ECLI:CZ:NS:2005:6.TDO.3.2005.1
sp. zn. 6 Tdo 3/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 12. ledna 2005 o dovolání obviněného Ing. N. P., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2004, sp. zn. 67 To 255/2004, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 37 T 95/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b), e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. 2. 2004, sp. zn. 37 T 95/2003, byl obviněný Ing. N. P. uznán vinným dvěma trestnými činy zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. a byl mu podle §213 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání devíti měsíců. Podle §58 odst. 1 písm. a) a §59 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Podle §59 odst. 2 tr. zák. bylo obviněnému Ing. N. P. uloženo, aby ve zkušební době řádně plnil vyživovací povinnost vůči oprávněnému a aby podle svých sil ve zkušební době uhradil dluh na výživném. Podle skutkového zjištění spočívalo jeho jednání v tom, že 1) „ v P. ani jinde, v období od 1. 11. 1998 do 7. 9. 2002, kdy mu byl doručen opis usnesení o zahájení trestního stíhání, ničím nepřispíval na výživu svého syna P. P., ačkoli mu vyživovací povinnost k oprávněnému vyplývá jako otci ze zákona o rodině, přičemž výše vyživovací povinnosti nebyla dosud specifikována soudním rozsudkem pravomocně, avšak s ohledem na to, že obžalovaný mohl dosahovat příjem z titulu spoluvlastnictví k nemovitosti v rekreační oblasti v Ch., že počátkem roku 1999 obdržel odbytné a podíly ze zisku ze dvou smluv u G. p. a. s . ve výši 28.065, - Kč a 41.638,- Kč, a že obžalovaný dosáhl vysokoškolského vzdělání ekonomického směru a není osobou se změněnou pracovní schopností, byl osobou schopnou platit výživné, přičemž zejména vzhledem k výdělkovým schopnostem a možnostem obžalovaného, výdělkovým poměrům matky a potřebám oprávněného dítěte a dalším zjištěným okolnostem k osobní a rodinné situaci je nutno považovat za přiměřenou částku běžného výživného ve výši nejméně 500,- Kč měsíčně, a za uvedené období tak obžalovaný dluží na výživném nejméně částku 23.000,- Kč“. 2) „v P. ani jinde, v období od 8. 9. 2002 do 15. 7. 2003, kdy mu byl doručen opis usnesení o zahájení trestního stíhání, ničím nepřispíval na výživu svého syna P. P., ačkoli mu vyživovací povinnost k oprávněnému vyplývá jako otci ze zákona o rodině, přičemž výše vyživovací povinnosti nebyla dosud specifikována soudním rozsudkem pravomocně, avšak s ohledem na to, že obžalovaný dosáhl vysokoškolského vzdělání ekonomického směru a není osobou se změněnou pracovní schopností, byl osobou schopnou výživné platit a přičemž vzhledem k výdělkovým schopnostem a možnostem obžalovaného, k výdělkovým poměrům matky a potřebám oprávněného dítěte a dalším zjištěným okolnostem k osobní a rodinné situaci je nutno považovat za přiměřenou částku běžného výživného částku ve výši nejméně 500,- Kč měsíčně, a za uvedené období tak obžalovaný dluží na výživném nejméně částku 5.000,- Kč“.
Proti shora uvedenému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 podal obviněný odvolání, které bylo Městským soudem v Praze ze dne 1. 7. 2004, sp. zn. 67 To 255/2004, jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Dovoláním, které obviněný podal proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2004, sp. zn. 67 To 255/2004, napadl jak výrok o vině, tak i výrok o trestu, přičemž uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), k ) a l) tr. ř. Pokud jde o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., tj. že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný, spatřuje dovolatel jeho naplnění v tom, že podle §129 odst. 4 tr. ř. musí vyhotovený rozsudek podepsat předseda senátu a ten, kdo jej vypracoval, a pokud se tak v dané věci nestalo „napadené usnesení neobsahuje výrok, jak to předpokládá §265b odst. 1 písm. k) tr. ř.“ K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. poukazuje obviněný na to, že rozhodnutí obou soudů byla postavena na skutkovém zjištění soudu prvního stupně, aniž by se soudy náležitým způsobem vypořádaly s ustanovením §85 a násl. zákona o rodině. V tomto směru soudům vytýká, že neaplikovaly ustanovení §96 odst. 2 zák. o rodině, neboť se nezletilý k otci chová neuctivě a s odstupem, nechce se s ním stýkat, přičemž zmiňuje i tu skutečnost, že nezletilý má vyšší životní úroveň než on. V další části dovolání k uplatněnému dovolacímu důvodu poukazuje na situaci, která existuje mezi ním a matkou nezletilého, jakož i na situaci mezi ním (obviněným) a nezletilým. Podle názoru obviněného nebyl s ohledem na shora uvedené skutečnosti naplněn materiální znak trestného činu, kterým byl uznán vinným. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je podle obviněného dáno tím, že „procesní stav (podmínky) neumožňoval vydat napadené usnesení, tj. zamítnout odvolání dovolatele proti rozsudku“. V této souvislosti vytýká odvolacímu soudu mj. to, že „nenapravil pochybení rozsudku, spočívající v nikoli řádném odůvodnění rozsudku“. Podle názoru obviněného nebyly dodrženy procesní podmínky, a to tím, že „se vycházelo z nezákonných důkazů“, event. že důkazy byly hodnoceny v rozporu se zásadou „in dubio pro reo“. Je toho názoru, že pokud by soudy správně hodnotily provedené důkazy, musely by dospět k závěru o jeho nevině a měl být zproštěn obžaloby. Závěrem podaného dovolání proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené usnesení Městského soudu v Praze i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4, dále aby zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a zprostil ho obžaloby, event. vrátil věc soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství v Brně ve svém vyjádření k dovolání obviněného navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného Ing. N. P. jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného je přípustné /§265a odst. 1 písm. h) tr. ř./, bylo podáno osobou oprávněnou – obviněným prostřednictvím obhájce /§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./, v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
K uplatněnému dovolacímu důvodu, který podle názoru obviněného tkví v tom, že v napadeném usnesení chybí výrok /§265b odst. 1 písm. k) tr. ř./ musí Nejvyšší soud uvést, že podstata námitky obviněného spočívá v tom, že vyhotovené usnesení nebylo podepsáno předsedou senátu a tím, kdo je vypracoval. S ohledem na znění §120 odst. 1 písm. c) tr. ř., §121 až §124 tr. ř. či §134 odst. 1 písm. c) tr. ř. musí Nejvyšší soud konstatovat, že uplatněná námitka není způsobilá naplnit tento dovolací důvod. Ve shora citovaných zákonných ustanoveních je jednoznačně uvedeno co se rozumí výrokem soudu. Výrokem soudu, který lze napadnout dovoláním s odkazem na dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. však není skutečnost, spočívající v tom, že by rozsudek či usnesení nebylo podepsáno předsedou senátu. Pouze ve stručnosti lze odkázat na část odůvodnění usnesení odvolacího soudu, kde předseda senátu na str. 5 rozvádí, kdo podepisuje originál rozhodnutí a kdy jsou stejnopisy podepisovány tím, kdo je vyhotovil. Vzhledem k tomu, že byl pouze formálně uplatněn dovolací důvod, postupoval Nejvyšší soud ohledně něj podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., tj. dovolání odmítl.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. poukazuje obviněný především na to, že jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací nesprávně hmotně právně posoudily stíhané skutky, protože podle jeho názoru nevykazují a) všechny formální znaky trestného činu zanedbání povinné výživy a b) materiální znak trestného činu. Ve vztahu ke shora uvedenému rozvádí dále své úvahy o nesprávném postupu soudů, pokud se tyto nevypořádaly s některými ustanoveními zákona o rodině (§85, či §96 odst. 2 a další) a neobjektivně přistupovaly k výpovědi matky nezletilého, aniž by braly v úvahu jeho připomínky stran chování matky nezletilého k obviněnému, nevhodné chování nezletilého vůči obviněnému, lepší životní úroveň nezletilého, nemožnost obviněného stýkat se s nezletilým synem. Podle názoru obviněného tímto krajně necitlivým hodnocením celé situace došlo k tomu, že soudy nebyly s to nestranně posoudit materiální znak trestného činu, když podle mínění obviněného je nebezpečnost činu pro společnost nižší než nepatrná. K uvedenému závěru by podle jeho mínění musely soudy dospět, pokud by náležitě přihlížely k tomu, že pro obviněného je ponižující platit výživné k rukám matky, že obviněný je již starší osobou, nemůže si najít práci, kdy je zcela přehlíženo, že jeho vztah k nezletilému by měl být hodnocen jako prvotní a nikoli vztah redukovat pouze na úroveň peněz.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03, IV.ÚS 73/03 či I. ÚS 22/04). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Předně je třeba uvést, že převážná část námitek, které byly obviněným v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatněny, směřuje výlučně do oblasti hodnocení důkazů, kdy se obviněný nedokázal ztotožnit se zjištěným skutkovým stavem, soudům ve své podstatě vytýká, že důkazy nehodnotily podle jeho představ a tím nezjistily skutkový stav, který by odpovídal jeho představám, tedy, že se nedopustil jednání, které vykazuje znaky trestného činu, kterým byl uznán vinným. Za právně relevantní lze považovat pouze tu část námitek, kde obviněný poukazuje na to, že ani při zjištěném skutkovém stavu by nebyl naplněn materiální znak trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. Ve vztahu k uvedené námitce je však nezbytné odkázat na rozhodnutí č. 43/1996 Sb. rozh. trest., které uvádí, že při úvaze o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný, popř. malý, je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost vyšší než nepatrný, popř. malý. Z rozsudků soudu prvního stupně i usnesení Městského soudu v Praze je zřejmé, že se soudy otázkou materiálního znaku jednání, pro které byl obviněný postaven před soud a následně odsouzen, zabývaly, neboť již oproti podané obžalobě kvalifikovaly jeho jednání podle mírnějšího ustanovení trestního zákona, přičemž dospěly k závěru, že uvedeného jednání se obviněný dopustil úmyslně. Nejvyšší soud se rovněž ztotožňuje se závěry, které plynou z odůvodnění usnesení Městského soudu v Praze, kde soud rozvádí své úvahy, které jej vedly k závěru, že jednání obviněného je třeba posoudit podle shora uvedeného zákonného ustanovení, neboť stupeň nebezpečnosti je vyšší než nepatrný. S ohledem na shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněného s odkazem na dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je třeba jako zjevně neopodstatněné odmítnout.
V další části dovolání obviněný uplatňuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který spatřuje v tom, že procesní stav neumožňoval vydat napadené usnesení, tj. zamítnout jeho odvolání. Jednou z vad napadeného usnesení je podle obviněného to, že odvolací soud nenapravil pochybení rozsudku spočívající v nikoli řádném jeho odůvodnění. Procesní podmínky nebyly podle jeho mínění dodrženy dále tím, že bylo vycházeno z nezákonných důkazů. Za stěžejní však považuje to, že soudy postupovaly v rozporu se zásadou „in dubio pro reo“.
Pokud jde o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., zde musí Nejvyšší soud uvést, že dovolání s odkazem na tento dovolací důvod lze podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k). Z uvedeného je patrno, že tento dovolací důvod má dvě alternativy, přičemž první hovoří o procesních podmínkách. Tuto část dovolání měl také obviněný na mysli, pokud dovolání s odkazem na tento dovolací důvod podával, neboť uvedl, že „procesní stav věci (podmínky) neumožňoval vydat napadené usnesení“. Ve vztahu k uvedenému zákonnému dovolacímu důvodu je však třeba připomenout, že alternativa, která byla obviněným zvolena má na mysli to, že nebyly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Procesní podmínky pro odmítnutí nebo zamítnutí odvolání nebo stížnosti jsou vymezeny v ustanoveních §148 odst. 1 písm. a) tr. ř. a §253 tr. ř. (pokud jde o odvolání). Z uvedeného vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nemůže být skutečnost, že řádný opravný prostředek obviněného byl zamítnut podle §256 tr. ř., neboť odvolací soud po provedeném přezkumu v souladu s ustanovením §254 tr. ř. neshledal vady vytýkané odvoláním důvodnými. Námitky obviněného, které však v rámci uvedeného dovolacího důvodu byly uplatněny, směřují jednak proti tomu jak soudy hodnotily jednotlivé důkazy a jednak proti tomu, že nebylo postupováno v souladu se zásadou „in dubio pro reo“, která znamená, že se v pochybnostech postupuje ve prospěch obviněného. Z těchto okolností tedy je jednoznačné, že obviněný opět sice formálně uplatňuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., ve skutečnosti se však neztotožnil s tím, jak soudy jednotlivé důkazy hodnotily a s tím, jak tyto své úvahy o významu jednotlivých důkazů rozvedly ve svých rozhodnutích. S ohledem na tyto skutečnosti bylo nutno ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu postupovat podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
S přihlédnutím ke shora uvedenému odmítl Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b), e) tr. ř., aniž musel věc meritorně přezkoumat podle §265i odst. 3 tr. ř. Pokud jde o odůvodnění dovolání odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., přičemž o odmítnutí dovolání rozhodl podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. ledna 2005
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann