ECLI:CZ:NS:2005:6.TDO.1260.2005.1
sp. zn. 6 Tdo 1260/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 27. října 2005 dovolání, které podal obviněný L. D., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve V. V., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2005, sp. zn. 61 To 181/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 2 T 51/2003, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. D. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. 10. 2003, sp. zn. 2 T 51/2003, byl obviněný L. D. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák., a to na podkladě skutkového zjištění, jak je v rozhodnutí uvedeno. Za to byl obviněný odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §42 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání jedenácti let nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §57a odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu pobytu na území hl. m. Prahy na dobu čtyř let. Rovněž bylo rozhodnuto o uplatněném nároku poškozené osoby na náhradu škody.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2003, sp. zn. 8 To 441/2003, byl k odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. 10. 2003, sp. zn. 2 T 51/2003, ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu. Dále podle §259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud znovu rozhodl a při nezměněném výroku o vině trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. obviněného L. D. odsoudil podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §42 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon jej zařadil podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §57a odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu pobytu na území hl. m. Prahy na dobu čtyř let. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 6 Tdo 276/2004, byl k dovolání obviněného L. D. podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. v celém rozsahu zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2003, sp. zn. 8 To 441/2003, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. 10. 2003, sp. zn. 2 T 51/2003. Současně byla zrušena další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále podle §265l odst. 1 tr. ř. bylo Obvodnímu soudu pro Prahu 1 přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
V odůvodnění svého rozhodnutí Nejvyšší soud mimo jiné vyslovil právní názor, že při hodnocení materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy je nutno přihlížet nejenom k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, ale ve vzájemných souvislostech je třeba hodnotit i závažnost a význam všech okolností celkové trestné činnosti, tedy i trestných činů dřívějších, jak byly v minulosti soudem zjištěny. Současně je potřebné přihlížet k celkovému způsobu života pachatele mezi jednotlivými trestnými činy, délce trestu skutečně vykonaného i intervalům mezi jednotlivými výkony trestu a spácháním další trestné činnosti, přičemž závažným hlediskem je i komplexní hodnocení osoby pachatele, jeho celkový osobnostní profil, vlastnosti a věk. Významným kritériem pro určení, zda jde o podstatné zvýšení stupně společenské nebezpečnosti, je rovněž intenzita naplnění formálních znaků zvlášť nebezpečné recidivy. V uvedeném směru je nutno posoudit konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti jak předchozího zvlášť závažného úmyslného trestného činu, tak trestného činu nyní souzeného, a to podle hledisek §3 odst. 4 tr. zák. Při hodnocení materiální stránky trestného činu je třeba zvážit i intenzitu naplnění všech ostatních formálních znaků, neboť na nebezpečnost osoby pachatele lze usuzovat jen při současném komplexním uvážení dalších okolností případu, tj. následku a způsobu provedení trestného činu, skutečností charakterizujících subjektivní stránku trestného činu včetně motivace jednání, bezprostředních pohnutek a psychických impulsů. Dovolací soud upozornil, že se soudy obou stupňů dostatečně nevypořádaly s vyhodnocením stupně společenské nebezpečnosti skutku, jímž byl obviněný uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák., přičemž z hlediska spáchaného jednání nevěnovaly náležitou pozornost zejména materiální podmínce zvlášť nebezpečné recidivy. Proto v souvislosti s dalším řízením ve věci soudu prvého stupně uložil, aby tyto vytýkané nedostatky napravil.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. 4. 2005, sp. zn. 2 T 51/2003, byl obviněný L. D. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák., kterého se měl dopustit tím, že dne 5. 4. 2003 kolem 04.00 hod. v P., v osobním motorovém vozidle zn. Opel Omega, SPZ, nejprve pod pohrůžkou fyzické újmy a poté po úderu pěstí do obličeje požadoval od poškozeného P. B., nar., vydání finanční částky, kterou měl poškozený u sebe, přičemž tomuto odcizil peněženku s finanční částkou 7.400,- Kč, platebními kartami a ponechal si dříve zapůjčený mobilní telefon zn. Nokia 62410 v hodnotě 3.500,- Kč, a to vše ku škodě shora jmenovaného poškozeného, a tohoto jednání se dopustil, ačkoli byl rozsudkem Okresního soudu Mělník, sp. zn. 2 T 337/96, ze dne 10. 2. 1997, ve spojení s rozsudkem KS Praha, sp. zn. 9 To 86/97, ze dne 21. 3. 1997, mj. odsouzen pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 4 a ½ roku, přičemž tento trest vykonal dne 19. 12. 2000.
Za tuto trestnou činnost byl obviněný odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §42 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §57a odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu pobytu na území hl. m. Prahy na dobu čtyř let.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému P. B., nar., trvale bytem P., K., částku 10.900,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl jmenovaný poškozený odkázán se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný L. D. odvolání, které bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2005, sp. zn. 61 To 181/2005, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Naposledy citované soudní rozhodnutí (výrok o zamítnutí odvolání) obviněný napadl prostřednictvím obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. V mimořádném opravném prostředku navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení a věc přikázal odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
V odůvodnění podání obviněný konstatoval, že v řízení předcházejícímu napadenému usnesení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť právní kvalifikace jeho jednání jako zvlášť nebezpečného recidivisty podle §41 odst. 1 tr. zák. spočívá v nesprávném hmotně právním posouzení. Poukázal, že nalézací soud se dostatečně nezabýval všemi skutečnostmi rozhodnými pro posouzení otázky naplnění materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy, jak mu to uložil Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 6 Tdo 276/2004. Rovněž odvolací soud se v usnesení s materiálními předpoklady zvlášť nebezpečné recidivy vypořádal nesprávně. Soudy obou stupňů se nedostatečně zabývaly především otázkou konkrétního stupně společenské nebezpečnosti předchozího zvlášť závažného úmyslného trestného činu a otázkou konkrétního stupně společenské nebezpečnosti skutku, pro který byl nyní odsouzen.
K podanému dovolání se ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. V souvislosti s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. konstatoval, že z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je zřejmé, že se otázkou stupně společenské nebezpečnosti obou relevantních zvlášť závažných trestných činů soudy podrobně zabývaly a svůj názor o naplnění materiálních předpokladů zvlášť nebezpečné recidivy podle §41 odst. 1 tr. zák. přesvědčivě zdůvodnily. Navíc z obsahu dovolání není zřejmé, v čem konkrétně by měla nesprávnost těchto závěrů spočívat, neboť dovolání je formulováno velmi obecně a v naznačeném směru nic konkrétního neuvádí. Státní zástupce se ztotožnil se zmíněným názorem soudů a použitou právní kvalifikaci považuje za přiléhavou. Zdůraznil, že asi šestnáct měsíců po svém propuštění z výkonu trestu odnětí svobody se obviněný dopustil další loupeže spáchané obdobným způsobem jako čin předchozí, a to se zjevným gradováním od pohrůžky násilím v předchozím případě až po přímé násilí v případě nyní posuzovaném. Motiv činu byl v obou případech stejný, tj. snaha opatřit si finanční prostředky. Tyto skutečnosti společenskou nebezpečnost činu zvyšují způsobem předpokládaným v §41 odst. 1 tr. zák. Pokud obviněný namítá, že se soudy obou stupňů nedostatečně řídily požadavky Nevyššího soudu formulovanými v usnesení ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 6 Tdo 276/2004, tak zmíněná výtka neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. Vzhledem k tomu, že námitky dovolatele jsou ve vztahu k předchozímu řízení zjevně neopodstatněné, lze tento závěr vztáhnout i na dovolací důvod uplatněný podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné a rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného L. D. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 3 tr. ř.).
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.
Podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. lze dovolání podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:
g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení,
l) bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. patří mezi procesní dovolací důvody. Jeho smyslem je náprava závažných vad, které vedou k tzv. zmatečnosti rozhodnutí. Dopadá předně na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci. Podstata uvedeného dovolacího důvodu spočívá v tom, že soud druhého stupně nebo nadřízený orgán měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, avšak namísto toho opravný prostředek zamítl podle §253 odst. 1 tr. ř. nebo odmítl podle §253 odst. 3 tr. ř., aniž by však pro takový postup byly splněny procesní podmínky. V případě obviněného L. D. však o takový případ nejde, neboť Městský soud v Praze jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) obviněného rozhodl ve veřejném zasedání a po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem (§254 tr. ř.). Za této situace lze tento dovolací důvod uplatnit, byl-li v řízení předcházejícímu rozhodnutí o řádném opravném prostředku dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V tomto směru obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Jak již bylo v předchozím rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněno, v rámci výše citovaného ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce citovaného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvého, eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažovat hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvého stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět či opakovat.
Nutno poznamenat, že za pochybení nelze považovat postup soudu, jemuž byla věc podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázána k novému projednání a rozhodnutí, pokud provedl veškeré úkony a doplnění dokazování, jejichž provedení bylo nařízeno a v souladu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř. učinil příslušná skutková zjištění, přičemž při posouzení skutku respektoval právní názor vyslovený dovolacím soudem. Právní názor, jímž je příslušný orgán činný v trestním řízení vázán (§265s odst. 1 tr. ř.) sice vychází vždy z určitého skutkového zjištění, a proto jestliže by v novém řízení ztratil dovolacím soudem vyslovený právní názor skutkový základ, na němž byl založen, není jím orgán, jemuž byla věc přikázána, vázán. Tak tomu však v posuzovaném případě nebylo.
Obviněný spatřuje naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v nesprávném právním posouzení jeho jednání jako zvlášť nebezpečné recidivy podle §41 odst. 1 tr. zák., zejména pokud jde o posouzení materiální podmínky. V této souvislosti poukazuje na konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti předchozího zvlášť závažného úmyslného trestného činu a trestného činu nyní souzeného. Taková výhrada směřující do správnosti právního posouzení skutku je v rámci uplatněného dovolacího důvodu relevantní. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že v tomto směru je dovolání obviněného zjevně neopodstatněné.
Ve stručnosti lze připomenout, že podle §41 odst. 1 tr. zák. se za zvlášť nebezpečného recidivistu považuje pachatel, který znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, jestliže tato okolnost pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Zvlášť závažnými trestnými činy jsou podle §41 odst. 2 tr. zák. trestné činy uvedené v §62 tr. zák. a ty úmyslné trestné činy, na něž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let.
Spáchání zvlášť závažného úmyslného trestného činu v minulosti předpokládá, že pachatel byl za takový trestný čin pravomocně uznán vinným, vykonal alespoň část uloženého trestu odnětí svobody, přičemž šlo o některý z trestných činů uvedených v §41 odst. 2 tr. zák. a k tomuto potrestání lze přihlížet. Z hlediska naplnění této formální podmínky nezáleží, jakou konkrétní společenskou nebezpečnost tento čin vykazoval a nezáleží ani na konkrétní výměře trestu za něj. V rámci materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy je však nutno hodnotit i konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti trestného činu předchozího, jak byl v minulosti soudem zjištěn, tak i trestného činu nyní souzeného.
Trestní zákon uvádí jako příklad, vzhledem k němuž by byl stupeň společenské nebezpečnosti podstatně zvýšen, dobu, která uplynula od posledního odsouzení. Tuto dobu nelze předem vymezit ani paušálně stanovit, vždy bude záležet na posouzení všech rozhodných okolností v konkrétním případě. Vedle doby, která uplynula od posledního odsouzení, je nutno hodnotit i délku doby od skončení výkonu posledního trestu odnětí svobody. Důležité je zhodnocení následků trestného činu, způsobu jeho spáchání, motivu a délky páchání trestné činnosti. Dále je nutné ve vzájemných souvislostech posoudit význam a závažnost všech okolností celkové trestné činnosti, tj. i trestných činů, za něž byl pachatel dříve potrestán, způsob života mezi pácháním jednotlivých trestných činů, působení jiných opatření. Je nutno hodnotit i celkový profil pachatele, jeho charakterové vlastnosti, věk apod. Významné je zejména zjištění, kolikrát byl v minulosti potrestán a za kolik trestných činů, jaká je celková délka v minulosti vykonaných trestů a jak dlouhé byly intervaly mezi jejich výkonem.
Posuzováním zvlášť nebezpečné recidivy se zabývá i konstantní judikatura (srov. např. rozhodnutí publikované jednak ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek - věci trestní pod č. 32/2001 a jednak ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 84/2002). Pokud v důvodech rozhodnutí stran zvlášť nebezpečné recidivy soudy pouze konstatují určité skutečnosti, aniž by jakýmkoliv způsobem vysvětlily, co v nich spatřují, co z nich vyplývá a co z nich také dovozují, a to zejména ve vztahu ke zjištěním, která bezpochyby učinily, nedostály tak ani zákonným nárokům na odůvodnění svých rozhodnutí z hlediska požadavků stanovených v §125 tr. ř. V souvislosti s úvahami o zvlášť nebezpečné recidivě nestačí pouze paušální frázovité citování zákona, nýbrž je nutné posoudit, stanovit, ale také zdůvodnit míru zvláštnosti a jedinečnosti projednávaného případu (nález Ústavního soudu ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. III. ÚS 701/01).
V posuzovaném případě soudy obou stupňů zjistily, že obviněný L. D. byl v minulosti celkem čtyřikrát soudně trestán. Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 10. 2. 1997, sp. zn. 2 T 337/96, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 21. 3. 1997, sp. zn. 9 To 86/97, byl obviněný uznán vinným trestnými činy nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. (tyto dva trestné činy náleží do kategorie zvlášť závažných trestných činů podle §41 odst. 2 tr. zák.) a podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle §234 odst. 1 za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyři a půl roku se zařazením k jeho výkonu podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Tento trest obviněný nastoupil dne 22. 3. 1997 a vykonal dne 19. 12. 2000.
S poukazem na tyto skutečnosti není pochyb o naplnění tzv. formální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy ve smyslu §41 odst. 1 tr. zák., neboť obviněný se dopustil posuzovaného trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., jenž spadá do okruhu zvlášť závažných úmyslných trestných činů podle §41 odst. 2 tr. zák., ačkoliv již dříve byl pro takový zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán. V tomto směru ani dovolání napadeným rozhodnutím nic nevytýká.
V rámci komplexního posouzení splnění materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy vzal obvodní soud v úvahu, že obviněný L. D. se opětovně dopustil zvlášť závažného trestného činu ve smyslu §41 odst. 1 tr. zák. asi po dvou letech a třech měsících po propuštění z předchozího trestu odnětí svobody pro jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin, přičemž v této skutečnosti zejména spatřoval podstatné zvýšení stupně společenské nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Dále prvostupňový soud zdůraznil naprosto shodný způsob provedení dřívějšího trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a nyní souzeného skutku, když intenzita účinku graduje i shodnou pohnutku obviněného, neboť se trestné činnosti dopouštěl za účelem získání finančních prostředků. Rovněž zmínil jeho osobnostní profil s tím, že „…nikdy nežil řádným životem, od roku 1991 se dopouští trestné činnosti, kdy ani dlouhý nepodmíněný trest odnětí svobody neměl na obžalovaného žádný převýchovný vliv“. Proto uzavřel, že u obviněného byla naplněna jak po formální, tak i materiální stránce podmínka zvlášť nebezpečné recidivy, neboť stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost je velice vysoký. (vše na str. 7 napadeného rozsudku).
Při hodnocení materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy odvolací soud dále rozvedl úvahy prvostupňového soudu. K projednávání trestné činnosti obviněného soudy konstatoval: „…nyní stíhaný delikt je jeho již pátým střetem se zákonem. První dvě odsouzení pro méně závažnou trestnou činnost nejsou významná, neboť se na ně vztahuje fikce zahlazení. Třetí odsouzení z rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 1. 11. 1995, sp. zn. 4 T 302/95, pro majetkový delikt bylo k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, přičemž ve zkušební době se obžalovaný neosvědčil a byl mu nařízen výkon trestu.“ Také poukázal na předchozí velmi závažnou trestnou činnost obviněného, které se dopouštěl v průběhu zkušební doby podmíněného odsouzení rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 4 T 302/95, za kterou byl následně odsouzen již citovaným rozsudkem Okresního soudu v Mělníku sp. zn. 2 T 337/96, od kterého je odvozována zvlášť nebezpečná recidiva. V rámci posouzení konkrétních okolností předchozí trestné činnosti včetně stupně společenské nebezpečnosti odvolací soud uvedl: „…obžalovaný po dobu cca devíti měsíců několika osobám pravidelně prodával drogu pervitin, přičemž vůči jednomu ze svých odběratelů následně spáchal předmětnou loupež. Vůči poškozenému sice tehdy nepoužil přímé násilí, toliko pohrůžku zbitím, nicméně tato forma nátlaku byla dostačující a obžalovaný se zmocnil peněz poškozeného. Z obsahu spisu vyplývá, že obžalovaný trestnou činnost popíral“, Z těchto skutečností vyvodil, že vysoká společenská nebezpečnost zmíněného jednání obviněného byla vyjádřena soudy i ve zpřísněném trestu odnětí svobody v trvání čtyři a půl roku ve věznici s ostrahou. Vedle okolností vypovídajících o stupni společenské nebezpečnosti předchozího jednání a odsouzení obviněného mimo jiné i za zvlášť závažné úmyslné trestné činy, soud druhého stupně přihlédl i k chování L. D. ve výkonu uloženého trestu odnětí svobody. V této souvislosti zjistil: „…obžalovaný se nechoval dobře, neprokázal polepšení, což vedlo k zamítnutí jeho žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Obžalovaný takto vykonal celý trest dne 19.12.2000 a bezprostředně poté nastoupil výkon dalšího trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku z rozsudku Okresního soudu Plzeň-město, který mu byl původně uložen jako podmíněný. Na svobodu se obžalovaný dostal až 19. prosince 2001 a nyní stíhané loupeže se dopustil s odstupem cca 16ti měsíců.“ Odvolací soud se důsledně zabýval i komplexním hodnocením osoby obviněného a způsobu jeho dosavadního života, přičemž konstatoval: „…na svobodě obžalovaný nikde nepracoval, údajně byl pouze v evidenci úřadu práce a po oznámení činu poškozeným muselo po něm být vyhlášeno celostátní pátrání a byl vydán příkaz k jeho zadržení.“ (vše na str. 4 napadeného usnesení).
V návaznosti na zhodnocení společenské nebezpečnosti předchozí trestné činnosti se soud druhého stupně rovněž náležitě zabýval i konkrétním stupněm společenské nebezpečnosti nyní souzeného trestného činu a uvedl: „…obžalovaný vystupňoval nátlak na poškozeného, neboť nejprve použil pouze výhrůžku fyzické újmy, na což však poškozený nereagoval vydáním věcí, a proto použil bezprostřední fyzické násilí. Byť poškozenému skutečně nezpůsobil žádnou závažnou újmu na zdraví, přiměl jej tím k vydání veškeré finanční hotovosti, kterou poškozený momentálně disponoval, dále platebních karet a dokonce k vyzrazení kódu k užití karty. Menší intenzitu použitého násilí tedy nelze výrazně hodnotit ve prospěch obžalovaného, neboť naopak bylo zjištěno, že jeho jednání vůči poškozenému gradovalo a zůstává otázkou, jak by obžalovaný dále reagoval, pokud by poškozený jeho okamžité požadavky nerespektoval. Nelze též přehlédnout, že obžalovaný zneužil následně sděleného kódu a poškozenému z účtu vybral další finanční hotovost.“ Odvolací soud zdůraznil: „…oba případy loupeží vykazují velmi nápadné shodné znaky, kdy obžalovaný zneužil důvěry osoby, s níž se po určitou dobu znal a za užití pohrůžky nebo přímého násilí se na její úkor obohatil. Není pochyb o tom, že obžalovaný vždy jednal v zištném úmyslu, když sám neměl žádný pravidelný zdroj obživy.“ S ohledem na všechny uvedené skutečnosti Městský soud v Praze uzavřel, že v posuzovaném případě se jedná o vysoký stupeň narušení obviněného a opětovné spáchání zvlášť závažného úmyslného trestného činu po předchozím potrestání a výkonu celého testu odnětí svobody, dokonce za dva zvlášť závažné úmyslné trestné činy, velmi podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti posuzovaného trestného činu pro společnost, a proto i materiální předpoklad zvlášť nebezpečné recidivy ve smyslu §41 odst. 1 tr. zák. je v nyní souzeném případě naplněn (vše na str. 4 a 5 napadeného usnesení).
Podle názoru Nejvyššího soudu nepostupoval Obvodní soud pro Prahu 1 (následně i odvolací soud) v rozporu se zákonem, když předmětný skutek z hlediska jednání obviněného L. D. posoudil jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. Své úvahy, na základě kterých soudy obou stupňů dospěly k závěru o naplnění materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy, rovněž náležitě vyjádřily v odůvodnění svých rozhodnutí, a tudíž námitku obviněného uplatněnou v dovolání nelze akceptovat.
Z těchto jen stručně popsaných důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného L. D. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. října 2005
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k