ECLI:CZ:NS:2005:6.TDO.1006.2005.1
sp. zn. 6 Tdo 1006/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 20. prosince 2005 dovolání, které podal obviněný P. K., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 1. 2005, sp. zn. 5 To 541/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 2 T 80/2003, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. 2 T 80/2003, byl obviněný P. K. uznán vinným, že
I. obvinění P. Ch. a P. K. společně
1. v časovém rozmezí od 22.00 hod. dne 22. 8. 2002 do 5.50 hod. dne 23. 8. 2002 vnikli za použití násilí poté, co vypáčili vstupní dveře, do kanceláře benzinové stanice, nacházející se v objektu areálu Z. L., okres H. K., kde odcizili věci (v rozsudku specifikované) a finanční hotovost ve výši 13.661,- Kč, celkem tak na odcizených věcech způsobili majiteli poškozenému T. V., škodu ve výši 28.738,- Kč, poškozením objektu pak škodu ve výši 2.000,- Kč,
2. v časovém rozmezí od 20.10 hod. dne 22. 8. 2002 do 05.30 hod. dne 23. 8. 2002 vnikli poté, co zčásti vypáčili a následně vykopli vstupní plastové dveře, do kanceláře benzinové čerpací stanice v obci V. O., okr. K., kde odcizili věci (v rozsudku specifikované) v celkové hodnotě 19.555,- Kč ke škodě majitele poškozeného V. N., poškozením objektu pak způsobili další škodu ve výši 3.000,- Kč, ke škodě firmy S. L., s. r. o.,
3. v časovém rozmezí od 17.20 hod. dne 25. 8. 2002 do 04.45 hod. dne 26. 8. 2002 vnikli poté, co vypáčili vchodové dveře do prodejny autodílů v ulici P. čp. v H. K., kde odcizili věci (v rozsudku specifikované) a finanční hotovost ve výši 3.740,- Kč, svým jednáním tak poškozené firmě F., s. r. o. způsobili na odcizených věcech celkovou škodu ve výši 37.140,- Kč, poškozením objektu pak další škodu ve výši 3.500,- Kč,
4. v časovém rozmezí od 18.30 hod. dne 20. 9. 2002 do 09.00 hod. dne 21. 9. 2002 v T. v ulici T. čp., se pokusili vniknout do prodejny E. nářadí tím způsobem, že nezjištěným předmětem páčili plastové vchodové dveře v místech zajišťovacích bezpečnostních zámků, které tímto poškodili, avšak do prodejny se jim nepodařilo vniknout, majiteli prodejny poškozenému K. J., tak způsobili poškozením dveří a zámků škodu ve výši 15.000,- Kč,
5. v časovém rozmezí od 01.10 hod. do 01.30 hod. dne 27. 9. 2002 poté, co vypáčili okno, vnikli do prodejny fy M., s. r. o., prodej nářadí a dílenských potřeb, ve S., ulice T., okres S., kde odcizili věci (v rozsudku specifikované), svým jednáním tak majiteli poškozenému Ing. Š. Z., způsobili celkovou škodu ve výši 69.400,- Kč, poškozením objektu další škodu ve výši 800,- Kč,
6. v časovém rozmezí od 17.00 hod. dne 27. 9. 2002 do 14.30 hod. dne 29. 9. 2002 vnikli poté, co vypáčili hliníkový rám vstupních dveří, do prodejny mobilních telefonů E. ve S., na V. n., okres S., kde následně odcizili mobilní telefony a další věci (v rozsudku specifikované), majiteli prodejny poškozenému T. M., způsobili celkovou škodu na odcizených věcech ve výši 397.993,- Kč, poškozením pak další škodu ve výši 200,- Kč a poškozením objektu způsobili majiteli domu poškozenému V. V., škodu ve výši 10.000,- Kč,
7. od 18.00 hod. dne 5. 10. 2002 do 10.45 hod. dne 6. 10. 2002 vnikli poté, co vytrhli část plechové stěny v tubusu stanice metra „B“ „R. z.“, P., ulice Ch., do skladové místnosti B., kde dále vylomili dřevěné dveře vedoucí do dalších místností, odkud následně odcizili věci (v rozsudku specifikované), přičemž celková hodnota nových věcí činila 761.046,- Kč a věcí opotřebovaných pak 78.300,- Kč, ke škodě majitele poškozeného V. J., poškozením objektu pak škodu ve výši 3.800,- Kč,
8. v časovém rozmezí od 17.10 hod. dne 12. 2. 2002 do 08.20 hod. dne 13. 2. 2002 v prodejně R. p. v ulici V. čp., v B., okr. B., se nejprve za pomoci kladiva pokusili rozbít skleněnou výplň vstupních dveří, která byla opatřena bezpečnostní folií a následně touto skleněnou výplní prohodili plechovou popelnici, vnikli do prodejny a odcizili věci (v rozsudku specifikované), svým jednáním tak poškozenému majiteli prodejny R. p., B., V. čp., M. Š., bytem N., okr. B., způsobili na odcizených věcech škodu ve výši 60.026,- Kč, poškozením objektu škodu ve výši 3.000,- Kč,
9. v časovém rozmezí od 14.00 hod. dne 29. 9. 2002 do 04.05 hod. dne 30. 9. 2002 v ulici K. čp., v B., okr. B., za použití násilí poté, co vypáčili vchodové dveře a vyrazili druhé kovové dveře, vnikli do prodejny Q. s. r. o., kde následně odcizili věci (v rozsudku specifikované), svým jednáním tak poškozené firmě Q., způsobili na odcizených věcech škodu ve výši 283.461,- Kč, poškozením objektu pak další škodu ve výši 4.000,- Kč,
III. obviněný P. K. sám
dne 5. 3. 2002 kolem 01.00 hod. ve S. M., ulice H. čp., okr. U. H., vnikl za použití násilí poté, co vypáčil vstupní dveře do objektu prodejny C. S., kde po násilném otevření výkladních vitrín z těchto odcizil věci (v rozsudku specifikované) v celkové hodnotě 344.735,- Kč, ke škodě majitele prodejny A. A., poškozením objektu pak tomuto způsobil další škodu ve výši 5.000,- Kč,
obžalovaný K. tak celkem způsobil škodu odcizením ve výši 2.080.394,- Kč a poškozením celkem ve výši 50.300,- Kč (poznámka: vzhledem k obsáhlosti jsou příslušné popisy skutků výroku o vině v tomto usnesení kráceny a na příslušnou část je odkazováno).
Takto popsané jednání soud prvého stupně právně kvalifikoval u obviněného P. K. jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák., dílem spáchaný samostatně, dílem ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., dílem ve stadiu dokonaném, dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. a trestný čin poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák., dílem spáchaný samostatně, dílem ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Za tyto trestné činy byl obviněný P. K. odsouzen podle §247 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §55 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zák. byl obviněnému uložen trest propadnutí věci - osobního motorového vozidla Audi A4, spz, VIN: Tímtéž rozsudkem byl z trestné činnosti uznán vinným (v bodech I a II rozsudečného výroku) a odsouzen obviněný P. Ch.
Podle §228 odst. 1, 2 tr. ř. byla obviněným P. K. a P. Ch. uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit škodu poškozeným K. p., a. s., se sídlem P., T., částku 343.101,- Kč, V. J., bytem P., Z., částku 843.146,- Kč, V. V., bytem S., S., částku 10.000,- Kč a Č. p., a. s., se sídlem P., S., částku 47.153,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli poškození K. p., a. s., V. J., , V. V., a V. V., odkázáni se zbytky svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Rovněž bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného P. Ch. nahradit dotčeným poškozeným subjektům škodu.
Naproti tomu byl obviněný P. K. podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby Okresního státního zastupitelství v Prachaticích ze dne 28. 4. 2003, sp. zn. Zt 351/2002, pro skutek, jímž měl jednak společně s obviněným P. Ch. a J. Ž., jednak společně s obviněným P. Ch. spáchat (podle obžaloby) trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 3 písm. b) tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a trestný čin poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Rovněž byli podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěni obžaloby i obvinění P. Ch. a J. Ž., a to pro skutky popsané na str. 12 až 16 výroku rozsudku. Podle §229 odst. 3 tr. ř. byl poškozený P. K., odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Vůči konstatovanému rozsudku podali obvinění P. K. a P. Ch. odvolání.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 1. 2005, sp. zn. 5 To 541/2004, byl podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušen v odsuzující části ve výroku pod body I/8 a I/9 a v důsledku toho i ve výroku o trestu a ve výrocích o náhradě škody vztahujících se k těmto bodům. Dále podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. odvolací soud znovu rozhodl a obviněné P. Ch. a P. K. při nezměněných výrocích o vině pod body I/1-6, II a III odsoudil, a to obviněného P. K. podle §247 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon ho zařadil podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Podle §55 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zák. byl obviněnému uložen trest propadnutí věci - osobního motorového vozidla Audi A4, spz, VIN:. Rovněž bylo rozhodnuto o odsouzení obviněného P. Ch. Podle §226 písm. c) tr. ř. byli obvinění P. Ch. a P. K. zproštěni obžaloby pro skutky v žalobním návrhu popsané pod body I/10 a I/1. Podle §229 odst. 3 tr. ř. byla poškozená Č. P., se sídlem P., S., odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti citovanému rozhodnutí soudu druhého stupně ve spojení s rozsudkem soudu prvého stupně podal obviněný P. K. prostřednictvím obhájce dovolání. Mimořádným opravným prostředkem napadl všechny výroky o vině týkající se jeho osoby pod body I/1-6, III, výrok o trestu, výrok o propadnutí věci a výrok o náhradě škody ve vztahu k poškozeným K. p., a. s., V. J. a V. V. a opřel ho o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je názoru, že rozsudek Městského soudu v Praze spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V odůvodnění dovolání obviněný předeslal, že odvolací soud nesprávně posoudil míru jeho zavinění a formu jeho účasti na jednotlivých skutcích, čímž porušil zejména ustanovení §220 odst. 2 tr. ř. a §89 odst. 11, 12 tr. zák., neboť není pachatelem ani spolupachatelem zmíněných trestných činů, na nichž se nepodílel ani jako účastník ve smyslu §10 odst. 1 tr. zák. Dále se vůbec nevypořádal s řádným zjištěním škody způsobené poškozeným z trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák. a poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. V adhezním řízení nesprávně aplikoval občanský zákoník v platném znění a vůbec nepřezkoumal důkazy předložené poškozenými. Obviněný namítl, že na základě takto protiprávně zjištěné škody v celkové výši 1.686.754,- Kč soudy obou stupňů vyvodily právní kvalifikaci trestného činu krádeže podle kvalifikované skutkové podstaty §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák., což mělo následně vliv na výši ukládaného trestu. Konstatoval, že v důsledku nesprávného hmotně právního posouzení skutku svědčí poškozeným pravomocný a vykonatelný právní titul, a to K. p., a. s., ve výši 343.101,- Kč, V. J. ve výši 843.146,- Kč a V. V. ve výši 10.000,- Kč. Odvolací soud i ostatní orgány činné v trestním řízení nepostupovaly podle §2 odst. 5, 6, §89 odst. 1 písm. e) tr. ř. v důsledku čehož nebyl náležitě zjištěn skutkový stav věci, o kterém nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí o nároku na náhradu škody. Obviněný vytkl odvolacímu soudu, že rozhodnutí o náhradě škody vůbec neodůvodnil zejména v tom směru, zda nároky poškozených byly uplatněny řádně a včas, v jakých směrech a jakými důkazy byly prokázány, zda nároky vznesla oprávněná osoba, o který hmotně právní předpis byly opřeny, z jakých dílčích položek se skládaly a jak se soud vypořádal s námitkou promlčení.
V dalším textu dovolání obviněný uvedl, že při určení jeho povinnosti k náhradě škody nebylo aplikováno ustanovení §420 až §450 obč. zák. a zák. č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku. Podle jeho názoru měly soudy obou stupňů použít ohledně vznesených nároků ze strany poškozených postup podle §229 odst. 1, 2 tr. ř. Nesprávně provedeným adhezním řízením nahradily občanskoprávní řízení, ve kterém by bylo prováděno rozsáhlé dokazování. Lze se domnívat, že jednotlivé nároky poškozených, zejména V. J., by byly v občanskoprávním řízení zamítnuty z důvodu neunesení důkazního břemene. Předpokladem pro stanovení rozsahu škody nemůže být jen vyčíslení výše škody předložené poškozenými, ale správnost údajů uvedených ve vyčíslení je nutné vždy prověřit dalšími důkazy. Při určení škody na věcech je nutno vycházet z ceny předmětu v době vzniku škody. Je potřebné přihlížet i ke stáří věci, míře opotřebení, její použitelnosti apod. Tyto zákonné předpoklady však nebyly v posuzovaném případě naplněny. Obviněný vyjádřil přesvědčení, že listiny označené jako znalecký posudek znalkyně Č. na č. l. 1490-1524 spisu jsou neprůkazné, neboť byly oceňovány věci, které znalkyně neviděla a ceny jednotlivých předmětů v místě a čase nebyly zjišťovány dostatečně v adekvátním porovnání s cenami obdobných věcí shodujících se alespoň druhově. Znalecký posudek neobsahuje všechny potřebné náležitosti, zejména není z něho zřejmé, jaké metody znalkyně k ocenění použila a jak zjišťovala cenu obdobných věcí na trhu. Navíc oceňovala neodborně odhadem věci, které bylo možno určit pouze druhově a nikoliv typově. Proto nemohla být řádně zjištěna skutečná nákupní cena jednotlivých věcí ani cena věcí v době krádeže.
Obviněný konstatoval, že v průběhu dokazování bylo zřejmé, že je nutné, úsporné a smysluplné, aby byli všichni poškození ve smyslu §229 odst. 3 tr. ř. odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Vytkl, že nebylo prokázáno, zda poškozenými nahlášené věci byly vůbec v jednotlivých případech zcizeny. Poškození totiž nedoložili, zda byli vlastníky odcizených věcí, ani nepředložili řádné účetní doklady, peněžní deníky, řádné nákupní doklady, případně účetní závěrky a daňová přiznání. Obviněný vyjádřil nesouhlas s postupem soudů, jestliže vycházely pouze z tvrzení poškozených, která nijak podrobně neověřovaly, když poškozenými předložené listinné důkazy jsou absolutně neprůkazné. I další před soudem provedené důkazy jsou nepřímé a velmi sporné. Obviněný zdůraznil, že neexistuje jediný svědek, který by jej identifikoval, přičemž ani obviněný P. Ch. ho nikdy jako pachatele neoznačil; od počátku vyšetřování tvrdí, že se trestných činů dopustil buď sám nebo s cizími osobami. V této souvislosti dovolatel odkázal na obsah výpovědí jmenovaného obviněného z nichž vyplývá, že si často půjčoval k páchání své trestné činnosti vozidlo P. K. Připomněl, že tušil, že věci, které měl obviněný P. Ch. u sebe, mohou pocházet z trestné činnosti, ale netušil to vždy a od počátku. Dodal, že v době útoků byl většinou v hernách, kde čekal vyplacení výhry; tuto skutečnost však žádný z orgánů činných v trestním řízení neověřil.
V dovolání obviněný také rozvedl námitky ke skutkovým zjištěním ve vztahu k jednotlivým dílčím útokům, jak jsou popsány ve výroku o vině v rozsudku soudu prvého stupně. Ke skutku pod bodem I/1 rozsudečného výroku poukázal na tvrzení obviněného P. Ch., že kradl jen „cigára“. Podle obviněného poškození rozsah škody nadhodnotili. V této spojitosti vyslovil nesouhlas s tím, jak soudy vyhodnotily otázku odcizené finanční hotovosti. Nezabývaly se tím, jak často a v jakých finančních objemech byla běžná tržba obvykle ukládána na podnikatelský účet poškozeného V. N., neověřily si údaje z peněžních deníků a nedostatečně posoudily věrohodnost výpovědi svědka R. B. Nebyl důvod, aby poškozený běžně nechával přes noc volně ležet peněžní hotovost v prodejně. Jestliže byla v provozovně umístěna pokladna, mělo být tvrzení svědka B. ověřeno údaji z této pokladny. Závěr soudu, že obviněný P. Ch. odcizil ze šuplíku stolu hotovost ve výši 13.661,- Kč a zatajil ji před P. K., není opřen o žádný z provedených důkazů. V souvislosti se skutkem pod bodem I/2 výroku o vině obviněný uvedl, že záznamy z odposlechů nedokazují jeho osobní přítomnost. Ke skutku v bodě I/3 rozsudečného výroku konstatoval, že společnost F., s. r. o., sice obdržela od smluvního pojistitele společnosti K., a. s., peněžité plnění, jež však neměl pojišťovací ústav vyplácet, neboť nebyla hodnověrně doložena výše škody. Vytkl, že odcizené věci jsou označeny pouze druhově, předložené doklady jsou neprůkazné a tvrzení o odcizené finanční částce je doloženo pouze tím, že to jednatel poškozené společnosti tvrdí. V souvislosti se skutky pod body I/5 a I/6 výroku o vině obviněný uvedl, že v době útoků spáchaných obviněným P. Ch. byl v herně a bavil se s barmanem J., což v trestním řízení nebylo ověřeno. Ke skutku v bodě I/7 rozsudečného výroku zdůraznil, že škoda vyčíslená poškozeným V. J. je nadhodnocena a není hodnověrně doložena ani poškozeným předloženými listinami. Ty nejsou důkazním materiálem, ale pouze ad hoc shromážděnými listinami, patrně i od jiných kolegů bazarníků dodatečně. Faktury předložené poškozeným nejsou řádnými fakturami (z hlediska vystavení, splatnosti, údajů ohledně dodavatele i odběratele). Nelze je považovat za doklady prokazující, že v době útoku se v bazaru právě tyto věci skutečně nacházely a byly odcizeny. Obviněný zdůraznil, že odcizené věci by ani nebylo možno z hlediska množství a objemu umístit do jednoho pytle. Připomněl, že předmětný bazar byl předtím třikrát vykraden a jeho vybavení zbožím bylo velice střídmé. Navíc poškozený V. J. je nevěrohodný (před soudem lhal, že mu byly odcizeny i tři televize) a je vysoce nepravděpodobné, že by přechovával věci specifikované v seznamu údajně odcizených věcí v takovém množství, že by byl jejich vlastníkem a že se v okamžiku útoku v prostorách bazaru nacházely či vůbec existovaly. V návaznosti na tato tvrzení obviněný namítl, že odvolací soud v nedostatečné míře věc přezkoumal a neprovedl jím navržené důkazy, kterými by byla prokázána věrohodnost jeho obhajoby.
Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud z podnětu dovolání podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 1. 2005, sp. zn. 5 To 541/2004, a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí obsahově na citované rozhodnutí navazující. Dále aby podle §265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí jinému soudu.
K podanému dovolání se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatovala, že dovolací argumentace spadá pod uplatněný dovolací důvod pouze v té části, kde obviněný namítá pochybení nalézacího soudu při stanovení výše škody, která je zákonným znakem skutkové podstaty trestného činu krádeže podle §247 tr. zák. Poukázala, že výše způsobené škody byla zjištěna znaleckým posudkem znalkyně z oboru ekonomiky, odvětví ceny a odhady, a proto se nejedná o pouhé vyčíslení výše způsobené škody samotným poškozeným, jak obviněný namítá, a to ani v případě poškozeného V. J. Pokud obviněný vytkl jiné nesprávné hmotně právní posouzení chybným výrokem o náhradě škody, státní zástupkyně poukázala, že nebylo zjištěno, že by nebyly splněny základní podmínky pro to, aby soud mohl v adhezním řízení rozhodnout o náhradě škody. V tomto směru upozornila, že dovolatel ani nenamítá, že by neexistovaly konkrétní návrhy poškozených, že by byly uplatněny způsobem, který by vzbuzoval pochybnosti, že poškození skutečně náhradu škody požadují, ani že by jejich nároky nebyly uplatněny řádně, s uvedením údajů, z nichž je patrný důvod a alespoň minimální výše nároku na náhradu škody; za daného stavu věci nebylo zjištěno, že by nárok na náhradu škody nebyl poškozenými řádně uplatněn a polemické úvahy obviněného jsou proto podle jejího mínění zcela nepřípadné. Uzavřela, že právní kvalifikace dovolatelova jednání jako trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák. plně obstojí. Současně odkázala na soudy pečlivě vyložené právní závěry plně odpovídající jejich skutkovým zjištěním. Za popsané situace státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítl a rozhodnutí učinil ve smyslu §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného P. K. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci citovaného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce citovaného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvého, eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažovat hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvého stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat.
Obviněný P. K. vznáší v podstatné části dovolání námitky, které uplatněný dovolací důvod obsahově nenaplňují. Konstatuje, že odvolací soud i ostatní orgány činné v trestním řízení nepostupovaly podle §2 odst. 5, 6, §89 odst. 1 písm. e) a §220 odst. 2 tr. ř. v důsledku čehož nebyl zjištěn skutkový stav v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí o nároku na náhradu škody. Vytýká, že neexistuje jediný svědek, který by ho identifikoval, že se podílel na protiprávních útocích obviněného P. Ch. V této souvislosti obviněný poukazuje na výpověď jmenovaného a na okolnost, že v době útoků byl obvykle v hernách. Podle jeho názoru poškození měli být odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Nebylo prokázáno, zda jimi nahlášené věci byly vůbec odcizeny. Poškození nedoložili, zda byli vlastníky odcizených věcí (nepřeložili řádné účetní doklady, peněžní deníky, nákupní doklady, účetní závěrky a daňová přiznání). Dále obviněný uvádí výhrady k jednotlivým dílčím útokům pod body I/1 až I/7 výroku o vině v rozsudku soudu prvého stupně (nesouhlasí s tím, jaké množství věcí a peněz na hotovosti mělo být odcizeno, záznamy z odposlechů nedokazují v případě útoku pod bodem I/2 jeho přítomnost na místě činu, K., a. s., neměla vyplácet peněžité plnění z pojištění, neboť firmou F., s. r. o. nebyla hodnověrně doložena výše škody, v době útoků pod body I/5 a I/6 byl v herně, což nebylo ověřeno, škoda vyčíslená poškozeným V. J. je nadhodnocena, není náležitě doložena, jmenovaný je nevěrohodný, odcizené věci by ani nebylo možno umístit do jednoho pytle). Rovněž namítá, že odvolací soud v nedostatečné míře věc přezkoumal a neprovedl jím navržené důkazy, kterými by byla prokázána věrohodnost jeho obhajoby. Nutno zdůraznit, že všechny tyto v dovolání podrobně rozvedené výhrady, jsou primárně námitkami ohledně správnosti skutkových zjištění včetně úplnosti dokazování a hodnocení ve věci provedených důkazů, přičemž z těchto tvrzených procesních nedostatků až následně obviněný dovozuje vady ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jak již bylo výše uvedeno samotná konečná skutková zjištění, přestože mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo jiné hmotně právní posouzení, však Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat a je naopak jimi vázán. Zmíněné výtky nelze podřadit nejen pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani pod některý z dalších v zákoně (§265b tr. ř.) taxativně stanovených dovolacích důvodů.
Nutno připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením §265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo §265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Nejvyšší soud není oprávněn posuzovat důvodnost námitek, které nespadají pod důvody dovolání zakotvené v §265b tr. ř. Pokud by obviněný učinil pouze námitky konstatované v předchozím odstavci tohoto usnesení včetně výtky, že odvolací soud neodůvodnil, zda byly splněny procesní náležitosti ohledně uplatněných nároků poškozených na náhradu škody, bylo by nutno podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítnout, neboť by bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
V dovolání obviněný P. K. také tvrdí, že byla pominuta jím vznesená námitka promlčení práva na náhradu škody, dále při stanovení výše škody soudy porušily ustanovení §89 odst. 11, 12 tr. zák. a v adhezním řízení se neřídily příslušnými hmotně právními hledisky (ustanoveními §420 až 450 obč. zák. a zák. č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku), což mělo vést k vadnému výroku o jeho vině a v souvislosti s tím i k nesprávnému výroku o jeho povinnosti nahradit poškozeným způsobenou škodu. Tyto výhrady obsahově uplatněný dovolací důvod naplňují, a proto Nejvyšší soud mohl posoudit, zda napadená soudní rozhodnutí vykazují namítané hmotně právní vady.
Podle §89 odst. 11 tr. zák. se značnou škodou rozumí škoda dosahující částky nejméně 500.000 Kč. Podle §89 odst. 12 tr. zák. se při stanovení výše škody vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Nelze-li takto výši škody zjistit, vychází se z účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo uvedení v předešlý stav. Z naposledy citovaného ustanovení lze vyvodit, že vyjadřuje celkem tři kritéria pro stanovení výše škody. Těmito kritérii jsou cena, za kterou se věc v době a v místě činu obvykle prodává, účelně vynaložené náklady na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo účelně vynaložené náklady na uvedení v předešlý stav. Vzájemný vztah těchto kritérií je takový, že primárním hlediskem je hledisko ceny, za kterou se věc v době a v místě činu obvykle prodává. Pouze v případě, kdy výši škody není možné zjistit podle zmíněného hlediska, je použitelné některé z dalších dvou hledisek (srov. např. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek - věci trestní pod č. 39/2002).
V trestní věci byl vypracován znalecký posudek z oboru ekonomiky, ceny a odhady věcí movitých (č. l. 1490 - 1524 spisu), v němž znalkyně A. Č. mimo jiné uvedla, že v posudku vycházela z cenových relací obdobných movitostí na našem spotřebitelském trhu v daném regionu obvyklých, k datu spáchání skutku s přihlédnutím ke všem uváděným i zjištěným skutečnostem a amortizaci. Konstatovala, že při oceňování bylo přihlédnuto k uváděnému stavu věcí, jejich stáří apod. Dále že v rámci objektivního posouzení a stanovení cen, byly některé důležité skutečnosti upřesněny u firem zabývajících se prodejem použitého obdobného artiklu. Škodu způsobenou odcizením a poškozením věcí, jak jsou specifikovány u jednotlivých útoků ve výroku o vině rozsudku, považoval obvodní soud za spolehlivě zjištěnou právě s ohledem na zmíněný znalecký posudek (str. 24 rozsudku). V návaznosti na jeho údaje dovodil, že výše škody, která jednáním obviněného P. K. odcizením věcí pod body I a III rozsudečného výroku poškozeným vznikla, odpovídá zákonným podmínkám značné škody podle §89 odst. 11 tr. zák. S těmito úvahami obvodního soudu se ztotožnil i odvolací soud, a to s výjimkou útoků pod body I/8 a I/9 výroku o vině (ohledně nich byl rozsudek prvostupňového soudu v odvolacím řízení zrušen včetně výroků o náhradě škody vztahujících se k těmto bodům). Zjištěná výše škody u jednotlivých útoků byla podkladem i pro rozhodnutí o uplatněných nárocích poškozených subjektů na náhradu škody.
Podle Nejvyššího soudu nelze vytknout obvodnímu soudu, ani soudu odvolacímu, který se s jeho postupem ztotožnil, pochybení, že by nedodržely ustanovení §89 odst. 12 tr. zák. Soud prvého stupně nestanovil výši škody volnou úvahou, ale vycházel z odborného ocenění odcizených a poškozených movitých věcí znaleckým posudkem včetně hlediska ceny, za kterou se věci, jež byly předmětem útoků obou obviněných, v době a místě činu obvykle prodávaly. Nesouhlasí-li obviněný v dovolání s konkrétním oceněním věcí ve znaleckém posudku a potažmo v pravomocném rozsudečném výroku o vině, jedná se o výhrady ohledně skutkových zjištění (tj. jak soud tento důkaz popřípadě jeho části hodnotil, a to jednotlivě a v souvislosti s dalšími důkazy), jež pod uplatněný dovolací důvod nelze podřadit (viz výše).
I po provedeném odvolacím řízení vyplývá z popisu skutku ve výroku o vině pod body I a III rozsudku prvostupňového soudu taková výše způsobené škody, že v jednání obviněného P. K. byl důvodně shledán za naplněný znak značné škody ve smyslu §89 odst. 11 tr. zák., jak na tuto okolnost (po částečném zrušení výroku o vině) upozornil i odvolací soud (str. 14 rozsudku).
Podle názoru Nejvyššího soudu vyplývají z pravomocného výroku o vině v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10, a to ve spojení s příslušnou částí odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů, všechny skutkové formální i materiální náležitosti, jež odpovídají právní kvalifikaci jednání obviněného P. K. předně jako trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák., který spáchal dílem sám a dílem ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., dílem ve stadiu dokonaném, dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. Dále jako trestného činu poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák., jenž spáchal dílem samostatně a dílem ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Tomuto právnímu posouzení odpovídají ve výroku o vině i příslušné právní věty.
Zákon v §228 odst. 1 tr. ř. stanoví, že odsuzuje-li soud obžalovaného pro trestný čin, kterým způsobil jinému majetkovou škodu, uloží mu zpravidla v rozsudku, aby ji poškozenému nahradil, jestliže byl nárok včas uplatněn (§43 odst. 3 tr. ř.); nebrání-li tomu zákonná překážka, soud uloží obžalovanému vždy povinnost k náhradě škody, jestliže je výše škody součástí popisu skutku uvedeného ve výroku rozsudku, jímž se obžalovaný uznává vinným, a škoda v této výši nebyla doposud uhrazena.
Podle §100 odst. 1 obč. zák. platí, že právo se promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§101 až 110 obč. zák.). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat. Podle §106 odst. 1 obč. zák. se právo na náhradu škody promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Podle §106 odst. 2 obč. zák. se nejpozději právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví.
K citovaným ustanovením §106 odst. 1, 2 obč. zák. lze ve stručnosti připomenout, že stanoví dvojí kombinovanou promlčecí dobu, a to subjektivní a objektivní. Jejich počátek je upraven odlišně. Tyto dvě promlčecí doby počínají, běží a končí nezávisle na sobě. Jejich vzájemný vztah je takový, že skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí, i když poškozenému ještě běží druhá promlčecí doba.
Z trestního spisu vyplývá, že u odročeného veřejného zasedání konaného o odvolání obou obviněných před Městským soudem v Praze dne 19. 1. 2005 obviněný P. K. vznesl prostřednictvím obhájce námitku promlčení nároku poškozených ohledně výroku o náhradě škody (č. l. 2009 spisu). Je zřejmé, že touto námitkou se odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku nezabýval. Tato okolnost ale neznamená, že by v tomto směru spočívaly pravomocné výroky ohledně povinnosti obviněného k náhradě škody na nesprávném hmotně právním posouzení, jak je tvrzeno v dovolání.
Předně je nutno uvést, že jednání, jímž byl obviněný P. K. pravomocně uznán vinným (jednotlivé útoky pod body I a III výroku o vině v rozsudku soudu prvého stupně), bylo spácháno v průběhu roku 2002. Jelikož o nárocích poškozených na náhradu škody Obvodní soud pro Prahu 10 rozhodoval v hlavním líčení konaném v roce 2004, je zřejmé, že nemohla uplynout objektivní promlčecí doba uvedená v §106 odst. 2 obč. zák., která v případě škody způsobené úmyslně (v daném případě trestnými činy krádeže podle §247 tr. zák. a poškozování cizí věci podle §257 tr. zák.) činí deset let. Z trestního spisu dále plyne, že s požadavkem na náhradu škody se k trestnímu řízení mimo jiné připojili poškozený V. V. dne 8. 1. 2003 (č. l. 1149-1151 spisu), poškozený V. J. dne 25. 3. 2003 (č. l. 1215 spisu), poškozená společnost F., s. r. o. dne 26. 8. 2002 (č. l. 1019 spisu) a poškozená K. p., a. s., jednak dne 6. 2. 2003 (č. l. 1079 spisu), jednak dne 30. 9. 2003 (č. l. 1737 spisu), na kterou z titulu plnění z pojistných smluv ohledně poškozených K. J. a společnosti F., s. r. o., přešlo podle §813 obč. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2004, právo na náhradu škody způsobené pojistnou událostí, a to do výše plnění, které pojistitel poskytl. Z tohoto přehledu je zjevné, že u poškozených subjektů nemohla ve smyslu §106 odst. 1 obč. zák. uplynout ani dvouletá subjektivní promlčecí doba, neboť poškození své nároky uplatnili před jejím uplynutím. Proto námitku obviněného týkající se promlčení nároků poškozených na náhradu škody nelze akceptovat.
S ohledem na výhrady dovolatele týkající se adhezního řízení, lze připomenout, některá ustanovení občanského zákoníku, jež upravují odpovědnost za škodu. Podle §420 odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti. Podle §420 odst. 3 obč. zák. se odpovědnosti zprostí ten, kdo prokáže, že škodu nezavinil. Podle §438 odst. 1 obč. zák. způsobí-li škodu více škůdců, odpovídají za ni společně a nerozdílně. Podle §442 odst. 1 obč. zák. se hradí skutečná škoda, a to co poškozenému ušlo (ušlý zisk). Podle §442 odst. 2 obč. zák. se škoda hradí v penězích; požádá-li však o to poškozený a je-li to možné a účelné, hradí se škoda uvedením do předešlého stavu. Podle §443 obč. zák. se při určení výše škody na věci vychází z ceny v době poškození. Podle §450 obč. zák. z důvodů zvláštního zřetele hodných soud náhradu škody přiměřeně sníží. Vezme přitom zřetel zejména k tomu, jak ke škodě došlo, jakož i k osobním a majetkovým poměrům fyzické osoby, která ji způsobila; přihlédne přitom také k poměrům fyzické osoby, která byla poškozena. Snížení nelze provést, jde-li o škodu způsobenou úmyslně.
V odůvodnění rozsudku v části zabývající se adhezním řízením obvodní soud vyjmenoval příslušné poškozené subjekty včetně jejich požadavků na náhradu škody a konstatoval: „…řádně a včas se připojili k trestnímu řízení se svými nároky na náhradu škody způsobené odcizením a poškozením věcí specifikovaných u jednotlivých útoků ve výroku rozsudku, která byla v průběhu trestního řízení spolehlivě zjištěna (znalecký posudek A. Č.)…“. Proto podle §228 odst. 1, 2 tr. ř. uložil nahradit poškozeným způsobenou škodu, a to obviněným P. K. a P. Ch. společně a nerozdílně (u útoků vůči poškozeným, kdy spáchali trestnou činnost jako spolupachatelé) a obviněnému P. Ch. samotnému (u útoků, které spáchal pouze on), jak byla v průběhu trestního řízení její výše prokázána. Soud prvého stupně rovněž uvedl: „U poškozených p.bylo v průběhu trestního řízení prokázáno, že vyplatily poškozeným jako pojištěným pojistné plnění z pojistných událostí, které spočívaly v útocích pod body I/3, I/4, I/8, I/9, II/1 a II/2 a uplatnily zároveň řádně přechod nároku na náhradu škody z poškozených - pojištěných na sebe“. Také vysvětlil, proč některé z poškozených odkázal podle §229 odst. 2 tr. ř. se zbytky jejich nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních (vše na str. 28 rozsudku).
Nejvyšší soud neshledal, že by v adhezním řízení bylo rozhodováno v rozporu s ustanoveními §420 až 450 obč. zák. a zák. č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku, jak je namítáno v dovolání. Obviněný P. K. způsobil trestnými činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák. a poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. jednotlivým poškozeným fyzickým a právnickým osobám škodu, jež je vyčíslena v rozsudečném výroku. Ve smyslu ustanovení §420 odst. 1 obč. zák. za tuto škodu odpovídá, neboť ji způsobil porušením právní povinnosti. Jelikož škoda byla v bodě I pravomocného výroku o vině v rozsudku soudu prvého stupně způsobena i obviněným P. Ch., odpovídají za ni oba obvinění podle §438 odst. 1 obč. zák. společně a nerozdílně. Výši škody na věcech (§443 obč. zák.) prvostupňový soud určil na podkladě znaleckého posudku z oboru ekonomiky, odvětví ceny a odhady věcí movitých (str. 28 rozsudku), přičemž ohledně tohoto důkazu, k němuž zejména směřují námitky dovolatele, lze odkázat na argumentaci popsanou shora. V této souvislosti je potřebné připomenout, že v rámci dovolacího řízení není možné přezkoumávat skutková zjištění, jak to obviněný požaduje. V souladu s ustanovením §442 odst. 1 obč. zák. byla v rozsudku obviněnému uložena povinnost nahradit skutečnou škodu (tj. za odcizené a poškozené věci, jak jsou v pravomocném výroku o vině v rozsudku soudu prvého stupně specifikovány a oceněny), a to v penězích (§442 odst. 2 obč. zák.). Protože škoda byla způsobena úmyslnou trestnou činností obviněných, tak ustanovení §450 věty třetí obč. zák. neumožňovalo snížení její náhrady.
Byť prvostupňový soud výslovně neuvedl v odůvodnění rozsudku žádné ustanovení občanského zákoníku, považuje dovolací soud tuto okolnost za formální nedostatek, neboť je podstatné, že rozhodnutí o náhradě škody bylo učiněno v souladu s jeho příslušnými zákonnými ustanoveními.
Jelikož v posuzovaném případě je výše škody součástí popisu skutku uvedeného ve výroku rozsudku, jímž byl obviněný P. K. uznán vinným, škoda v této výši nebyla doposud uhrazena a postupu soudu nebránila zákonná překážka, byla Obvodním soudem pro Prahu 10 ve smyslu §228 odst. 1 věty za středníkem tr. ř. obviněnému důvodně uložena povinnost k její náhradě.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného P. K. odmítl, neboť je shledal zjevně neopodstatněným. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. prosince 2005
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k