ECLI:CZ:NS:2005:6.TDO.113.2005.1
sp. zn. 6 Tdo 113/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 16. února 2005 o dovoláních obviněného M. T., a P. P., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 2. 2004, sp. zn. 4 To 126/2003, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 49 T 13/2000, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných M. T. a P. P. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 6. 2003, č. j. 49 T 13/2000-1582, byli obvinění M. T., P. P. a Š. P. uznáni vinnými trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. a), odst. 4 tr. zák. Současně bylo soudem prvního stupně rozhodnuto také o uložených trestech a způsobu jejich výkonu. Obviněný Ing. V. M. byl podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek, který byl obžalobou státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě kvalifikován jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. a), odst. 4 tr. zák. Proti citovanému rozsudku podali obvinění M. T., P. P. a Š. P. odvolání a odvolání podal také státní zástupce. Z podnětu podaných odvolání byl podle §258 odst. 1 písm. b), písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušen, a to ve všech výrocích ohledně obviněného M. T., P. P. a Š. P. a nově bylo Vrchním soudem v Olomouci dne 17. 2. 2004, sp. zn. 4 To 126/2003, rozhodnuto podle §259 odst. 3 tr. ř. tak, že obvinění M. T., P. P. a Š. P. byli uznáni vinnými trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 tr. zák. a odsouzeni: M. T. podle §148 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let a šesti měsíců, když pro výkon tohoto trestu byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, P. P. podle §148 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, když pro výkon trestu odnětí svobody byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou a Š. P. podle §148 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Dále byl obviněnému M. T. a Š. P. uložen trest zákazu činnosti a obviněnému P. P. a M. T. peněžitý trest, u něhož byl pro případ, že by nebyl ve stanovené lhůtě vykonán stanoven náhradní trest odnětí svobody. Ohledně obviněného Ing. V. M. zůstal napadený rozsudek nezměněn a odvolání státního zástupce podané v neprospěch obviněného Ing. V. M. bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 2. 2004, sp. zn. 4 To 126/2003, napadli dovoláním obvinění M. T. a P. P. Oba prostřednictvím obhájců uplatnili dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný P. P. v podaném dovolání poukazuje na to, že on byl pouze řidičem cisterny a jako takový na základě příkazu prováděl převoz různých komodit a nevěděl o tom, že došlo k daňovému úniku. Je toho názoru, že nebyly provedeny žádné důkazy, které by svědčily o jeho vině, a ta byla soudem založena pouze na domněnce, že mohl vědět, že dochází k záměně komodit. Vyjadřuje své přesvědčení, že pokud by byly provedeny navržené důkazy, mohlo by jeho jednání být kvalifikováno jako pomoc k předmětnému trestnému činu, ale jeho úmysl nesměřoval ani k pomoci. Oběma soudům dále vytýká, že mu neumožnily náležitě se hájit, čehož dokladem je to, že mu byl zamítnut návrh na provedení znaleckého posudku, vyžádání záznamového kotouče z tachografu o provozu vozidla, případně nebyli vyslechnuti svědci, které navrhoval vyslechnout. S ohledem na uvedené skutečnosti je toho názoru, že soudy nesprávně zvolily právní kvalifikaci skutku, neboť správně měl být obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Ostravě i rozsudek Vrchního soudu v Olomouci zrušil a věc přikázal Krajskému soudu v Ostravě k novému projednání a rozhodnutí. Obviněný M. T. v podaném dovolání nejprve zmiňuje určité pasáže z výroku rozhodnutí odvolacího soudu, aby následně konstatoval, že podle jeho mínění mu není vytýkáno více než neodvedení spotřební daně, což však nemůže být bez dalšího považováno za trestný čin ve smyslu §148 tr. zák., neboť nebylo co do skutku zjištěno, že by právě on zatajil, pozměnil či jinak podvodně naložil s doklady pro vyměření spotřební daně. Ta skutečnost, že příslušná daň odvedena nebyla, nezáviselo na jeho rozhodnutí, nýbrž na firmě Š. P. Závěrem podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 2. 2004, sp. zn. 4 To 126/2003, a jeho podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, která se k dovolání obviněných vyjádřila, navrhla, aby Nejvyšší soud napadená dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná /§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř./, byla podána osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř., v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit otázku, zda námitky obviněných naplňují po obsahové stránce zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Takto koncipovaný dovolací důvod vymezuje rámec, podle něhož lze úspěšně podat dovolání, jestliže zjištěný skutek byl nesprávně právně posouzen jako trestný čin, ačkoliv nešlo o žádný trestný čin nebo šlo o jiný trestný čin, než jakým byl obviněný uznán vinným. Z uvedeného plyne, že Nejvyšší soud musí zásadně vycházet ze skutkového zjištění učiněného v předcházejícím řízení, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost spadající do nalézacího řízení, nemůže se od učiněného skutkového zjištění odchýlit, a je tedy jím vázán (srov. usnesení Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03 či I. ÚS 22/04). Nejvyššímu soudu totiž nepřísluší v rámci daného dovolacího důvodu hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Proto s odkazem na tento dovolací důvod lze vytýkat toliko vady právní. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování atd. povahu právně relevantních námitek nemají. Jiné hmotně právní posouzení může záležet v posuzování okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Právní závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu. V jeho průběhu soudy nejprve musí zákonným způsobem důkazy provést, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu, jednotlivě i v jejich souhrnu,když výsledkem této jejich činnosti je zjištění skutkového stavu věci.
Zásah do skutkového zjištění lze připustit v rámci řízení o dovolání jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a současně, učiní-li dovolatel tento „nesoulad“, resp. nesprávnost předmětem dovolání (tedy právně relevantně jej namítne). V posuzované věci Nejvyšší soud vzal v úvahu i tuto alternativu, nicméně žádné pochybení v tomto směru neshledal.
K dovolání obviněného P. P. je potřebné uvést, že tento (stejně jako spoluobviněný M. T.) formálně odkazuje na dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a dále konstatuje, že dovoláním napadené rozhodnutí (rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 2. 2004, sp. zn. 4 To 126/2003) spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Samu podstatu dovolání však obviněný stěží spatřuje v nesprávné právní kvalifikaci, kterou formálně konstatuje, ale spočívá v tom, že se neztotožňuje se zjištěným skutkovým stavem. Pro uvedený závěr svědčí obviněným vyjádřené důvody podání tohoto mimořádného opravného prostředku. V této souvislosti je možno poukázat na argumentaci obviněného, kdy tento soudu vytýká, že ho uznal vinným, aniž „mu umožnil náležitě se hájit, nebyly provedeny důkazy, které navrhoval“ jako již zmíněné výslechy jím navržených svědků, vyžádání si záznamového kotouče z tachografu o provozu motorového vozidla či znalecký posudek z oboru grafologie. Tyto skutečnosti, které obviněný považuje za nezbytné, by tudíž měly vést ke změně skutkového stavu věci, který by byl v souladu s představou obviněného, nikoli však již se skutkovým stavem zjištěným soudy, který se stal podkladem pro právní kvalifikaci. Další část svědčící pro shora uvedený závěr je i to, že obviněný zpochybňuje hodnocení důkazů, když uvádí, že „žádné důkazy provedené nesvědčily o jeho vině, …vina byla založena pouze na domněnce…“ V uvedené souvislosti lze tedy shrnout, že podstata námitek, které byly podkladem pro odkaz na znění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívá v neztotožnění se se zjištěným skutkovým stavem a hodnocením důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. Uvedené námitky však nemohou naplnit zmíněný dovolací důvod, jak již bylo shora rozvedeno, a to pak také vyplývá se shora uvedených rozhodnutí Ústavního soudu.
Pokud jde o dovolání obviněného M. T., je potřebné uvést, že tento zmiňuje určité části výroku rozsudku odvolacího soudu např. „…aniž by byla spotřební daň odvedena…“ a na jejich základě dospívá k závěru, že Vrchní soud v Olomouci mu v „podstatě nevytýká více než neodvedení spotřební daně“, což „však nemůže být bez dalšího považováno za zkrácení daně ve smyslu §148 tr. zák.“ Podstatné pro uplatněný dovolací důvod vedle uvedeného závěru obviněného ke skutkovému zjištění neodvedení spotřební daně je tvrzení obviněného, že „nebylo přece co do skutku zjištěno, že by právě M. T. úmyslně zatajil, pozměnil či jinak podvodně naložil s podklady pro vyměření spotřební daně“. Uvedená argumentace je tedy vyjádřením nesouhlasu se zjištěným skutkovým stavem a se způsobem hodnocení důkazů, které soud k tomuto skutkovému závěru vedly, byť formálně je odkazováno na důvod dovolání vyjádřený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť soud dospěl ke skutkovému zjištění, že obvinění M. T., P. P. a Š. P. v úmyslu obohatit se daňovým únikem na úkor státu, po společné domluvě obviněného M. T. s obviněným Š. P., ke které dodatečně přistoupil obviněný P. P., na základě zjištění, že oleje řady HC vyráběné v a. s. K., se sídlem v K., ul. O., IČO, mají takové složení a parametry, že je lze v případě jejich příslušné směsi s motorovou naftou použít jako palivo pro vznětové motory, nakupovali postupně … předmětné oleje řady HC od s. s. K. K. a takto nakoupili … a po jejich odprodání jako motorové nafty… byly tyto oleje řady HC, které jsou osvobozeny od spotřební daně, dodávány do distribuční sítě již jako motorová nafta, která spotřební dani podléhá, přičemž firmou Š. P. byly vystaveny faktury, na nichž byla administrativním způsobem provedena změna komodity olejů řady HC na motorovou naftu s cenou stanovenou včetně spotřební daně, aniž by byla tato spotřební daň odvedena…“ Vrchní soud v Olomouci ve skutkovém zjištění shora uvedeném se ztotožnil se závěry, ke kterým ohledně obviněného M. T. dospěl soud prvního stupně (s drobnou výhradou, která je rozvedena na str. 21 rozsudku Vrchního soudu v Olomouci), tedy se skutkovým dějem, který je podrobněji rozveden na str. 5 - 9 rozsudku krajského soudu (ve vztahu k obviněnému T.) a způsobem hodnocení důkazů jednotlivě i v jejich souhrnu. Obviněný v podaném dovolání tedy nepřímo (plyne z výše uvedeného) tvrdí, že nebylo prokázáno, že by úmyslně zatajil, pozměnil či jinak podvodně naložil s podklady pro vyměření spotřební daně, toto jeho tvrzení je však v rozporu se zjištěným skutkovým stavem, kde soud na základě provedených a hodnocených důkazů dospěl k závěru, že mj. také tento obviněný po společné domluvě se spoluobviněnými v úmyslu obohatit se na úkor státu prováděli činnost, pro kterou byli uznáni vinnými. V odůvodnění svých rozhodnutí se soudy vypořádaly s námitkami obviněného a ze str. 23 – 24 rozsudku Vrchního soudu v Olomouci je patrno, že tento věnoval pozornost i otázce pojmu „výroba“ ve světle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 157/97. Poukazuje-li tedy obviněný pouze na některé části zjištěného skutkového stavu a tyto nejsou jím pojímány v kontextu zjištěného skutkového stavu s argumentací, že „nebylo co do skutku zjištěno …“ je třeba uvést, že také tento obviněný uplatňuje dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pouze formálně.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněných odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání podaná z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání, přičemž ve vztahu k odůvodnění odkazuje na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. února 2005
Předseda senátu :
JUDr. Jan Engelmann