ECLI:CZ:NS:2005:6.TDO.223.2005.1
sp. zn. 6 Tdo 223/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. února 2005 o dovolání, které podal obviněný J. R., , t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve V. S., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 11. 2004, sp. zn. 5 To 611/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 9 T 156/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 19. 8. 2004, sp. zn. 9 T 156/2004, byl obviněný J. R. uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „dne 24. 5. 2002 kolem 02:00 hodin v O., okres K., na ul. N. S., u čerpací stanice S. poté, co společně s R. Č. provedli opravu osobního motorového vozidla zn. L., využil chvilkové nepřítomnosti R. Č. a na zadní sedadlo tohoto vozidla v úmyslu neoprávněně se obohatit naložil jeho mikrovlnnou troubu zn. M., po dobu opravy odloženou na zemi vedle vozidla, usedl na místo řidiče a než se R. Č. k vozidlu vrátil, z místa ujel, čímž R. Č. způsobil škodu ve výši 1.400,- Kč, přičemž se tohoto jednání dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 15. 11. 1999, sp. zn. 10 T 26/99, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 2. 2000, sp. zn. 5 To 927/99, potrestán mimo jiné pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců nepodmíněně, který vykonal dne 25. 10. 2001.“ Podle §221 odst. 2 tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. byl odsouzen k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 19. 2. 2003, sp. zn. 10 T 106/2002, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 7. 2003, sp. zn. 5 To 407/2003, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozenému R. Č. škodu ve výši 1.400,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl jmenovaný poškozený odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný J. R., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě. Rozsudkem ze dne 3. 11. 2004, sp. zn. 5 To 611/2004, z podnětu uvedeného odvolání podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a za podmínek §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného J. R. uznal vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zák. Podle jeho skutkových zjištění totiž obviněný „dne 24. 5. 2002 kolem 02:00 hodin v O., okres K., na ul. N. S., u čerpací stanice S., po opravě osobního motorového vozidla zn. L. využil chvilkové nepřítomnosti poškozeného R. Č. a jeho mikrovlnnou troubu zn. M., která byla po dobu opravy odložena na zemi vedle vozidla, v úmyslu si ji takto přisvojit, naložil na zadní sedadlo tohoto vozidla, sám usedl na místo řidiče a než se poškozený R. Č. k vozidlu vrátil, z místa ujel, kdy odcizením této mikrovlnné trouby způsobil poškozenému R. Č. škodu ve výši 1.400,- Kč a tohoto jednání se dopustil přestože byl rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 15. 11. 1999 sp. zn. 10 T 26/99 potrestán mj. pro trestný čin krádeže dle §247 odst. 1 písm. b) písm. e), odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 2 let a 6 měsíců nepodmíněně, který vykonal dne 25. 10. 2001.“ Obviněného pak odsoudil podle §221 odst. 2 tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 19. 2. 2003, sp. zn. 10 T 106/2002, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému R. Č. částku 1400,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. tohoto poškozeného odkázal se zbytkem jeho nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě (všem jeho výrokům) podal obviněný J. R. prostřednictvím své obhájkyně dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Stručně připomněl způsob, jakým odvolací soud ve věci rozhodl, přičemž uvedl, že popis jeho údajné viny v napadeném rozsudku neodpovídá skutečnosti s tím, že podrobný popis děje uvedl u jednání před soudy, které ve věci rozhodovaly a na tento popis odkázal. V další části konkretizoval své výhrady, přičemž za nepravdivou označil skutečnost, že využil chvilkové nepřítomnosti poškozeného R. Č., a zdůraznil, že nikdy nepojal úmysl si mikrovlnnou troubu přisvojit, mikrovlnnou troubu do osobního automobilu nenaložil a poškozenému s touto mikrovlnnou troubou neujel. Jednání soudem popsaného se nedopustil. Konstatoval přitom, že soud tento závěr opakovaně vyvodil výhradně na základě poškozeným vykonstruované výpovědi. K tomu dodal, že za základní chybu soudů obou stupňů pokládá to, že žádný z těchto soudů nevyhověl jeho opakovaným návrhům na výslechy svědků P. K. a J. H., ač jejich předvolání nic nebránilo. Odvolací soud podle jeho slov provedl hodnocení pouze na základě jednoho důkazu z možných tří důkazů, v důsledku čehož bylo takové hodnocení jednostranné a neobjektivní. Podle přesvědčení dovolatele v případě provedení výslechů všech navrhovaných svědků a při provedení konfrontace mezi nimi a poškozeným by se důkazní situace zcela změnila a soudy by nemohly rozhodnout o jeho vině, trestu a náhradě škody. Postup soudu označil za porušení svého zákonného práva na spravedlivý proces. V návaznosti na to vyjádřil nesouhlas se závěrem, že se popsaným jednáním dopustil trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zák. S ohledem na to, že se, jak zdůraznil, jednání soudem popsaného a vyvozeného pouze na základě nepravdivé výpovědi poškozeného, nedopustil a trestný čin krádeže nespáchal, nemůže soud vyslovit výrok o jeho odsouzení, jak se v daném případě stalo.
V další části dovolání uvedl, že poškozený byl v takové vzdálenosti od auta, že fyzicky bylo zcela nemožné, aby pouhým okem viděl, či vidět mohl, co konkrétně u auta dělal dovolatel, nebo někdo jiný. Výpověď poškozeného proto nelze akceptovat jako správnou a věrohodnou, neboť je smyšlená a směřuje výhradně k tomu, aby dovolatel zaplatil náhradu škody za mikrovlnnou troubu, kterou si poškozený, poté, co vystoupil u benzínového čerpadla, položil na zem a po návratu k autu na ni pro svoji značnou podnapilost zapomněl. K tomu dovolatel poznamenal, že je mu známo, že výše popsané výhrady zaměřené proti správnosti skutkových zjištění včetně hodnocení provedených důkazů a úplnosti provedeného dokazování, nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a že je nelze podřadit ani pod jiné dovolací důvody. Tyto výhrady - jeho slovy řečeno - neoznačuje za dovolací důvod, avšak pokládá za nutné je uvést, neboť bez nich by jeho dovolání nebylo dostatečně průkazné. Dále uvedl, že z výše uvedeného vyvozuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který spočívá v tom, že předmětný skutek neměl být posouzen jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zák. V daném případě nebyla podle něho naplněna subjektivní stránka trestného činu krádeže podle citovaného zákonného ustanovení, tedy úmyslné zavinění, neboť, jak zdůraznil, nikdy úmysl odcizit údajně poškozenému R. Č. mikrovlnnou troubu nepojal. Dodal, že rovněž z ostatních skutkových zjištěních uvedených ve výroku rozsudku odvolacího soudu nelze vyvodit zákonem stanovené skutkové podstaty trestného činu krádeže. Odvolací soud podle jeho názoru jednal stejně jako soud prvního stupně formálně a následně nesprávně skutek posoudil i z právního hlediska a vyvodil závěry v rozporu s trestním zákonem i trestním řádem, jak je v dovolání podrobně odůvodněno. Dodal, že trestný čin krádeže nespáchal, nemůže být proto odsouzen ani k povinnosti zaplatit poškozenému náhradu škody, jelikož žádnou škodu nezpůsobil. Ze stejného důvodu nemůže být rozhodnuto ani o jeho zařazení pro výkon trestu odnětí svobody do věznice s ostrahou.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dovolatel v závěru svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. k jeho dovolání podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil v celém rozsahu rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 11. 2004, sp. zn. 5 To 611/2004, a rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 19. 8. 2004, č. j. 9 T 156/2004-133, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Karviné, aby věc znovu projednal a rozhodl (po zjištění objektivní pravdy provedl nové právní hodnocení skutku). Dále dovolatel požádal, aby byl k jednání o jeho dovolání přizván, a současně vyjádřil nesouhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl o jeho dovolání v neveřejném zasedání. Současně navrhl, aby dovolací soud postupem podle ustanovení §265r odst. 7 tr. ř. doplnil řízení o důkazy nezbytné k tomu, aby mohl o dovolání rozhodnout, pokud by nepostupoval ve smyslu shora uvedených návrhů.
Do dne konání neveřejného zasedání nebylo Nejvyššímu soudu doručeno vyjádření nejvyššího státního zástupce k tomuto dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.
Obviněný J. R. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod (resp. konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno) lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení, jehož existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 str. 6). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují primárně do oblasti skutkových zjištění. Dovolatel soudům vytýká neúplné dokazování, nesprávné hodnocení provedených důkazů a nesprávné skutkové závěry. Tyto výhrady podle svých slov neoznačuje za výše uvedený dovolací důvod. Dále argumentuje, že předmětný skutek neměl být posouzen jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zák. pro nedostatek subjektivní stránky, tento názor však opírá o vlastní tvrzení (obhajobu), že nikdy úmysl odcizit údajně poškozenému R. Č. mikrovlnnou troubu nepojal. Tím však brojí právě proti podstatě skutkových zjištění vyjádřených ve výroku rozsudku odvolacího soudu (srov. závěr, podle něhož „využil chvilkové nepřítomnosti poškozeného R. Č. a jeho mikrovlnnou troubu zn. Moulinex, která byla po dobu opravy odložena na zemi vedle vozidla, v úmyslu si ji takto přisvojit, naložil na zadní sedadlo tohoto vozidla, sám usedl na místo řidiče a než se poškozený R. Č. k vozidlu vrátil, z místa ujel“). Nenamítá tudíž rozpor mezi shora uvedeným popisem skutku a soudem užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudem zjištěných skutkových okolností. Teprve sekundárně (v návaznosti na naznačené námitky a výtky) z odlišné verze skutkového stavu dovozuje nesprávné právní posouzení skutku.
Z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že se zabýval skutkovými otázkami nezbytnými pro náležité právní posouzení stíhaného skutku, po zhodnocení provedených důkazů (v podstatě na základě hodnotících úvah a závěrů nalézacího soudu) učinil výše popsaná skutková zjištění a na těch následně založil právní kvalifikaci.
Jako obiter dictum Nejvyšší soud poznamenává, že skutek tak, jak byl zjištěn a popsán v napadeném rozhodnutí, vykazuje všechny znaky trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zák. Je z něho též zcela zjevné (po subjektivní stránce) úmyslné zavinění obviněného, konkrétně úmysl přímý podle §4 písm. a) tr. zák. odejmout uvedenou cizí věc z dispozice vlastníka - poškozeného R. Č. (tedy poškozeného vyloučit z držení, užívání a nakládání s touto věcí) a získat časově neomezenou možnost nakládat s ní podle své vůle, tedy zmocněním si přisvojit cizí věc, to vše při vědomí předchozího postihu pro takový trestný čin v posledních třech letech.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy dovolatelem ve skutečnosti spatřován v porušení procesních zásad vymezených v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., jehož důsledkem mělo být následné vadné hmotně právní posouzení věci. Dovolatel se v rámci svého mimořádného opravného prostředku domáhá revize relevantních skutkových zjištění popsaných v rozsudku soudu druhého stupně, tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
K tomu je třeba zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno.
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. února 2005
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý