ECLI:CZ:NS:2005:6.TDO.281.2005.1
sp. zn. 6 Tdo 281/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. března 2005 o dovolání, které podal obviněný M. T., t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Jiřice, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 9. 2004, sp. zn. 2 To 57/2004, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 48 T 4/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2004, sp. zn. 48 T 4/2004, v řízení vedeném proti obviněným M. O., M. T., R. D. a T. K. byl obviněný M. T. uznán vinným trestnými činy vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zák., zbavení osobní svobody podle §232 odst. 1 tr. zák. a únosu podle §216 odst. 1 tr. zák., jichž se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil společně s obviněnými R. D. a T. K. tím, že „dne 10. 9. 2003 kolem 17:00 hodin po předchozí společné domluvě mezi obcemi N. a H. obž. R. D. a T. K. maskováni v policejních uniformách s výrazným označením Policie zastavili automobil Škoda Octavie combi poškozeného Ing. J. Š., který vezl v autě svoji dceru B., po vystoupení poškozeného z vozu ho napadli a spoutali policejními pouty, a injekcí mu aplikovali sedativum a poté ho převezli na smluvené místo, kde na ně čekal obž. T., přeložili ho do kufru vozu řízeného T., do tohoto vozu naložili i nezl. B., poškozenému nasadili na hlavu kuklu a nezl. uvázali přes oči šátek a ruce jí spoutali elektrikářskými sponkami, několik hodin takto v autě T. poškozeného s nezletilou vozili a při jedné ze zastávek mu sdělili, že po něm požadují 10 mil. Kč, tuto částku poškozený usmlouval na 5 mil. Kč a pak ho donutili, aby zavolal své manželce a sestře, aby požadované peníze sehnaly a nevolaly policii, jinak nebude s dcerou propuštěn, poté poškozeného i s dcerou ve večerních hodinách odvezli na chatu obž. T. v obci M. u T., zde poškozeného a jeho dceru drželi v oddělených místnostech oba se zavázanýma očima, poškozeného spoutaného přivázali k židli, ukazovali mu fotografie jeho manželky a jeho domu, aby ho přiměli výkupné sehnat a zaplatit, během noci se přesně nezjištění obžalovaní zmocnili jeho platební karty a od poškozeného zjistili číslo PIN, načež jeden z obžalovaných prostřednictvím bankomatu v P. z konta poškozeného vybral 30.000,- Kč a dne 11. 9. 2003 poté, kdy poškozenému sdělili svoji představu předání výkupného a poté, co obž. T. telefonicky vyhrožoval sestře poškozeného fyzickou likvidací nezletilé, pro případ, že bude vyrozuměna policie, kolem 16:30 hodin poškozeného odvezl obž. T. s D. do P., kde ho propustili za účelem vyzvednutí částky 5 mil. z banky s tím, že po jejím předání obž. K. propustí nezletilou, s níž byl dosud na chatě T., což dodrželi poté, kdy jim poškozený požadovaný obnos předal.“ Za to byl obviněný M. T. odsouzen podle §235 odst. 3 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na osm let a šest měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen podle §55 odst. 1 písm. a), b) tr. zák. trest propadnutí věcí v uvedeném rozsudku konkrétně specifikovaných. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl zavázán k povinnosti společně a nerozdílně s dalšími shora jmenovanými obviněnými uhradit poškozenému Ing. J. Š. škodu v celkové výši 1.922.800,40 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl tento poškozený odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání, které proti citovanému rozsudku podal obviněný M. T. (a také obvinění M. O., R. D. a T. K.) rozhodl Vrchní soud v Praze. Rozsudkem ze dne 16. 9. 2004, sp. zn. 2 To 57/2004, napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu uloženém obviněnému M. T. a ve výroku o náhradě škody. Podle §259 odst. 3 tr. ř. pak znovu rozhodl tak, že obviněného M. T. odsoudil za trestné činy vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zák., zbavení osobní svobody podle §232 odst. 1 tr. zák. a únosu podle §216 odst. 1 tr. zák., ohledně nichž zůstal napadený rozsudek nezměněn, podle §235 odst. 3 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na sedm roků, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. V ostatních výrocích ponechal napadený rozsudek nedotčený.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný M. T. prostřednictvím své obhájkyně dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku zdůraznil, že předmětný dovolací důvod spočívá v nesprávné právní kvalifikaci trestného činu vydírání podle §235 odst. 3 tr. zák., neboť nebylo aplikováno ustanovení §88 odst. 1 tr. zák., kdy od použití právní kvalifikace podle §235 odst. 2 tr. zák. jej dělí pouhá 1,-Kč. Skutek měl tedy být z pohledu trestného činu vydírání kvalifikován toliko podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., neboť stupeň společenské nebezpečnosti a další okolnosti případu byly vyjádřeny použitím dalších právních kvalifikací podle §232 odst. 1 tr. zák. a §216 odst. 1 tr. zák. a rozdíl výše škody odlišující posouzení skutku podle §235 odst. 2 a odst. 3 tr. zák. není okolností, která by pro svou závažnost podstatně zvyšovala stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. Dále dovolatel namítl, že nebyl přítomen prvním domluvám s poškozeným Š., při nichž byla sdělena výše požadované částky, z čehož vyplývá, že pokud jde o vymáhaný obnos, věděl a byl srozuměn s částkou 5 mil. Kč. Další okolnosti případu, jimiž je například motiv jeho jednání (objednávka ze strany obviněného M. O.) a také skutečnost, že prvotní fázi trestné činnosti (zastavení vozidla a naložení poškozeného a jeho dcery do jiného automobilu) nebyl přítomen a nemohl ji nijak ovlivnit, poskytnutí chaty právě z důvodu zajištění alespoň částečně vhodných potřeb pro nezletilou, jíž se původní plán pachatelů netýkal, nenásilné jednání pachatelů vůči poškozenému, jsou skutečnostmi opravňujícími aplikaci ustanovení §88 odst. 1 tr. zák.
V závěru dovolání proto dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265a odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 9. 2004, sp. zn. 2 To 57/2004, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Především zdůraznila, že uplatněným námitkám, jež korespondují obsahu použitého dovolacího důvodu, nelze přisvědčit. Dovolatel přecenil otázku významu oné koruny, pokud by se jí do zákonné hranice nejintenzivnějšího rozsahu škodlivého následku nedostávalo. Otázky spojené s tímto předpokladem však nebylo třeba řešit, neboť v daném případě byla, byť jen o jedinou korunu, tato zákonná hranice způsobeného škodlivého následku ve smyslu formálním naplněna. Pokud měl dovolatel za to, že zmíněný určující znak kvalifikované skutkové podstaty trestného činu vydírání nebyl naplněn po stránce materiální, pak je z odůvodnění jeho odvolání zřejmé, že takový závěr nepodpořil úvahami, které by v daném případě aplikaci ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. vylučovaly. V souvislosti s tím státní zástupkyně uvedla, že z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně akceptovaného odvolacím soudem, je zřejmé, že soud při nezbytném respektu k nestejnorodé povaze sbíhajících se trestných činů zřetelně rozlišil jejich vzájemný vztah a dospěl ke správnému závěru, že těžší následek ve smyslu §235 odst. 3 tr. zák. nastal jedině na základě vynuceného jednání poškozeného a nikoli na základě zbavení jeho osobní svobody nebo únosu jeho nezletilé dcery. Státní zástupkyně pak rozvedla skutečnosti zjištěné soudy a vyplývající z jejich rozhodnutí a v návaznosti na to označila za správný právní závěr obou soudů, že právní kvalifikace jednání dovolatele podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zák. byla odůvodněna i po stránce materiální. Navrhla proto, aby dovolání obviněného M. T. bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto a takto bylo podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. přípustné, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, když soud rozhodl ve druhém stupni, přičemž směřuje proti rozsudku, který lze podřadit pod ustanovení §265a odst. 2 písm. a) tr. ř.
Obviněný M. T. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod (resp. konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno) lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 str. 6). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou tedy v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Dovolatel namítl, že skutek, který je popsán v rozsudku nalézacího soudu, byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin vydírání též podle odst. 3 ustanovení §235 tr. zák., neboť nebylo aplikováno ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. Podle jeho názoru měl být tento skutek kvalifikován jako trestný čin vydírání toliko podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., neboť stupeň společenské nebezpečnosti a další okolnosti případu byly vyjádřeny použitím dalších právních kvalifikací podle §232 odst. 1 tr. zák. a §216 odst. 1 tr. zák. a rozdíl výše škody odlišující posouzení skutku podle §235 odst. 2 a odst. 3 tr. zák. není okolností, která by pro svou závažnost podstatně zvyšovala stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jde o námitky právně relevantní.
Podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zák. se trestného činu vydírání dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl, takový čin spáchá nejméně se dvěma osobami a způsobí tímto činem smrt nebo škodu velkého rozsahu.
K námitce dovolatele o absenci materiální stránky (potřebného stupně společenské nebezpečnosti) tohoto trestného činu je třeba uvést následující skutečnosti.
Otázka výkladu ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. upravující posuzování materiální podmínky pro použití vyšší trestní sazby (k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost) je již řešena v současné judikatuře. Podle soudní praxe zákon již stanovením určité okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby předpokládá, že při jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla podstatně zvýšen. K okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby se proto nepřihlédne jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v konkrétním případě (§3 odst. 4 tr. zák.) ani při formálním naplnění této okolnosti nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici zvýšené trestní sazby, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu dané kvalifikované skutkové podstaty (srov. rozh. č. 34/1976 Sb. rozh. tr.). Pro úplnost lze dodat, že obdobné skutečnosti a závěry platí i při výkladu ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. Podle rozhodnutí č. 43/1996 Sb. rozh. tr. při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný, je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Citované ustanovení se proto uplatní jen tehdy, pokud stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty.
V posuzovaném případě ze skutkových zjištění vyjádřených (popsaných) v tzv. skutkové větě rozhodnutí nalézacího soudu zejména vyplývá, že obviněný M. T. společně (ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.) s obviněnými R. D. a T. K. „… po předchozí společné domluvě …obž. R. D. a T. K. maskováni v policejních uniformách s výrazným označením Policie zastavili automobil Škoda Octavie combi poškozeného Ing. J. Š., který vezl v autě svoji dceru B., po vystoupení poškozeného z vozu ho napadli a spoutali policejními pouty, a injekcí mu aplikovali sedativum a poté ho převezli na smluvené místo, kde na ně čekal obž. T., přeložili ho do kufru vozu řízeného T., do tohoto vozu naložili i nezl. B., poškozenému nasadili na hlavu kuklu a nezl. uvázali přes oči šátek a ruce jí spoutali elektrikářskými sponkami, několik hodin takto v autě T. poškozeného s nezletilou vozili a při jedné ze zastávek mu sdělili, že po něm požadují 10 mil. Kč, tuto částku poškozený usmlouval na 5 mil. Kč a pak ho donutili, aby zavolal své manželce a sestře, aby požadované peníze sehnaly a nevolaly policii, jinak nebude s dcerou propuštěn, poté poškozeného i s dcerou ve večerních hodinách odvezli na chatu obž. T. v obci M. u T., zde poškozeného a jeho dceru drželi v oddělených místnostech oba se zavázanýma očima, poškozeného spoutaného přivázali k židli, ukazovali mu fotografie jeho manželky a jeho domu, aby ho přiměli výkupné sehnat a zaplatit, … a dne 11. 9. 2003 poté, kdy poškozenému sdělili svoji představu předání výkupného a poté, co obž. T. telefonicky vyhrožoval sestře poškozeného fyzickou likvidací nezletilé pro případ, že bude vyrozuměna policie, kolem 16:30 hod. poškozeného odvezl obž. T. s D. do P., kde ho propustili za účelem vyzvednutí částky 5 mil. z banky s tím, že po jejím předání obž. K. propustí nezletilou, s níž byl dosud na chatě T., což dodrželi poté, kdy jim poškozený požadovaný obnos předal.“
Z tohoto popisu předmětného (zjištěného) skutku vyplývají takové okolnosti (srov. též rozh. č. 13/1973/II Sb. rozh. tr.), jež vylučují závěr, že konkrétní stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je v daném případě pod hranicí tzv. typové nebezpečnosti trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zák., že tedy neodpovídá ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům tohoto trestného činu.
Z uvedených skutkových zjištění je třeba především zdůraznit, že poškozený Ing. J. Š. byl nucen (a donucen) k vyplacení částky 5 mil. Kč jmenovaným obviněným velmi razantním způsobem – výhrůžkami směřujícími nejen vůči němu ale i vůči jeho nezletilé dceři. Nelze přitom pominout ani další okolnosti spolupachatelského jednání obviněných (včetně dovolatele) směřujícího k bezpečnému vymožení uvedené (původně ovšem dvojnásobně vysoké) částky, zejména to, že vyhrožovali (konkrétně právě obviněný M. T.) dokonce usmrcením nezletilé, že poškozeného Ing. J. Š. a jeho dceru uvěznili na chatě dovolatele, že do všech úkonů spojených s opatřováním výkupného byli zapojeni další rodinní příslušníci poškozeného - matka dítěte a jeho teta, které tak vedle samotného poškozeného byly vystaveny velice stresujícímu utrpení. Je zřejmé, že dovolatel a jeho spolupachatelé, kteří měli původní záměr vymoci na uneseném poškozeném jeho údajný dluh vůči obviněnému M. O., využili a zneužili nepředpokládané přítomnosti jeho dcery, která se za těchto okolností nepochybně stala rukojmím mimořádného významu, neboť zjevně především se zřetelem na tuto skutečnost se jim podařilo poškozené ovlivnit do té míry, že trestného cíle bezproblémově dosáhli. Minimálně tyto okolnosti, za kterých došlo ke složení pětimilionového výkupného, velmi podstatným způsobem zvýšily stupeň společenské nebezpečnosti jednání dovolatele i jeho společníků, bez ohledu na okolnosti zlého nakládání s poškozeným, při kterém usmlouval původní desetimilionový požadavek na polovinu. Ve vztahu k dovolateli je nadto třeba ještě zdůraznit další okolnost svědčící o podstatně zvýšeném stupni společenské nebezpečnosti jeho vyděračského jednání. Podle zjištění soudů totiž právě on byl řídícím celé akce (viz str. 14 rozsudku odvolacího soudu). V těchto souvislostech neobstojí námitky dovolatele, podle nichž společenská nebezpečnost jeho jednání nedosáhla stupně zákonem požadovaného pro právní kvalifikaci podle odst. 3 ustanovení §235 tr. zák.
Nepochybil proto nalézací soud, jestliže i se zřetelem k dalším skutečnostem rozvedeným v jeho rozhodnutí (zvláště z hlediska naplnění formálních znaků) předmětný skutek kvalifikoval též jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zák., ani odvolací soud, pokud tuto právní kvalifikaci označil za správnou.
Z rozvedených důvodů nemohl Nejvyšší soud přiznat právně relevantním námitkám obviněného M. T. žádné opodstatnění.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného M. T. odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. března 2005
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý