ECLI:CZ:NS:2005:6.TDO.371.2005.1
sp. zn. 6 Tdo 371/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. dubna 2005 o dovolání, které podal obviněný MUDr. M. F., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 12. 2004, sp. zn. 6 To 664/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 3 T 96/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 30. 7. 2004, sp. zn. 3 T 96/2003, byl obviněný MUDr. M. F. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „dne 13. 4. 2000 jako službu konající lékař oddělení ARO M. n. v L. porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání tím, že poté, co v 19.45 hod. přijal na oddělení pacientku poškozenou P. P., která se v době přijetí nacházela ve stádiu dekompensovaného hemoragického šoku na podkladě krvácení při poruše krevní srážlivosti, tzv. syndromu DICu, vyvolaného předčasným odlučováním lůžka ve vysokém stádiu těhotenství, nezajistil do 21.15 hod. téhož dne podání jednoho z krevních derivátů, a to erytrocytární masy, přičemž bez podání tohoto krevního derivátu je léčba uvedeného onemocnění neúčinná a proto došlo u poškozené v 22.17 hod. téhož dne k úmrtí, bezprostřední příčinou smrti bylo vykrvácení.“ Za to byl podle §224 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný MUDr. M. F., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem. Rozsudkem ze dne 6. 12. 2004, sp. zn. 6 To 664/2004, z podnětu uvedeného odvolání podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného MUDr. M. F. uznal vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. Podle jeho skutkových zjištění totiž obviněný „dne 13. 4. 2000 jako službu konající lékař oddělení ARO M. n. v L. poté, co v 19.45 hod. přijal na oddělení pacientku poškozenou P. P., která se v době přijetí nacházela ve stádiu dekompensovaného hemoragického šoku na podkladě krvácení při poruše krevní srážlivosti, tzv. syndromu DICu, vyvolaného předčasným odlučováním lůžka ve vysokém stádiu těhotenství, nezajistil do 21.15 hod. téhož dne podání jednoho z krevních derivátů, a to erytrocytární masy, přičemž bez podání tohoto krevního derivátu je léčba uvedeného onemocnění neúčinná, a proto došlo u poškozené v 22.17 hod. téhož dne k úmrtí, bezprostřední příčinou smrti bylo vykrvácení.“ Obviněného pak podle §224 odst. 1 tr. zák. odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu jednoho roku.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem podal obviněný MUDr. M. F. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., namítl, že soudy obou stupňů rozhodly o jeho vině, aniž by si plně ozřejmily všechny skutečnosti důležité pro správné právní posouzení skutku a zejména se nevypořádaly s tím, zda smrt poškozené byla v příčinné souvislosti s nesprávným léčebným postupem dovolatele. Podle jeho přesvědčení soudy nedostatečně přihlédly k tomu, že od počátku tvrdil, že erymasu chtěl včas použít, z tohoto důvodu ji také žádal z vitální indikace a dal pokyn laboratoři, že je třeba připravit dostatek krve, i kdyby měly být zrušeny operace na příští den. Problém byl v tom, že erymasu neměl k dispozici. V tomto ohledu zůstala nevyřešena otázka ztracených žádanek. Uvedl rovněž, že jeho původní sdělení, že v daném případě za výhodnější považoval aplikaci erymasy stejné krevní skupiny, bylo nesprávně vyhodnoceno tak, jakoby nechtěl použít erymasu univerzální. Ani tu ale neměl k dispozici. V souvislosti s tím zdůraznil, že z vysvětlení rizik, která by mohla plynout z podávání erymasy, jež dal orgánům přípravného řízení, nelze dovozovat, že erymasu podávat nechtěl. Přitom opakoval, že ji neměl k dispozici včas. Poukázal dále na sdělení Prof. MUDr. J. B., znalce z oboru porodnictví, který jednak potvrdil, že erymasa byla vyžádána z vitální indikace, a dále uvedl pro posouzení příčinné souvislosti mezi postupem dovolatele a způsobeným následkem zásadní skutečnost spočívající v tom, že i kdyby byla erymasa v daný okamžik k dispozici, stejně by ji nebylo možné podat, dokud by se nenašel vstup k centrální žíle, neboť periferie již byla zkolabovaná. Soudu druhého stupně vytkl, že v odůvodnění napadeného rozhodnutí se dovolává znaleckých posudků a zpráv lékařských komisí, aniž by zohlednil skutečnost, že (dovolatel) jednal v podmínkách městské nemocnice. Pokud tedy závěry „lékařských podání“ hovoří o tom, že léčba nebyla dostatečně energická a chyběla týmová spolupráce, měly být tyto okolnosti objektivně hodnoceny v místních podmínkách městské nemocnice. Podle dovolatele mělo být především posuzováno, v jaké fázi DIC se vlastně pacientka v době přijetí nacházela, neboť ze všech znaleckých posudků vyplývá, že vyšší fáze DIC přechází do fáze ireversibilní velmi rychle a je tedy otázkou, zda postup dovolatele, s ohledem na jeho možnosti v rozhodném okamžiku, byl alespoň jednou z příčin, která vedla ke smrti poškozené. V této souvislosti namítl, že „dosavadní výsledky dokazování pro tento závěr neskýtají dostatečnou odpověď.“ Dovolatel dále uvedl, že před tímto kritickým případem i po něm zvládl řadu případů DIC a není tedy zřejmé, proč by v tomto konkrétním případě nezvolil dostatečně energickou léčbu. V návaznosti na vyjádření prof. M., že podávání erymasy je důležité z toho důvodu, že erymasa je nositelem kyslíku pro životně důležité orgány, zdůraznil, že diseminovaná intravaskulární koagulopatie je zrádná právě v tom, že v některých orgánech dochází prakticky k protékání a v některých naopak ke zvýšenému srážení. Z tohoto důvodu bylo jeho rozhodnutí v každém případě velmi obtížné, vědomí rizik vysoké a podmínky pro energickou léčbu prakticky nulové. Dovolatel však opětovně zdůraznil, že nepodání erytrocitální masy jako náhrady objemu v krevním řečišti poškozené nebylo jeho rozhodnutím, ale výsledkem faktu, že erytrocitální masu neměl k dispozici. Nakonec ještě připomněl, že to byl právě on, kdo pacientku na oddělení ochotně přijal, ač ji pracoviště vyššího řádu vybavené materiálně i personálně nesrovnatelně lépe a schopné řešit předmětný případ týmově odmítlo přijmout. V rámci dovolacího důvodu podle §265 odst. 1 písm. l) tr. ř. dovolatel namítl, že odvolací soud sice změnil rozsudek nalézacího soudu, neboť neshledal podmínky pro přísnější kvalifikaci jeho jednání, byť ovšem přes ustanovení §88 tr. zák., avšak „nepostupoval důsledně zejména z hlediska průkazu příčinného vztahu mezi léčebným postupem zvoleným dovolatelem a daným konkrétními okolnostmi případu a způsobeným následkem.“
V závěru dovolání dovolatel vyjádřil přesvědčení, že zjištění soudů obou stupňů „nelze označit za správná, úplná a nevzbuzující pochybnosti“ z čehož dovozuje, že v předmětné věci jsou dány dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Navrhl proto, aby „Nejvyšší soud České republiky k tomuto dovolání z důvodů v tomto dovolání specifikovaných zrušil podle ustanovení §265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 6 To 664/2004 ze dne 6. 12. 2004 a rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích sp. zn. 3 T 96/2003 ze dne 30. 7. 2004 a též vadné řízení jim předcházející a podle ustanovení §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Litoměřicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl a dále aby podle §265l odst. 4 tr. ř. zrušil výrok o trestu dovolatele.“
K dovolání obviněného se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Poté, co zrekapituloval námitky dovolatele, uvedl, že námitka týkající se absence příčinného vztahu mezi jednáním dovolatele a následkem sama o sobě obsahově odpovídá dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Další argumentace dovolatele však nevychází ze skutkových zjištění popsaných v tzv. skutkové větě a rozvedených v odůvodnění soudních rozhodnutí. Právě z těchto skutkových zjištění vyplývá, že nepodání erymasy bylo příčinou neúčinnosti léčby a smrti poškozené v důsledku vykrvácení. Nepodání erymasy přitom nebylo vynuceno objektivními okolnostmi, např. tím, že by v M. n. v L. vůbec nebyla k dispozici, ale důsledkem nesprávného rozhodnutí obviněného o léčebném postupu. Připomněl, že nalézací soud, jehož skutková zjištění odvolací soud v celém rozsahu převzal, zjistil, že krevního derivátu byl v nemocnici dostatek a konstatoval, že obviněný „nedal odpovídající požadavek krevnímu skladu o přímé vydání erymasy, pouze dal telefonický pokyn, aby krev byla připravena, až bude potřeba.“ Z dalších skutkových zjištění dále vyplývá, že v době přijetí poškozené do M. n. v L. ještě nebyl její stav ireversibilní a že za dané situace, kdy poškozená byla ohrožena na životě, nebyly na místě úvahy o případných budoucích komplikacích, ke kterým by mohlo podání erymasy vést. Dodal, že shora uvedená skutková zjištění byla učiněna na podkladě obsáhlého svědeckého a znaleckého dokazování provedeného a zhodnoceného v souladu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř. a plně opravňují k právnímu závěru o existenci příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného MUDr. F. a smrtí poškozené. K dalším námitkám dovolatele týkajících se místních podmínek v M. n. v L. uvedl, že pro posouzení věci nejsou relevantní, neboť tyto okolnosti ani nebyly žádným z rozsudků dovolateli vytýkány. Dodal, že některé další okolnosti případu (možné pochybení dalších zdravotnických pracovníků a skutečnost, že sám obviněný zasahoval až ve stadiu podstatného zhoršení stavu poškozené) zohlednil odvolací soud, když jednání obviněného kvalifikoval toliko jako trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. a neshledal podmínky podle §88 odst. 1 tr. zák. k aplikaci ustanovení §224 odst. 2 tr. zák. V této souvislosti zdůraznil, že pro posouzení existence příčinného vztahu mezi jednáním obviněného a následkem jsou tyto okolnosti bez významu. V návaznosti na výše uvedené uzavřel, že námitky uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pokud je vůbec lze pod tento dovolací důvod podřadit, jsou zjevně neodůvodněné. K námitkám dovolatele uplatněným pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. státní zástupce uvedl, že z tohoto důvodu lze napadat pouze rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo rozhodnuto o zamítnutí, popř. o odmítnutí řádného opravného prostředku. Vzhledem k tomu, že v předmětné trestní věci odvolací soud sám ve věci rozhodl rozsudkem podle §259 odst. 3 tr. ř., nepřicházelo uplatnění tohoto dovolacího důvodu vůbec v úvahu a k tomuto dovolacímu důvodu nelze při rozhodování o dovolání přihlížet. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud předmětné dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl a učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyjádřil souhlas i pro případ jiného, nežli navrhovaného rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.
Obviněný MUDr. M. F. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody (resp. konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno) lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení, jehož existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky (vztahující se k uvedenému dovolacímu důvodu) směřují primárně do oblasti skutkových zjištění. Dovolatel totiž v prvé řadě soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (uvádí přitom okolnosti skutkové povahy, které soudy dle jeho názoru při svém rozhodování dostatečně nezohlednily, ačkoliv je zohlednit měly) a zejména nesprávně zjištěný skutkový stav věci (viz závěr, že zjištění soudů obou stupňů nelze označit za správná, úplná a nevzbuzující pochybnosti). Teprve v návaznosti na to a na základě vlastních tvrzení a hodnotících úvah dovozuje nesprávné právní posouzení skutku, konkrétně nedostatek příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a způsobeným následkem (viz názor, podle něhož dosavadní výsledky dokazování pro závěr, že jeho postup s ohledem na jeho možnosti v daném okamžiku, byl alespoň jednou z příčin, která vedla ke smrti poškozené, neskýtají dostatečnou odpověď).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy dovolatelem ve skutečnosti spatřován v porušení základních procesních zásad vymezených v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., jehož důsledkem mělo být následné vadné hmotně právní posouzení věci. Dovolání tak v této části uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky proto pod výše uvedený (ale ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Nejvyšší soud obiter dictum dodává (ve shodě se státním zástupcem), že soudy obou stupňů na podkladě obsáhlého dokazování odpovídajícího požadavku ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. a zhodnoceného v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., učinily shora popsaná skutková zjištění, z nichž vyplývá, že nepodání erymasy bylo příčinou neúčinnosti léčby a smrti poškozené v důsledku vykrvácení. Nepodání erymasy bylo důsledkem nesprávného rozhodnutí dovolatele o léčebném postupu. Z rozhodnutí soudů vyplývá, že krevního derivátu byl v nemocnici dostatek, přičemž dovolatel „nedal odpovídající požadavek krevnímu skladu o přímé vydání erymasy, pouze dal telefonický pokyn, aby krev byla, až bude potřeba, připravena.“ V souvislosti s tím je třeba konstatovat zjištění, že stav poškozené v době jejího přijetí do M. n. v L. ještě nebyl ireversibilní a že za dané situace, kdy poškozená byla ohrožena na životě, nebyly na místě úvahy o případných budoucích komplikacích, ke kterým by mohlo podání erymasy vést. Popsaná skutková zjištění blíže rozvedená a náležitě odůvodněná v rozhodnutích soudů obou stupňů podmiňují právní závěr o existenci příčinné souvislosti mezi (zaviněným) jednáním dovolatele a smrtí poškozené. V těchto souvislostech je na místě (v obecné rovině) připomenout, to i se zřetelem k argumentaci dovolání, že jednání pachatele má povahu příčiny i tehdy, když kromě něj k následku vedlo jednání další osoby (dalších osob), poněvadž příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnosti, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo. Příčinná souvislost je totiž dána i tehdy, když vedle příčiny, která bezprostředně způsobila následek (např. těžkou újmu na zdraví jiného u trestného činu podle §224 tr. zák.), působila i další příčina. Jednání pachatele, i když je jen jedním článkem řetězu příčin, které způsobily následek, je příčinou následku i tehdy, pokud by následek nenastal bez dalšího jednání třetí osoby (srov. rozhodnutí č. 72/1971 Sb. rozh. tr. a č. 37/1975 Sb. rozh. tr.).
Dodat pak ještě lze, že okolnosti případu náležitě vyhodnotil odvolací soud, pokud skutek kvalifikoval toliko jako trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák., neboť správně neshledal z hlediska §88 odst. 1 tr. zák. podmínky k aplikaci ustanovení §224 odst. 2 tr. zák.
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl–li zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
V posuzované věci však tento dovolací důvod nemohl být relevantně naplněn, neboť Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem nezamítl (ani neodmítl) odvolání, nýbrž rozhodl rozsudkem tak, jak výše uvedeno.
K tomu je třeba zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno.
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. dubna 2005
Předseda senátu
JUDr. Vladimír Veselý