ECLI:CZ:NS:2005:6.TDO.296.2005.1
sp. zn. 6 Tdo 296/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. března 2005 o dovolání, které podala obviněná D. Š., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. 5. 2004, sp. zn. 9 To 166/2004, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 2 T 334/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 19. 2. 2004, sp. zn. 2 T 334/2003, byla obviněná D. Š. uznána vinnou trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustila tím, že „dne 3. 7. 2003 v době kolem 16:00 hod. po vstupu do recepce hotelu A. – K. v B. využila toho, že zde hotelový host J. Ch. I. N., trvale bytem Š., město S., při telefonování z pevné linky odložil svůj mobilní telefon zn. Nokia 6610, v minimální hodnotě 6.000,- Kč, a tento odcizila.“ Za to byla podle §247 odst. 1 tr. zák. za použití §53 odst. 1 tr. zák. odsouzena k peněžitému trestu ve výměře 15.000,- Kč. Podle §54 odst. 3 tr. zák. pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podala obviněná D. Š., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 7. 5. 2004, sp. zn. 9 To 166/2004, jímž toto odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 7. 5. 2004 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Obviněná D. Š. podala prostřednictvím svého obhájce dovolání proti „rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 19. 2. 2004, č. j. 2 T 334/2003-89, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. 5. 2004, č. j. 9 To 166/2004-107“, přičemž uplatnila dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatelka především zdůraznila, že v daném případě měl soud pro rozhodnutí o její vině a trestu v potřebném rozsahu zejména prokázat,
1. že došlo ke skutku, tak jak je popsán v tzv. skutkové větě rozsudku soudu prvého stupně,
2. že popsaný skutek je trestným činem,
3. že tento skutek spáchala obviněná,
4. že obviněná je trestně odpovědná,
5. že došlo k následku předpokládanému u trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák., tedy ke způsobení škody nikoli nepatrné,
6. že mezi dostatečně prokázaným jednáním obviněné a následkem je přímá příčinná souvislost,
7. že předmětný čin vykazuje potřebný stupeň společenské nebezpečnosti,
8. že u obviněné je dáno zavinění ve formě úmyslu.
V návaznosti na výše uvedené dovolatelka uvedla, že „ani jeden ze shora uvedených bodů (s výjimkou bodu 3) nebyl v předmětném soudním řízení řádně prokázán.“
V další části dovolání poznamenala, že si je vědoma toho, že důvodem dovolání není nesprávné zjištění skutku, současně však odkázala na rozhodnutí Ústavního soudu České republiky ze dne 23. 3. 2004, I. ÚS 4/04. V návaznosti na citované rozhodnutí namítla, že v dané věci byl skutkový stav zjištěn zcela nedostatečně a ani jeden ze soudů se nevypořádal s řadou skutkových nesrovnalostí, na které poukazovala zejména ve svém odvolání, jež označila za součást svého dovolání. Odvolací soud se s těmito námitkami dostatečně nevypořádal. Podle jejích slov tak skutkový stav zůstal nesprávně a nedostatečně zjištěn a takto nesprávně zjištěný skutkový stav musí mít nutně za následek i nesprávné právní posouzení skutku. Pokud by se i přesto vycházelo ze skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů, muselo by být na základě těchto zjištění nepochybné, že si přisvojila cizí věc tím, že se jí zmocnila a způsobila tak škodu nikoliv nepatrnou. Bylo by zejména nutno prokázat skutečnosti shora vyjmenované, když je podle ní jisté, že zejména skutečnosti uvedené pod body 2, 3, 8 nebyly v dané věci prokázány, resp. z provedených důkazů nevyplývají. Konkrétně pak zdůraznila, že nebylo prokázáno odcizení mobilního telefonu. Toto tvrdili pouze poškozený a jeho přítelkyně, jejich výpovědi však lze považovat za účelové a nevěrohodné. Tyto výpovědi navíc nebyly pořízeny a čteny v hlavním líčení v souladu s trestním řádem. Dále dovolatelka stručně zmínila úvahy nalézacího soudu směřující k závěru, že právě ona mobilní telefon odcizila, přičemž zdůraznila, že na základě provedených důkazů nelze vyvodit, že by v době své přítomnosti v recepci předmětný mobilní telefon vzala a uschovala ve své kabelce. V souvislosti s tím vyložila svůj hodnotící názor týkající se nalezení předmětného mobilního telefonu s tím, že v tomto směru lze na základě provedených důkazů učinit dva závěry, které konkretizovala (mimo jiné opětovně zdůraznila, že svědectví poškozeného a jeho přítelkyně lze považovat za nedůvěryhodné). Konstatovala pak, že na základě takto nedostatečně a rozporně zjištěného skutkového stavu soud dospěl k závěru, že právě dovolatelka odcizila mobilní telefon poškozeného, ačkoliv skutek, který byl zjištěn provedenými důkazy, o tom nesvědčí. V další části dovolání obviněná poukázala na to, že v řízení před soudem prvního stupně došlo v souvislosti s výpověďmi poškozeného a jeho přítelkyně k jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení, když protokoly s těmito výpověďmi byly v hlavním líčení čteny [podle §211 odst. 2 písm. a), b) tr. ř.], ačkoliv pro takový postup nebyly splněny zákonné podmínky. Tuto námitku pak podrobněji rozvedla, přičemž dovodila, že pokud by soudy postupovaly správně a předmětné výpovědi by nebyly použity jako důkaz v daném řízení, muselo by to znamenat v konečném výsledku zcela odlišně zjištěný skutkový stav a odlišný závěr soudu.
Dále dovolatelka konstatovala, že jednou z podstatných okolností, která v dané věci chybí, je prokázání jejího úmyslného zavinění ve vztahu k jednání, jež je jí kladeno za vinu. Zdůraznila, že ani jeden z rozhodujících soudů se s touto otázkou v rámci zjišťování a dokazování náležitě nevypořádal, a to zejména z toho pohledu, že žádná z okolností, jež jí charakterizují (řada důkazů ji popisuje jako osobu důvěryhodnou a solidní, v rozhodné době byla zaměstnána a finančně zajištěna, disponovala mobilním telefonem), nevytváří základ pro závěr, že došlo k úmyslnému odcizení předmětného mobilního telefonu. Za daných okolností tak nelze podle jejích slov dovodit, že by byl prokázán úmysl ohledně jednání popsaného v obžalobě a i tato skutečnost vede k závěru, že zde není skutek vykazující znaky trestného činu a že by jej měla ona spáchat.
Z těchto důvodů dovolatelka navrhla, aby Nejvyššího soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. 5. 2004, č. j. 9 To 166/2004-107, a rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 19. 2. 2004, č. j. 2 T 334/2003-89.
K dovolání obviněné se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). V prvé řadě uvedla, že z konstatované dovolací argumentace je zcela nepochybné, že její cestou dovolatelka zpochybňuje, zda se přisouzeného jednání dopustila. Teprve na tomto základě namítá absenci subjektivní stránky trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák. Z napadeného rozhodnutí i rozsudku soudu prvého stupně je zřejmé, že soudy po zhodnocení provedených důkazů vycházely ze skutkových zjištění, které vyložily a odůvodnily a o které následně opřely právní posouzení skutku jako trestného činu krádeže podle uvedeného zákonného ustanovení, přičemž nelze dospět k závěru, že mezi takto učiněnými skutkovými zjištěními a jejich následným hodnocením by existoval extrémní nesoulad. Za tohoto stavu věci nelze než uzavřít, že takto odůvodněné dovolání se zcela míjí s věcným naplněním deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž po obsahové stránce neodpovídá ani žádnému dalšímu z dovolacích důvodů ve smyslu §265b odst. 1 tr. ř. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné D. Š. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a takto rozhodl podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byla obviněná uznána vinnou a uložen jí trest.
Obviněná D. Š. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod (resp. konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno) lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení, jehož existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují primárně do oblasti skutkových zjištění. Dovolatelka totiž soudům vytýká v prvé řadě vadnost dokazování (k tomu je třeba poznamenat, že provádění důkazů je upraveno procesní a nikoli hmotně právní normou), nesprávné hodnocení provedených důkazů a z toho vyplývající nesprávné skutkové závěry. Sama přitom na základě vlastních hodnotících úvah činí závěr, že skutek ve shora popsané podobě (včetně jejího pachatelství) nebyl provedenými důkazy prokázán. Teprve sekundárně - jako důsledek takto vytýkaných vad - dovozuje nesprávné právní posouzení skutku (viz tvrzení dovolatelky, že skutkový stav zůstal nesprávně a nedostatečně zjištěn a takto nesprávně zjištěný skutkový stav musí mít nutně za následek i nesprávné právní posouzení skutku).
Nejvyšší soud obiter dictum dodává, že z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že tento soud se (stejně jako soud prvního stupně) zabýval všemi rozhodnými skutkovými otázkami nezbytnými pro náležité právní posouzení stíhaného skutku a ve shodě s nalézacím soudem vyšel po zhodnocení provedených důkazů (resp. přezkoumání hodnotících úvah rozvedených v rozsudku nalézacího soudu) z výše popsaných skutkových zjištění a na těch následně založil závěr o správnosti právní kvalifikace tohoto skutku, kterou učinil soud prvního stupně. Zjištěný skutek vyjádřený ve výroku nalézacího soudu vykazuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák. Mezi skutkovými zjištěními učiněnými na základě provedených důkazů a touto právní kvalifikací není extrémní nesoulad.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy dovolatelkou ve skutečnosti spatřován v porušení procesních zásad vymezených v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., jehož důsledkem mělo být následné vadné hmotně právní posouzení věci. Dovolatelka se v rámci svého mimořádného opravného prostředku domáhá revize relevantních skutkových zjištění učiněných již soudem nalézacím a za správné označených soudem odvolacím, tzn. že dovolání uplatnila na procesním a nikoli hmotně právním základě (o tom ostatně svědčí i její vyjádření, že v jím konkretizovaném hodnotícím postupu odvolacího soudu spatřuje zásadní porušení svých procesních práv). Její námitky tedy pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
K tomu je třeba zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno.
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. března 2005
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý