ECLI:CZ:NS:2005:6.TDO.506.2005.1
sp. zn. 6 Tdo 506/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. května 2005 o dovolání podaném nejvyšší státní zástupkyní v neprospěch obviněného R. H. proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 9. 2003, sp. zn. 4 To 725/2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u věci vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 9 T 443/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. 9 T 443/2002, byl obviněný R. H. uznán vinným společně s obviněnými M. A. a M. B. trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Podle skutkových zjištění jmenovaného soudu totiž „po vzájemné dohodě v noci z 9. 4. 2002 na 10. 4. 2002 v Č. K. obž. M. A. a M. B. vnikli nezajištěným oknem do restaurace N. P., kde vypáčili zásuvky v regálu za barovým pultem a odcizili 2 číšnické peněženky v hodnotě celkem 1.600,- Kč s finanční hotovostí ve výši nejméně 5.000,- Kč a stravovacími kupony v hodnotě 1.660,- Kč, ze skříňky pod barovým pultem odcizili cigarety značek Petra a Start, dále alkoholické nápoje zn. Rum a Fernet, poté nalezeným klíčem odemkli sklad a z tohoto odcizili cigarety zn. Marlboro, Sparta, Petra, Start a alkoholické nápoje zn. Fernet, Rum, Vodka, tedy odcizili peníze a věci v hodnotě nejméně 29.835,- Kč ke škodě Z. B. a poškozením zařízení způsobili škodu 1.100,- Kč, přičemž do restaurace vnikli na návod R. H., který je k restauraci přivezl osobním automobilem, podle předchozí dohody venku hlídal a opět je od restaurace automobilem odvezl a s nímž se rozdělili o výtěžek z prodeje odcizených věcí“ (bod I. výroku citovaného rozsudku).
Dále byl obviněný R. H. uznán vinným opět společně s obviněnými M. A. a M. B. trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustili tím, že „po vzájemné dohodě dne 1. 5. 2002 kolem 02,05 hod. v obci D., okr. P. na benzínové čerpací stanici R. O., s. r. o., s nepřetržitým provozem obžalovaný M. A. a M. B. po odšroubování zajišťovacího zařízení plastového okna vnikli ventilačním oknem do benzinové stanice, zatímco obžalovaný R. H. venku hlídal v osobním automobilu a byli domluveni, že s automobilem přijede k zadnímu vchodu, poté, když v kanceláři našli obsluhu čerpadla H. M. udeřili ji opakovaně pěstmi do obličeje a těla, srazili na zem, na obličej jí dali polštář a provazem jí svázali ruce a nohy a poté, co jim na jejich dotazy sdělila, kde je zabezpečovací zařízení, klíč od zadních dveří objektu, peníze a klíče od sejfu, ji odtáhli z kanceláře na WC, z kasy odcizili finanční hotovost ve výši nejméně 7.000,- Kč, ze zásuvky u kasy kupony do mobilních telefonů v hodnotě nejméně 12.000,- Kč, ohnivzdorný bezpečnostní sejf o váze 88 kg v hodnotě 26.000,- Kč, v němž byla finanční hotovost nejméně ve výši 3.000,- Kč a ze zásuvky finanční hotovost ve výši nejméně 40.000,- Kč a provozovateli čerpací stanice Č. M. způsobili škodu nejméně ve výši celkem 88.000,- Kč, H. M. způsobili pohmoždění hlavy a těžkou posttraumatickou stresovou reakci, což si vyžádalo léčení a pracovní neschopnost od 1. 5. 2002 do 31. 10. 2002, přičemž obžalovaný R. H. poté přistavil k zadnímu vchodu osobní automobil a i když byl informován o přepadení H. M. a odcizení peněz a věcí, odvezl spoluobžalované a pomáhal jim přepočítávat peníze, z nichž dostal podíl“ (bod II. výroku citovaného rozsudku).
Za to byl obviněný R. H. odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §60a odst. 1, 2 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let za současného vyslovení dohledu nad obviněným. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému R. H. uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně s obviněnými M. A. a M. B. na náhradě škody poškozenému Č. M. částku 88.000,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl tento poškozený odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný R. H. (a také obvinění M. A. a M. B. a matka obviněného M. A. paní M. Č.), rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích. Rozsudkem ze dne 23. 9. 2003, sp. zn. 4 To 725/2003, v bodě I. k odvolání obviněného R. H. napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil „v celém výroku o vině pod bodem II. rozsudku, jímž byl uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., v důsledku toho u tohoto obžalovaného i ve výroku o trestu a výroku, jímž mu byla uložena povinnost uhradit solidárně s M. A. a M. B. poškozenému Č. M. škodu ve výši 88.000,- Kč.“ Současně podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného R. H. uznal vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák. spáchaným tím, že „po vzájemné dohodě s M. A. a M. B. dne 1. 5. 2002 kolem 02,05 hod. v obci D., okr. P. na benzínové čerpací stanici Robin Oil, s. r. o. s nepřetržitým provozem, obžalovaní M. A. a M. B. po odšroubování zajišťovacího zařízení plastového okna vnikli ventilačním oknem do benzinové stanice, zatímco obžalovaný R. H. venku hlídal v osobním automobilu, a byli domluveni, že s automobilem přijede k zadnímu vchodu, poté, když v kanceláři našli obsluhu čerpadla H. M. udeřili ji opakovaně pěstmi do obličeje a těla, srazili na zem, na obličej jí dali polštář a provazem jí svázali ruce a nohy a poté, co jim na jejich dotazy sdělila, kde je zabezpečovací zařízení, klíč od zadních dveří objektu, peníze a klíče od sejfu, ji odtáhli z kanceláře na WC, z kasy odcizili finanční hotovost ve výši nejméně 7.000,- Kč, ze zásuvky u kasy kupony do mobilních telefonů v hodnotě nejméně 12.000,- Kč, ohnivzdorný bezpečnostní sejf o váze 88 kg v hodnotě 26.000,- Kč, v němž byla finanční hotovost nejméně ve výši 3.000,- Kč a ze zásuvky finanční hotovost ve výši nejméně 40.000,- Kč a provozovateli čerpací stanice Č. M. způsobili škodu nejméně ve výši celkem 88.000,- Kč, H. M. způsobili pohmoždění hlavy a těžkou posttraumatickou stresovou reakci, což si vyžádalo léčení a pracovní neschopnost od 1. 5. 2002 do 31. 10. 2002, přičemž obžalovaný R. H. poté přistavil k zadnímu vchodu osobní automobil a i když byl informován o přepadení H. M. a odcizení peněz a věcí, odvezl spoluobžalované a pomáhal jim přepočítávat peníze, z nichž dostal podíl.“ Za tento trestný čin a za další trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák. ve výroku o vině (rozsudku soudu prvního stupně) pod bodem I. nedotčený jej odsoudil podle §247 odst. 2 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na osmnáct měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému R. H. povinnost uhradit společně a nerozdílně s obviněnými M. A. a M. B. poškozenému Č. M. škodu ve výši 88.000,- Kč (odvolání ostatních odvolatelů jako nedůvodná podle §256 tr. ř. zamítl – bod II.).
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích podala nejvyšší státní zástupkyně dovolání, a to v neprospěch obviněného R. H., přičemž uplatnila dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku poté, co podrobně popsala průběh a výsledek dosavadního řízení proti obviněnému R. H., vyložila podstatu pomoci k trestnému činu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. Dále uvedla, že v případě jednání, kterého se obviněný R. H. podle pravomocného výroku o vině z výše citovaného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích dopustil v ranních hodinách dne 1. 5. 2002 ke škodě poškozených H. M. a Č. M. má klíčový význam rozlišení mezi dokonáním a dokončením trestného činu. Trestný čin loupeže podle §234 tr. zák. je dokonán užitím násilí (resp. pohrůžky) v úmyslu zmocnit se cizí věci. Dokončen je však teprve tehdy, když se pachatel této věci skutečně zmocnil. To má význam zejména v otázce účastenství, kde je pomoc možná až do dokončení trestného činu, pokud toto nastává později než dokonání. Jinak by nebylo možné přiměřeně postihnout např. úmyslné podporování pachatele loupeže, aby se po užití násilí věci skutečně zmocnil, pokud pomocník zasáhne teprve poté, co již násilí bylo užito. Soud druhého stupně tedy podle názoru dovolatelky řádně nehodnotil účast obviněného R. H. v závěrečném stadiu trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., jehož se jako tzv. přímí pachatelé dopustili M. A. a M. B. Podle rozsudku uvedeného soudu obviněný R. H., i když byl informován o přepadení H. M. a odcizení peněz a věcí, odvezl spoluobžalované a pomáhal jim přepočítávat peníze, z nichž dostal podíl. Tento popis skutku není zcela přesný a vyčerpávající, neboť nezmiňuje další zjištění obsažená v předmětném rozhodnutí, a sice skutečnost, že do vozidla řízeného obviněným R. H. byl naložen uzamčený trezor, pro jehož odvoz byl automobil zvláště nepostradatelný, a že zmíněný trezor byl nejprve ukryt na opuštěném místě a teprve později byl otevřen, a že z něj byla odcizena částka 3.000,- Kč, byť na tomto otevření trezoru se obviněný R. H. již přímo nepodílel. V návaznosti na to dovolatelka zdůraznila, že obviněný R. H. byl prokazatelně informován o přepadení obsluhy benzínového čerpadla po dokonání trestného činu loupeže podle §234 tr. zák. obviněnými M. A. a M. B. Nejen tyto obviněné, ale i jimi odcizený a dosud neotevřený trezor z místa činu odvezl. Tím vědomě přispěl k dokončení uvedeného trestného činu, tedy k realizaci úmyslu zmocnit se uloupených věcí, včetně peněz nacházejících se v trezoru. Jednání obviněného R. H. tak bylo nutné podle názoru dovolatelky posoudit jako účastenství ve formě pomoci k trestnému činu loupeže podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §234 odst. 1 tr. zák.
Dále nejvyšší státní zástupkyně uvedla, že postup Krajského soudu v Českých Budějovicích byl v dané věci nezákonný, neboť došlo k porušení ustanovení §259 odst. 3 tr. ř. Jmenovaný odvolací soud totiž rozhodl sám rozsudkem, aniž by provedl jediný důkaz. Nové rozhodnutí přitom vydal pouze proto, že sám hodnotil realizované důkazy jinak než soud prvního stupně. Tento postup je v rozporu se zákonem. Pokud se odvolací soud neztotožnil s hodnocením důkazů a se závěry učiněnými soudem prvního stupně, měl sám provést nové důkazy, resp. opakovat důkazy provedené nalézacím soudem, aby si tím podle zásady ústnosti a bezprostřednosti opatřil dostatečný podklad pro odchylné hodnocení důkazů a tím i pro změnu skutkových závěrů a právní kvalifikace deliktu obviněného R. H. K této argumentaci dovolatelka dodala, že ji nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který uplatňuje, ani pod jiný dovolací důvod podle §265b tr. ř. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) by se k ní však měl vyjádřit, a to nejen v souvislosti s dalším, v dovolání navrhovaným řízením, ale i s ohledem na skutečnost, že pokud je porovnáván způsob, jakým bylo předmětné jednání obviněného R. H. popsáno jednak ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, a jednak ve výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně, pak lze dospět k závěru, že znění tzv. skutkových vět jsou v obou rozsudcích identická, a že právě fakt, že Krajský soud v Českých Budějovicích svým postupem nerespektujícím ustanovení §259 odst. 3 tr. ř. způsobil, že jednání jmenovaného obviněného bylo nesprávně právně kvalifikováno, může mít bezprostřední odraz v uplatněném dovolacím důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Vzhledem k výše rozvedeným skutečnostem nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit s ohledem na ustanovení §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. bez jejího souhlasu i souhlasu obviněného:
1) podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 9. 2003, sp. zn. 4 To 725/2003, ve výroku pod bodem I., a to v celém rozsahu, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu,
2) dále postupoval podle §265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
V samém závěru dovolání nejvyšší státní zástupkyně vyslovila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání pro případ, že by Nejvyšší soud shledal, že je nutno v této věci rozhodnout jiným způsobem, než předpokládaným v ustanovení §265r odst. 1 písm. b) tr. ř.
K dovolání nejvyšší státní zástupkyně se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil prostřednictvím svého obhájce obviněný R. H. Uvedl, že ani on se nedomnívá, že by rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích byl bezvadný. Jeho nesprávnost však spatřuje v jiných procesních pochybeních než nejvyšší státní zástupkyně. Tato pochybení nezakládají žádný z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., a proto podal ministru spravedlnosti podnět k podání stížnosti pro porušení zákona. V souvislosti s tím poznamenal, že soudy neprovedly úplné dokazování, vadně hodnotily provedené důkazy a skutková zjištění, která učinily, nenacházejí oporu v provedených důkazech. Dále konstatoval, že nejvyšší státní zástupkyně vytýká odvolacímu soudu, že jeho skutkový závěr neodpovídá použité právní kvalifikaci. K tomu dodal, že skutkový závěr soudu druhého stupně neodpovídá obsahu provedených důkazů, když z žádného z důkazů, které byly provedeny jak v přípravném řízení, tak v řízení před soudem, se nepodává, že by měl být informován o přepadení H. M. a odcizení peněz a věcí dříve, než měl odvézt spoluobžalované a než měl pomáhat v přepočítávání peněz. Vzhledem k těmto skutečnostem obviněný R. H. vyjádřil názor, že by Nejvyšší soud měl podané dovolání buď odmítnout podle §265i (odst. 1) písm. f) příp. e) tr. ř. nebo zamítnout podle §265j tr. ř. Současně sdělil, že souhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda dovolání bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání.
Dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. přípustné, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, když soud rozhodl ve druhém stupni, přičemž směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.
Nejvyšší státní zástupkyně je podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost kteréhokoliv výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podala ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad. Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou tedy v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Se zřetelem k těmto skutečnostem je třeba konstatovat, že (procesní) výhrady dovolatelky stran postupu odvolacího soudu (námitka nezákonnosti tohoto postupu z hlediska ustanovení §259 odst. 3 tr. ř.) pod uvedený (ale ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze a z tohoto hlediska není zapotřebí se těmito výhradami věcně zabývat.
Argumentaci dovolatelky týkající se právního posouzení skutku popsaného ve výroku rozsudku soudu druhého stupně však lze z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. označit za právně relevantní.
Podle §234 odst. 1 tr. zák. se trestného činu loupeže dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
Účastníkem (pomocníkem) na dokonaném trestném činu nebo na jeho pokusu je podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., kdo úmyslně poskytl jinému pomoc k spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, radou, utvrzováním v předsevzetí, slibem přispět po trestném činu.
Pomoc je úmyslná podpora pachatele před činem nebo při něm - přichází tedy v úvahu jak před činem, tak i při činu. Otázkou je, zda pomoc není ve výjimečných případech možná i po dokonání trestného činu, avšak před jeho dokončením. Zvláště je tato otázka, právě se zřetelem k posuzované věci, významná v případech, kdy trestný čin přesahuje okamžik dokonání - je charakterizován nejen jednáním, ale ještě úmyslem směřujícím k dalšímu následku, jako je tomu u loupeže (v případě tohoto trestného činu jde o tzv. složenou skutkovou podstatu, která chrání jednak svobodu rozhodování, jednak majetek – srov. např. rozhodnutí č. 19/1965 Sb. rozh. tr.). Realizace tohoto úmyslu sice spadá do období po dokonání činu (trestný čin loupeže je dokonán užitím násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci), avšak tato realizace je k dosažení zločinného poměru závažnější a také pro společnost nebezpečnější, vzhledem ke škodlivému následku, než pouhý úmysl k tomu směřující. Z hlediska nebezpečnosti činu pro společnost pak je uskutečnění zmíněného úmyslu stejně (či obdobně) závažné jako jednání základní. Kdyby podpora této realizace (samozřejmě u vědomí stavu věci – způsobu získání) nebyla pomocí, nebyla by dostatečně postižena. Nejde o nadržování ani o podílnictví. I zde je tedy možnost pomoci prodloužena až do okamžiku uskutečnění úmyslu přesahujícího objektivní stránku trestného činu (k této problematice srov. V. Solnař, J. Fenyk, D. Císařová, Základy trestní odpovědnosti, LexisNexis, Nakladatelství Orac, 2003).
V tomto smyslu reagovala i soudní praxe. Podle Zhodnocení poznatků o rozhodování soudů o některých trestných činech proti svobodě se zvláštním zaměřením na trestný čin loupeže publikovaného pod č. 1/1980 Sb. rozh. tr., jestliže pachatel přistoupí k činu po uskutečnění násilí ve stadiu zmocňování se věci, tj. ve stadiu dokončování trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., jde o pomoc k tomuto trestnému činu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §234 odst. 1 tr. zák. a nikoli o spolupachatelství loupeže, popř. o spolupachatelství krádeže. V souvislosti s tím bylo odkázáno na rozhodnutí č. 34/1968 Sb. rozh. tr., podle něhož spolupachatelství je možné jak ve stadiu pokusu, tak i ve stadiu spáchání trestného činu. Nejde však již o spolupachatelství, byla-li společná činnost uskutečněná až po dokonání trestného činu, tzn. po naplnění jeho znaků, třebas skutek ještě pokračoval ve stadiu, které lze zahrnout pod pojem dokončení. Není spolupachatelstvím trestného činu loupeže, jestliže jeden ze spoluobviněných využije k uskutečnění úmyslu zmocnit se cizí věci stavu bezbrannosti oběti, který byl bez dorozumění s ním za tím účelem vyvolán druhým ze spoluobviněných.V takovém případě přichází u prvého spoluobviněného v úvahu posouzení skutku jako pomoci k trestnému činu loupeže podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §234 tr. zák. (stejně bylo judikováno v usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 7. 1993, sp. zn. 4 To 16/93).
Ve vztahu k posuzované věci je tak třeba zdůraznit následující skutečnosti. Především je třeba konstatovat, že o pomoc k trestnému činu loupeže podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §234 odst. 1 tr. zák. by šlo tehdy, jestliže pachatel jednal způsobem příkladmo vymezeným v ustanovení §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., a to buďto před činem, v době činu nebo ve fázi jeho dokončování. V těchto souvislostech je na místě připomenout, že pachatel trestného činu loupeže užívá násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Uvedený trestný čin je tudíž dokončen tehdy, kdy pachatel uskuteční tento úmysl (zmocní se cizí věci). Do této fáze může být jednání dalšího pachatele (odlišného od tzv. přímého pachatele – osoby, která užila násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí s popsaným úmyslem) přispívající k zmocnění se cizí věci posouzeno jako pomoc k trestnému činu loupeže (pochopitelně za předpokladu znalosti toho, za jakých okolností k realizaci tohoto úmyslu dochází). A contrario – zmocnil-li se již pachatel za užití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí cizí věci (trestný čin loupeže dokončil), nemůže být následně navazující podpůrné jednání další osoby považováno za pomoc k uvedenému trestnému činu. Za této situace je proto zapotřebí vyložit pojem zmocnění se věci. Zmocněním věci se rozumí, že si pachatel zjedná možnost volně s věcí nakládat s vyloučením toho, kdo ji měl dosud ve své moci. Napadený nemusí být vlastníkem věci, stačí, že ji má ve své dispozici, např. proto, že mu věc byla půjčena, svěřena apod. Pro pachatele musí jít o cizí věc (srov. rozhodnutí č. 13/1976 Sb. rozh. tr.). Pachatel se věci zmocní nejen když ji sám napadenému odejme, ale i když mu ji napadený pod vlivem násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí sám vydá (srov. rozhodnutí č. 50/1957 Sb. rozh. tr.).
V posuzovaném případě je třeba ze skutkových zjištění popsaných v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu dovodit, že pachatelé loupeže, obvinění M. A. a M. B. tuto loupež dokonali a loupežný úmysl zmocnit se cizích věcí uskutečnili, tedy uvedený trestný čin dokončili, již v benzínové čerpací stanici, resp. vynesením shora konkretizovaných peněz a dalších věcí z tohoto objektu, ještě před tím, než se společně s těmito penězi a věcmi nechali přepravit vozidlem řízeným obviněným R. H. (než tyto peníze a věci naložili do předmětného vozidla). V tomto směru je třeba akcentovat právě zjištění o tom, že svázali poškozenou H. M., čímž jí zcela znemožnili jakoukoli reakci směřující k zabránění odcizení peněz a dalších věcí, jež si pak také skutečně vzali. Z toho je zřejmé, že se zmocnili cizích věcí – vytvořili si možnost s věcmi, k nimž neměli žádná práva, nakládat podle své vůle, a to za současného vyloučení oprávněné osoby. Na tom nic nemění ani skutečnost, že vzali uzamčený trezor s penězi. Rovněž v tomto případě totiž vyňali věci z dispozice oprávněného subjektu (znemožnili mu výkon jeho oprávnění vážících se k těmto věcem) a svojí aktivní činností si vytvořili možnost libovolné dispozice s nimi (včetně otevření trezoru). Trezoru a v něm uložených peněz se tedy zmocnili dříve, než jej naložili do auta řízeného obviněným R. H., který se až zde dozvěděl o okolnostech, za kterých ke zmocnění se popsaných věcí došlo. Nemůže být proto určující (z hlediska okamžiku dokončení trestného činu loupeže), kdy skutečně trezor otevřeli a že se tak stalo až poté, co jej při vědomí rozhodných okolností obviněný R. H. přepravil na jiné místo.
K tomu je třeba dodat, že uvedené závěry vyplývají i z dikce tzv. skutkové věty výroku o vině napadeného rozhodnutí – viz „…obžalovaný M. A. a M. B. … poté, když v kanceláři našli obsluhu čerpadla H. M. udeřili ji opakovaně pěstmi do obličeje a těla, srazili na zem, na obličej jí dali polštář a provazem jí svázali ruce a nohy a poté, co jim na jejich dotazy sdělila, kde je zabezpečovací zařízení, klíč od zadních dveří objektu, peníze a klíče od sejfu, ji odtáhli z kanceláře na WC, z kasy odcizili (jinými slovy zmocnili se) finanční hotovost ve výši nejméně 7.000,- Kč, ze zásuvky u kasy kupony do mobilních telefonů v hodnotě nejméně 12.000,- Kč, ohnivzdorný bezpečnostní sejf o váze 88 kg v hodnotě 26.000,- Kč, v němž byla finanční hotovost nejméně ve výši 3.000,- Kč a ze zásuvky finanční hotovost ve výši nejméně 40.000,- Kč a provozovateli čerpací stanice Č. M. způsobili škodu nejméně ve výši celkem 88.000,- Kč, H. M. způsobili pohmoždění hlavy a těžkou posttraumatickou stresovou reakci, což si vyžádalo léčení a pracovní neschopnost od 1. 5. 2002 do 31. 10. 2002, přičemž obžalovaný R. H. poté přistavil k zadnímu vchodu osobní automobil a i když byl informován o přepadení H. M. a odcizení peněz a věcí, odvezl spoluobžalované a pomáhal jim přepočítávat peníze, z nichž dostal podíl“.
Z rozvedených důvodů nemohl Nejvyšší soud přiznat právně relevantním námitkám nejvyšší státní zástupkyně žádné opodstatnění.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání nejvyšší státní zástupkyně odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. května 2005
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý