ECLI:CZ:NS:2005:6.TDO.203.2005.1
sp. zn. 6 Tdo 203/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. března 2005 o dovoláních, která podali obvinění V. H, a Š. M., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. 61 To 351/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 31 T 142/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněných V. H. a Š. M. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 4. 2004, sp. zn. 31 T 142/2003, byli obvinění V. H. a Š. M. uznáni vinnými trestným činem pojistného podvodu podle §250a odst. 1, odst. 3 tr. zák. ve formě účastenství podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustili tím, že „dne 22. prosince 1999 u a. s. Č. p. v P., při uplatnění nároku na pojistné plnění – náhradu škody na osobním motorovém vozidle zn. M., uvedl Š. M. nepravdivé údaje o dopravní nehodě, ke které mělo dojít dne 7. prosince 1999 kolem 20.30 hod. v P. v důsledku toho, že svým vozidlem A., nedal přednost vozidlu M., majitelky A. H., řízeném obžalovaným V. H., aby tak oba umožnili realizaci plnění a. s. Č. p., když na základě jejich prohlášení byl sepsán z místa údajné dopravní nehody i záznam o malé dopravní nehodě Policií ČR a A. H. pak bylo následně vyplaceno pojistné plnění ve výši 361.908,- Kč“. Za to byli oba obvinění odsouzeni podle §250a odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl každému z nich podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu tří roků. Podle §59 odst. 2 tr. zák. bylo oběma obviněným uloženo jako přiměřené omezení, aby ve zkušební době uhradili škodu ve výši 361.908,- Kč a. s. Č. p. se sídlem P. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byli oba obvinění zavázáni k povinnosti společně a nerozdílně uhradit a. s. Č. p. se sídlem P., škodu ve výši 361.908,- Kč s 3% úrokem z prodlení od 25. 11. 2003.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali oba obvinění, rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. 61 To 351/2004, jímž tato odvolání jako nedůvodná podle §256 tr. ř. zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl dne 9. 9. 2004 právní moci [§139 odst. 1 písm. b) cc) tr. ř.].
Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze podali obvinění V. H. a Š. M. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž oba uplatnili dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Shodně poté, co zrekapitulovali závěry soudů obou stupňů, namítli, že použitá právní kvalifikace podle §250a odst. 1, 3 tr. zák. ve formě účastenství podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. odporuje zákonu. Trestného činu pojistného podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo při sjednávání pojistné smlouvy nebo při uplatnění nároku na plnění z takové smlouvy uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí. Podle závěru soudu prvého stupně se (obvinění) měli tohoto jednání dopustit tím, že poskytli pomoc jiné osobě, která znaky uvedeného trestného činu svým jednáním naplnila. V této souvislosti oba zdůraznili, že čin, k němuž účastenství směřuje, musí naplňovat všechny znaky skutkové podstaty stíhaného trestného činu, v daném případě trestného činu pojistného podvodu, jinak jednání účastníků nemůže naplňovat podmínky trestní odpovědnosti. V návaznosti na to namítli, že touto otázkou se soud prvého stupně vůbec nezabýval, když naplnění znaků objektivní i subjektivní stránky trestného činu pojistného podvodu ze strany hlavního pachatele vůbec neprokazoval, a tyto skutečnosti spíše předpokládal. To, že za hlavní pachatelku trestného činu soud považuje paní A. H., lze dovozovat pouze z poněkud nepřesného vymezení skutkového stavu ve výroku napadeného rozsudku a z jeho odůvodnění. Soud však dle názoru dovolatelů nedostál své povinnosti prokázat jí všechny znaky trestného činu, jehož se měla dopustit.
Podle dovolatelů je však právní kvalifikace stíhaného jednání postižena další, podstatně závažnější vadou. Ze skutkové podstaty trestného činu pojistného podvodu je zřejmé, že uplatněný nárok na pojistné plnění musí mít právní základ v uzavřené pojistné smlouvě. V posuzované věci však byl nárok na pojistné plnění uplatněn dne 22. 12. 1999, tedy v době, kdy neexistovalo žádné smluvní pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla. V té době platná právní úprava připouštěla pouze pojištění zákonné, jehož vznik i trvání záviselo na právních skutečnostech stanovených právním předpisem, bez ohledu na projev vůle účastníků tohoto pojištění. Podle §16 odst. 1 tr. zák. se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže je to pro pachatele příznivější. Nezbytnou součástí norem nutných k posouzení trestnosti činu pachatele dle citovaného zákonného ustanovení jsou i mimotrestní normy naplňující tzv. blanketní dispozici. V návaznosti na výše uvedené dovolatelé učinili závěr, že právní kvalifikace jejich jednání podle §250a odst. 1 tr. zák. vůbec nepřichází v úvahu, neboť v době spáchání stíhaného trestného činu jejich jednání nebylo trestné. Shora vytýkaných pochybení se podle jejich slov dopustil i odvolací soud, když se přes výše uvedenou argumentaci uplatněnou již v odvolání pouze omezil na konstatování, že i v případě zákonného pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla se jedná o pojištění smluvní, byť povinné. K tomu dovolatelé poznamenali, že uvedená úvaha je správná pouze ve vztahu k právní úpravě platné od 1. 1. 2000, a soudu druhého stupně vytkli, že vůbec nezohlednil ustanovení §16 odst. 1 tr. zák. a v této souvislosti ani nezkoumal právní úpravu platnou v době, kdy byl uplatněn předmětný pojistný nárok, tedy dne 22. 12. 1999. Uvedli dále, že podle vyhlášky č. 492/1991 Sb., kterou byl stanoven rozsah a podmínky zákonného pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla, která byla účinná až do 1. 1. 2000, v roce 1999 neexistovala žádná zákonná možnost uzavřít takovouto pojistnou smlouvu, protože práva a povinnosti pojišťovny i řidičů motorových vozidel, stejně jako podmínky výplaty pojistného, byly stanoveny přímo touto vyhláškou. Podotkli, že tomuto závěru nasvědčuje i další právní úprava týkající se této problematiky v posuzovaném časovém období, a to zák. č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, který již sice zakotvuje pojem pojistná smlouva, avšak v ustanovením §27 odst. 1 upravuje účinnost takovéto smlouvy až ode dne 1. 1. 2000 s tím, že u škodných událostí, které nastaly před tímto datem, a z nich vyplývajících nároků, se postupuje podle dosavadní právní úpravy (§27 odst. 3 cit. zák.). Dodali, že z těchto důvodů není k dispozici ani žádný doklad o smluvním pojištění předmětného vozidla zn. A. s účinností k 22. 12. 1999, na což však odvolací soud, stejně jako soud prvého stupně, vůbec nevzal ohled. V návaznosti na výše uvedené dovolatelé učinili závěr, že argumentace odvolacího soudu na daný případ vůbec nedopadá, protože při posuzování platnosti a účinnosti pojistné smlouvy o odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla nijak nezohlednil právní úpravu platnou v době spáchání stíhaného skutku. Nakonec dovolatelé namítli, že odvolací soud sice správně konstatoval vadu v právní kvalifikaci stíhaného jednání jako účastenství k trestnému činu podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §250a odst. 1, 3 tr. zák., avšak svůj závěr zcela nepřiléhavě odůvodnil. Pokud totiž uvedl, že pachatel hlavního trestného činu dosud nebyl trestně stíhán, nesprávně vyložil zásadu akcesority účastenství uvedenou v ustanovení §10 odst. 1 tr. zák. Podle dovolatelů totiž není rozhodující, zda je nebo byl pachatel hlavního trestného činu stíhán či nikoliv, ale to, zda se konkrétního jednání skutečně dopustil a jedná se o dokonaný trestný čin anebo pokus trestného činu. K této poslední námitce dovolatelé podotkli, že ji činí pouze pro dokreslení nesprávnosti a nekoncepčnosti postupu odvolacího soudu, neboť s ohledem na ustanovení §259 odst. 4 tr. ř. nebylo možno tuto vadu odstranit.
Vzhledem k těmto skutečnostem dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) rozhodl tímto rozsudkem:
„Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 4. 2004 sp. zn. 31 T 142/2003 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2004 sp. zn. 61 To 351/2004 v celém rozsahu. Zrušují se rovněž další rozhodnutí, na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265m odst. 1 tr. ř. z důvodů uvedených v §226 písm. b) tr. ř. se obvinění Š. M. a V.H. zprošťují obžaloby, která je vinila, že dne 22. 12. 1999 u Č.p. a. s. v P., při uplatnění nároku na pojistné plnění – náhradu škody na osobním motorovém vozidle tov. zn. M., způsobenou v důsledku pojistné události dopravní nehody, ke které mělo dojít dne 7. 12. 1999 kolem 20.30 hodin v P., na křižovatce ulic N. b. a F. mezi vozidlem M. majitelky A. H., řízeným obviněným V. H. a vozidlem tov. zn. A., řízeným majitelem obviněným Š. M., uvedli nepravdivé údaje o průběhu nehodového děje a rozsahu poškození, přičemž Č. p. a. s. se sídlem P., bylo dne 14. 2. 2000 vyplaceno A. H., pojistné plnění v celkové výši 361.908,- Kč.“
K dovolání obviněných V. H. a Š. M. se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Přisvědčila jejich námitce, že v době spáchání přisouzeného skutku existovalo ve vztahu k odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorových vozidel pouze pojištění ze zákona. Proto je zřejmé, že se jednání dovolatelů v souladu s tehdejší právní úpravou uvedeného typu pojištění nemohlo opírat o právní podklad pojistné smlouvy ve smyslu znaků skutkové podstaty trestného činu pojistného podvodu podle §250a tr. zák., a to i přesto, že tato byla do trestního zákona v té době již zavedena. Vzhledem k tomu je třeba jejich názor o vyloučení jejich trestní odpovědnosti za účastenství k trestnému činu pojistného podvodu považovat za správný. Dále však státní zástupkyně zdůraznila, že za situace, kdy obvinění na základě zákonného pojištění vozidla za škodu způsobenou ve výše popsaném směru poskytli nepravdivé údaje o jeho malé dopravní nehodě a jednali tak v záměru vlastního obohacení, bylo na místě nahlížet na jejich jednání ve smyslu jejich (subsidiární) odpovědnosti za trestný čin podvodu podle §250 tr. zák. Není pochyb o tom, že se dovolatelé přisouzenou měrou své trestné aktivity velmi významným způsobem podíleli na dokonání uvedeného trestného činu, zatímco majitelka pojištěného vozidla A. H. na základě jejich informací o malé dopravní nehodě v souvislosti s jejich potvrzením nepravdivého průběhu pojistné události pouze převzala pojistné plnění. Lze tudíž uzavřít, že všichni tři (včetně majitelky vozidla) jednali za podmínek §9 odst. 2 tr. zák. jako spolupachatelé. K tomu státní zástupkyně dodala, že za stavu, kdy dovolací řízení probíhá pouze na základě dovolání obviněných, brání zákaz reformace in peius (§265p odst. 1 tr. ř.), aby jim mohla být tato závažnější forma účastenství přičítána. Jejich odpovědnost za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. spáchaný s ohledem na zákaz změny k horšímu za podmínek §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. je spojena s ohrožením odnětím svobody s trestní sazbou od šesti měsíců do tří let nebo peněžitým trestem, což je v naprosté shodě s rozsahem sankčních možností původně přisouzené právní kvalifikace. Proto je podle státní zástupkyně třeba přijmout závěr, že projednání dovolání by při respektu k citovanému zákazu reformace in peius nemohlo vůbec, natož pak zásadně, ovlivnit postavení obou dovolatelů. Vzhledem k tomu a s přihlédnutím ke skutečnosti, že s projednáním dovolání není spojena potřeba řešení otázky zásadního právního významu, státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných V. H. a Š. M. podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítl a učinil tak podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnými osobami, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání jsou z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustná, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadají pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřují proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byli obvinění uznáni vinnými a uložen jim trest.
Obvinění V. H. a Š. M. jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká. Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda dovolateli uplatněný dovolací důvod (resp. konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno) lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 str. 6). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou tedy v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Dovolatelé namítli, že použitá právní kvalifikace stíhaného skutku jako trestného činu pojistného podvodu podle §250a odst. 1, odst. 3 tr. zák. ve formě účastenství podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. odporuje zákonu, a tuto námitku podrobně rozvedli. Jejich argumentaci je třeba označit z hlediska uplatněného dovolacího důvodu za právně relevantní.
Trestného činu pojistného podvodu podle §250a odst. 1, odst. 3 tr. zák. se dopustí ten, kdo při sjednávání pojistné smlouvy nebo při uplatnění nároku na plnění z takové smlouvy uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí, a tímto činem způsobí na cizím majetku škodu nikoliv malou.
Objektem tohoto úmyslného trestného činu je ochrana řádného sjednávání pojistných smluv a poskytování plnění z nich. Z dikce citovaného ustanovení tedy vyplývá (srov. … při sjednávání pojistné smlouvy nebo při uplatnění nároku na plnění z takové smlouvy …), že se vztahuje pouze na případy smluvního pojištění, a že jeho předmětem nemůže být pojištění zákonné.
V posuzovaném případě byl skutek obviněnými spáchán v prosinci roku 1999, tedy před účinností zákona zák. č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů, který teprve upravil institut tzv. povinně smluvního pojištění. Podle §27 odst. 1 tohoto zákona mohla být pojistná smlouva uzavřena s účinností nejdříve od 1. 1. 2000, podle §27 odst. 3 téhož zákona se u škodných událostí, které nastaly před 1. 1. 2000, a nároků z nich vzniklých postupuje podle dosavadních právních předpisů. Do konce roku 1999 byla odpovědnost za škodu způsobenou provozem motorového vozidla řešena jako pojištění zákonné, jak vyplývalo z §14 zákona č. 12/1997 Sb., o bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích, ve spojení s vyhláškou č. 492/1991 Sb., kterou byl stanoven rozsah a podmínky zákonného pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla.
Za tohoto stavu (aniž by bylo třeba zabývat se další argumentací dovolání týkající se účastenství na trestném činu) Nejvyšší soud přisvědčil názoru dovolatelů, že v jejich jednání nelze spatřovat trestný čin pojistného podvodu podle §250a odst. 1, odst. 3 tr. zák. ve formě účastenství podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. Přesto však neshledal důvody, pro něž by rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně zrušil a oba obviněné zprostil obžaloby, jak se toho v dovoláních domáhali.
Popsaný skutek totiž vykazoval znaky jiného (typově totožného) trestného činu, a to trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. spáchaného ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a tímto činem způsobí škodu nikoli malou.
Objektem tohoto úmyslného trestného činu je majetek, resp. ochrana majetkových práv. Uvedení v omyl je jednání, jímž pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Může být spácháno konáním, opomenutím i konkludentním jednáním. Omyl je rozpor mezi představou poškozeného a skutečností, přičemž o omyl na straně poškozeného jde i tehdy, když nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat, byť objektivně je tomu zcela naopak. Čin je dokonán obohacením (neoprávněným rozmnožením majetku – majetkových práv) pachatele nebo jiného. Na podvodu může být zainteresováno více osob – pachatel(-é), osoba jednající v omylu, osoba poškozená a osoba obohacená. Škodou na cizím majetku je újma majetkové povahy. Jde zejména o zmenšení majetku, ale také o ušlý zisk.
Podle §9 odst. 2 tr. zák. byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama.
Spolupachatelství předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním a úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo i jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. např. rozh. č. 36/1973 Sb. rozh. tr.). Vždy však spolupachatelství jako společné jednání dvou nebo více osob musí naplňovat znaky jednání popsaného v příslušné skutkové podstatě téhož trestného činu. K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání („spolupachatelem jest také ten, kdo přispěl k provedení činu částečně, třebas v roli podřízené, jen když byl veden týmž úmyslem, jako ostatní pachatelé“ - srov. rozh. č. Rt 786/1922 Sb. rozh. NS). U spolupachatelství se vyžaduje společný úmysl spolupachatelů zahrnující jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle. Tento společný úmysl nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů, každý ze spolupachatelů si však musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje ke spáchání činu společným jednáním a být s tím pro tento případ srozuměn.
V posuzovaném případě nalézací soud zjistil (což odvolací soud potvrdil), že „… při uplatnění nároku na pojistné plnění – náhradu škody na osobním motorovém vozidle zn. M., uvedl Š. M. nepravdivé údaje o dopravní nehodě, ke které mělo dojít dne 7. prosince 1999 kolem 20.30 hod. v P., na křižovatce ulic N. B. – F. v důsledku toho, že svým vozidlem A. nedal přednost vozidlu M., majitelky A. H., řízeném obžalovaným V. H., aby tak oba umožnili realizaci plnění a. s. Č. p., když na základě jejich prohlášení byl sepsán z místa údajné dopravní nehody i záznam o malé dopravní nehodě Policií ČR a A. H. pak bylo následně vyplaceno pojistné plnění ve výši 361.908,- Kč“.
Takové jednání je třeba označit za podvodné, neboť obvinění společným jednáním uvedli v omyl poškozenou Č. p., a. s. právě tím, že předstírali dopravní nehodu, na základě jejich prohlášení byl Policií ČR sepsán i záznam o malé dopravní nehodě a obviněný Š. M. pak nepravdivé údaje o této fingované dopravní nehodě sdělil při uplatnění nároku na pojistné plnění. Důsledkem tohoto společného podvodného jednání (v příčinné souvislosti s ním) bylo vyplacení pojistného plnění A. H. (její obohacení), tedy způsobení škody (nikoli malé podle §89 odst. 11 tr. zák.). Po subjektivní stránce uvedený popis skutku nepřipouští jiný závěr, než ten, že oba obvinění jednali zaviněně, a to ve formě úmyslu přímého podle §4 písm. a) tr. zák., přičemž tento úmysl zahrnoval i spáchání činu společným jednáním.
Tyto závěry jsou potvrzeny skutečnostmi, které rozvedl nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí. Dovodil, že oba obvinění si museli být vědomi, že při šetření dopravní nehody dne 7. 12. 1999 neuvádí pravdivé údaje, v zaujatém postoji setrvali i při vyplňování všech podstatných náležitostí pro Č. p., a. s. při uplatnění nároku na pojistné plnění ve vztahu k vozidlu M., přičemž právě na základě takto nepravdivých údajů bylo vyplaceno nemalé pojistné plnění deklarované majitelce vozidla A. H.
K výše uvedenému je pak třeba zdůraznit ještě následující skutečnosti. Především je třeba konstatovat, že skutková zjištění učiněná soudem nalézacím, jež potvrdil soud odvolací, byla zcela dostatečná k právnímu závěru, že oba obvinění, jako spolupachatelé podle §9 odst. 2 tr. zák. naplnili znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. V souvislosti s tím je třeba vyzdvihnout tu skutečnost, že trestný čin podvodu podle §250 tr. zák. je typově totožný s trestným činem pojistného podvodu podle §250a tr. zák. To je zřejmé již ze systematického zařazení těchto trestných činů do hlavy deváté (trestné činy proti majetku) tr. zák. a zejména ze zákonné dikce vymezující znaky skutkových podstat těchto trestných činů (v obou případech je jedním ze znaků podvodné jednání), nehledě na jejich zákonné označení. Za této situace nevyvstala potřeba doplnění dokazování a uvedený právní závěr bylo možné učinit na podkladě shora citovaných skutkových zjištění. Z tohoto pohledu také nedošlo k porušení práv obhajoby.
Dále je třeba zmínit, že trestný čin pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 3 tr. zák. je sankcionován odnětím svobody na šest měsíců až tři léta nebo peněžitým trestem, což platí i pro účastenství na tomto trestném činu, neboť podle §10 odst. 2 tr. zák. se na trestní odpovědnost a trestnost účastníka užije ustanovení o trestní odpovědnosti a trestnosti pachatele, jestliže trestní zákon nestanoví něco jiného (uvedený dovětek na posuzovaný případ nedopadá). Za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. lze uložit trest odnětí svobody na šest měsíců až tři léta nebo peněžitý trest, což se vztahuje i na spolupachatelství na tomto trestném činu podle §9 odst. 2 tr. zák. (viz citaci tohoto zákonného ustanovení shora). Je tudíž zřejmé, že ryze formálně vzato jsou sankce za uvedené delikty shodné. Pro úplnost se patří dodat, že spolupachatelství na trestném činu podle §9 odst. 2 tr. zák. bývá zpravidla považováno za společensky nebezpečnější formu trestné součinnosti než účastenství podle §10 odst. 1 tr. zák. (zvláště to platí pro účastenství ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák.) a v tomto smyslu bývá v konkrétních případech podle okolností, jež je charakterizují, přísněji postihováno.
Lze tedy uzavřít, že obvinění V. H. a Š. M. sice uplatnili argumentaci, která byla právně relevantní a důvodná, avšak ze skutečností vyložených výše je zcela zřejmé, že důvodně namítaná vada by nemohla zásadně ovlivnit jejich postavení a naznačená otázka nemá po právní stránce zásadní význam.
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, je-li zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Z rozvedených důvodů Nejvyšší soud podle citovaného ustanovení zákona dovolání obviněných V. H. a Š. M. odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. března 2005
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý