ECLI:CZ:NS:2005:5.TDO.500.2005.2
5 Tdo 500/2005-I.
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 13. července 2005 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného Ing. I. S., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, ze dne 6. 10. 2004, sp. zn. 9 To 63/2004, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 T 32/1999, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 3. 2001, sp. zn. 16 T 32/1999, byl obviněný Ing. I. S. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. a za tento trestný čin byl odsouzen podle §250 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání pěti let. Podle §39a odst. 3 tr. zák. za použití §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v samostatné výdělečné činnosti zprostředkovatelské na dobu čtyř roků. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 10. 2004, sp. zn. 9 To 63/2004, byl k odvolání obviněného Ing. I. S. uvedený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušen v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. Vrchní soud v Praze znovu rozhodl tak, že uznal obviněného Ing. I. S. vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., ve znění účinném od 1. 1. 2002. Podle §250 odst. 4 tr. zák. obviněnému uložil trest odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1 tr. zák mu dále uložil trest zákazu činnosti záležející v samostatné výdělečné činnosti zprostředkovatelské na dobu čtyř roků.
Trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., ve znění účinném od 1. 1. 2002, obviněný spáchal podle uvedeného rozsudku tím, že v období nejméně od 8. 7. 1996 do 20. 12. 1996 jako soukromý podnikatel podnikající na základě živnostenského listu vydaného O. ž. ú. v Č. B. ze dne 27. 7. 1995 pod č. j. pod obchodním jménem „Ing. I. S. - S.“, s předmětem podnikání „zprostředkovatelská činnost“ a hlavní provozovnou v Č. B., L., pod hlavičkou agentury K.-H., kterou v tomto období provozoval již samostatně pod vlastní majetkovou odpovědností, poté, co skončila jeho spolupráce s R. H., jménem jehož firmy s názvem „H. R., K.-H. agentura zprostředkovatelská firma“ se sídlem v O., K., od 20. 6. 1995 na základě plné moci a smlouvy o obchodním zastoupení vyvíjel níže popsanou činnost, sepisoval v Č. B. se zájemci o zhodnocení volných finančních prostředků „smlouvy o zprostředkování zhodnocení finančních prostředků věřitele“, jejichž obsah naplňoval buď formou fyzického převzetí vkladu nebo formou prodloužení platnosti smlouvy převedením vkladu na smlouvu další, na základě těchto smluv pak vybíral od zájemců o zhodnocení peněz finanční prostředky, které měly být použity pro následné půjčky třetím osobám, přičemž se zavázal na základě těchto smluv jednak ve stanovených lhůtách vkladatelům vrátit jejich vklad, jednak jim ve stanovených lhůtách vyplácet i provize, které však svou výší mnohonásobně převyšovaly úroky poskytované v té době bankovními ústavy činnými v České republice a představovaly úrokovou sazbu v rozmezí 48 - 60% p. a., vkladatelům pak zaručoval vrácení vkladů a vyplácení provizí vystavováním nekrytých směnek, které ve většině případů avaloval sám, v šesti případech pak osobou R. H. bez jeho vědomí, a takto získané finanční prostředky pak půjčoval třetím osobám, které měly za půjčky platit úroky, jejichž výše opět mnohonásobně převyšovala úrokové sazby v té době poskytované bankovními ústavy činnými v České republice a pohybovala se ve výši 96% p. a.: to vše činil, ačkoliv si byl ve výše uvedené době již vědom toho, že nemůže ani dostát své povinnosti vrátit ve stanovených lhůtách vkladatelům vklady, když mu osoby, jimž zapůjčil peníze od vkladatelů, půjčky nevracely, a finanční prostředky převzaté od vkladatelů používal v převážné míře na vyplácení provizí vzniklých z minulých závazků agentury K.-H. Č. B., přičemž jednání obviněného Ing. I. S. se vztahovalo k padesáti případům popsaným ve výroku rozsudku. Ve výše uvedeném období a ve výše uvedených případech tak celkem obviněný Ing. I. S. sepsal „smlouvy o zprostředkování zhodnocení finančních prostředků věřitele“ formou prodloužení splatnosti předchozích smluv v celkové částce 5.756.000,- Kč, fyzicky na základě nových smluv převzal celkovou částku 2.832.000,- Kč, na vkladech však v tomto období vrátil pouze částku 90.000,- Kč, čímž způsobil vkladatelům uvedeným ve výroku rozsudku celkovou škodu ve výši nejméně 8.498.000,- Kč.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný Ing. I. S. prostřednictvím svého obhájce JUDr. V. J. dovolání opírající se o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. b), e), g) a h) tr. ř.
Dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je podle obviněného dán podjatostí předsedkyně senátu Vrchního soudu v Praze JUDr. H. P., protože neumožnila obhájci obviněného nahlédnout do spisu, čímž obhajobě znemožnila se řádně a včas připravit na veřejné zasedání. Dále v tom, že zaslala dopis znalci Ing. J. V., v němž zcela jasně vyjadřuje svůj nikoliv nestranný přístup k obviněnému a jeho obhájci. V neposlední řadě o podjatosti předsedkyně senátu podle obviněného svědčí skutečnost, že podala na obhájce obviněného stížnost k České advokátní komoře, neboť měl zmařit veřejné zasedání, když doručil soudu omluvu z důvodu pobytu v zahraničí, což podle obviněného svědčí o jejím zaujatém přístupu k jeho obhájci a zakládá dostatečné důvody pro pochybnosti o nestranném přístupu předsedkyně senátu k obviněnému a jeho obhájci.
Obviněný rovněž namítl, že je naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., protože trestní stíhání bylo proti němu vedeno téměř sedm let. Poukázal přitom na ustanovení §2 odst. 4 tr. řádu i článek 6 bod 1, věta první, Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, která byla publikována pod č. 209/1992 Sb., a podle níž má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Podle článku 10 Ústavy jsou vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas, a jimiž je Česká republika vázána, součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. Obviněný má za to, že délka jeho trestního stíhání je v extrémním rozporu s uvedenými právními předpisy a právem obviněného, aby jeho věc byla projednána co nejrychleji a v přiměřené lhůtě. Vzhledem k závažnému porušení těchto práv obviněného, mělo být trestního stíhání proti němu jako nepřípustné zastaveno podle analogického použití ustanovení §11 odst. 1 tr. řádu.
Dalším dovolacím důvodem je podle obviněného důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze spočívá podle jeho názoru na nesprávném právním posouzení skutku. Obviněný namítl, že skutek, za který byl odsouzen, nemůže být kvalifikován podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., neboť by musely být naplněny podmínky uvedené v §250 odst. 4 tr. zák., tedy škoda, kterou měl svým jednáním způsobit, by musela dosáhnout dolní hranice škody velkého rozsahu, tedy nejméně 5.000.000,- Kč. Obviněný však podle svého přesvědčení nezpůsobil škodu v takové výši. Vrchní soud v Praze podle obviněného nesprávně aplikoval ustanovení trestního zákona na zjištěný skutkový stav, a tedy nesprávně hmotně právně posoudil skutečnosti zjištěné dokazováním ohledně výše škody. Odvolací soud se podle názoru obviněného ztotožnil s nesprávnou konstrukcí výpočtu škody tak, jak ji učinil Krajský soud v Českých Budějovicích. Ten výši škody zjistil prostým součtem částek, které odpovídají výši vložených prostředků vkladateli do agentury K.-H. a jsou uvedeny v účetních dokladech. Ani krajský soud ani vrchní soud však neodečetly od výše částky představující způsobenou škodu ty částky, které nebyly obviněným převzaty, a přitom výše těchto částek byla dokazováním zjištěna. Obviněný tvrdil, že od poškozených nikdy nepřevzal částky odpovídající prvním provizím. O tyto částky podle něj nebyl zmenšen majetek poškozených, a proto tyto částky nemohou být zahrnovány do škody, kterou měl obviněný svým jednáním způsobit. Součet těchto částek činí více než 1.000.000,- Kč. Podle obviněného skutečně poskytnutými částkami byly pouze vklady snížené o první provize. Obviněný dále namítl, že měly být zohledněny také provize vyplacené poškozeným vkladatelům, a to bez ohledu na to, zda byly vypláceny v období, kdy agentura K.-H. fungovala pod majetkovou odpovědností R. H. nebo v období, v němž obviněný již měl provozovat pobočku agentury K.-H. v Č. B. pod vlastní majetkovou odpovědností. Připomněl, že vkladatelé za dobu, po kterou měli vloženy své prostředky v agentuře K.-H., inkasovali provize odpovídající úrokové sazbě 40 % - 60 % p. a. Takový úrok je v rozporu s dobrými mravy, je neplatný podle příslušných ustanovení občanského zákoníku, a z tohoto důvodu nelze na provizi nahlížet jako na dohodnutý výnos, jak to učinil krajský soud. Obviněný následně podrobně rozvedl, že soudy neměly zahrnovat do výše škody také části předchozích vkladů, které byly poškozeným vyplaceny na základě nemravných a tedy protiprávních smluv, a které byly poškozenými znovu vloženy. Obviněný dovodil, že i kdyby se dopustil nějaké trestné činnosti, například trestného činu neoprávněného podnikání podle §118 odst. 1 tr. zák., tím, že by provozoval činnost, k níž neměl zákonné oprávnění a příslušné povolení podle zák. č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů, potom zisk z jeho podnikání, který obdržela většina z poškozených vkladatelů, je ziskem získaným z trestné činnosti a jako takový nemohl tvořit majetek poškozených. Proto o tyto finanční prostředky nemohl být majetek poškozených zmenšen. Při správném posouzení výše škody by soudy podle jeho názoru dospěly k závěru, že škoda nepřevyšuje ani částku odpovídající dolní hranici značné škody a jednání obviněného by bylo nutno kvalifikovat podle mírnějšího ustanovení trestního zákona.
Obviněný dále namítl, že nebyla správně posouzena subjektivní stránka trestného činu. Odmítl závěr odvolacího soudu, že uzavíral smlouvy s vědomím, že nebude schopen dostát svým závazkům, a že tím uvedl poškozené v omyl, aby se ke škodě jejich majetku obohatil. Uvedl, že Vrchní soud v Praze při posuzování nepřímého podvodného úmyslu v době, kdy měl páchat trestnou činnost, vycházel ze skutečností, které obviněnému nemohly být známy. Zmínil okolnosti uzavírání smluv, aktivní jednání o vrácení půjčky se svědkem R. Š., s nímž byly dohodnuty termíny a způsob splácení, stejně tak okolnost, že půjčka poskytnutá svědku M. A. měla být splatná až koncem roku 1996, a proto obviněný nemohl v červenci 1996 vědět, že svědek M. A. půjčku agentuře K.-H. neuhradí. Kromě toho jeho snaha, aby pohledávky byly agentuře K.-H. zaplaceny, spočívala ve sjednání řady zajišťovacích institutů, jako směnky, zástavní smlouvy k nemovitostem či zajištění prostřednictvím pohledávek za třetími osobami. Přitom podle něj existence zajištění těchto pohledávek mnohonásobně převyšovala výši pohledávek. Teprve koncem roku 1996 obviněný zjistil, že nebude moci vrátit vkladatelům vložené peníze, přestal nové vklady přijímat či prodlužovat přijaté vklady a finanční situaci oznámil vkladatelům. Z toho je podle obviněného zřejmé, že před tímto zjištěním byl přesvědčen o tom, že bude moci dostát svým závazkům a vrátit dlužné částky vkladatelům. Nepřímý úmysl je proto podle jeho přesvědčení vyloučen.
Dále obviněný uvedl, že předmětnou činnost prováděl jménem R. H. a pod jeho majetkovou odpovědností, a proto měla jeho činnost charakter faktického pracovního poměru. R. H. měl být proto stíhán jako spolupachatel podle §9 odst. 2 tr. zák. nebo přinejmenším jako účastník na dokonaném trestném činu podle §10 odst. 1 tr. zák. Obviněný tedy vytkl soudům, že porušily §9 odst. 2 tr. zák., popř. §10 odst. 1 tr. zák., pokud rozhodly, že jediným pachatelem byl obviněný Ing. I. S.
Vrchní soud v Praze podle názoru obviněného porušili §88 odst. 1 tr. zák, protože neměl přihlédnout k výši škody jako k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby uvedené v §250 odst. 4 tr. zák., neboť svojí závažností nijak nezvyšuje stupeň společenské nebezpečnosti trestného činu. Poukázal přitom na postavení a úlohu R. H. i na chování poškozených, kteří svěřovali dobrovolně peníze agentuře K.-H. za účelem dosažení značného zisku, přičemž bez poškozených a jejich touhy po vysokých bezpracných ziscích by agentura nemohla fungovat. Porušení §88 odst. 1 tr. zák. mělo podle obviněného spočívat i v tom, že po změně trestního zákona provedené zák. č. 265/2001 Sb. nemohla být vzhledem k osobě obviněného, jeho zavinění i pohnutce naplněna podmínka §88 odst. 1 tr. zák. a nebylo proto možno jednání obviněného kvalifikovat podle §250 odst. 1, 4 tr. zák.
Dalším důvodem, o který obviněný opřel své dovolání, je dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Obviněný jej odůvodnil tím, že při stanovení výměru trestu podle sazby stanovené v trestním zákoně na konkrétní trestný čin, je třeba vzít v úvahu i obecná ustanovení trestního zákona o ukládání a výkonu jednotlivých trestů, včetně ustanovení §40 odst. 1 tr. zák. o mimořádném snížení trestu odnětí svobody. Protože ustanovení §40 odst. 1 tr. zák. nebylo aplikováno, ačkoliv podle názoru obviněného byly pro jeho použití splněny zákonné podmínky, byl obviněnému uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným.
Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 10. 2004, sp. zn. 9 To 63/2004, a aby zrušil i vadné řízení, které předcházelo vydání tohoto rozsudku. Současně navrhl, aby předseda senátu postupoval podle §265h odst. 3 tr. řádu a předložil bez zbytečného odkladu spisy Nejvyššímu soudu České republiky s návrhem na odklad výkonu rozhodnutí v této věci.
Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněného nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací podle §265c tr. ř. především zkoumal, zda jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Podle tohoto ustanovení trestního řádu lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Přitom zjistil, že dovolání je přípustné, bylo podáno u příslušného soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni a v zákonné lhůtě podle §265e odst. 1 tr. ř. Dovolání bylo podáno proti rozhodnutí uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. a má obligatorní obsahové náležitosti uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody dovolání podle citovaného ustanovení trestního řádu, jejichž existence je zároveň podmínkou k provedení přezkumu dovolacím soudem.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné. Vycházel přitom z následujících skutečnosti:
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř.:
Uvedený důvod dovolání je dán, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa, a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
Námitky, které podle obviněného naplňují tento dovolací důvod, směřují proti postupu předsedkyně senátu Vrchního soudu v Praze JUDr. H. P. Obdobné námitky obviněný vznesl při veřejném zasedání Vrchního soudu v Praze, který rozhodoval o odvolání obviněného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 3. 2001, sp. zn. 16 T 32/99. Vrchní soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 6. 10. 2004, sp. zn. 9 To 63/2004, podle §31 odst. 1 tr. ř. tak, že předsedkyně senátu JUDr. H. P. není vyloučena z důvodů uvedených v §30 tr. ř. z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci obviněného Ing. I. S. Stížnost obviněného proti tomuto usnesení byla usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2004, sp. zn. 11 Tvo 58/2004, podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta (č. l. 2527 spisu). Nejvyšší soud v odůvodnění tohoto usnesení uvedl, že ze žádného z úkonů předsedkyně senátu JUDr. H. P. nelze dovozovat její podjatý vztah k věci, a to ani z dopisu předsedkyně senátu znalci Ing. J. V. Je tedy zřejmé, že o námitce podjatosti předsedkyně senátu Vrchního soudu v Praze JUDr. H. P. bylo pravomocně rozhodnuto, toto rozhodnutí nebylo zrušeno, a Nejvyšší soud je jím vázán. Nejvyšší soud shledal, že tato námitka je nedůvodná, a proto nenaplňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř.:
Obviněný spatřuje naplnění tohoto důvodu v tom, že trestní stíhání bylo proti němu vedeno téměř sedm let a jeho trestní věc nebyla rozhodnuta bez průtahů a v přiměřené lhůtě. Obviněný je proto přesvědčen, že došlo k porušení ustanovení §2 odst. 4 tr. ř., Listiny základních práv a svobod a vzhledem k čl. 10 Ústavy České republiky též k porušení čl. 6 bodu 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Z těchto důvodů mělo být jeho trestní stíhání zastaveno jako nepřípustné podle analogického použití ustanovení §11 odst. 1 tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu je dán tehdy, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Nepřípustnost trestního stíhání je upravena v §11 odst. 1 tr. řádu, podle něhož trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, jestliže existuje některý z důvodů uvedených v tomto ustanovení trestního řádu. Zastavení trestního stíhání se týká vždy skutku a ne jeho možného právního posouzení podle ustanovení zvláštní části trestního zákona (srov. č. 64/1965 Sb. rozh. tr.). Jestliže je dán některý z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání již před zahájením trestního stíhání, policejní orgán nebo státní zástupce věc usnesením odloží podle §159a odst. 2 tr. řádu. Pokud nastane konkrétní důvod nepřípustnosti trestního stíhání po zahájení trestního stíhání, postupuje orgán činný v trestním řízení podle §172 odst. 1 písm. d) tr. řádu a trestní stíhání zastaví. Z důvodu nepřípustnosti trestního stíhání je možno zastavit trestní stíhání při předběžném projednání obžaloby podle §188 odst. 1 písm. c) tr. řádu, v hlavním líčení podle §223 odst. 1 tr. řádu, mimo hlavní líčení v neveřejném zasedání podle §231 tr. řádu a v odvolacím řízení podle §257 odst. 1 písm. c) tr. řádu ve veřejném i v neveřejném zasedání. Výše uvedený dovolací důvod spočívá v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení nerozhodl o zastavení trestního stíhání a došlo k jinému rozhodnutí, zejména k odsuzujícímu rozsudku.
Podle §11 odst. 1 písm. j) tr. řádu trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Nejvyšší soud se zabýval otázkou zastavení trestního stíhání z důvodu uvedeného v §11 odst. 1 písm. j) tr. řádu v souvislosti s článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve svém usnesení ze dne 10. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 178/2002. Právní závěry uvedené v odůvodnění tohoto rozhodnutí jsou aktuální i pro rozhodování v této věci. Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí vycházel zejména z následujících skutečností:
Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), byla publikována ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. a stala se tak součástí právního řádu tehdejší České a Slovenské Federativní Republiky. Od 1. 1. 1993 se na základě ústavního zákona č. 4/1993 Sb. stala součástí právního řádu České republiky a podle článku 10 Ústavy České republiky (ve znění před účinností ústavního zákona č. 395/2001 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 6. 2002) byly ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských právech a svobodách, jimiž je Česká republika vázána, bezprostředně závazné a měly přednost před zákonem. Podle platného a účinného znění článku 10 Ústavy České republiky jsou již všechny vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, součástí právního řádu, přičemž stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. Článek 6 Úmluvy stanoví právo na spravedlivý proces. Pod uvedeným pojmem je uveden soubor dílčích práv a svobod, jehož součástí je i právo na rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě. Přiměřenost délky řízení je judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „Soud“) posuzována s ohledem na konkrétní okolnosti případu a s přihlédnutím ke kritériím zakotveným v judikatuře Soudu, který však v žádném ze svých rozhodnutí nekonkretizoval „obecně závaznou“ dobu, kterou by bylo možno považovat za přiměřenou. Článek 6 odst. 1 Úmluvy nestanoví žádnou výslovnou sankci, jíž by stíhal porušení tohoto práva, a to ani v podobě konkrétního pozitivně stanoveného důvodu pro zastavení trestního stíhání. K nápravě porušení práv stanovených Úmluvou jsou určeny prostředky předpokládané v článku 13 Úmluvy. Porušení pravidla plynoucího z článku 6 odst. 1 Úmluvy je sankcionováno vyvozením odpovědnosti státu vůči obviněnému. Ve svých rozhodnutích, která se týkají průtahů v řízení a nedodržení přiměřené doby řízení, postupuje Soud v zásadě tak, že konstatuje porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy a přizná stěžovateli spravedlivé zadostiučinění ve formě peněžní náhrady. Nápravu porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve formě zastavení řízení Soud z článku 6 Úmluvy v žádném ze svých rozhodnutí nevyvodil a ani vzhledem ke svým pravomocem vyvodit nemohl, což je i logické, neboť Soud takto rozhoduje v trestních věcech i ve vztahu k poškozeným, kteří jsou také někdy stěžovateli dovolávajícími se nápravy kvůli průtahům v řízení.
Judikatuře Soudu v této otázce odpovídá též rozhodovací praxe Ústavního soudu České republiky. V řadě rozhodnutí řešících otázku porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě vyslovil Ústavní soud závěry korespondující názorům Soudu. Ústavní soud zdůraznil, že samotná skutečnost, že bylo porušeno právo na projednání věci soudem bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě, nemůže být důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí a že zákon mu v této souvislosti nedává možnost přiznání jiné satisfakce, nežli je vyslovení názoru, že toto právo bylo porušeno (viz nálezy sp. zn. IV. ÚS 215/96 a sp. zn. III. ÚS 70/97). V některých svých rozhodnutích pak Ústavní soud přikázal příslušnému orgánu veřejné moci, aby nepokračoval v průtazích a aby ve věci neprodleně jednal (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 5/96 a sp. zn. II. ÚS 445/98).
Nelze přehlédnout, že pokud by bylo nutno při zjištění závažných průtahů trestní stíhání zastavit, byla by nejenom odmítnuta ochrana práv a zájmů poškozených v trestním řízení, včetně těch zájmů, které chrání trestní právo hmotné, ale došlo by též k nepříznivému zásahu do práv a zájmů obviněného tam, kde by obviněný i přes porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě chtěl dosáhnout výsledku pro něj příznivějšího, totiž rozsudku zprošťujícího. Navíc v případě, že již bylo nařízeno hlavní líčení, nemá obžalovaný proti usnesení o zastavení trestního stíhání právo stížnosti, které má v tomto stadiu trestního stíhání jen státní zástupce (srov. §223 odst. 1, 4 a §231 odst. 1, 3 tr. řádu). Přijetím takového řešení by proto nedošlo ani k naplnění článku 13 Úmluvy, podle kterého musí mít každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností.
Trestní řád v ustanovení §11 odst. 1 uvádí případy, v nichž je trestní stíhání nepřípustné a v důsledku toho nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat. Důvody pro zastavení trestního stíhání jsou v ustanovení §11 odst. 1 tr. řádu vymezeny taxativně, pozitivně a výslovně. Představují kogentní úpravu a je nutno je chápat jako zákonem předpokládaný a přesně stanovený průlom do zásad oficiality a legality, které patří mezi základní zásady trestního řízení. To v plné míře platí i pro důvod uvedený v §11 odst. 1 písm. j) tr. řádu. Odkaz na mezinárodní smlouvu, jíž je Česká republika vázána, obsažený v tomto ustanovení znamená, že taková mezinárodní smlouva musí stanovit jednoznačně důvod pro zastavení trestního stíhání. Článek 6 odst. 1 Úmluvy žádný výslovný důvod pro zastavení trestního stíhání neobsahuje. Úmluva tedy neobsahuje žádné ustanovení, na které by se bylo možno odvolat jako na důvod, podle něhož lze trestní stíhání zastavit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. 5 Tdo 264/2003). S přihlédnutím k výše uvedené judikatuře Nejvyššího i Ústavního soudu je zřejmé, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. není naplněn.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.:
Tento důvod dovolání je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z této zákonné formulace vyplývá, že dovolání, které se opírá o tento dovolací důvod, je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Nejvyšší soud je povinen v řízení o dovolání zásadně vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně, učiněného v souladu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na takto zjištěný skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu nemůže změnit. Dovolání je totiž specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další instancí přezkoumávající skutkový stav věci, neboť by se tím dostal do postavení soudu prvního stupně, který je soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci, popř. do postavení soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem.
Dovoláním není možné napadat skutková zjištění ani způsob hodnocení důkazů. Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení ve vztahu k tvrzenému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů a je povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav může hodnotit správnost hmotně právního posouzení skutku. Přezkoumávané rozhodnutí bude spočívat na nesprávném právním posouzení skutku zejména tehdy, jestliže právní posouzení skutku uvedeného v právním posouzení je v rozporu se skutkem, který je popsán ve výroku rozhodnutí. O nesprávné právní posouzení skutku se jedná v případě, že popis skutku vyjádřený ve skutkové větě výroku rozsudku beze zbytku neodpovídá formálním znakům skutkové podstaty trestného činu, které jsou vyjádřeny v právní větě výroku rozsudku.
Mezi tyto skutkové námitky patří námitka, že obviněný nezpůsobil svým jednáním škodu velkého rozsahu, že od výše škody nebyly odečteny částky, které obviněný údajně nikdy nepřevzal, zejména částky odpovídající tzv. prvním provizím a že skutečně převzatými částkami byly pouze vklady snížené o první provize. Dále mezi ně patří námitka, že škoda by měla být snížena o 1.000.000,- Kč, tedy o součet částek, které obviněný nepřevzal, a že soudy neměly části předchozích vkladů, které byly vyplaceny poškozeným na základě smluv, které obviněný nyní považuje za nemravné a protiprávní, znovu poškozenými vloženy, zahrnovat do výše škody. Stejně tak je skutkovou námitkou námitka týkající se správnosti znaleckého posudku Ing. J. V. ve srovnání se znaleckým posudkem Ing. S. V., stejnou povahu pak mají námitky obviněného ohledně půjček svědkům R. Š. a M. A. i námitka týkající se zajištění pohledávek agentury K.-H. vůči jejím dlužníkům. Nedůvodnou je námitka obviněného, že byla nesprávně posouzena subjektivní stránka trestného činu. Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že Vrchní soud v Praze učinil v tomto ohledu dostatečná skutková zjištění, přičemž právní závěr o subjektivních znacích trestného činu se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování stejně, jak závěr o objektivních znacích trestného činu (srov. č. 60/72 Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší soud ve své judikatuře vychází z toho, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není obsahově naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem soudů při provádění důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002). Je tedy zcela zřejmé, že výše uvedené námitky obviněného nenaplňují uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento dovolací důvod nenaplňuje ani další námitka obviněného, že trestná činnost obviněného, pokud by byla skutečně trestnou činností, byla spáchána společným jednáním obviněného a R. H., který měl být proto stíhán jako spolupachatel podle §9 odst. 2 tr. zák. nebo přinejmenším jako účastník na dokonaném trestném činu podle §10 odst. 1 tr. zák.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.:
Tento důvod dovolání spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Podstatou námitek obviněného je to, že odvolací soud měl vzhledem k §16 odst. 1 tr. zák. a změně spodní hranice škody velkého rozsahu aplikovat ustanovení §40 odst. 1 tr. zák. Vzhledem ke změně okolností případu měl posuzovat také naplnění materiální podmínky uvedené v §88 odst. 1 tr. zák., neboť podle názoru obviněného samotná výše škody neodůvodňuje použití vyšší trestní sazby. Podle názoru obviněného způsob provedení činu podstatně snižuje jeho společenskou nebezpečnost pod úroveň typických činů obdobného druhu, na které se vztahuje skutková podstata trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. Za velmi důležitou okolnost snižující společenskou nebezpečnost činu obviněný považuje to, že poškození svěřovali peníze agentuře K.-H. za účelem dosažení značného zisku a s tímto rizikem vkládali finanční prostředky a inkasovali značné sumy jako výnosy vzniklé činností agentury K.-H.. Nelze přehlédnout, že touto námitkou se zabýval v odůvodnění napadeného rozhodnutí Vrchní soud v Praze, který dospěl k závěru, že v případě obviněného nelze aplikovat se zřetelem k okolnostem případu ustanovení §40 odst. 1 tr. zák., protože běžné polehčující okolnosti nemohou být samy o sobě těmi okolnostmi případu nebo poměry pachatele, které by odůvodňovaly postup podle §40 odst. 1 tr. zák. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že i tato námitka obviněného je nedůvodná.
Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. O dovolání rozhodl v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265i odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 13. července 2005
Předseda senátu:
JUDr. Jindřich Urbánek