.500.000,- Kč, kvůli jehož nezaplacení byly nemovitosti na M. B. jako poškozeného dříve převedeny, když z nezaplacení jakéhokoli dluhu dovolatel obviněn vůbec nebyl. Jinými slovy tedy obviněný namítá, že škoda, která vznikla jako důsledek jednání, jímž byl uznán v napadených rozhodnutích vinným, vůbec nesouvisí s jakýmikoli jeho neuhrazenými závazky.
Ustanovení §89 odst. 12 tr. zák. uvádí, že při stanovení výše škody se vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává.
Nejvyšší soud po prostudování spisového materiálu zjistil, že odvolací soud se v napadeném rozsudku ke skutečnosti, v čem vlastně spočívala škoda, která byla způsobena podvodným jednáním obviněného, vyjádřil velmi stručně, když nejprve odcitoval napadený rozsudek soudu prvního stupně, z kterého vyplývá, že škodou, kterou obviněný M. B. způsobil, není škoda ve výši závěru znalce o tržní hodnotě zastavené nemovitosti ani škoda ve výši 9.000.000,- Kč, jak zněla kupní cena v obviněným fingované kupní smlouvě, ale že škodu představuje pouze 6.500.000,- Kč jako součet jistin obou půjček poškozeného obžalovanému, přičemž rozsudek ze dne 26. 7. 2004 to sice neuvádí ve výroku, ale podle odůvodnění tomu tak je (str. 8 odůvodnění rozsudku). Následně na straně 9 odůvodnění svého rozsudku ze dne 26. 7. 2004 odvolací soud uvedl, že výrok o vině byl ve prospěch obžalovaného upraven a konkretizován tak, aby bylo zřejmé, že škodou, kterou obviněný M. B. způsobil, je toliko uvedených 6.500.000,- Kč, byť hodnota nemovitostí je více než dvojnásobná a výrazně vyšší byla i ve smlouvě uvedená kupní cena. V tomto směru odvolací soud opět připomněl, že proti oběma rozsudkům soudu prvního stupně podal odvolání pouze obžalovaný, a proto je třeba uplatnit důsledky uvedené v §259 odst. 4 a §264 odst. 2 tr. ř. a nelze tedy v odvolacím řízení měnit rozsudek v neprospěch obžalovaného, zejména tím, že by za škodu, kterou způsobil, byla označena jiná, a to vyšší částka (srov. č. l. 308 a 307 spisu). Dále již tento svůj závěr odvolací soud blíže nerozvedl a v závěru odůvodnění napadeného rozsudku pouze uvedl, že získáním vlastnictví k předmětné nemovitosti, která mu ani dříve nepatřila, se obžalovaný obohatil a současně tím způsobil škodu poškozenému ve výši 6.500.000,- Kč, přičemž pokud jde o její výši lze jen odkázat na to, co bylo již uvedeno.
Odvolací soud, na základě odvolání obviněného napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil a nově rozhodl rozsudkem ze dne 24. 11. 2004, přičemž v některých částech skutkovou větu rozhodnutí soudu prvního stupně změnil, v jiných částech ji pak upřesnil a skutková zjištění doplnil. Ve vztahu k tomu, v čem je spatřována škoda, odvolací soud skutková zjištění shrnul ve skutkové větě tak, že „… ačkoliv M. B., který o této smlouvě nic nevěděl, (obviněný) nezaplatil ani ve smlouvě uvedených 9.000.000,- Kč, ani dluh 6.500.000,- Kč, kvůli jehož nezaplacení byly nemovitosti na M. B. dříve převedeny, a způsobil tak M. B. škodu ve výši 6.500.000,- Kč.“ Jak tedy vyplynulo ze skutkové věty výroku o vině v napadeném rozsudku i z jeho shora citovaného odůvodnění, odvolací soud stejně jako již předtím soud nalézací vztáhl škodu, způsobenou trestným činem obviněného, k dluhu ve výši 6.500.000,- Kč, kde poškozený byl věřitelem. V odůvodnění tohoto rozsudku odvolací soud ke škodě dále ještě uvedl, že napadený rozsudek byl ve výroku o vině shledán v podstatě správným, přesto však odvolací soud rozsudek zrušil, a to z toho důvodu, aby napravil některé stručné a nedostatečně konkrétní údaje. Proto mimo jiné bylo třeba ve výroku o vině podle názoru odvolacího soudu na straně 9 rozsudku vyjádřit, proč činí škoda obviněným způsobená pouze 6.500.000,- Kč a k čemu se tato škoda vlastně vztahuje, neboť formulace výroku o vině v napadeném rozhodnutí připouštěla i výklad, že škodou je i kupní cena (ve výši podle kupní smlouvy 9.000.000,- Kč), a až z odůvodnění bylo zřejmé, že za škodu soud prvního stupně považoval pouze úhrn půjčených částek, tedy 6.500.000,- Kč. Dále odvolací soud uvedl, že v tomto směru výrok o vině konkretizoval tak, aby bylo zřejmé, že škodou je toliko uvedených 6.500.000,- Kč, byť hodnota nemovitostí je více než dvojnásobná a výrazně vyšší byla i ve smlouvě uvedená kupní cena. Na závěr pak odvolací soud shrnul své závěry ohledně výše a charakteru škody způsobené trestným činem, a v rámci tohoto shrnutí opět navázal výši škody na půjčené částky.
Nejvyššímu soudu po přezkoumání námitky obviněného o nesprávném určení povahy škody nezbylo, než konstatovat, že tato námitka je důvodnou, neboť škoda se v tomto případě měla správně vztahovat nikoli k dlužným částkám obviněného, ale k hodnotě nemovitosti. V tomto směru tedy podle názoru Nejvyššího soudu jak soud prvního stupně, tak i soud druhého stupně postupoval v rozporu se shora citovaným ustanovením §89 odst. 12 tr. zák. Předmětem útoku v této trestní věci byly shora popsané nemovitosti, neboť jak vyplývá ze skutkových zjištění, trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. spáchal obviněný P. K. tak, že nechal vyhotovit a posléze vložit do katastru nemovitostí kupní smlouvu o koupi nemovitostí, blíže specifikovaných ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, a to za situace, kdy poškozený jako prodávající tuto smlouvu nepodepsal, a obviněný ji opatřil falešným podpisem poškozeného M. B. jako prodávajícího. Takto se tedy obviněný stal majitelem předmětných nemovitostí a zároveň tímto jednáním naplnil skutkovou podstatu trestného činu podvodu, který spáchá v obecné rovině podle §250 odst. 1 tr. zák. ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti. Vzhledem k tomu, že poškozený byl podvodným jednáním obviněného připraven právě o předmětné nemovitosti, nemůže mu tímto způsobená majetková újma představovat v souladu s ustanovením §89 odst. 12 tr. zák. nic jiného než hodnotu těchto nemovitostí (k postavení poškozeného M. B. však srovnej i další úvahy a závěry níže).
V této souvislosti Nejvyšší soud považuje za potřebné poukázat na skutečnost, že v otázce konkrétní výše škody způsobené na hodnotě nemovitostí byl odvolací soud vázán ustanoveními §259 odst. 4 a §264 odst. 2 tr. ř. (zákaz reformationis in peius), jak správně v napadeném rozsudku uvedl, a proto nebylo možno v odvolacím řízení měnit rozsudek v tomto směru v neprospěch obžalovaného, zejména tím, že by za škodu, kterou způsobil, byla označena jiná, vyšší částka než 6.500.000,- Kč. Přesto však měl odvolací soud skutkovou větu výroku o vině upravit (podobně jako to učinil i ohledně jiných skutečností), aby bylo jednoznačně vyjádřeno, že způsobená škoda se vztahuje k hodnotě nemovitostí, byť vzhledem k zákazu reformationis in peius uvedenému v ustanoveních §259 odst. 4 a §264 odst. 2 tr. ř. by byla uvedena jen v částce 6.500.000,- Kč, poněvadž musel respektovat tuto výši škody uvedenou soudem prvního stupně v předchozím pouze k odvolání obviněného zrušenému odsuzujícímu rozsudku ze dne 10. března 2004 a také v rozsudku ze dne 26. července 2004, který byl také napaden pouze odvoláním obviněného. Zákaz reformationis in peius se však nevztahuje na skutečnost, že škoda, ohledně jejíž výše platí zákaz změny k horšímu, vznikla na hodnotě nemovitostí, neboť toto zjištění, které je v souladu se skutečností a také s ustanovením §89 odst. 12 tr. zák., neznamená samo o sobě žádné zhoršení postavení obviněného. Opačný závěr by navíc znamenal, že by odvolací soud nemohl upravit znění skutkové věty v podstatě v žádném směru a tedy ani ohledně skutečností, u kterých tak učinil již v napadeném rozsudku. Nic takového však ustanovení §259 odst. 4 a §264 odst. 2 tr. ř. nevyžadují, neboť zde nejde o úpravu skutku v neprospěch obviněného. Pro úplnost je třeba dodat, že za této situace ani Nejvyšší soud poté, co konstatoval pochybení soudů obou instancí týkající se určení povahy škody, nemohl v tomto rozhodnutí přičítat v neprospěch obviněného skutečnou výši škody, odvíjející se od hodnoty nemovitostí, která byla předmětem útoku, když tato podstatně převyšovala částku 6.500.000,- Kč a znamenala by tak nepřípustné zhoršení postavení obviněného.
V následující části svého mimořádného opravného prostředku dovolatel vedle výše uvedeného namítl, že odvolací soud nesprávně posoudil občanskoprávní vztahy mezi ním, svědkem B. a sestrou obviněného J. K. a na tomto základě nesprávně posoudil skutek uvedený ve výroku rozhodnutí. Byť jde o velmi obecné vyjádření s poukazem na důvod dovolání podle §256b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je třeba se zmíněnými vztahy i právními otázkami na ně navazujícími zabývat i z hledisek dále rozvedených.
Vlastnické právo poškozeného M. B. k výše uvedeným nemovitostem bylo vloženo do katastru nemovitostí a M. B. byl zapsán jako vlastník na základě kupní smlouvy, uzavřené dne 30. 1. 2001 mezi ním jako kupujícím a J. K., sestrou obviněného Ing. P. K., jako prodávající. Ve stejný den (30. 1. 2001) byla uzavřena smlouva o půjčce, kterou půjčil M. B. Ing. P. K. částku 5.500.000,- Kč, a tento se zavázal takto půjčenou částku splatit do jednoho roku od podpisu této smlouvy. Součástí této smlouvy o půjčce je ujednání v bodě III., kde je výslovně uvedeno, že „…pokud by P. K. tento dluh M. B. nezaplatil ve sjednané lhůtě, tj. do 30. 1. 2002, pak je M. B. oprávněn na základě kupní smlouvy ze dne 30. 1. 2001 mezi M. B. a J. K. … vložit vlastnické právo ke zde uvedeným nemovitostem … do katastru nemovitostí ve prospěch své osoby jako kupujícího.“ V tentýž den (30. 1 .2001) byla k zajištění pohledávky plynoucí z výše uvedené smlouvy o půjčce uzavřena i smlouva zástavní mezi M. B. jako zástavním věřitelem a J. K. jako zástavcem, kterou byly pro případ zajištění půjčky Ing. P. K. poskytnuty jako zástava právě nemovitosti, jež později obviněný získal svým podvodným jednáním, které je mu v napadeném rozsudku kladeno za vinu.
Jak vyplynulo ze spisu, je tedy zřejmé, že obviněný Ing. P. K. a jeho sestra J. K., majitelka zastavených a prodaných nemovitostí, vstoupili do smluvních vztahů s M. B. proto, aby obviněný Ing. P. K. získal půjčku ve výši 5.500.000,- Kč, kterou mu M. B. poskytl. Jak dále vyplynulo z výpovědi obviněného v přípravném řízení na č. l. 66 ve spisu, tak i z výpovědi poškozeného – věřitele M. B. jako svědka na č. l. 76 ve spisu, tito uvedli, že kupní smlouva byla uzavřena jen pro jistotu, neboť realizace zástavy je obtížná, přičemž na přímý dotaz obhájce obviněného, proč spolu se zástavní smlouvou byla uzavřena ještě i kupní smlouva, poškozený M. B. sám uvedl, že proto, že je opatrný a každou zástavní smlouvu si nechává zajistit i kupní smlouvou, aby se v případě nevrácení půjčených peněz těchto nemusel domáhat jiným způsobem. Dále M. B. výslovně uvedl, že pohledávka za Ing. P. K. byla zajištěna jak zástavní, tak i kupní smlouvou.
Nejvyšší soud tedy považuje za nutné zdůraznit, že je nepochybné, že skutečným smyslem výše uvedeného ujednání ve smlouvě o půjčce ve spojení s popsanou kupní smlouvou bylo sjednání tzv. propadné zástavy. K problematice faktického sjednání propadné zástavy se již Nejvyšší soud opakovaně vyjádřil (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2204/99, sp. zn. 22 Cdo 1053/2001, sp. zn. 22 Cdo 1772/2004 a další).
Podle §2 odst. 3 obč. zák. si mohou účastníci občanskoprávních vztahů vzájemná práva a povinnosti upravit dohodou odchylně od zákona, jestliže to zákon výslovně nezakazuje a jestliže z povahy ustanovení zákona nevyplývá, že se od něj nelze odchýlit. Smluvní volnost se podle citovaného ustanovení předně vztahuje na úpravu vzájemných práv a povinností smluvních stran, tedy vztahů závazkových. Úpravu realizace zástavního práva, které je právem věcným a vztahuje se i na jiné osoby než na účastníky smluvního vztahu, je ovšem ve smyslu citovaného ustanovení §2 odst. 3 obč. zák. nutno považovat za úpravu kogentní, tedy omezující smluvní volnost. Zástavní věřitel z tohoto důvodu nemá možnost realizovat zástavní právo způsobem odchylným od zákonné úpravy (podle ustanovení 165 odst. 1, 2 obč. zák., ve znění zák. č. 367/2000 Sb., účinného v době uzavření předmětných smluv, má zástavní věřitel právo na uspokojení své pohledávky z výtěžku zpeněžení zástavy, přičemž uspokojení ze zástavy může zástavní věřitel dosáhnout pouze na základě jejího zpeněžení ve veřejné dražbě nebo soudním prodejem zástavy – srov. §165a odst. 1 obč. zák.). Nemůže si smluvně upravit, že k uspokojení jeho pohledávky dojde tím, že zástavu sám prodá, nebo že na něj přejde vlastnické právo k zástavě, resp. jako tomu bylo v posuzovaném případě, že je oprávněn vložit vlastnické právo k zastaveným nemovitostem na základě současně uzavřené kupní smlouvy do katastru nemovitostí ve prospěch své osoby jako kupujícího.
Jak bylo zjištěno soudem prvního stupně, poškozený M. B. jako zástavní věřitel si ve smlouvě o půjčce, doložené ve spise na č. l. 112, ujednal, že v případě nesplnění zde uvedeného závazku vrátit půjčku ve výši 5.500.000,- Kč obviněným ve stanovené lhůtě jednoho roku od podpisu této smlouvy, tj. do 30. 1. 2002, je oprávněn vložit do katastru nemovitostí kupní smlouvu výše specifikovanou a tím na sebe převést vlastnictví k nemovitostem uvedeným v této smlouvě, jejichž vlastníkem byla J. K. Při posouzení povahy tohoto ujednání Nejvyšší soud na základě výše uvedených úvah dospěl k závěru, že v tomto případě byla sjednána kupní smlouva za účelem, aby pohledávka zástavního věřitele (kupujícího) byla uspokojena tak, že na něj přejde vlastnické právo k zástavě. Na toto jednání dopadá ustanovení §39 obč. zák., podle něhož je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům, absolutně neplatný. Absolutní neplatnost nastává bez dalšího přímo ze zákona. Soud k absolutní neplatnosti přihlíží i bez návrhu z úřední povinnosti.
Obcházení zákona spočívá ve vyloučení závazného pravidla záměrným použitím prostředku, který sám o sobě není zákonem zakázaný, v důsledku čehož se uvedený stav stane z hlediska pozitivního práva nenapadnutelným. Jednání in fraudem legis představuje postup, kdy se někdo chová podle práva, ale tak, aby záměrně dosáhl výsledku právní normou nepředvídaného a nežádoucího.
V posuzovaném případě uzavření kupní smlouvy samo o sobě zákonu neodporuje. Situaci je však nutné posoudit v kontextu ostatních smluvních ujednání souběžně uzavřených. Z těchto smluv a zejména z ujednání, které je součástí smlouvy o půjčce, vyplývá, že kupní smlouva byla, stejně jako smlouva o zřízení zástavního práva, uzavřena za účelem zajištění smlouvy o půjčce, a že realizací sjednaného zajištění mělo dojít k převodu vlastnického práva k zástavě na zástavního věřitele. Takové ujednání svými důsledky obchází kogentní zákonnou úpravu realizace zástavního práva. Kupní smlouvu je proto nutno podle ustanovení §39 obč. zák. považovat za absolutně neplatnou pro obcházení zákona (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 119/01).
Z jednání účastníků i z kontextu uzavřených smluv, jak již bylo výše podrobně rozvedeno, nepochybně vyplývá, že měl být vyloučen zákonem stanovený postup při uspokojení zástavního věřitele ze zástavy. Smlouva, jejímž skutečným smyslem je sjednání tzv. propadné zástavy, tj. uspokojení pohledávky zástavního věřitele tím, že mu připadne zástava do vlastnictví, je v rozporu s účelem zástavního práva tak, jak jej stanoví zákon, a proto je pro rozpor s účelem zákona neplatná. V případě obviněného Ing. P. K. tomu tak bylo, jelikož k zajištění pohledávky ze smlouvy o půjčce byla uzavřena zástavní smlouva, tudíž M. B. byl zástavním věřitelem, a z ujednání ve smlouvě o půjčce jasně vyplynulo, že kupní smlouva má prakticky také vedle zástavní smlouvy sloužit k zajištění pohledávky, což potvrdil mimo jiné i sám poškozený M. B. ve své výpovědi v přípravném řízení na dotaz obhájce (viz č. l. 76 spisu). Vzhledem k tomu, že v posuzovaném případě jde o absolutní neplatnost právního úkonu, je třeba zdůraznit, že tato nastává ex lege a soudy k ní musí přihlížet z úřední povinnosti, tudíž není nutné ji namítat (srov. Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2002, s. 192).
Nejvyšší soud proto shledal i tuto námitku obviněného Ing. P. K. týkající se náležitého posouzení občanskoprávních vztahů vzniklých mezi ním, poškozeným M. B. a sestrou obviněného J. K. oprávněnou přinejmenším z toho důvodu, že ani soud prvního stupně ani soud odvolací se dosud nezabývaly otázkou platnosti titulů nabytí vlastnictví předmětných nemovitostí, na jejichž základě se poškozený M. B. stal jejich vlastníkem, a vyvstala zde otázka, zda je možné mu vůbec přiznat postavení poškozeného a v jakém rozsahu, případně zda je jediným poškozeným v této trestní věci. S ohledem na absolutní neplatnost zmíněné kupní smlouvy mezi prodávající J. K. a kupujícím M. B. ze dne 30. 1. 2001 přichází totiž v úvahu jako poškozená J. K., která je sestrou obviněného, a proto by u ní s ohledem na právní kvalifikaci trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. bylo nutno postupovat podle §163 a §163a tr. řádu. V té souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. předpokládá existenci příčinné souvislosti mezi omylem určité osoby (resp. její neznalostí všech podstatných skutečností) a jí učiněnou majetkovou dispozicí a dále příčinnou souvislost mezi touto dispozicí na jedné straně a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na straně druhé. Na podvodu tak mohou být zainteresovány celkem čtyři různé osoby: pachatel, osoba jednající v omylu, osoba poškozená a osoba obohacená, přičemž v některých případech může být pachatel zároveň osobou obohacenou nebo osoba poškozená osobou jednající v omylu, ale nemusí tomu tak být vždy (srov. č. 5/2002-I. Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší soud zdůrazňuje, že je nutno se touto vymezenou otázkou důkladně zabývat a znovu ji posoudit na základě shora uvedených úvah a vysloveného právního názoru Nejvyššího soudu, kterým je odvolací soud podle §265s odst. 1 tr. ř. vázán. Zmíněná skutečnost v případě dovolatele může mít totiž v konečném důsledku vliv i na jiné okolnosti předmětného trestného činu než jenom na správné vymezení osoby, která byla trestným činem obviněného Ing. P. K. skutečně poškozena, a proto je třeba zaměřit právní posouzení věci i tímto směrem.
Zbývající námitky dovolatele, které se týkají nesprávných skutkových zjištění a provedených důkazů a jejich nesprávného hodnocení soudem, čímž obviněný v této části dovolání požaduje změnu skutkových zjištění soudu prvního stupně, naproti tomu nemohou obstát, neboť z vymezení důvodů dovolání v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být nesprávné skutkové zjištění, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená a objasněná v jeho odůvodnění. Přesvědčivě však lze tento závěr dovodit právě s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v §265b odst. 1 tr. ř., zejména důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kde se uvádí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z toho vyplývá, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, příp. doplněného nebo pozměněného odvolacím soudem, a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně, resp. odvolacího soudu, nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř. a přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V té souvislosti je třeba také zdůraznit, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem a právním názorům dospěl Nejvyšší soud k závěru, že skutková věta výroku o vině v rozsudku soudu druhého stupně, ani ve spojení s jeho odůvodněním, neodpovídá právnímu závěru o naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu, zejména ve vztahu ke škodě způsobené předmětným trestným činem, k určení osoby poškozeného a rozsahu jeho poškození. Proto ze shora uvedených důvodů podle §265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 11. 2004, sp. zn. 5 To 89/2004, zrušil, přičemž s přihlédnutím k §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť bylo zřejmé, že vytknuté vady nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání.
V novém řízení bude Vrchní soud v Praze jako soud odvolací povinen zabývat se znovu tím, v čem skutečně spočívá škoda, a v tomto směru také správně aplikovat ustanovení §89 odst. 12 tr. zák. Základem pro určení výše a charakteru škody způsobené jednáním obviněného, který podvodným jednáním vůči poškozenému vylákal výše specifikované nemovitosti, je totiž cena těchto nemovitostí, za kterou se uvedené nemovitosti v době a místě činu obvykle prodávaly, neboť právě tyto nemovitosti byly předmětem útoku obviněného Ing. P. K., který tímto podle napadeného rozhodnutí spáchal trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. I přesto, že hodnota předmětných nemovitostí byla podstatně vyšší než soudy zjištěná škoda ve výši 6.500.000,- Kč, je nutné postupovat v souladu s ustanoveními §259 odst. 4 a §264 odst. 2 tr. ř. (srov. i §265p odst. 1 a §265s odst. 2 tr. ř.), a proto nelze s ohledem na zákaz reformationis in peius výši škody změnit tak, aby odpovídala skutečné hodnotě nemovitostí, stanovené ve znaleckém posudku z oboru ekonomika, ceny a odhady se zvláštní specializací oceňování nemovitostí (srov. č. l. 20 až 46 spisu). V tomto směru je nutno doplnit skutková zjištění ve skutkové větě výroku rozsudku tak, aby bylo jasné a zřejmé, co bylo předmětem podvodného jednání v posuzovaném případě a jaká škoda na tomto předmětu útoku vznikla, přičemž bude třeba také náležitě vyjádřit vztah předmětu útoku a škody, tímto jednáním způsobené. V neposlední řadě bude třeba se vypořádat i s předběžnou otázkou ve smyslu §9 odst. 1 tr. řádu, a to otázkou nabytí vlastnictví k výše uvedeným nemovitostem poškozeným M. B. a posoudit tak zejména otázku poškozené osoby, včetně rozsahu jejího poškození spáchaným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., neboť z napadeného rozhodnutí i řízení mu předcházejícího je zřejmé, že tímto problémem se soudy v této věci dosud vůbec nezabývaly.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. března 2005
Předseda senátu:
Doc. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.