ECLI:CZ:NS:2005:6.TDO.183.2005.1
sp. zn. 6 Tdo 183/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 3. března 2005 dovolání podané nejvyšší státní zástupkyní v neprospěch obviněných M. F., P. K., a P. Š., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 15. 9. 2003, sp. zn. 31 To 253/2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 1 T 913/99, a rozhodl takto:
I. Podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 15. 9. 2003, sp. zn. 31 To 253/2003, z r u š u j e.
Současně se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Ústí nad Labem - pobočce v Liberci přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 19. 3. 2003, sp. zn. 1 T 913/99, byl obviněný P. Š. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. jako spolupachatel podle §9 odst. 2 tr. zák., kterého se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „na podkladě objednávky ze dne 13. 12. 1993 v Z. d. v B., okres Č. L., na podnikatelské doklady na jména M. P., vystupujíce jako zplnomocnění zástupci M. P., když J. C. vystupoval pod jménem „Ing. N.“, prostřednictvím nastrčeného V. H., kterého vybavili padělaným hromadným platebním příkazem pro K. b. a. s. P., pobočka v Č. L. k úhradě částky 300.000,- Kč a zplnomocněním k zastupování M. P., dne 22. 12. 1992 odebrali 25 jatečních býků v ceně 462.865,80,- Kč“ (bod 1/ výroku citovaného rozsudku).
Tímtéž rozsudkem byli obvinění M. F. a P. K. uznáni vinnými trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. jako spolupachatelé podle §9 odst. 2 tr. zák., kterého se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustili tím, že „v lednu a únoru 1994, když se R. C. vydával za zástupce M. P. „L. F.“ přes obviněné P. K. a M. F., kteří prostřednictvím nastrčeného V. Š. na objednávku, občanský průkaz L. F., padělaný hromadný příkaz k úhradě na částku 685.440,- Kč K. b., a. s., pobočce v B., a padělané pokladní složenky ze dne 2. 2. 1994 na stejnou částku, dne 3. 2. 1994 vylákali 48 jatečních býků v ceně 865.800,- Kč od A. K., majitele zemědělské farmy v P., okres Č. L., které pod jménem L. F. prodal společnosti S., spol. s r. o., jatka – výroba uzenin, a to za částky 250.000,- Kč a 941.360,- Kč (stvrzenka ze dne 3. 2. 1994, a stvrzenka dne 7. 2. 1994), čímž A. K. způsobili škodu ve výši 856.800,- Kč“ (bod 2/ výroku citovaného rozsudku).
Za to byl obviněný P. Š. podle §250 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. Obvinění M. F. a P. K. byli podle §250 odst. 3 tr. zák. odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl každému z nich podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř let. Podle §229 odst. 1 tr. zák. byli poškození Z. o. d. B. a A. K. odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obvinění M. F., P. K. a P. Š. a státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v České Lípě, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci. Usnesením ze dne 15. 9. 2003, sp. zn. 31 To 253/2003, podle §257 odst. 1 písm. c) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a z důvodu §11 odst. 1 písm. b) tr. ř. trestní stíhání obviněných M. F., P. K. a P. Š. pro shora uvedené skutky (trestné činy) zastavil, jelikož podle §67 odst. 1 písm. c) tr. zák. trestnost činů zanikla uplynutím promlčecí doby a trestní stíhání je tedy promlčeno.
Odvolací soud především konstatoval, že promlčecí doba jak pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., tak pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 tr. zák. činí podle §67 odst. 1 písm. c) tr. zák. pět let. Dále uvedl, že obžaloba v posuzované věci byla podána u Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci dne 17. 12. 1996 a tento soud až usnesením ze dne 2. 4. 1999, č. j. 28 T 35/96 – 1120, rozhodl jednak o zastavení trestního stíhání (obviněného R. C.) a dále o postoupení věci k projednání a rozhodnutí Okresnímu soudu v České Lípě, který nařídil hlavní líčení až dne 15. 1. 2002. Shledal pak, že citované rozhodnutí o zastavení trestního stíhání a o postoupení věci bylo učiněno pouze formálně, aniž by jeho provedení skutečně sledovalo trestní stíhání pachatele a bylo pro jeho průběh podstatné, v důsledku čehož tento úkon promlčecí dobu nepřerušoval. K tomu zdůraznil, že hlavním důvodem, pro který bylo předmětné usnesení vydáno s takovým časovým odstupem od podání obžaloby, bylo vyčkávání právní moci (jiné) trestní věci vedené u téhož soudu (Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci) týkající se výhradně obviněného R. C. Poukázal rovněž na to, že v projednávané trestní věci bylo nařízeno hlavní líčení až dne 15. 1. 2002, byť od 15. 1. 2000 se různé strany dotazovaly na stav ve věci. Za popsané situace a se zřetelem k tomu, že nezjistil žádné jiné skutečnosti uvedené v §67 odst. 2, 3 písm. b) tr. zák., rozhodl odvolací soud shora uvedeným způsobem.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci podala nejvyšší státní zástupkyně dovolání, a to v neprospěch obviněných M. F., P. K. a P. Š., přičemž uplatnila dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. f) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku nejprve zrekapitulovala rozhodnutí soudů obou stupňů a v návaznosti na to namítla, že způsob, jakým odvolací soud posoudil význam dotyčného usnesení o postoupení věci na běh promlčecí lhůty, nelze akceptovat. V této souvislosti odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR sp. zn. 3 Tz 13/83 (publikované pod č. 39/1984 Sb. rozh. tr.), z něhož jednoznačně vyplývá, že „usnesení o postoupení věci podle §188 odst. 1 písm. a), §222 odst. 1 a §314c odst. 1 písm. a) tr. ř., jakož i usnesení o odnětí a přikázání věci podle §25 odst. 1 tr. ř. jsou úkony směřující k trestnímu stíhání pachatele, jimiž se proto přerušuje promlčení trestního stíhání podle §67 odst. 3 písm. a) tr. zák.“. Tento výklad označila za zcela logický, neboť postoupení věci příslušnému soudu představuje nikoliv ryze formální administrativní opatření, ale jedná se o úkon trestního řízení předepsaný trestním řádem, který tvoří jednu ze základních součástí rozhodovacího procesu soudu o podané obžalobě. Zajišťuje se jím realizace jak samotného účelu trestního řízení (§1 tr. ř.), tak i základních zásad trestního řízení (§2 odst. 1, 4, 8, 9 tr. ř.) a zachování zákonné příslušnosti soudu k projednání věci (§16 tr. ř., §17 tr. ř.), jakož i základních občanských práv podle čl. 8 odst. 1 a především čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listiny“) a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Nemůže se proto jednat o usnesení formální, které by skutečně nesledovalo trestní stíhání pachatelů a nebylo pro jeho průběh podstatné, jak tvrdí v odůvodnění napadeného rozhodnutí Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci. K těmto skutečnostem nejvyšší státní zástupkyně dodala, že průběh projednání této trestní věci před soudem nebyl prost pochybení a zejména neodůvodněných průtahů. Zdůraznila však současně, že samotná bezdůvodná nečinnost soudu nemá bezprostřední hmotně právní ani procesní důsledky pro trestní odpovědnost obviněných, pokud její trvání nenaplnilo zákonnou promlčecí dobu. V daném případě tomu tak není, neboť běh promlčecí doby byl přerušen citovaným usnesením o postoupení věci. Vzniklé průtahy a z nich vyplývající značně dlouhá doba, po kterou bylo vedeno toto jinak nepříliš obtížné či složité trestní řízení, však byly dostatečně vyjádřeny poměrně mírnými tresty, jež byly obviněným za trestnou činnost uloženy. Rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 19. 3. 2003, sp. zn. 1 T 913/99, lze proto považovat za správný, a pokud odvolací soud napadeným usnesením tento rozsudek zrušil a trestní stíhání obviněných zastavil pro překážku promlčení, pak je nutno konstatovat, že pro takové rozhodnutí nebyly splněny zákonné podmínky.
Vzhledem k těmto skutečnostem a s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř., a to v neveřejném zasedání ve smyslu §265r odst. 1 písm. b) tr. ř.,
I.podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 15. 9. 2003, sp. zn. 31 To 253/2003, a
II.dále postupoval podle §265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem - pobočce v Liberci, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
V samém závěru dovolání nejvyšší státní zástupkyně vyjádřila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
K tomuto dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil prostřednictvím své obhájkyně obviněný P. Š. (vyjádření obviněných M. F. a P. K. nebylo do dne konání neveřejného zasedání Nejvyššímu soudu doručeno). Především konstatoval, že soudu opakovaně sděloval svou aktuální adresu pro doručování (naposledy při hlavním líčení u okresního soudu). Dále (poté, co shledal, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné) uvedl, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. v dovolání uplatněný není dán. V návaznosti na to zdůraznil, že odvolací soud ve svém usnesení podrobně rozvedl jednotlivé skutečnosti vyplývající z trestního spisu a týkající se časového určení jednotlivých úkonů ve věci prováděných, a poznamenal, že žádným způsobem své trestní stíhání nemařil, bylo mu bezproblémově doručováno a dotýkal se ho pouze jeden nikoliv složitý a obsáhlý skutek. Odvolací soud proto podle jeho slov postupoval správně, když usnesení o postoupení věci ze dne 2. 4. 1999 hodnotil jako formálně učiněný úkon, jehož cílem nebylo trestní stíhání pachatelů a nebylo pro jeho průběh podstatné. V souvislosti s argumentací nejvyšší státní zástupkyně poukázal na požadavek právní teorie posuzovat jednotlivé úkony z toho pohledu, zda mohou přerušit promlčení trestního stíhání pachatele, tedy z hlediska ustanovení §67 odst. 3 písm. a) tr. zák., a uvedl, že „komentář trestního zákona vydaný nakladatelstvím B. autorů Š., P. a R. nejen v posledním vydání poukazuje na posouzení konkrétních skutečností a formálnosti provedeného úkonu“. Tento později publikovaný názor podle jeho slov modifikuje i striktní použití právní věty z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR, na něž je v dovolání odkazováno. K tomu dodal, že obecně lze jistě přisvědčit tomu, že rozhodnutí o postoupení věci přerušuje promlčení trestního stíhání podle §67 odst. 3 písm. a) tr. zák., avšak v konkrétním případě tento závěr s ohledem na časový průběh jednotlivých úkonů trestního stíhání učinit nelze. Vedle těchto skutečností také znovu (stejně jako v odvolání) namítl, že podle jeho názoru je pokračování v trestním stíhání nepřípustné, neboť to stanoví vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. V souvislosti s tím odkázal na „Evropskou úmluvu o lidských právech“ s tím, že účastníci soudního řízení mají právo na vyřízení věci v přiměřené lhůtě. Uvedl, že problém přiměřenosti řeší judikatura Evropského soudu pro lidská práva, přičemž ve výjimečných případech tento soud přiznal jako přiměřenou lhůtu k projednání dobu šesti let, ale v jiných případech se již jednalo o porušení příslušného článku Úmluvy. V daném případě bylo trestní stíhání vůči němu pro jeden skutek zahájeno dne 27. 7. 1994 a rozsudek soudu prvního stupně byl vynesen dne 19. 3. 2003, tedy po téměř devíti letech, tedy v rozporu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby dovolání nejvyšší státní zástupkyně bylo podle §265 odst. 1 písm. e) nebo písm. f) tr. ř. odmítnuto nebo bylo jako nedůvodné podle §265j tr. ř. zamítnuto. Vyslovil přitom souhlas s tím, aby o tomto dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm.c) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, konkrétně usnesení o zastavení trestního stíhání.
Nejvyšší státní zástupkyně je podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost kteréhokoliv výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněných. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podala ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí.
Argumentaci, kterou nejvyšší státní zástupkyně ve svém dovolání uplatnila a kterou lze shrnout do závěru, že trestní stíhání shora jmenovaných obviněných bylo odvolacím soudem nesprávně zastaveno, neboť k promlčení jejich trestního stíhání nedošlo, je třeba považovat ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. za právně relevantní.
V posuzované trestní věci byl, jak shora podrobně uvedeno, obviněný P. Š. odsouzen rozsudkem soudu prvého stupně pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., obvinění M. F. a P. K. pak pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. [původně byli všichni tito obvinění na podkladě obžaloby stíháni pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák.]. V souvislosti s tím je třeba za správnou označit úvahu odvolacího soudu, podle níž promlčecí doba na trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. i trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 tr. zák. činí pět let. Podle §67 odst. 1 písm. c) tr. zák. totiž trestnost činu zaniká uplynutím promlčecí doby, jež činí pět let, činí-li horní hranice trestní sazby odnětí svobody nejméně tři léta, zatímco podle §67 odst. 1 písm. b) tr. zák. trestnost činu zaniká uplynutím promlčecí doby, jež činí 12 let, činí-li horní hranice trestní sazby odnětí svobody nejméně 10 let. Trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. je sankcionován odnětím svobody na 6 měsíců až 3 léta, trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 tr. zák. pak trestem odnětí svobody na 2 roky až 8 let.
S dalšími úvahami a závěry odvolacího soudu však již nebylo možno vyslovit souhlas. Naproti tomu za správné a přiléhavé považoval Nejvyšší soud argumenty rozvedené v podaném dovolání. Především musel odmítnout názor odvolacího soudu, podle něhož bylo rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 2. 4. 1999, č. j. 28 T 35/96 – 1120, pouze formálním úkonem, který nesledoval trestní stíhání pachatelů a nebyl pro jeho průběh podstatný.
V daných souvislostech je třeba uvést, že původně byl společně s výše jmenovanými obviněnými stíhán také obviněný R. C., a to pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. Pouze naposledy zmíněná právní kvalifikace skutku kladeného za vinu jmenovanému obviněnému zakládala věcnou příslušnost krajského soudu, přičemž z hlediska místa spáchání trestné činnosti byl příslušným Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, u něhož také byla obžaloba původně podána. Ten se zřetelem k faktu, že obviněný R. C. byl trestně stíhán v dalších řízeních, vyčkával (zřejmě i s ohledem na skutečnost, že případně mohla přicházet v úvahu nutnost uložení souhrnného trestu) na skončení těchto řízení. Usnesením ze dne 2. 4. 1999, sp. zn. 28 T 35/96, pak právě s ohledem na způsob rozhodnutí v jiné trestní věci obviněného R. C. jeho trestní stíhání podle §188 odst. 2 tr. ř. zastavil, a protože za této situace se věcně příslušným k projednání trestní věci zbývajících tří obviněných stal okresní soud, a to se zřetelem k místu spáchání stíhaných skutků Okresní soud v České Lípě, postoupil podle §188 odst. 1 písm. a) tr. ř. trestní věc obviněných M. F., P. K. a P. Š. jmenovanému okresnímu soudu.
Uvedené rozhodnutí tedy odpovídalo ustanovení §17 tr. ř. (ve znění účinném ke dni tohoto rozhodnutí), podle něhož krajský soud konal v prvním stupni řízení o trestných činech, pokud na ně zákon stanovil trest odnětí svobody, jehož dolní hranice činí nejméně pět let, anebo pokud je za ně možno uložit výjimečný trest, a ustanovení §16 tr. ř. (ve znění účinném ke dni tohoto rozhodnutí), podle něhož řízení v prvním stupni konal, jestliže tento zákon (trestní řád) nestanovil něco jiného, okresní soud. Toto rozhodnutí však bylo v souladu rovněž s ustanovením §1 tr. ř., podle něhož účelem trestního řádu je upravit postup orgánů činných v trestním řízení tak, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni. Nelze přitom pominout, že směřovalo i k dodržení základních zásad trestního řízení upravených v §2 tr. ř., zejména pak v odst. 1 tohoto zákonného ustanovení, podle něhož nikdo nemůže být stíhán jako obviněný jinak, než ze zákonných důvodů a způsobem, který stanoví tento zákon. Pod pojem způsob, který stanoví trestní řád, je nesporně třeba zahrnout také dodržení ustanovení o příslušnosti soudu. V návaznosti na uvedené je nutno zdůraznit, že posuzovaná problematika měla i ústavní rozměr, a to v tom smyslu, že opakovaně zmíněným rozhodnutím bylo respektováno ustanovení článku 38 odst. 1 Listiny, které výslovně stanoví, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci; příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Usnesení o postoupení věci totiž ve skutečnosti znamenalo důsledné dodržení principu zákonného soudce, jímž za popsané procesní situace nemohl být žádný soudce a přísedící Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, nýbrž soudce a přísedící Okresního soudu v České Lípě (soudu věcně i místně příslušného). Stejně tak korespondovalo článku 8 odst. 2 Listiny, z něhož vychází již citované ustanovení §2 odst. 1 tr. ř. a podle něhož nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak, než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon.
Nejvyšší soud z těchto důvodů neshledal, že by předmětné rozhodnutí mělo pouze formální povahu, nesledovalo trestní stíhání pachatelů a nebylo pro jeho průběh podstatné. Naopak, v souladu s rozhodnutím publikovaným pod č. 39/1984 Sb. rozh. tr. dospěl k závěru, že citované usnesení, jímž bylo rozhodnuto též o postoupení věci podle §188 odst. 1 písm. a) tr. ř., bylo úkonem směřujícím k trestnímu stíhání pachatele, a proto jím bylo přerušeno promlčení trestního stíhání podle §67 odst. 3 písm. a) tr. zák. (a ve smyslu ustanovení §67 odst. 4 tr. zák. tak znovu počala běžet promlčecí doba).
V souvislosti s tím pak je třeba připomenout, že Okresní soud v České Lípě nařídil dne 15. 1. 2002 hlavní líčení na den 28. 3. 2002, což byl nepochybně další úkon směřující k trestnímu stíhání obviněných učiněný v rámci promlčecí doby, jejíž běh tak znovu přerušil. Jak výše uvedeno, dne 19. 3. 2003 rozhodl ve věci jmenovaný okresní soud rozsudkem, což mělo pro běh promlčecí doby tentýž důsledek. Na základě uvedených skutečností je tedy nutno učinit závěr (a v tomto smyslu přisvědčit opodstatněnosti podaného dovolání), že k promlčení trestního stíhání obviněných M. F., P. K. a P. Š. v posuzované věci nedošlo, a nebyl tudíž dán důvod pro zastavení trestního stíhání podle §11 odst. 1 písm. b) tr. ř. Pro úplnost se patří dodat, že za úkon, který směřuje k trestnímu stíhání obviněného a který je důvodem přerušení promlčení trestního stíhání ve smyslu §67 odst. 3 písm. a) tr. zák., judikatura považuje také rozhodnutí o zastavení trestního stíhání proti obviněnému (srov. rozhodnutí č. 24/1972 Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší soud dále považuje se zřetelem k délce trestního stíhání a skutečnostem rozvedeným v souvislosti s tím ve vyjádření obviněného P. Š. za potřebné uvést následující skutečnosti.
Shora citovaná Úmluva byla publikována ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. a stala se tak součástí právního řádu tehdejší ČSFR. Od 1. 1. 1993 se na základě ústavního zákona č. 4/1993 Sb. stala součástí právního řádu České republiky a podle článku 10 Ústavy České republiky (ve znění před účinností ústavního zákona č. 395/2001 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 6. 2002) byly ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských právech a svobodách, jimiž je Česká republika vázána, bezprostředně závazné a měly přednost před zákonem. Podle platného a účinného znění (od 1. 6. 2002) článku 10 Ústavy České republiky jsou již všechny vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, součástí právního řádu, přičemž, stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva.
Ustanovení článku 6 Úmluvy stanoví právo na spravedlivý proces. Pod uvedeným názvem je uveden soubor dílčích práv a svobod, jehož součástí je i právo na rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě. Přiměřenost délky řízení je judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „Soud“) posuzována s ohledem na konkrétní okolnosti případu s přihlédnutím ke kritériím zakotveným v judikatuře Soudu, který však v žádném ze svých rozhodnutí nekonkretizoval „obecně závaznou“ dobu, kterou by bylo možno za přiměřenou lhůtu považovat. Článek 6 odst. 1 Úmluvy nestanoví žádnou výslovnou sankci, jíž by stíhal porušení tohoto práva, a to ani v podobě konkrétního pozitivně stanoveného důvodu pro zastavení trestního stíhání. K nápravě porušení práv stanovených Úmluvou jsou určeny prostředky předpokládané v článku 13 Úmluvy. Porušení pravidla plynoucího z článku 6 odst. 1 Úmluvy je sankcionováno vyvozením odpovědnosti státu vůči obviněnému. Ve svých rozhodnutích, která se týkají průtahů v řízení a nedodržení přiměřené doby řízení, postupuje Soud v zásadě tak, že konstatuje porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy a přizná stěžovateli spravedlivé zadostiučinění ve formě peněžní náhrady. Nápravu porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve formě zastavení řízení Soud z článku 6 Úmluvy v žádném ze svých rozhodnutí nevyvodil.
Judikatuře Soudu v této otázce odpovídá též rozhodovací praxe Ústavního soudu České republiky (dále jen „Ústavní soud“). Ten v řadě rozhodnutí řešících otázku porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě vyslovil závěry korespondující názorům Soudu. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že samotná skutečnost, že bylo porušeno právo na projednání věci soudem bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě, nemůže být důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí, a že zákon mu v této souvislosti nedává možnost přiznání jiné satisfakce, než-li je vyslovení názoru, že toto právo bylo porušeno (viz nálezy sp. zn. IV. ÚS 215/96 a sp. zn. III. ÚS 70/97). V některých svých rozhodnutích pak Ústavní soud přikázal příslušnému orgánu veřejné moci, aby nepokračoval v průtazích a aby ve věci neprodleně jednal (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 5/96 a sp. zn. II. ÚS 445/98).
Podle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu byl v některých jeho dřívějších rozhodnutích zastáván názor (např. rozhodnutí ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 4 Tz 1/2002, ze dne 10. 4. 2002, sp. zn. 7 Tz 316/2001, ze dne 25. 6. 2002, sp. zn. 3 Tdo 110/2002, a rozhodnutí ze dne 10. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 178/2002), že nápravu porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve formě zastavení trestního stíhání nelze bezvýjimečně vyloučit s poukazem na ustanovení článku 6 Úmluvy za předpokladu, že právo státu na trestní stíhání pachatele se dostane do extrémního rozporu s právem obviněného na projednání své věci v přiměřené lhůtě. V této souvislosti je však nutné zdůraznit, že v otázce dodržení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě neexistuje jakýkoliv obecný model řešení, nýbrž každý konkrétní případ by musel být hodnocen individuálně v závislosti na jeho okolnostech. Při tomto individuálním posuzování by bylo na straně druhé nutno vždy brát v úvahu i samotný účel trestního řízení vyjádřený v ustanovení §1 odst. 1 tr. ř., jenž spočívá zejména v náležitém zjištění trestných činů a ve spravedlivém potrestání jejich pachatelů.
Nejvyšší soud považuje dále za nezbytné uvést, že trestní řád v již citovaném ustanovení §11 odst. 1 uvádí případy, ve kterých je trestní stíhání nepřípustné a v důsledku toho je nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat. Důvody pro zastavení trestního stíhání jsou v ustanovení §11 odst. 1 tr. ř. vymezeny taxativně, pozitivně a výslovně. V tomto smyslu představují kogentní úpravu a je nutno je chápat jako zákonem předpokládaný a přesně stanovený průlom do zásady oficiality a legality patřící mezi základní zásady trestního řízení. To v plné míře platí i pro důvod uvedený v §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. Odkaz na mezinárodní smlouvu, jíž je Česká republika vázána, obsažený v tomto ustanovení znamená, že taková mezinárodní smlouva musí stanovit důvod pro zastavení trestního stíhání jednoznačně (výslovně). V případě zvažované Úmluvy tomu tak není, neboť článek 6 odst. 1 Úmluvy žádný výslovný důvod pro zastavení trestního stíhání neobsahuje.
Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. II. ÚS 32/03, připomněl, že nepřiměřenost délky řízení je podle dosavadní judikatury Evropského soudu pro lidská práva důvodem toliko pro spravedlivé zadostiučinění stěžovatelů formou finanční náhrady, ale není a ani nemůže být důvodem pro zastavení trestního stíhání. K tomu Ústavní soud dále uvedl, že charakteristickým znakem právního státu v kontinentálním evropském pojetí je právě skutečnost, že vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání, je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu, když je to výhradně stát, který rozhoduje podle zásad trestního řízení o tom, zda byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal. Za této situace se stát nemůže této své úlohy, ale i zásadní povinnosti vzdát také proto, že ve vztahu k poškozeným osobám, případně stranám v trestním řízení není vymezeno žádné ústavně zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána a za spáchaný trestný čin spravedlivě potrestána.
S ohledem na skutečnosti, které Nejvyšší soud rozvedl v předcházejících odstavcích, nebylo možno učinit závěr, že by v posuzované věci bylo na místě rozhodnout o zastavení trestního stíhání z důvodu uvedeného v §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. a že by tak přicházelo v úvahu odmítnout dovolání nejvyšší státní zástupkyně podle §265i odst. 1 písm. e) nebo f) tr. ř., jak obviněný P. Š. navrhoval.
Nejvyšší soud proto podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 15. 9. 2003, sp. zn. 31 To 253/2003, a současně zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. pak Krajskému soudu v Ústí nad Labem - pobočce v Liberci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší soud takto rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, když vzhledem k povaze zjištěných vad nepřicházelo v úvahu jejich odstranění ve veřejném zasedání.
Věc se tak vrací do stadia odvolacího řízení. V tomto řízení bude Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci muset znovu rozhodnout o řádných opravných prostředcích (odvoláních) podaných obviněnými M. F., P. K. a P. Š. a státní zástupkyní Okresního státního zastupitelství v České Lípě. Při svém rozhodování bude vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem (§265s odst. 1 tr. ř.).
Na samý závěr Nejvyšší soud poznamenává, že popis skutků ve výroku rozsudku soudu prvního stupně z hlediska skutkových zjištění obsažených v odůvodnění tohoto rozhodnutí nelze označit za zcela perfektní. Shledá-li proto odvolací soud po přezkoumání věci podle §254 tr. ř. tato skutková zjištění jako správná, bude na místě, aby naznačený nedostatek svým rozhodnutím napravil. V obecné rovině je možné ještě poznamenat, že pouhou bližší konkretizaci jednání obviněného nelze považovat za změnu k horšímu a takovým postupem proto není porušen případný zákaz reformationis in peius (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr.ř.).
V Brně dne 3. března 2005
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý