ECLI:CZ:NS:2005:6.TDO.120.2005.1
sp. zn. 6 Tdo 120/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. února 2005 o dovolání, které podal obviněný B. S., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve V. K., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. 8 To 73/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 T 4/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 4. 2004, sp. zn. 49 T 4/2004, byl obviněný B. S. uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „dne 12. 12. 2003 v době kolem 18.15 hod. v P., K. v restauraci N. C. v chodbičce před WC po předchozí slovní rozepři v úmyslu usmrtit bodl poškozeného S. Š., kuchyňským nožem o délce čepele 13 cm do hrudníku vlevo, přičemž nůž se zastavil o sedmé žebro, čímž poškozenému způsobil bodnou ránu délky 2 cm, poté poškozeného nadále ohrožoval nožem a způsobil mu povrchní bodnou ránu délky 4 mm pod levým okem, při proniknutí nože do levé hrudní dutiny mohlo dojít k zasažení levé plíce, velkých hrudních cév a event. i srdce a tím k bezprostřednímu ohrožení života poškozeného, tohoto jednání se dopustil, ačkoli dne 22. 3. 1998 vykonal trest odnětí svobody uložený mu rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 1989, sp. zn. 1 T 11/89 pro trestný čin vraždy podle §219 tr. zák.“ Za to byl odsouzen podle §219 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 12-ti let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu byl dále uložen trest propadnutí kuchyňského nože délky 13 cm s dřevěnou rukojetí. Podle §72 odst. 1, odst. 4 tr. zák. mu bylo uloženo ochranné psychiatrické léčení ve formě ústavní.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obviněný B. S. a městský státní zástupce v Praze, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. 8 To 73/2004, jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl. Rozsudek Městského soudu v Praze tak nabyl právní moci dne 1. 9. 2004 /§139 odst. 1 písm. b) cc) tr. ř./.
Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze podal obviněný B. S. prostřednictvím svého obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V úvodu tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel vyjádřil názor, že „odvolací soud nepostupoval ve shodě s literou zákona a rozhodoval na základě nesprávného právního posouzení skutku a proto také nesprávně hodnotil jeho jednání a vyvodil ze skutečností jemu předložených, nesprávné závěry.“ Poté dovolatel zrekapituloval obsah svého odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, ve kterém především namítal, že celý souhrn provedených důkazů neprokázal jeho úmysl poškozeného usmrtit a tudíž nebyla prokázána subjektivní stránka trestného činu, konkrétně úmysl. V návaznosti na to dovolatel v odvolání vyslovil názor, že jsou dány podmínky pro změnu právní kvalifikace skutku na trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. Odvolání dovolatele (stejně tak jako odvolání městského státního zástupce v Praze) však bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. 8 To 73/2004 zamítnuto. K tomu dovolatel dodal, že z odůvodnění tohoto usnesení je zřejmé, že odvolací soud se plně ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, který však nesprávně vyhodnotil veškerý jemu předložený důkazní materiál. Dále dovolatel uvedl, že od počátku vyšetřování spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení a ke spáchání činu se doznal. Striktně však popírá úmysl poškozeného usmrtit, čemuž podle jeho názoru odpovídají i znalecké posudky. Z napadeného rozhodnutí je podle jeho slov patrná snaha odvolacího soudu vypořádat se se závěrem, že měl v úmyslu poškozeného usmrtit, tvrzením, že již jednou obdobný trestný čin spáchal a byl za něj pravomocně odsouzen. V takovém postupu odvolacího soudu dovolatel spatřuje „zásadní porušení svých procesních práv a domnívá se, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.“
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dovolatel v závěru svého dovolání navrhl, aby dovolací soud v souladu s ustanovením §265m odst. 1 tr. ř. rozhodl a vydal následující rozsudek: „usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 8 To 73/2004 ze dne 1. 9. 2004 se zrušuje a vrací se v souladu s §265l odst. 1 tr. ř. k projednání a novému rozhodnutí soudu prvního stupně.“
K dovolání obviněného se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Podle jejího názoru je třeba v daném případě souhlasit se závěrem soudů obou stupňů, že obviněný se před návratem do restaurace ozbrojil nožem, který ukryl tak, že o něm poškozený nevěděl. Poškozeného vyprovokoval a poté proti němu tímto nožem rozhodným způsobem zaútočil. Jeho útok se přitom nevyčerpal pouze jedním razantním bodnutím, které z důvodů nezávislých na jeho vůli neproniklo do dutiny hrudní, ale v útocích proti poškozenému pokračoval i potom. V dalších útocích obviněnému zabránili až další hosté restaurace, kteří jej až použitím přesily a značného úsilí přemohli a odzbrojili. V této souvislosti je podle státní zástupkyně nutno poukázat zejména na skutečnost, že obviněný opakovaně odpovídajícím nástrojem útočil proti části těla poškozeného, kde se nacházejí životně důležité orgány. Při zasažení těchto orgánů mohlo dojít k bezprostřednímu ohrožení života poškozeného, příp. i k jeho smrti. Skutková zjištění tak nejsou v extrémním rozporu s právním posouzením jednání obviněného. Za popsané situace státní zástupkyně dospěla k závěru, že dovolání obviněného B. S. je zjevně neopodstatněné. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) toto dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a učinil tak podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.
Obviněný B. S. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod (resp. konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno) lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení, jehož existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 str. 6). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují primárně do oblasti skutkových zjištění. Dovolatel totiž soudům vytýká nesprávné hodnocení provedených důkazů a nesprávné skutkové závěry (konkrétně nesprávnost skutkového zjištění - byť vyjádřeného spíše právní terminologií – podle něhož poškozeného napadl v úmyslu usmrtit jej). Nenamítá rozpor mezi shora uvedeným popisem skutku a soudy užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností. Teprve sekundárně (v návaznosti na tyto námitky a výtky) dovozuje nesprávné právní posouzení skutku.
Z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že tento soud se (stejně jako soud prvního stupně) zabýval všemi rozhodnými skutkovými otázkami nezbytnými pro náležité právní posouzení stíhaného skutku (včetně motivace jednání obviněného) a ve shodě s nalézacím soudem vyšel po zhodnocení provedených důkazů z výše popsaných skutkových zjištění a na těch následně založil právní kvalifikaci předmětného skutku (resp. závěr o správnosti právní kvalifikace tohoto skutku, kterou učinil soud prvního stupně).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy dovolatelem ve skutečnosti spatřován v porušení procesních zásad vymezených v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., jehož důsledkem mělo být následné vadné hmotně právní posouzení věci. Dovolatel se v rámci svého mimořádného opravného prostředku domáhá revize relevantních skutkových zjištění učiněných již soudem nalézacím a za správné označených soudem odvolacím, tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě (o tom ostatně svědčí i jeho vyjádření, že v jím konkretizovaném hodnotícím postupu odvolacího soudu spatřuje zásadní porušení svých procesních práv). Jeho námitky tedy pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
K tomu je třeba zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno.
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. února 2005
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý