ECLI:CZ:NS:2005:6.TDO.268.2005.1
sp. zn. 6 Tdo 268/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 26. května 2005 o dovoláních, která podali obvinění Z. Č. a P. M., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici v O., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 7. 2004, sp. zn. 3 To 155/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 70 T 20/2001, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných Z. Č. a P. M. o d m í t a j í.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 26. 6. 2003, sp. zn. 70 T 20/2001, byli obvinění Z. Č. a P. M. uznáni vinnými trestným činem podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zák. Podle skutkových zjištění jmenovaného soudu totiž
„1) obžalovaný Z. Č.
dne 9. 9. 1997 přihlásil na svou matku, L. Č., na DI v O., osobní motorové vozidlo zn. VolksWagen Vento, kdy téhož dne požádal o vystavení druhopisu TP za ztracený, a dne 14. 12. 1997 pak toto vozidlo prodal za částku 290.000,- Kč prostřednictvím Autobazaru D. J. v O. – Z., Stadion N., I. Z., když následnou metalografickou expertizou bylo zjištěno, že toto vozidlo se dílem skládá z havarovaného vozidla stejných výrobních čísel, barvy slonová kost, zakoupeného dne 5. 9. 1997 od firmy A. H., s. r. o., za částku 56.000,- Kč, a dílem pak z vozidla zn. VW Vento 1,9D fialové metalízy, odcizeného dne 2. 12. 1997 v Š. u N. J., kdy majitelem tohoto vozidla byl Š. P. nájemcem firma E.-K. se sídlem v Š. u N. J. a hodnota odcizeného vozidla činila cca 600.000,- Kč, čímž získal prospěch ve výši 234.000,- Kč,
2) obžalovaný Z. Č.
dne 9. 10. 1997 přihlásil na DI v O. na svou matku, L. Č., osobní motorové vozidlo zn. VW Golf červené barvy, a toto vozidlo pak dne 9. 10. 1997 v O. prodal za částku 270.000,- Kč, když z této částky si 10.000,- Kč jako provizi ponechal autobazar P., přestože bylo následnou metalografickou expertizou zjištěno, že uvedené vozidlo je složeno z částí totálně havarovaného vozidla zn. VW Golf stejných výrobních čísel červené barvy, převedené na jmenovanou L. Č. původním majitelem, firmou O. T. s. r. o., která uvedený vrak odprodala za částku 50.000,- Kč a z vozidla zn. VW Golf, odcizeného dne 14. 6. 1997 v T. majiteli M. J. W., čímž získal prospěch ve výši 210.000,- Kč,
3) obžalovaný Z. Č.
dne 10. 4. 1998 přihlásil na DI v O. na jméno své matky, L. Č., osobní motorové vozidlo zn. BMW 320i černé metalízy, a které pak dne 10. 4. 1998 prodal na základě kupní smlouvy sepsané mezi kupujícím I. L., a. s., N. M. n. M., a zprostředkovatelem prodeje – autobazarem D. J., S. N., O.– Z., pověřeným majitelkou vozidla, za částku 284.000,- Kč, z čehož bylo prodávajícímu vyplaceno 280.000,- Kč, kdy následnou metalografickou expertizou bylo zjištěno, že se toto vozidlo skládá z částí vraku havarovaného vozidla dovezeného z Německa a zakoupeného L. Č. dne 4. 3. 1998 za částku 21.000,- Kč, zčásti pak z vozidla zn. BMW 320i, černé metalízy, odcizeného v době od 18:00 hodin do 19:30 hodin dne 3. 1. 1998 v B. K. B., kdy odcizením vozidla byla poškozenému způsobena škoda ve výši cca 500.000,- Kč, čímž získal prospěch ve výši 259.000,- Kč,
4) obžalovaný Z. Č.
dne 14. 5. 1998 přihlásil na svou osobu na DI v O. osobní motorové vozidlo zn. BMW 525 TD 2.5, které pak dne 1. 10. 1998 prodal J. Č., za částku 360.000,- Kč, kdy následnou metalografickou expertizou bylo zjištěno, že uvedené vozidlo je složeno dílem z havarovaného vozidla stejných výrobních čísel, dovezeného z Německa, které obviněný Č. zakoupil dne 9. 4. 1998 za částku 12.000,- Kč, dílem pak z vozidla zn. BMW 525 TDS, černé metalízy, odcizeného v době od 18:00 hodin dne 30. 3. 1998 do 9:00 hodin dne 31. 3. 1998 v Č. B. , ke škodě B. D., čímž získal prospěch ve výši 339.000,- Kč
5) obžalovaný Z. Č. a obžalovaný P. M. společně
dne 3. 11. 1998 přihlásili na jméno B. H. na DI v O. osobní motorové vozidlo zn. Škoda Felicia, když současně došlo ke změně barvy na zelenou metalízu a dne 5. 11. 1998 pak dále požádali o vydání duplikátu TP za ztracený, a následně pak dne 11. 11. 1998 toto vozidlo prodali J. S. za částku 200.000,- Kč, když následnou metalografickou expertizou bylo zjištěno, že uvedené vozidlo majitele J. S., je složeno dílem z havarovaného vozidlo Škoda Felicia stejných výrobních čísel, barvy tmavě modré metalízy zakoupeného v měsíci říjnu 1998 za částku 40.000,- Kč, dílem z vozidla Škoda Felicia, zelené metalízy, majitele Š., s. r. o., P., odcizeného v období od 19:30 dne 15. 9. 1998 do 05:30 hodin dne 16. 9. 1998, v O. – V., čímž získali prospěch ve výši cca 168.000,- Kč,
6) obžalovaný Z. Č. a obžalovaný P. M. společně
dne 7. 4. 1999 přihlásili na L. Č. na DI v O. osobní motorové vozidlo zn. VW Passat Combi 1.9 TDi tmavě zelené metalízy, a toto následně prodali za částku 580.000,- Kč dne 19. 5. 1999 L. C., kdy po přihlášení na DI v Op. byla tomuto vozidlu přidělena nová SPZ, kdy následnou metalografickou expertizou bylo zjištěno, že toto vozidlo je složeno dílem ze silně havarovaného vozidla VW Passat combi synchro 1.9 TDi, zelené tmavé metalízy, stejného výrobního čísla, dovezeného ze zahraničí v měsíci únoru 1999 za částku 70.760,- Kč, dílem z vozidla VW Passat Variant 1.9 TDi, tmavě zelené metalízy, majitele S. K. A., odcizeného v době od 20:00 hodin dne 10. 12. 1998 do 07:30 hodin dne 11. 12. 1998 v Ol., čímž získali prospěch ve výši 509.248,- Kč,
7) obžalovaný P. M.
dne 10. 11. 1997 přihlásil na svou osobu na DI v O. osobní motorové vozidlo zn. VW Passat Variant, bílé barvy, kterému byla přidělena SPZ a na základě žádosti ze dne 24. 2. 1998 vystaven duplikát TP z důvodu poškození, když toto vozidlo následně téhož dne 24. 2. 1998 prodal prostřednictvím autobazaru J., B. nynějšímu majiteli – I. L., a. s., N. M. n. M., za částku 231.000,- Kč, z čehož jemu byla vyplacena částka ve výši 227.000,- Kč, ač metalografickou expertizou bylo zjištěno, že uvedené vozidlo je složeno z totálně havarovaného vozidla stejné výrobní značky, tmavé modrozelené barvy, zakoupené od A. H.,zřejmě dne 30. 10. 1997 za částku cca 15.000,- Kč, a z vozidla stejné výrobní značky, odcizeného v době od 17:00 hodin do 18:10 hodin dne 17. 6. 1997 v H. – P., parkoviště N. T., ke škodě majitelce – N. C., čímž získal prospěch ve výši 212.000,- Kč,
8) obžalovaný P. M.
dne 29. 4. 1998 přihlásil na DI v O. na svou matku, A. M., osobní motorové vozidlo zn. Škoda Felicia LXi, tmavě červené metalízy, když současně požádal o vystavení duplikátu TP za poškozený a výměnu SPZ a toto vozidlo pak následně prodal dne 5. 5. 1998 prostřednictvím autobazaru D. J. O. – Z., za částku 174.000,- Kč, kdy on sám obdržel částku 174.000,- Kč, J. S., přestože bylo zjištěno metalografickou expertizou, je toto vozidlo složeno z vraku havarovaného vozidla zn. Škoda Felicia LXi, tmavě červené metalízy, který zakoupil od bývalého majitele – P. M. zřejmě v dubnu 1998 za částku 40.000,- Kč, a z vozidla zn. Škoda Felicie GLXi, červené metalízy, odcizeného v době od 18:40 hodin do 19:00 hodin dne 20. 4. 1998 v O., ke škodě společnosti Š. P., a. s., čímž získal prospěch ve výši 130.000,- Kč,
9) obžalovaný P. M.
dne 30. 9. 1998 přihlásil na DI v O. prostřednictvím své známé, P. K., osobní motorové vozidlo zn. Škoda Felicia GLXi, typ 781.136 M, tmavě zelené metalízy, kdy uvedenému vozidlu byla přidělena SPZ a vydán nový TP, kde jsou uvedena totožná výrobní čísla a barva změněna na tmavě červenou metalízu a toto vozidlo následně prodal dne 15. 10. 1998 firmě U., v. o. s., za částku 195.000,- Kč, kdy následnou expertizou bylo zjištěno, že uvedené vozidlo bylo přestavěno ze zcela havarovaného vozidla stejných výrobních značek, zakoupeného v průběhu měsíce září 1998 v P. za částku cca 35.000,- Kč a vozidla Škoda Felicie GLXi, tmavě červené metalízy, odcizeného v období od 21.00 hodin dne 24. 9. 1998 do 11:15 hodin dne 25. 9. 1998 v O. – P. ke škodě společnosti Š., s. r. o., čímž získal prospěch ve výši 160.000,- Kč,
10) obžalovaný P. M.
dne 10. 9. 1998 přihlásil na DI v O. na jméno L. Č. osobní motorové vozidlo zn. Škoda Felicia combi,, tmavě modré barvy, když současně jejím jménem požádal o změnu barvy ze základní zelené a vydání duplikátu TP za poškozený a toto vozidlo pak prodal dne 15. 10. 1998 obžalovaný P. M. prostřednictvím autobazaru D. J. , leasingové společnosti I. L., a. s., N. M. n. M., za částku 179.000,- Kč a následnou metalografickou expertizou pak bylo zjištěno, že toto vozidlo je složeno dílem ze silně havarovaného vozidla Škoda Felicie combi zelené barvy, zakoupené dne 3. 9. 1998 za částku 75.000,- Kč od A., Č. R., dílem z vozidla Škoda Felicie combi, barvy tmavě modré, majitele společnosti Š., s. r. o., P., odcizeného v době od 14.30 hodin do 20.00 hodin dne 4. 9. 1998, v O.-H., čímž získal prospěch ve výši 104.000,- Kč,
11) obžalovaný P. M.
dne 16. 9. 1998 přihlásil na DI v O. na svou matku, A. M., osobní motorové vozidlo zn. Škoda Felicia combi LXi, původní bílé barvy, když současně požádal o vydání duplikátu TP za poškozený, změnu barvy na zelenou metalízu a tomuto vozidlu byla přidělena SPZ, posléze toto vozidlo dle kupní smlouvy prodal prostřednictvím autobazaru D. J. O.-Z. dne 9. 9. 1998 M. S. za částku 185.000,- Kč, kdy on sám obdržel částku 182.000,- Kč, přestože, jak bylo zjištěno metalografickou expertizou,je toto vozidlo složeno z vraku havarovaného vozidla Škoda Felicie combi LXi, bílé barvy, které zakoupil dne 25. 8. 1998 od A., Č. R., za částku 85.000,- Kč, a vozidla zn. Škoda Felicia combi, zelené metalízy, odcizeného v době od 19.30 hodin dne 29. 7. 1998 do 05.45 hodin dne 31. 7. 1998 v O.-Z. ke škodě M. G., čímž získal prospěch ve výši 97.000,- Kč,
12) obžalovaný P. M.
dne 12. 10. 1998 přihlásil na DI v O. na svou sestru H. S., osobní motorové vozidlo zn. Škoda Felicie combi 1.3, tmavě zelené barvy, když současně požádal o změnu barvy na modrou a tomuto vozidlu byla přidělena SPZ, kdy toto vozidlo dle kupní smlouvy prodal prostřednictvím Autobazaru D. J. O. –Z. dne 20. 11. 1998 G. C. I. L., a. s., N. M. n. M., za částku 192.000,- Kč, z čehož obdržel částku 189.000,- Kč, přestože, jak bylo zjištěno metalografickou expertizou, je toto vozidlo složeno z vraku havarovaného vozidla Škoda Felicie combi 1.3, stejných výrobních čísel karoserie i motoru, tmavě zelené barvy,zakoupené od původního majitele – A. S. s. a. s., P. dne 4. 10. 1998 za 42.600,- Kč, a vozidla zn. Škoda Felicia combi, modré barvy, odcizeného v době od 18.00 hodin dne 26.10.1998 do 7.30 hodin dne 27. 10. 1998 v O.-Z., ke škodě společnosti Š. P., a. s., čímž získal prospěch ve výši 146.400,- Kč,
13) obžalovaný P. M.
dne 23. 11. 1998 přihlásil na DI v O. na manžela své sestry, P. S., osobní motorové vozidlo zn. Škoda Felicia GLXi, šedé pastelové metalízy (stříbrné), a toto vozidlo následně prodal dne 1. 12. 1998 za částku 185.000,- Kč A. D., přestože jak bylo zjištěno metalografickou expertizou, je toto vozidlo složeno z havarovaného vozidla Škoda Felicia GLXi šedé pastelové metalízy, stejných výrobních čísel karoserie i motoru, které zakoupil za částku cca 46.000,- Kč dne 10. 11. 1998 od L. B. a vozidla zn. Škoda Felicia GLXi šedé pastelové metalízy, odcizeného v době od 16.00 hodin dne 9. 11. 1998 do 5.30 hodin dne 10. 11. 1998 v O. ke škodě společnosti Š., P., s. r. o., čímž získal prospěch ve výši cca 139.000,- Kč,
14) obžalovaný P. M.
dne 22. 12. 1998 přihlásil na DI v O. na svého otce, C. M., osobní motorové vozidlo zn. Škoda Felicia 1.9 D, tmavě modré barvy, současně požádal o výměnu SPZ za poškozené, změnu barvy na zelenou metalízu a dne 5. 5. 1999 rovněž o vystavení duplikátu TP, a vozidlu byla přidělena SPZ a vydán duplikát TP, kdy toto vozidlo prodal dne 17. 5. 1999 prostřednictvím autobazaru D. J., O. –Z.. za částku 186.000,- Kč, z čehož jemu byla vyplacena částka 185.000,- Kč, D. H., přestože, jak bylo zjištěno metalografickou expertizou, je toto vozidlo složeno z vraku havarovaného vozidla Škoda Felicie stejných výrobních čísel karoserie i motoru, tmavě modré barvy, zakoupeného dne 24. 11. 1998 v A., Č. R., v P., za částku 30.000,- Kč, a vozidla zn. Škoda Felicia 1.9 D, tmavě zelené metalízy, odcizeného v době od 01.30 do 05.00 hodin dne 11. 11. 1998 v O.-V. ke škodě J. S., čímž získal prospěch ve výši 155.000,- Kč,
15) obžalovaný P. M.
dne 5. 1. 1999 přihlásil na DI v O. na svou sestru H. S. osobní motorové vozidlo zn. Škoda Felicia 1.6 GLX, tmavě modré barvy, současně požádal o změnu barvy na červenou metalízu, výměnu SPZ za poškozené a vydání duplikátu TP za ztracený a vozidlu byla přidělena SPZ a vydán nový TP, kdy toto vozidlo dle kupní smlouvy prodal prostřednictvím Autobazaru D. J. O.-Z., dne 14. 1. 1999 za 186.000,- Kč, z čehož mu byla vyplacena částka 184.000,- Kč, V. L., přestože, jak bylo zjištěno metalografickou expertizou, je toto vozidlo složeno z vraku havarovaného vozidla Škoda Felicie 1.6 GLX stejných výrobních čísel karoserie i motoru, tmavě modré barvy, který zakoupil prostřednictvím A., Č. R., od M. A., dne 17. 12. 1998 za 73.000,- Kč a vozidla zn. Škoda Felicia 1.6 GLX tmavě červené metalízy, odcizené v době od 18.30 hodin do 20.00 hodin dne 3. 1. 1999 v H. ke škodě společnosti Š., P., a. s., čímž získal prospěch ve výši 111.000,- Kč,
16) obžalovaný P. M.
dne 6. 1. 1999 přihlásil na DI v O. na jméno B. H. osobní motorové vozidlo zn. Škoda Felicia combi, barvy tmavě červené metalízy, současně jejím jménem požádal o změnu barvy, výměnu SPZ za poškozené a vystavení duplikátu TP za poškozený, a toto vozidlo pak následně dne 15. 1. 1999 prodal prostřednictvím autobazaru D. J. Ing. M. H.i, za částku 195.000,- Kč, ze které bylo autobazarem vyplaceno 193.000,- Kč, a následnou metalografickou expertizou bylo zjištěno, že toto vozidlo je složeno dílem ze silně havarovaného vozidla zn. Škoda Felicie combi, totožných čísle motoru i karoserie, zakoupeného od původního majitele D. G. za cenu cca 80.000,- Kč, dílem z vozidla Škoda Felicia combi, barvy červené tmavé metalízy, majitele MUDr. J. M., odcizeného v době od 17.30 hodin do 20.10 hodin dne 16. 12. 1998, v místě trvalého bydliště majitelky, čímž získal prospěch ve výši cca 113.000,- Kč,
17) obžalovaný P. M.
dne 18. 1. 1999 přihlásil na DI v O. na svou matku A. M. osobní motorové vozidlo zn. Škoda Felicia LXi, tmavě modré metalízy, současně požádal o vystavení druhopisu TP za poškozený, a toto vozidlo pak následně prodal prostřednictvím autobazaru D. J. O. –Z., dne 21. 1. 1999 J. G. za částku 164.000,- Kč, kdy jemu byla předána částka 162.500,- Kč, přestože, jak bylo zjištěno metalografickou expertizou, je toto vozidlo složeno z havarovaného vozidla zn. Škoda Felicia LXI, stejných výrobních čísel karoserie i motoru, tmavě modré metalízy, zakoupeného dne 8. 12. 1998 za částku 50.000,- Kč od A., P. R., a z vozidla zn. Škoda Felicia LXi tmavě modré barvy, odcizeného v době od 00:15 hodin do 08.00 hodin dne 15. 12. 1998 v O.-Z. ke škodě I. V., čímž získal prospěch ve výši 112.500,- Kč,
18) obžalovaný P. M.
dne 27. 1. 1999 přihlásil na DI v O. prostřednictvím P. K., osobní motorové vozidlo zn. Škoda Felicie 1.3 GLXi, bílé barvy, kdy uvedenému vozidlu byla přidělena SPZ a opět vystaven nový TP se změnou barvy na červená-světlá, a toto vozidlo následně prodal prostřednictvím autobazaru D. J., S. N., O.-Z., dne 30. 1. 1999 manželům Š. a T. L. za částku 189.000,- Kč, z čehož byla autobazarem následně vyplacena částka 187.000,- Kč, kdy následnou expertizou bylo zjištěno, že uvedené vozidlo bylo přestavěno z havarovaného vozidla stejných výrobních čísel i SPZ, zakoupeného v P. dne 20. 1. 1999 za částku 90.000,- Kč a vozidla Škoda Felicia GLXi světlé červené barvy, odcizeného v době od 16:45 hodin do 19.15 hodin dne 27. 12. 1998 z parkoviště hotelu A. v O.-Z., ke škodě R. F., kdy tímto získal prospěch ve výši 97.000,- Kč,
19) obžalovaný P. M.
dne 20. 1. 1999 přihlásil na svou osobu na DI v O. osobní motorové vozidlo zn. Škoda Felicia combi GLXi, když dne 22. 1. 1999 požádal rovněž o vystavení duplikátu TP na ztracený a přihlášení tažného zařízení a toto vozidlo dne 21. 1. 1999 prodal za částku 198.000,- Kč prostřednictvím autobazaru D. J., O.-Z., kdy jemu byla vyplacena částka 196.000,- Kč, nynějšímu uživateli Ing. J. Š., ač bylo metalografickou expertizou zjištěno, že toto vozidlo je složeno z vraku havarovaného vozidla stejné výrobní značky, SPZ i výrobních čísel, tmavě zelené metalízy, zakoupeného koncem roku 1998 za částku cca 90.000,- Kč od D. L., a vozidlo této výrobní značky i barvy, odcizeného v době od 15.00 hodin dne 12. 1. 1999 do 08.00 hodin dne 13. 1. 1999 v Op., ke škodě majitele vozidla – M. L., a. s., čímž získal prospěch ve výši cca 106.000,- Kč.“
Obviněný Z. Č. byl uznán vinným též trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. b) tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění Okresního soudu v Ostravě dopustil tím, že „v přesně nezjištěné době od počátku roku 1993 do dne 17. 5. 1999 jako příslušník Policie ČR sdělil M. Š. telefonní číslo na evidenci motorových vozidel Dopravního inspektorátu Policie ČR v O. a nejméně v jednom případě sdělil jmenovanému též tajné heslo potřebné k lustraci v této evidenci, ačkoli věděl, že se jedná o osobu zabývající se krádežemi osobních motorových vozidel“ [bod 20) výroku citovaného rozsudku].
Za tato jednání byl obviněný Z. Č. odsouzen podle §251 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Obviněný P. M. byl podle §251 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození L. C., J. S., Ing. V. R., L. K., I. Z., MUDr. J. M., Ing. M. H., M. G., P. F., D. H., V. L., M. B., A. Ď., J. Š., M. O., M. Ho. a Ing. J. Š. odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obvinění Z. Č. a P. M. a poškozený V. L., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě. Usnesením ze dne 20. 7. 2004, sp. zn. 3 To 155/2004, z podnětu odvolání obviněných Z. Č. a P. M. podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o náhradě škody učiněném podle §229 odst. 1 tr. ř., jinak ponechal tento rozsudek nezměněný. Podle §256 tr. ř. odvolání poškozeného V. L. zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě podali obvinění Z. Č. a P. M. prostřednictvím svých obhájců dovolání, v nichž oba uplatnili dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a obviněný Z. Č. navíc i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř.
Obviněný Z. Č. v odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítl, že trestní stíhání proti němu bylo vedeno pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin podílnictví podle §251a odst. 1, 2 tr. zák., kterého se měl dopustit v šesti útocích tím, že od září 1997 do dubna 1999 sám, resp. se spoluobviněným P. M. přihlašoval na DI v O. osobní motorová vozidla, kterým byla přidělena nová SPZ, ačkoliv následně bylo metalografickou expertizou zjištěno, že vozidla se skládají z části dovezených automobilů a z části odcizených automobilů. V bodě 20 obžaloby se pak měl dopustit trestného činu zneužití pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. b) tr. zák. tím, že od roku 1993 do přesně nezjištěné doby opakovaně sdělil blíže nezjištěným osobám telefonní číslo na evidenci motorových vozidel DI O. potřebné k lustraci, ač věděl, že se jedná o osoby zabývající se krádežemi osobních motorových vozidel.
Ačkoliv tuto trestnou činnost od počátku popírá, byla na něho dne 1. 2. 2001 v rozsahu sděleného obvinění a za použití stejné právní kvalifikace podána obžaloba. V této souvislosti namítl, že novelou trestního zákona platnou od 1. 7. 2002 bylo zrušeno ustanovení trestného činu podílnictví podle §251a tr. zák., jehož znakem, na rozdíl od trestného činu podílnictví podle §251 tr. zák., byla pouze okolnost, že umožnil jinému zastřít původ věci získané trestnou činností a získal takovým činem značný prospěch. Zdůraznil, že v průběhu hlavního líčení nedošlo ke změně právní kvalifikace a až u posledního jednání dne 4. 6. 2003 byl upozorněn na to, že trestný čin podílnictví podle §251a tr. zák. byl zrušen. Teprve v závěrečné řeči, tedy po ukončení dokazování, státní zástupce navrhl změnu právní kvalifikace na trestný čin podílnictví podle §251 tr. zák., a v návaznosti na to jej (dovolatele) okresní soud uznal vinným podle §251 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zák. a odsoudil ho k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. K tomu dovolatel dodal, že tento procesně vadný postup orgánů činných v trestním řízení zpochybnil ve svém odvolání, kterému však krajský soud nevyhověl a zamítl je.
Podstatou dovolacích (i odvolacích) námitek dovolatele je tedy skutečnost, že po celou dobu trestního řízení nebyl upozorněn na změnu právní kvalifikace ve smyslu ustanovení §160 odst. 1, 2, 6 tr. ř., §176 odst. 2 tr. ř., §186 písm. d) tr. ř., §190 odst. 2 tr. ř. a §225 odst. 2 tr. ř., v důsledku čehož bylo podle jeho slov omezeno jeho právo na obhajobu. K tomu dodal, že pouhé konstatování předsedy senátu, že obžalovaný se upozorňuje na skutečnost, že trestný čin podílnictví podle §251a tr. zák. byl zrušen, není upozorněním ve smyslu §190 odst. 2 tr. zák., neboť neobsahuje poučení o možném jiném právním posouzení skutku.
V souvislosti s tím dovolatel uvedl, že byl-li posuzovaný trestný čin obžalobou, případně usnesením o zahájení trestního stíhání, skutkově vymezen tak, že umožnil zastřít původ věci, jedná se o zcela jiný skutek, než o trestný čin podílnictví dle platné právní úpravy, u kterého se předpokládá prokázání vědomosti, že pachatel v době převzetí věci věděl, že byla získána trestným činem spáchaným jinou osobou. Popis skutku musí obsahovat všechny zákonné znaky trestného činu, tedy i subjektivní stránku. V bodech 1) – 6) rozsudku soudu prvního stupně, který je obsahově shodný s obžalobou, se však pouze konstatuje, že přihlásil vozidlo složené z části odcizeného vozidla, aniž by ve skutkové větě bylo vyjádřeno, od koho vozidlo převzal, za jakých okolností a zejména pak, zda mu bylo známo, že se jedná o kradený automobil. Tento popis skutku rozhodně neodpovídá trestnému činu podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zák.
Dovolatel rovněž („pokud jde o vyhodnocení důkazů“) namítl nepoužitelnost „jediné usvědčující výpovědi svědka Š.“, který u hlavního líčení odepřel výpověď, zatímco dne 7. 10. 1999 pouze částečně odmítl vypovídat podle §100 tr. ř., a to když měl objasnit svůj podíl na trestného činnosti, ale jinak k věci vypovídal. V této souvislosti dovolatel uvedl, že je nemyslitelné, aby svědek, který má obecnou zákonnou povinnost vypovídat ve smyslu §97 tr. ř., si tuto povinnost vykládal podle svých představ. Zdůraznil, že svědek má podle zákona dvě možnosti, a to buď odepřít výpověď, pokud jsou dány důvody podle §100 tr. ř., anebo ve věci vypovídat o všech okolnostech, které jsou mu známy. Výpověď svědka Š ze dne 7. 10. 1999 je tedy nutné podle jeho slov považovat za procesně nepoužitelnou a nelze k ní přihlížet.
K výše uvedenému dovolatel dodal, že odvolací soud se s jeho procesními námitkami nijak nevypořádal, když se omezil na konstatování, že okresní soud svou povinnost ve smyslu §152 odst. 2 tr. ř. splnil, když dovolatele na možnost odlišného právního posouzení skutku dodatečně upozornil. V této souvislosti dovolatel opětovně zdůraznil, že okresní soud ho upozornil pouze na to, že došlo ke zrušení trestného činu podílnictví podle §251a tr. zák., aniž by ho upozornil na to, pro jaký trestný čin je stíhán, přičemž takové upozornění neodpovídá citovanému ustanovení a nelze je považovat za zákonné. V návaznosti na výše uvedené dovolatel vyjádřil přesvědčení, že Okresní soud v Ostravě jej po zrušení §251a tr. zák. měl zprostit obžaloby podle §226 písm. e) tr. ř., případně postupovat v souladu s ustanovením §190 tr. ř., tak aby bylo zachováno jeho právo na obhajobu. Nakonec namítl, že skutek, tak jak je vymezen v obžalobě, nelze posoudit jako trestný čin podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zák., neboť popis skutku nenaplňuje základní znaky této skutkové podstaty.
V závěru svého dovolání proto obviněný Z. Č. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 7. 2004, sp. zn. 3 To 155/2004 a vrátil tomuto soudu věc k novému projednání a rozhodnutí s uvedením závazného právního názoru týkajícího se zejména odstranění procesních vad, tak aby byla zajištěna jeho práva na obhajobu a spravedlivý proces.
Obviněný P. M. v odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku především uvedl, že je nucen opětovně použít argumentaci, kterou již uplatňoval ve svém odvolání, k níž však odvolací soud nepřihlédl a věc dle jeho názoru nesprávně právně vyhodnotil. Zrekapituloval, že společně se Z. Č. byl obžalován pro skutky uvedené pod body ad. 5, 6 obžaloby a samostatně pro skutky uvedené pod body ad. 7 – 19 obžaloby pro trestný čin podílnictví /u skutku ad. 8 pro trestný čin podílnictví podle §251a odst. 1 tr. zák., u skutku ad. 6, 7 pro trestný čin podílnictví podle §251a odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a u skutků ad. 6, 9 – 19 pro trestný čin podílnictví podle §251a odst. 1, 3 písm. b) tr. zák./, které měly spočívat v tom, že přihlášením osobních motorových vozidel na DI v O., z části po havárii a z části odcizených, měl jinému umožnit zastřít původ věci získané trestnou činností a získat takovým činem značný prospěch (u skutku ad. 6, 7 obžaloby) a prospěch velkého rozsahu (u skutků ad. 5, 9 - 19 obžaloby). K tomu poznamenal, že novelou trestního zákona č. 134/2002 Sb., byl po podání obžaloby trestný čin podílnictví podle §251a tr. zák. zrušen. Stejně jako obviněný Z. Č. pak namítl, že nebyl soudem prvního stupně upozorněn na případnou změnu právní kvalifikace skutku, pro který byl souzen, ani na to, že se může k případné změně právní kvalifikace vyjádřit a navrhnout další důkazy. Postupem soudu prvního stupně byl podle jeho slov porušen zákon, když v rozporu s ustanovením §220 odst. 1 tr. ř. rozhodoval o jiném skutku, než který byl uveden v žalobním návrhu. Dokazování tak bylo vedeno v průběhu celého trestního řízení pro jiný trestný čin. V návaznosti na to obviněný P. M. uvedl, že skutková podstata trestného činu podílnictví podle §251a tr. zák. je odlišná od skutkové podstaty trestného činu podílnictví podle §251 tr. zák. K naplnění subjektivní stránky trestného činu podílnictví podle §251 tr. zák. je třeba, aby pachatel znal všechny skutkové okolnosti rozhodné pro závěr, že čin spáchaný jinou osobou, kterým věc byla získána je trestným činem, a to již v době, kdy věc na sebe či jiného převádí. V rámci dokazování v přípravném řízení a u hlavního líčení však nebylo podle jeho názoru prokázáno, že by převedl nebo užíval věc získanou trestným činem spáchaným jinou osobou, nebo to, co za takovou věc bylo opatřeno. To, že by měl mít vědomost o tom, že převáděné věci pocházejí z trestné činnosti nevyplývá ani ze samotných výroků rozsudku soudu prvního stupně. Pokud se nepodařilo ztotožnit pachatele, který věc odcizil, nelze vyloučit, že vozidla mohla být odcizena i osobou trestně neodpovědnou, a za této situace není možné učinit jednoznačný právní závěr, že předmětná vozidla byla získána trestným činem spáchaným jinou osobou. Dále obviněný P. M. zdůraznil, že neexistuje jediný přímý ani nepřímý důkaz, který by nasvědčoval tomu, že by v době, kdy byla vozidla přihlašována na příslušný dopravní inspektorát, věděl, že se jedná o odcizená vozidla či vozidla získaná jinou trestnou činností. Soudy obou stupňů podle jeho slov staví jeho vinu především na výpovědi svědka M. Š., aniž by se blíže zabývaly její věrohodností.
V závěru dovolání proto („s ohledem na procesní vady a nesprávné právní závěry soudů obou stupňů“) obviněný P. M. navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 7. 2004, sp. zn. 3 To 155/2004, a rozhodnutí Okresního soudu v Ostravě ze dne 26. 6. 2003, sp. zn. 70 T 20/2001, zrušil a sám rozhodl tak, že jej zprostí obžaloby, popřípadě věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněných Z. Č. a P. M. se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). V prvé řadě poznamenala, že obsah dovolacích námitek obou obviněných je shodný s námitkami odvolacími, s nimiž se soud druhého stupně pečlivě vypořádal. Dále stručně připomněla podstatu jednání obou obviněných, přičemž zmínila skutkovou podstatu trestného činu podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák. Podle jejího názoru se lze ztotožnit s právním závěrem soudů obou stupňů, že z okolností uvedených ve skutkové větě výroku o vině doplněné v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vyplývá úmyslné zavinění obviněných ve vztahu ke skutečnosti, že vozidla byla odcizená. K pochybení nedošlo ani ve zjištění, že oba obvinění získali značný prospěch, čemuž odpovídá posouzení podle odstavce 2 §251 tr. zák. Státní zástupkyně proto dovodila, že relevantní námitky vztahující se k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou zjevně neopodstatněné. Ve vztahu k dalším uplatněným námitkám - procesním - založeným na zpochybnění vypovídací hodnoty provedených důkazů (zejména výpovědi svědka M. Š.) konstatovala, že jimi není citovaný použitý dovolací důvod věcně naplněn. Dodala, že z rozhodnutí soudů obou stupňů je zřejmé, že soudy po zhodnocení provedených důkazů vycházely z konkrétních skutkových zjištění, která v těchto rozhodnutích vyložily a odůvodnily a o která opřely právní posouzení skutku jako trestného činu podílnictví podle §251 odst. 1, písm. a), odst. 2 tr. zák. a u obviněného Z. Č. dalšího skutku jako trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. b) tr. zák., přičemž nelze dospět k závěru, že mezi takto učiněnými skutkovými zjištěními a jejich následným hodnocením by existoval extrémní nesoulad. Z těchto důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných P. M. a Z. Č. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a takto rozhodl podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnou osobou, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání jsou z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustná, neboť napadají pravomocná rozhodnutí soudu ve věci samé, když soud rozhodl ve druhém stupni, přičemž směřují proti usnesení, které lze podřadit pod ustanovení §265a odst. 2 písm. h) tr. ř.
Obvinění Z. Č. a P. M. jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká. Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod (resp. konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno) lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán tehdy, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Nepřípustnost trestního stíhání je upravena v §11 odst. 1 tr. ř., podle něhož trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, jestliže existuje některý z důvodů taxativně uvedených v tomto ustanovení trestního řádu. Zastavení trestního stíhání se týká vždy skutku a ne jeho možného právního posouzení podle ustanovení zvláštní části trestního zákona (srov. č. 64/1965 Sb. rozh. tr.). Jestliže je dán z některých důvodů nepřípustnosti trestního stíhání již před zahájením trestního stíhání, policejní orgán nebo státní zástupce věc usnesením odloží podle §159a odst. 2 tr. ř. Pokud nastane konkrétní důvod nepřípustnosti trestního stíhání po zahájení trestního stíhání, postupuje orgán činný v trestním řízení podle §172 odst. 1 písm. d) tr. ř. a trestní stíhání zastaví. Z důvodu nepřípustnosti trestního stíhání je možno zastavit trestní stíhání při předběžném projednání obžaloby podle §188 odst. 1 písm. c) tr. ř., v hlavním líčení podle §223 odst. 1 tr. ř., mimo hlavní líčení v neveřejném zasedání podle §231 tr. ř. a v odvolacím řízení podle §257 odst. 1 písm. c) tr. ř. ve veřejném i v neveřejném zasedání. Výše uvedený dovolací důvod tedy spočívá v tom, že příslušný orgán v trestním řízení nerozhodl o zastavení trestního stíhání a došlo k jinému rozhodnutí, zejména k odsuzujícímu rozsudku. Lze jej ovšem uplatnit pouze za situace, kdy je dán některý z obligatorních důvodů uvedených v ustanovení §11 odst. 1 tr. ř. Jiné namítané vady, byť se týkají průběhu trestního stíhání, tento důvod dovolání nezakládají (k této problematice srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2004, sp. zn. 11 Tdo 514/2004).
V návaznosti na popsané vymezení dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je na místě konstatovat, že námitky jež uplatnil ve svém dovolání obviněný Z. Č., pod tento dovolací důvod podřadit nelze.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Pokud dovolatelé soudům vytýkají nesprávné hodnocení provedených důkazů (včetně otázky jejich procesní použitelnosti), potažmo nesprávná skutková zjištění, pak je třeba vzhledem k výše uvedeným skutečnostem konstatovat, že takové námitky, stejně jako další námitky procesní povahy (týkající se absence upozornění na změnu právní kvalifikace či nedostatku totožnosti skutku) uvedený dovolací důvod nenaplňují.
Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je třeba za právně relevantní považovat argumentaci dovolatelů, podle níž není možné jejich jednání kvalifikovat jako trestný čin podílnictví podle §251 tr. zák. z důvodu absence subjektivní stránky tohoto trestného činu a proto (viz argumentace obviněného P. M.), že zjištěné skutečnosti neumožňují právní závěr, že předmětná vozidla byla získána trestným činem spáchaným jinou osobou.
Trestného činu podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo ukryje, na sebe nebo jiného převede anebo užívá věc, která byla získána trestným činem spáchaným jinou osobou, a tímto činem získá značný prospěch.
Předmětem útoku je cizí věc získaná trestným činem jiné osoby než podílníka, přičemž je nerozhodné, jakým trestným činem byla skutečně získána. Předmětem podílnictví může být i to, co bylo za věc získanou trestným činem spáchaným jinou osobou opatřeno. Po subjektivní stránce se vyžaduje úmysl, přičemž postačí i úmysl eventuální (srov. §4 tr. zák.). K naplnění tohoto znaku skutkové podstaty trestného činu podílnictví podle citovaného zákonného ustanovení je tedy třeba, aby pachatel znal všechny skutkové okolnosti rozhodné pro závěr, že čin spáchaný jinou osobou, kterým byla předmětná věc získána, je trestným činem. Značným prospěchem se rozumí se zřetelem k ustanovení §89 odst. 11 tr. zák. částka nejméně 500.000,- Kč.
V posuzovaném případě nalézací soud zjistil a ve výroku svého rozsudku pod body 1) – 19) vyjádřil jednání, jehož se oba obvinění dopustili (viz shora).
V odůvodnění svého rozhodnutí pak nalézací soud označil za nevěrohodnou obhajobu obou obviněných, že při nakládání s jednotlivými motorovými vozidly nepojali jakékoliv podezření, že mohlo dojít, případně dochází k trestné činnosti. Zdůraznil přitom výpovědi obviněných, v nichž popisovali např. způsob opravy těchto vozidel, kdy měla být předána neznámým osobám, opravy byly prováděny v některých případech na údajně neznámém místě, přičemž obvinění ani nepožadovali doklady o provedených opravách. Takové jednání soud prvního stupně vyhodnotil jako zcela nestandardní, účelové a směřující k zakrytí účasti dalších osob na posuzované trestné činnosti. Tento závěr učinil i se zřetelem k tomu, že obvinění byli v inkriminovaném období policisty v činné službě.
Odvolací soud pak ve svém rozhodnutí mimo jiné shledal a výslovně konstatoval, že v posuzovaném případě byla jednotlivá vozidla získána trestným činem krádeže. Dále dovodil vědomost dovolatelů o původu jednotlivých vozidel, vědomost o tom, že vozidla mohla pocházet z trestné činnosti, s tím, že pro ten případ s tím byli (dovolatelé) srozuměni. Dostatečně konkrétně a přesvědčivě přitom vyložil, na základě jakých skutečností tento závěr o zavinění ve formě nepřímého (eventuálního) úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák. učinil.
Z výroku rozsudku nalézacího soudu v kontextu odůvodnění obou rozhodnutí, jež je třeba považovat z hlediska posouzení věci za jediný celek, tedy dostatečně zřetelně vyplývá, jaké skutkové závěry po zhodnocení provedených důkazů soudy vykonaly. Těmto skutkovým závěrům odpovídá se zřetelem k výše rozvedeným teoretickým východiskům v případě obou dovolatelů použitá právní kvalifikace. Soudům obou stupňů nelze vytýkat, jestliže dospěly k závěru, že oba dovolatelé naplnili znaky skutkové podstaty trestného činu podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zák. Mezi zjištěným skutkovým stavem věci a použitou právní kvalifikací není extrémní nesoulad.
K tomu je třeba zdůraznit, že pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).
Právně relevantní argumentaci podaného dovolání tedy nelze přiznat opodstatnění.
Nejvyšší soud však nad rámec rozvedených skutečností považuje za vhodné zmínit ještě skutečnosti následující. V prvé řadě je třeba konstatovat, že v posuzované věci nedošlo k porušení ustanovení §220 tr. ř. Lze ovšem připustit, že postup soudu prvního stupně týkající se otázky změny právní kvalifikace v průběhu řízení nebyl zcela perfektní. Bylo totiž vhodné (v zájmu důsledného dodržení pravidel spravedlivého procesu), aby výslovně upozornil obviněné, že zamýšlí za situace, kdy ustanovení §251a tr. zák. bylo s účinností od 1. 7. 2002 zrušeno, posuzovat stíhaný skutek jako trestný čin podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zák., a právě v souvislosti s tím jim dal možnost navrhnout provedení důkazů. Současně je ovšem třeba konstatovat, že soud prvního stupně svým rozhodnutím de facto uvědomil obviněné o změně právní kvalifikace stíhaného skutku, přičemž obvinění mohli uplatnit ve vztahu k této změně svá práva cestou odvolání, což také učinili (včetně návrhu na doplnění dokazování) a odvolací soud se pak posuzovanou věcí zabýval i z tohoto hlediska. V konečném důsledku tak nelze mít za to, že by v řádném řízení (jako celku) byla porušena práva obviněných na spravedlivý proces. Nehledě na to lze ještě poznamenat, že - úzce vzato - z hlediska ustanovení §225 odst. 2 tr. ř. k porušení práv obhajoby nedošlo. Podle tohoto zákonného ustanovení může soud uznat obžalovaného (obviněného) vinným trestným činem podle přísnějšího ustanovení zákona, než podle kterého posuzovala skutek obžaloba, jen tehdy, když obžalovaný (obviněný) byl na možnost tohoto přísnějšího posuzování skutku upozorněn podle §190 odst. 2 (tr. ř.); nestalo-li se tak, je třeba obžalovaného (obviněného) na onu možnost upozornit ještě před vynesením rozsudku, a žádá-li o to, poskytnout mu znovu lhůtu k přípravě obhajoby a hlavní líčení k tomu účelu odročit. V souvislosti s tím je třeba upozornit na to, že trestný čin podílnictví §251a tr. zák (včetně vyšších odstavců) byl sankcionován stejně jako trestný čin podílnictví podle §251 tr. zák. (včetně vyšších odstavců) a v tomto smyslu nešlo, pokud byli oba obvinění uznáni vinnými trestným činem podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zák., o uznání viny trestným činem podle přísnějšího ustanovení zákona.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona podané dovolání odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. května 2005
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý