ECLI:CZ:NS:2005:6.TDO.423.2005.1
sp. zn. 6 Tdo 423/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. dubna 2005 o dovolání, které podal obviněný D. H., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve V. J., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 11 To 459/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 3 T 72/2004, takto:
I. Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušuje jednak usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 11 To 459/2004, a to pouze v části, v níž bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného D. H., a jednak rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 2. 11. 2004, sp. zn. 3 T 72/2004, v části, v níž byl jmenovaný obviněný uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. [bod c) výroku rozsudku soudu prvního stupně] a ve výroku o trestu ohledně tohoto obviněného.
Současně se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušenou část těchto rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Mělníku přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 2. 11. 2004, sp. zn. 3 T 72/2004, v řízení vedeném proti obviněným Z. V., B. P., J. H. a D. H. byl obviněný D. H. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., který podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchal tím, že společně s obviněnými Z. V., B. P. a J. H. „po vzájemné domluvě na provedení fingovaného přepadení restaurace U J., které měl se zbraní provést obž. V., obž. P. měl hlídat cestu a obž. J. H.dělat řidiče obž. V., přijeli dne 14. 1. 2004 kolem 01:00 h osobními vozidly zn. Fiat Tipo obž. Z. V. a obž. J. H. k restauraci U J. v I. ul. v M., obž. Z. V. vběhl se zbraní v ruce, kterou měl zapůjčenou od obž. B. P., do restaurace, kde zbraň namířil na obž. D. H., se kterým byli takto předem domluveni a obž. D. H. mu vydal kasírtašku s tržbou, obž. Z. V. doběhl na předem domluvené místo v C. ul., kde nastoupil k obž. J. H. do vozidla Fiat Tipo a společně s vozidlem Škoda Felicia, které řídil obž. P., a které čekalo na smluveném místě, aby obž. P. mohl hlídat cestu, dojeli do trvalého bydliště obž. P., kde se o finanční hotovost společně s obž. D. H., který přijel později, rozdělili, a způsobili tak majiteli restaurace P. Ch. škodu ve výši 25.763,- Kč.“ [bod b) výroku citovaného rozsudku].
Dále byl společně s výše jmenovanými obviněnými uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., který podle skutkových zjištění nalézacího soudu spáchali tím, že „po vzájemné domluvě, která spočívala v tom, že obž. Z. V. se zbraní v ruce provede přepadení obchodu na Ch. a obž. J. H. bude řídit a D. H. pojede s nimi a obž. B. P. bude hlídat cestu, přijeli obž. Z. V., J. H. a D. H. dne 26. 1. 2004 kolem 18:30 h osobním vozidlem zn. Fiat Tipo k samoobsluze Ch. v ul. O. J. v M., obž. Z. V. vběhl s nabitou pistolí a s kuklou na obličeji do prodejny, mířil na prodavačku O. H., požadoval vydání finanční hotovosti a poté, co mu prodavačka hotovost z pokladny dala do přineseného igelitového sáčku, vzal ze stojanu několik krabiček cigaret nezjištěné značky, před prodejnou nastoupil do vozidla k obž. D. H. a J. H. a společně s vozidlem Škoda Felicia, které řídil obž. P. a který čekal na určeném místě u kostelíčku, aby hlídal cestu, odjeli do místa bydliště obž. P., kde si odcizenou hotovost rozdělili, a způsobili tak firmě S. Ch., s. r. o. škodu ve výši 10.985,- Kč, když obž. P. ukryl pistoli zn. S. na stromě zahrady ve svém trvalém bydlišti.“ [bod c) výroku citovaného rozsudku].
Za tyto trestné činy byl obviněný D. H. odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Uvedeným rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu (a povinnosti k náhradě škody) rovněž u dalších jmenovaných obviněných.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný D. H. (a také obvinění Z. V., B. P. a J. H.) rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 11 To 459/2004, jímž všechna odvolání jako nedůvodná podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Praze [„proti výroku o vině ze spáchání trestného činu loupeže podle §234/1 tr. zákona ve formě spolupachatelství podle §9/2 tr. zákona (prodejna Ch.) i trestu“] podal obviněný D. H. prostřednictvím svého obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V úvodu tohoto mimořádného opravného prostředku vyjádřil názor, že soudy obou stupňů nesprávně právně posoudily otázku trestnosti činu, konkrétně naplnění objektivní stránky trestného činu loupeže. Poté připomněl skutková zjištění popsaná v rozsudku nalézacího soudu. Dále uvedl, že bylo prokázáno, že obviněný Z. V. provedl loupežné přepadení samoobsluhy Ch. v M., nebylo však prokázáno, že by se na trestném činu podílel dovolatel, ani že by se s ostatními obviněnými na přepadení předem domlouval. Vyložil podstatu spolupachatelství s odkazem na rozhodnutí č. 36/1973 Sb. rozh. tr. a v návaznosti na to konstatoval, že za situace, kdy jeho role na přepadení je v rozsudku popsána tak, že seděl na místě spolujezdce, když obvinění jeli k místu činu, ve vozidle seděl na místě spolujezdce od příjezdu k místu činu do odjezdu z tohoto místa, nezapojil se a ani se nemohl zapojit do spáchání trestného činu loupeže. V souvislosti s tím ještě poukázal na skutečnost, že ostatní obvinění měli na rozdíl od něho přiděleny konkrétní role. Vyslovil pak názor, že jeho jednáním popsaným ve skutkové větě zmíněného rozsudku nebyla naplněna skutková podstata trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dovolatel v závěru svého dovolání navrhl, aby „dovolací soud s odkazem na ust. §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2004, č. j. 11 To 459/2004-594, a předcházející rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 2. 11. 2004, sp. zn. 3 T 72/2004, zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.“
K dovolání obviněného se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Především uvedl, že dovolání shledává důvodným. V návaznosti na to zdůraznil, že z výroku o vině i následného odůvodnění (rozsudku soudu prvního stupně) vyplývá, že všichni čtyři pachatelé se na loupeži sice předem dohodli, úkoly však měli rozděleny toliko tři z nich. Dovolatel žádnou úlohu přidělenu neměl a pouze seděl jako spolujezdec ve voze, kterým jeho bratr (J. H.) vezl obviněného Z. V. na místo činu. Po činu si peníze rozdělili, přičemž na rozdíl od ostatních pachatelů, na něž připadly několikatisícové částky, dostal dovolatel toliko 40,- Kč na cigarety. Z těchto skutečností podle slov státního zástupce vyplývá, že jednání obviněného D. H. znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. spáchaného formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. nenaplnilo. Žádnou aktivní roli nehrál a hrát ani neměl a vzhledem k tomu, že se po celou dobu nacházel v autě mimo prostor prodejny, kde k loupeži došlo, a o jeho existenci žádná z poškozených nevěděla, nepřichází v úvahu ani posouzení jeho přítomnosti jako okolnosti, která by hrozbu hlavního pachatele jakkoliv zvyšovala. Skutečnosti, že k loupeži došlo po vzájemné dohodě, které se zúčastnil i dovolatel, aniž by se snažil loupeži zabránit, a že posléze převzal z uloupených peněz částku 40,- Kč, by mohly být posouzeny jako jiný trestný čin, nikoli však jako spolupachatelství trestného činu loupeže podle §9 odst. 2 tr. zák. k §234 odst. 1 tr. zák. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 11 To 459/2004, ohledně obviněného D. H. zrušil a věc podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání.
Dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, když soud rozhodl ve druhém stupni, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.
Obviněný D. H. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod (resp. konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno) lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená zejména v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci část uplatněné dovolací argumentace směřuje primárně do oblasti skutkových zjištění. Dovolatel totiž v rozporu se zjištěními soudu prvního stupně potvrzenými soudem odvolacím namítl, že nebylo prokázáno, že by se s ostatními obviněnými na přepadení předem domlouval. V tomto směru prosazuje vlastní verzi skutkového stavu věci, přičemž i z toho vyvozuje nesprávnost právního posouzení skutku.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy dovolatelem spatřován částečně v porušení procesních zásad vymezených v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., jehož důsledkem mělo být následné vadné hmotně právní posouzení věci. V tomto smyslu uplatnil dovolání na procesním a nikoli hmotně právním základě. Předmětnou námitku proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
K tomu je třeba zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona.
Pokud by bylo dovolání podáno pouze s uvedenou argumentací, Nejvyšší soud by je odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř.
Dovolatel však také namítl, že jeho jednáním popsaným ve výroku rozsudku soudu prvního stupně nebyla naplněna skutková podstata trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Takovou argumentaci je třeba označit z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za právně relevantní.
Nejvyšší soud proto přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku napadeného rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím závěrům.
Podle §120 odst. 3 tr. ř. musí výrok rozsudku, jímž se obviněný uznává vinným, přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedení všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Ve skutkové větě výrokové části rozsudku tudíž musí být popsány všechny znaky skutkové podstaty daného (konkrétního) trestného činu, a to slovním vyjádřením všech okolností, které v konkrétním případě vytváří znaky tohoto trestného činu. Popis skutku proto nemůže být libovolný, ale musí vyjadřovat všechny skutečnosti významné pro právní kvalifikaci.
O správné právní posouzení skutku se jedná tehdy, když popis skutku uvedený ve výroku rozsudku je v souladu s právní větou obsahující formální zákonné znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu (a současně skutek dosahuje potřebného stupně společenské nebezpečnosti). Naproti tomu o nesprávné právní posouzení jde v případě, že popis skutku vyjádřený ve skutkové větě výroku rozsudku neodpovídá formálním znakům použité skutkové podstaty trestného činu vyjádřeným v právní větě výroku. Z logiky věci plyne, že o nesprávné právní posouzení skutku by se jednalo též v případě, kdy sice skutková a právní věta jsou v souladu, avšak skutek nedosahuje potřebného stupně společenské nebezpečnosti.
Tyto skutečnosti bylo nutno zdůraznit ještě před tím, než bude pozornost zaměřena na otázky související s dovolací argumentací vytýkající, že jednáním dovolatele nebyla naplněna objektivní stránka trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.
Podle §234 odst. 1 tr. zák. se trestného činu loupeže dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
Jedním ze znaků objektivní stránky tohoto trestného činu (jehož objektem je jednak osobní svoboda, jednak majetek) je použití násilí (fyzické síly) nebo pohrůžky bezprostředního násilí, jakožto prostředku k překonání kladeného nebo očekávaného odporu napadené osoby. Pohrůžka bezprostředního násilí je pohrůžkou takovým násilím, které má být vykonáno ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka. Nemusí být vyjádřena výslovně, postačí i konkludentní jednání, je-li z něj, jakož i z dalších okolností, dostatečně zřejmé, že násilí se uskuteční ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka. Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí je tedy prostředkem nátlaku na vůli napadeného. Není však podmínkou, aby napadený kladl odpor. Musí přitom jít o jednání směřující ke zmocnění se cizí věci, jímž se rozumí stav, kdy si pachatel chce zjednat možnost s takovou věcí nakládat s vyloučením toho, kdo ji měl dosud ve své moci. Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí jsou prostředkem ke zmocnění se cizí věci a musí předcházet jejímu zmocnění. Není přitom rozhodné, zda směřuje k trvalé či přechodné dispozici s věcí. Jde o faktické převedení moci nad věcí z oprávněné osoby na pachatele. Ve vztahu k pachateli musí jít o věc cizí. Trestný čin loupeže je trestným činem úmyslným, přičemž úmysl pachatele se musí vztahovat jak k násilnému jednání, jímž chce pachatel překonat nebo znemožnit odpor oběti, tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci.
Podle popisu skutku ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně obvinění Z. V., B. P., J. H. a D. H. „po vzájemné domluvě, která spočívala v tom, že obž. Z. V. se zbraní v ruce provede přepadení obchodu na Ch. a obž. J. H. bude řídit a D. H. pojede s nimi a obž. B. P. bude hlídat cestu, přijeli obž. Z V., J. H. a D. H. dne 26. 1. 2004 kolem 18:30 h osobním vozidlem zn. Fiat Tipo k samoobsluze Ch. v ul. O. J. v M., obž. Z. V. vběhl s nabitou pistolí a s kuklou na obličeji do prodejny, mířil na prodavačku O. H., požadoval vydání finanční hotovosti a poté, co mu prodavačka hotovost z pokladny dala do přineseného igelitového sáčku, vzal ze stojanu několik krabiček cigaret nezjištěné značky, před prodejnou nastoupil do vozidla k obž. D. H. a J. H. a společně s vozidlem Škoda Felicia, které řídil obž. P. a který čekal na určeném místě u kostelíčku, aby hlídal cestu, odjeli do místa bydliště obž. P., kde si odcizenou hotovost rozdělili, a způsobili tak firmě S. Ch., s. r. o. škodu ve výši 10.985,- Kč,…….“
Takový popis skutku však není dostatečným podkladem pro závěr, že obviněný D. H. se dopustil trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.
Podle §9 odst. 2 tr. zák. byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama.
Spolupachatelství předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním a úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo i jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. např. rozh. č. 36/1973 Sb. rozh. tr.). Vždy však spolupachatelství jako společné jednání dvou nebo více osob musí naplňovat znaky jednání popsaného v příslušné skutkové podstatě téhož trestného činu. K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání („spolupachatelem jest také ten, kdo přispěl k provedení činu částečně, třebas v roli podřízené, jen když byl veden týmž úmyslem, jako ostatní pachatelé“ - srov. rozh. č. Rt 786/1922 Sb. rozh. NS). Závěr o spolupachatelství musí být podložen patřičnými skutkovými zjištěními. U spolupachatelství se vyžaduje společný úmysl spolupachatelů zahrnující jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle. Tento společný úmysl nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů, každý ze spolupachatelů si však musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje ke spáchání činu společným jednáním a být s tím pro tento případ srozuměn.
Soud prvního stupně náležitě neodůvodnil, jak k uvedené – nesprávné - právní kvalifikaci skutkových zjištění popsaných v bodě c) výroku svého rozhodnutí ve vztahu k dovolateli dospěl. Pouze stručně konstatoval, že obviněný D. H. společným jednáním proti jinému užil pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci a tím naplnil skutkovou podstatu trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.
Odvolací soud sice na rozdíl od nalézacího soudu vyložil právní úvahy, na jejichž základě shledal, že použitá právní kvalifikace jednání obviněného D. H. je správná (zejména zdůraznil, že tento obviněný se se spoluobviněnými dohodl na způsobu provedení skutku, včetně rozdělení úkolů při jeho páchání a věděl tedy, jak bude loupežné přepadení provedeno, svou přítomností při činu se na realizaci předchozí dohody přímo podílel a participoval na rozdělení peněz, byť nevelkou částkou), tyto právní úvahy nemohou v kontextu shora uvedených teoretických východisek a popsaných skutkových zjištění obstát (nepřijatelně extenzivně vykládají pojem spolupachatelství).
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se sice obviněný D. H. s dalšími obviněnými předem dohodl na loupeži, avšak neměl přidělenu žádnou konkrétní roli. V dalším průběhu skutku podle jeho popisu ve výroku výše citovaného rozsudku pouze seděl jako spolujezdec ve vozidle, kterým jeho bratr, obviněný J. H. vezl obviněného Z. V. na místo činu a posléze z místa činu do bytu spoluobviněného B. P. Byl tedy pasivní - nedopustil se žádného jednání, jež by naplňovalo všechny znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., nebo jen některý ze znaků skutkové podstaty tohoto trestného činu, jež byla pak naplněna jen souhrnem jednání všech obviněných, anebo takového jednání, které by bylo aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti všech obviněných – články řetězu – by směřovaly k přímému vykonání uvedeného trestného činu, působily současně a ve svém celku tvořily jeho skutkovou podstatu. Nebyl ani přítomen v prodejně, v níž hlavní pachatel Z. V. loupežné přepadení uskutečnil, o jeho existenci žádná z poškozených nevěděla, nelze tudíž dovodit, že by svou přítomností hrozbu hlavního pachatele jakkoliv zvyšoval. Ve shodě se státním zástupcem lze proto uzavřít, že ve výroku rozhodnutí nalézacího soudu popsané skutkové okolnosti týkající se obviněného D. H. neumožňují závěr o jeho spolupachatelství na trestném činu loupeže podle §9 odst. 2 tr. zák. k §234 odst. 1 tr. zák.
Za tohoto stavu Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil jednak napadené rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 11 To 459/2004, a to pouze v části, v níž bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného D. H., jednak rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 2. 11. 2004, sp. zn. 3 T 72/2004, v části, v níž byl jmenovaný obviněný uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. [bod c) výroku rozsudku soudu prvního stupně] a ve výroku o trestu ohledně tohoto obviněného. Současně zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušenou část těchto rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Mělníku přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Předmětná trestní věc se tedy dostala do procesního stadia po podání obžaloby. Úkolem Okresního soudu v Mělníku bude při dodržení všech v úvahu přicházejících ustanovení trestního řádu znovu rozhodnout o skutku D. H. popsaném původně v bodě c) zrušeného rozsudku. Přitom se zásadně nejeví potřeba doplňovat dosud provedené dokazování. Na nalézacím soudu proto bude právně posoudit jednání obviněného D. H. a rozhodnout ve vztahu k tomuto obviněnému rovněž o trestu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. dubna 2005
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý