ECLI:CZ:NS:2005:6.TDO.397.2005.1
sp. zn. 6 Tdo 397/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. března 2005 o dovolání, které podal obviněný D. G., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Stráž pod Ralskem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. 10 To 143/2004, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 T 23/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 10. 2003, sp. zn. 16 T 23/2003, byl obviněný D. G. uznán vinným společně s obviněným ml. Š. G. trestnými činy loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. a neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. Podle rozsudku totiž „dne 10. 3. 2003 v době kolem 23.00 hod. ve spolupachatelství s nejméně další neustanovenou osobou v blízkosti konečné zastávky městské hromadné dopravy v ulici A. B. v Č. B. obestoupili tímto místem procházejícího M. Š., jemuž tak znemožnili pokračovat v chůzi, přičemž tohoto vyzývali k vydání peněz, kdy obž. ml. Š. G. poškozeného opakovaně nejméně dvěma ranami pěstí udeřil do brady a pravé části obličeje, po čemž tento upadl na zem, a napadenému vytrhl z ruky peněženku obsahující bankovku v hodnotě 1.000,- Kč, nejméně 50,- Kč v drobných mincích, osobní doklady jmenovaného a nepřenosnou elektronickou mezinárodní platební kartu zn. M. vydanou na jméno poškozeného Č., a. s., a na to z místa utekli, M. Š. při napadení utrpěl dvojitou zlomeninu dolní čelisti vpravo, kdy během následné jednotýdenní nemocniční hospitalizace se podrobil operativnímu zákroku, při němž mu na místo zranění byla přiložena dlaha a mezičelistní drátěná fixace, kdy další léčení zraněného bylo spojeno s pracovní neschopností v trvání do 2. 6. 2003.“ Za to byl obviněný D. G. odsouzen podle §234 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. a §40 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na 4 roky, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný D. G. (a také obviněný ml. Š. G.), rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze. Rozsudkem ze dne 15. 1. 2004, sp. zn. 10 To 164/03, odvolání obviněného D. G. podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Tento rozsudek (a v souvislosti s ním v nedotčené části týkající se mj. obviněného D. G. i rozsudek soudu prvního stupně) nabyl právní moci dne 15. 1. 2004 [§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.].
Z podnětu dovolání, které proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný D. G., Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) tento rozsudek podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. v celé části týkající se obviněného D. G. zrušil, současně zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušenou část uvedeného rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
V odůvodnění svého rozhodnutí Nejvyšší soud zejména konstatoval, že skutek uvedený ve výroku rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 10. 2003, sp. zn. 16 T 23/2003, nelze v případě obviněného D. G. právně kvalifikovat jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., neboť jeho popis neobsahuje skutečnosti, z kterých by bylo možno bez pochybností usuzovat na odpovědnost tohoto obviněného za těžkou újmu na zdraví poškozeného M. Š. (nalézacím soudem zjištěné skutečnosti, jež za správné označil odvolací soud, nedávaly podklad pro závěr o alespoň nedbalostním zavinění obviněného D. G. ve vztahu k těžšímu následku - těžké újmě na zdraví jmenovaného poškozeného).
Vrchní soud v Praze pak rozsudkem ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. 10 To 143/2004, k odvolání obviněného D. G. napadený (shora uvedený) rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. zrušil ohledně obviněného D. G. v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného D. G. uznal vinným jako spolupachatele podle §9 odst. 2 tr. zák. trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a trestným činem neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák., neboť tento obviněný „dne 10. 3. 2003 v době kolem 23:00 hod. společně s odsouzeným ml. Š. G., a další blíže neustanovenou osobou v blízkosti konečné zastávky městské hromadné dopravy v ulici A. B. v Č. B. obestoupili tímto místem procházejícího M. Š., jemuž tak znemožnili pokračovat v chůzi, přičemž tohoto vyzývali k vydání peněz, kdy odsouzený ml. Š. G. poškozeného opakovaně nejméně dvěma ranami pěstí udeřil do brady a pravé části obličeje, po čemž tento upadl na zem, a napadenému vytrhl z ruky peněženku obsahující bankovku v hodnotě 1.000,- Kč, nejméně 50,- Kč v drobných mincích, osobní doklady jmenovaného a nepřenosnou elektronickou mezinárodní platební kartu zn. M., vydanou na jméno poškozeného Č., a. s. a nato z místa utekli; M. Š. při napadení utrpěl dvojitou zlomeninu dolní čelisti vpravo, kdy během následné jednotýdenní nemocniční hospitalizace se podrobil operativnímu zákroku, při němž mu na místo zranění byla přiložena dlaha a mezičelistní drátěná fixace, kdy další léčení zraněného bylo spojeno s pracovní neschopností v trvání do 2. 6. 2003.“ Za to jej odsoudil podle §234 odst. 1 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na tři roky a šest měsíců, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s dozorem.
Proti tomuto rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný D. G. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku nejprve připomněl názor Vrchního soudu, podle něhož ani existence přátelského kontaktu mezi dovolatelem a poškozeným by nemohla mít sebemenší vliv na posouzení trestní odpovědnosti dovolatele. S tímto názorem pak vyjádřil zásadní nesouhlas, přičemž zdůraznil, že správné posouzení této otázky považuje v dané věci za klíčové. Dále připomněl, že v odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolací soud tvrdí, že rovněž Nejvyšší soud (v rámci rozhodnutí o předchozím dovolání) konstatoval, že skutkové okolnosti svědčí pro závěr o spolupachatelství dovolatele na trestném činu loupeže podle §9 odst. 2 tr. zák. k §234 odst. 1 tr. zák. Toto tvrzení označil za nesprávné a zavádějící a dodal, že pokud se k této otázce Nejvyšší soud vyjadřoval, tak pouze v tom smyslu, že z důvodu, že mu nenáleží přezkoumávat správnost skutkových zjištění, je nucen konstatovat formální správnost skutkového zjištění a provedené právní kvalifikace. Dovolací soud tedy podle slov dovolatele nekonstatoval faktickou správnost skutkových zjištění. K tomu dovolatel dodal, že s ohledem na dané skutečnosti zvažuje po vyčerpání zákonem daných prostředků podání stížnosti k Ústavnímu soudu s tím, že souběžně s dovoláním podává podnět ke stížnosti pro porušení zákona.
V závěru dovolání dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Navazujícím podáním dovolatel vyjádřil prostřednictvím svého obhájce souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
K dovolání obviněného D. G. se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Zejména uvedla, že žádná z výhrad, které obviněný uplatnil, není argumentací k použitému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a s tímto dovolacím důvodem nekoresponduje. Z napadeného rozhodnutí i rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že soudy po zhodnocení provedených důkazů vycházely z konkrétních skutkových zjištění, které také ve svých rozhodnutích vyložily a odůvodnily a o které následně opřely právní posouzení skutku, jako trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., přičemž nelze dospět k závěru, že mezi takto učiněnými skutkovými zjištěními a jejich následným hodnocením by existoval extrémní nesoulad. Za tohoto stavu věci státní zástupkyně shledala, že výše uvedeným způsobem odůvodněné dovolání se zcela míjí s věcným naplněním deklarovaného dovolacího důvodu a po obsahové stránce neodpovídá ani žádnému dalšímu ze zákonných dovolacích důvodů ve smyslu §265b odst. 1 písm. a) - l) tr. ř. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného D. G. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a takto rozhodl podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.
Obviněný D. G. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody (resp. konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno) lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení, jehož existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
V těchto souvislostech Nejvyšší soud znovu (stejně jako ve svém předcházejícím rozhodnutí) konstatuje, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují primárně do oblasti skutkových zjištění. Dovolatel totiž ve skutečnosti, byť to zcela výslovně nevyjadřuje, brojí v prvé řadě proti správnosti skutkových zjištění učiněných soudem prvého stupně a akceptovaných soudem odvolacím. Přitom ani neuplatňuje konkrétní námitky hmotně právního charakteru. Pokud namítá nesprávnost úvahy odvolacího soudu, podle níž ani existence přátelského kontaktu mezi ním a poškozeným nemohla mít vliv na posouzení jeho trestní odpovědnosti, s tím, že správné posouzení této otázky považuje v dané věci za klíčové, je třeba zdůraznit, že již soud prvého stupně a poté i soud odvolací po řádném zhodnocení provedených důkazů zjistil, že mezi poškozeným M. Š. a útočníky (včetně obviněného D. G.) neexistoval žádný přátelský vztah (pro poškozeného byli pachatelé neznámými osobami). Citovaná úvaha odvolacího soudu (nikoliv nesprávná) tak byla pouze doplňujícím argumentem jdoucím nad rámec popsaného zjištění. Uvedená námitka dovolatele tedy měla skutkový základ – nešlo o hmotně právní výhradu vztahující se k soudy zjištěnému skutkovému stavu věci, nýbrž o výhradu založenou na odlišné verzi skutkových zjištění.
Nejvyšší soud obiter dictum dodává, že skutek zjištěný po nezávadném a náležitě vyloženém hodnocení provedených důkazů soudem prvého stupně a popsaný též odvolacím soudem v napadeném rozhodnutí byl ve vztahu k obviněnému D. G. správně kvalifikován jako trestné činy loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. spáchané ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl tedy dovolatelem ve skutečnosti spatřován v porušení základních procesních zásad (vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř.), jehož důsledkem mělo být následné vadné hmotně právní posouzení věci. Dovolatel uplatnil dovolání na procesním a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze. Navíc zčásti polemizoval s odůvodněním napadeného rozhodnutí, k čemuž je třeba uvést, že taková argumentace není se zřetelem k ustanovení §265a odst. 4 tr. ř. přípustná.
K tomu je třeba zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno.
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. března 2005
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý