ECLI:CZ:NS:2005:6.TDO.57.2005.1
sp. zn. 6 Tdo 57/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 24. února 2005 o dovolání obviněného Z. B., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kuřim, a o dovolání nejvyšší státní zástupkyně podaném v neprospěch obviněného, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. 6 To 442/2004, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 6 T 47/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného a nejvyšší státní zástupkyně o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 7. 6. 2004, sp. zn. 6 T 47/2004, byl obviněný Z. B. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 písm. d) tr. zák., kterých se dopustil tím, že „dne 4. 10. 2003 kolem 03.20 hodin v Č. T., okres K., po ulici J., ve směru z Č. T. do T., po požití alkoholických nápojů řídil osobní automobil tov. zn. Mercedes E 270 RZ:, přičemž projížděl přímým úsekem vozovky v uzavřené obci Č. T. rychlostí nejméně 127 km/h, tedy výrazně vyšší než v místě povolenou, přičemž vzhledem k míře své podnapilosti a rychlosti jízdy výrazně vyšší než v místě povolené, přestože bez technicky nezdůvodnitelné prodlevy zareagoval na služební vozidlo Policie ČR, tov. zn. Škoda Felicia combi SPZ: řízené M. R., které začalo na ulici J. ve směru do Č. T. vyjíždět z účelové komunikace – sjezdu z areálu T. S. tak, že strhnul řízení vozidla vlevo, nedokázal zabránit střetu s tímto služebním vozidlem Policie ČR a v protisměrné části vozovky těsně za středovou dělící čárou levou přední částí jím řízeného vozidla narazil do levé boční části vozidla Škoda Felicia combi, v důsledku střetu utrpěl řidič služebního vozidla PČR M. R., jakož i jeho spolujezdci T. M. a T. T., rozsáhlá a devastující poranění, na jejichž následky téhož dne zemřeli, v důsledku nehodového děje utrpěli poranění i spolujezdci obviněného Z. B. – J. T. v podobě zhmoždění hlavy a tržně zhmožděné rány na hlavě o délce 9 cm, které si vyžádalo léčení od 4. 10. 2003 do 14. 10. 2003 včetně, a T. D. v podobě povrchní oděrky pravého kolena, které si vyžádalo pouze jednorázové ošetření, přičemž obviněný Z. B.
měl v době řízení vozidla v krvi nejméně 1,6 g/kg alkoholu, a zničením osobního automobilu tov. zn. Mercedes E 270 RZ: způsobil jeho majiteli – Č. L., a .s. škodu ve výši 827.400,- Kč a zničením služebního vozidla PČR Škoda Felicia combi SPZ: způsobil jeho majiteli Ministerstvu vnitra ČR škodu v celkové výši 123.000,- Kč, tedy zničením obou automobilů způsobil těmto poškozeným škodu ve výši 950.400,- Kč“. Obviněnému byl uložen podle §224 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, když pro výkon tohoto trestu byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Dále byl obviněnému podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu deseti let. O náhradě jednotlivých poškozených bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 1 tr. ř.
Z podnětu odvolání podaného okresním státním zástupcem v Karviné byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. 6 To 442/2004, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušen v celém rozsahu výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 7. 6. 2004, č. j. 6 T 47/2004-998, a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. byl obviněný nově odsouzen podle §224 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody trvání čtyř let, přičemž pro výkon uloženého trestu odnětí svobody byl obviněný podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Pokud jde o trest zákazu činnosti, ten byl obviněnému uložen ve stejném rozsahu a trvání jak učinil soud prvního stupně, v ostatních výrocích (o náhradě škody) zůstal napadený rozsudek nezměněn. Odvolání obviněného bylo odvolacím soudem podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. 6 To 442/2004, podala ve lhůtě stanovené zákonem nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněného dovolání, ve kterém uplatnila dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. V podaném dovolání nejvyšší státní zástupkyně nejprve reprodukuje skutek popsaný v podané obžalobě a v rozsudku Okresního soudu v Karviné, následně i způsob rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího, přičemž opakuje závěry, kterými odvolací soud v rámci hodnocení důkazů odůvodnil použití uvedeného ustanovení trestního zákona. Dovolatelka nesouhlasí s právní kvalifikací skutku, jak ji provedl soud prvního stupně a potvrdil také soud odvolací, přičemž opětovně zmiňuje okolnost týkající se osvětlení vozidla Mercedes v době, kdy přijíždělo k místu střetu, současně však podotýká, že se jedná o okolnost skutkovou. Poukazuje na to, že již v obžalobě bylo upozorněno na to, že obviněný Z. B. porušil nejméně pět ustanovení zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, kdy jako účastník silničního provozu se nechoval natolik ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob, své chování nepřizpůsobil zejména dopravně technickému stavu pozemní komunikace, povětrnostním podmínkám a svým schopnostem /§4 písm. a) zákona o provozu na pozemních komunikacích/, neřídil se pravidly silničního provozu na pozemních komunikacích /§4 písm. b) zákona o provozu na pozemních komunikacích/, řídil vozidlo bezprostředně po požití alkoholického nápoje, kdy byl pod jeho vlivem /§5 odst. 2 písm. b) zákona o provozu na pozemních komunikacích /, nepřizpůsobil rychlost jím řízeného vozidla svým schopnostem, povětrnostním podmínkám, jiným okolnostem, které mohl předvídat, a nejel takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled (§18 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb.), a překročil povolenou rychlost jízdy v obci, která je stanovena na 50 km/h (§18 odst. 4 zák. č. 361/2000 Sb.).
Nejvyšší státní zástupkyně je toho názoru, že s ohledem na uvedená porušení zákona o provozu na pozemních komunikacích a nezpochybnitelný následek, kdy při dopravní nehodě zahynuly tři osoby, přičemž mezi neodčinitelným následkem dopravní nehody a hrubým porušením předpisů o pravidlech provozu na pozemních komunikacích ze strany obviněného existuje přímá a bezprostřední souvislost, jsou splněny i z hlediska §88 odst. 1 tr. zák. podmínky pro uznání obviněného vinným podle §224 odst. 3 tr. zák. V závěrečné části podaného dovolání poukazuje na tzv. spoluzavinění nehody ze strany řidiče policejního vozidla a v této souvislosti vyjadřuje přesvědčení, že pokud by obviněný jel nejvyšší povolenou rychlostí v obci (50 km/h), vozidla by se bezpečně minula a v té souvislosti považuje také za nesprávný názor soudů, že obviněný vyhýbal správně policejnímu vozidlu ke středu vozovky. Závěrem podaného dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil bod I. výroku rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. 6 To 442/2004, a zrušil i další výroky na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyly podkladu, a dále postupoval podle §265l odst. 1 tr. ř. a přikázal věc Krajskému soudu v Ostravě k novému projednání a rozhodnutí a rovněž rozhodl o vazbě obviněného.
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. 6 To 442/2004, podal také prostřednictvím svého obhájce obviněný Z. B. Rovněž obviněný uplatnil ve svém dovolání dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný poukazuje na to, že řidič policejního vozidla nerespektoval zákonnou a bezvýjimečnou povinnost uloženou mu dopravní značkou P 6 „Stůj, dej přednost v jízdě.“ Kdyby však takto učinil, tak dle soudního znalce by se dostal do místa střetu vozidel s časovým zpožděním, které by znamenalo, že by k dopravní nehodě nedošlo, tudíž zavinění je zcela na straně řidiče policejního vozidla, a proto nelze žádnou míru spoluzavinění na předmětné dopravní nehodě u něj shledat. Závěrem podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ve výrocích I. a II. a věc vrátil krajskému soudu k novému projednání a rozhodnutí. Ve svém vyjádření k dovolání nejvyšší státní zástupkyně poukazuje na tytéž skutečnosti, které zmiňuje ve svém dovolání a navrhuje, aby bylo Nejvyšším soudem odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného a nejvyšší státní zástupkyně jsou přípustná /§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř./, byla podána osobami oprávněnými, v případě obviněného prostřednictvím obhájce /§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./, podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř. – u nejvyšší státní zástupkyně, přičemž lhůta k podání dovolání byla u obou dovolatelů ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit otázku, zda námitky obviněného a nejvyšší státní zástupkyně naplňují po obsahové stránce zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 str. 6). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň k plnému přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví nebo smrt tím, že poruší důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona. Obviněný však měl být podle názoru nejvyšší státní zástupkyně v souladu s podanou obžalobou uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 3 tr. zák., kterého se dopustí ten, kdo z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví nebo smrt více osob proto, že hrubě porušil předpisy o ochraně životního prostředí nebo předpisy o bezpečnosti práce nebo dopravy anebo hygienické předpisy. Uvedené ustanovení mělo být aplikováno vzhledem k tomu, že hrubé porušení předpisů v dopravě podstatně zvyšuje ve smyslu §88 odst. 1 tr. zák. stupeň nebezpečnosti činu pro společnost.
Ze skutkových zjištění soudu prvního i druhého stupně považuje Nejvyšší soud za potřebné opětovně poukázat na to, že oba soudy vzaly za prokázané, že obviněný na přímém úseku vozovky v uzavřené obci řídil osobní automobil rychlostí 127 až 141 km/hod. S ohledem na zásadu in dubio pro reo musel soud vycházet z minimální rychlosti, tj. 127 km/hod. Maximální povolená rychlost v uzavřené obci byla 50 km/hod. Nebylo přehlédnuto, že obviněný řídil motorové vozidlo po předchozím požití alkoholických nápojů, přičemž v době řízení motorového vozidla byla hladina alkoholu v jeho krvi v rozpětí 1,6 až 1,9 g/kg alkoholu, a právě s ohledem na již zmíněnou zásadu (in dubio pro reo) vycházel soud z minimální prokázané hladiny alkoholu v jeho krvi. Dále považuje Nejvyšší soud za potřebné zmínit, že k dopravní nehodě došlo v nočních hodinách na vlhké komunikaci, přičemž bylo prokázáno, že na vzniklou situaci obviněný nereagoval bržděním vozidla.
Jak krajský soud, tak i soud okresní vycházely při svém rozhodování mj. také z toho, že vozidlo obviněného bylo pro řidiče služebního vozidla Policie ČR dobře viditelné minimálně ze vzdálenosti 200 metrů a že řidič tohoto služebního vozidla vyjížděl prakticky kolmo na rovný úsek vozovky, který je přehledný nejméně na 700 metrů, přičemž však před vjezdem na tuto vozovku ve směru do Č. T. při výjezdu z areálu fy T. S. Č. T. nezastavil na příkaz značky P6 – „Stůj, dej přednost v jízdě.“ Z toho pak soudy dovodily, že řidič služebního vozidla Policie řidič R. nebyl oprávněn spoléhat na to, že vozidlo jedoucí po ul. J. dodržuje pravidla silničního provozu, neboť z konkrétních okolností bylo zřejmé, že měl možnost přesvědčit se o opaku. Dále je mj. zmiňován znalecký posudek a konstatování znalce RNDr. S., kdy tento uvádí, že „odhad vzdálenosti je obtížnější v případech, kdy se objekt, jehož vzdálenost má pozorovatel odhadnout, přibližuje, neboť ten se nepohybuje ve směru k pozorovateli příčném a nedochází ke změně úhlu pozorování, ale mění se pouze jeho úhlová velikost a toto nesporně zakládá jedinou komplikaci při odhadu vzdálenosti a rychlosti vozidla Mercedes ze strany řidiče R.“.
V souvislosti s předmětnou dopravní nehodou a argumentací soudů ve svých rozhodnutích k případné otázce spoluzavinění řidičem služebního vozidla Policie je nutno podotknout, že velká pozornost byla věnována zejména znaleckému posudku znalce RNDr. S., z jehož závěrů v rámci hodnocení důkazů dospěly soudy ke skutkovému zjištění, že obviněný by střetu s vozidlem Policie ČR zabránil, kdyby místo vybočování vlevo své vozidlo brzdil se zpomalením, které odpovídá maximálně intenzitě brždění na mokré vozovce a vzhledem k vysoké účinnosti brzd tohoto typu vozidla by došlo k výraznému brzdnému zpomalení. Vzhledem k délce reakční doby také znalec konstatoval, že by obviněný své vozidlo zastavil z rychlosti 92 až 105 km/hod., případně by se s policejním vozidlem, které by pokračovalo v jízdě, minul. Odvolací soud na základě znaleckého posudku musel konstatovat, že i při uplatněné obhajobě obviněného, by při využití technických možností vozidla mohl obviněný střetu s policejním vozidlem zabránit, případně mohl intenzivním bržděním minimalizovat jeho následky.
Soudy rovněž konstatovaly, že obviněný měl právo přednosti v jízdě, a mohl vidět (s ohledem na uplatněnou obhajobu), že vozidlo policie vyjíždí do jeho jízdní dráhy ve chvíli, kdy přesahovalo svou přední částí do jeho jízdního pruhu 1,5 metru. Měl však právo – s ohledem na shora konstatovanou přednost v jízdě – domnívat se, že vozidlo vyjíždějící na pozemní komunikaci, po které jel, mu dá přednost v jízdě, a to až do chvíle, kdy z konkrétních okolností zjistil opak. To, že mu vjíždí do jeho jízdní dráhy, zaregistroval a soudy nebylo konstatováno s ohledem na znalecký posudek znalce RNDr. S., že by reakce obviněného nebyla včasná. Reakce obviněného stržením vozidla vlevo byla vyhodnocena jako technicky nesprávná. Jeho technicky správná reakce by spočívala ve stržení vozidla vpravo, avšak s ohledem na konkrétní dopravní situaci, nebylo obviněnému přičítáno za vinu toto nesprávné vybočení, neboť danou dopravní situaci mohl hodnotit pouze intuitivně, jelikož ze žádné další okolnosti nemohl objektivně předpokládat další pohyb vozidla Policie ČR. Zde je potřebné také uvést, že obviněný se hájil tím, že dříve byl zaměstnán v podniku ČSAD (od kterého vozidlo policie na komunikaci vjíždělo) a bylo mu známo, že výjezd z tohoto podniku je označen značkou „Stůj, dej přednost v jízdě,“ a proto předpokládal, že vozidlo zastaví a dá mu přednost. Případnému střetu se pak snažil zabránit stržením volantu vlevo, aby tímto manévrem vyjíždějící vozidlo Policie ČR objel.
Jak je dále patrno ze skutkových zjištění, řidič vozidla Mercedes obviněný Z. B. řídil motorové vozidlo, přestože v jeho krvi bylo minimálně 1,6 g/kg alkoholu. Tuto hladinu alkoholu znalkyně hodnotila jako střední stupeň opilosti, což se mj. projevuje postižením především psychické sféry pod obrazem zřetelného snížení pozornosti, výrazným zpomalením tělesných výkonů a reakcí na mozkové podněty, postižením motorických funkcí apod. Rovněž z její výpovědi vyplynulo, že výše hladiny alkoholu v krvi postihuje nejen rychlost reakce, ale také to, jakým způsobem bude na konkrétní situaci zareagováno. Dovozeno nebylo porušení ustanovení §18 odst. 1 zmíněného zákona (zákona o provozu na pozemních komunikacích), protože místo dopravní nehody je místem přehledným, jedná se o rovný úsek vozovky, rozhodnutí obviněného bylo dobré, jeho reakce včasná a jeho vozidlo umožňovalo zastavit na vzdálenost, na kterou má rozhled. Pokud státní zástupce v podané obžalobě poukazoval na další ustanovení zákona o provozu na pozemních komunikacích, a to §4 písm. a), b), dospěly soudy k závěru, že se jedná pouze o obecná ustanovení, která upravují základní zásady chování v silničním provozu a jejich porušení nelze posuzovat jako porušení důležité povinnosti uložené podle zákona. Pokud se jednalo o §5 odst. 1 písm. b) zmíněného zákona, vycházel soud ze závěru znalce RNDr. S., že obviněný reagoval na vozidlo policie včas, situaci v silničním provozu sledoval a plně se věnoval řízení motorového vozidla. Podle obžaloby státního zástupce mělo další porušení zákona o provozu na pozemních komunikacích obviněným spočívat v tom, že řídil motorové vozidlo, které nebylo osvětlené. V průběhu dokazování s ohledem na výpovědi svědků, listinné důkazy a další, dospěly soudy k závěru, že uvedené tvrzení státního zástupce prokázáno nebylo, a proto musely postupovat v souladu se zásadou „in dubio pro reo“.
Nejvyšší státní zástupkyně jako rozhodující pro právní kvalifikaci jednání obviněného uvádí povahu porušení norem upravujících provoz na pozemních komunikacích ve smyslu závažnosti či míry nesouladu jednání obviněného s těmito normami a příčinnou souvislost tohoto jednání se způsobeným následkem, nikoli počet porušených norem, přestože nepřímo opakuje jednotlivá porušení tak, jak jsou zmiňována již v podané obžalobě. V rámci této své argumentace poukazuje na to, že chování obviněného je typické pro jednání viníků dopravních nehod s nejtěžšími následky, přičemž obviněný porušil dvě základní a z hlediska bezpečnostního zřejmě nejvýznamnější povinnosti řidiče, dosahující takové úrovně, že je třeba je posoudit jako hrubé porušení předpisů o bezpečnosti dopravy. Neodčinitelný následek v podobě smrti tří policistů (způsobení smrti více osobám), vysoká materiální škoda, která dokresluje mj. intenzitu střetu, svědčí pro závěr, že jednání obviněného je třeba posoudit jako trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 3 tr. zák., neboť použití tohoto ustanovení je odůvodněno hlediskem vyjádřeným v §88 odst. 1 tr. zák.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání nejvyšší státní zástupkyně je nutno odmítnout jako zjevně neopodstatněné, neboť námitkami, které se staly důvodem pro uplatněné dovolání s dovolacím důvodem uvedeným v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., se zabýval již soud prvního stupně a následně se staly podkladem také pro podané odvolání a velmi podrobně se s nimi vypořádal ve svém rozsudku Krajský soud v Ostravě. Rovněž Nejvyšší soud neshledal důvodu pro jiný postup než uvedený v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
V souvislosti se skutečnostmi uváděnými již shora, které se staly podkladem pro rozhodnutí soudu prvního stupně, s jehož právní kvalifikací se ztotožnil také soud odvolací, je potřebné uvést, že soudy, pokud braly v úvahu jednotlivé důkazy, musely postupovat plně v souladu se zněním §2 odst. 6 tr. ř., aniž by některé opomíjely. Přesvědčivým způsobem odvolací soud podrobně vysvětlil (na dvaceti stranách svého rozsudku), proč argumentaci uplatněnou státním zástupcem v podaném odvolání (v neprospěch obviněného) nemohl akceptovat.
Opětovně je možno shrnout a v tomto směru i souhlasit s dovoláním nejvyšší státní zástupkyně, že obviněný jel v uzavřené obci rychlostí kolem 130 km/hod., že vozidlo řídil pod vlivem alkoholu, že mezi jeho jednáním a následkem je příčinný vztah, neboť v důsledku jeho jednání došlo ke smrti tří osob, došlo ke škodě na vozidlech přesahující částku 950.000,- Kč. Nelze však již souhlasit s tou částí dovolání, kde prostřednictvím ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. konstatuje nezbytnost aplikace ustanovení §224 dost. 3 tr. zák. a poukazuje na otázku spoluzavinění nehody ze strany řidiče policejního vozidla. Zde se dovolává znaleckého posudku, ze kterého vyplývá, že řidič M. R. nemusel rozeznat, že přijíždějící vozidlo (obviněného B.) přijíždí zcela nepřiměřenou a neočekávaně vysokou rychlostí, nelze mu imputovat povinnost, aby předvídal, že v uzavřené obci se bude přijíždějící vozidlo řítit rychlostí kolem 130 km/hod., neměl důvod věnovat tomuto automobilu mimořádnou pozornost, a ani jej nemohl sledovat po delší dobu, protože naopak musel věnovat pozornost místu, do něhož sám s řízeným vozidlem směřoval. V tomto směru lze pouze podotknout, že nejvyšší státní zástupkyně v podaném dovolání nepřímo vytýká soudům nikoli nesprávnou právní kvalifikaci, ale to, že nehodnotily důkazy dle jejich představ.
Je nesporné, že ze znaleckého posudku vyplývá, že pokud by obviněný jel nejvyšší povolenou rychlostí, tj. 50 km/hod., vozidla by se bezpečně minula a nepřicházela by v úvahu otázka, zda dal či nedal řidič M. R. vozidlu obviněného přednost. Soudy by se podle státní zástupkyně nemusely následně zabývat ani otázkou náhlé změny směru jízdy obviněným bržděním apod. Za nesprávný proto nejvyšší státní zástupkyně považuje závěr soudů, že obviněný reagoval správně, když se vyhýbal policejnímu vozidlu, aniž by přitom současně využil nadstandardně účinného brzdného systému vozidla Mercedes. Jako nesprávnou úvahu soudu, která se dílčím způsobem podílela na celkovém hmotně právním posouzení, považuje dovolatelka i to, že obviněný věděl o existenci značky „Stůj, dej přednost v jízdě“ a spoléhal na to, že služební vozidlo zastaví.
Shora již bylo podrobně popsáno, k jakým skutkovým zjištěním soudy dospěly a jaké skutečnosti vzaly jednotlivými důkazy za prokázané. Podrobně odvolací soud rozvedl také závěry plynoucí ze znaleckého posudku znalce RNDr. S. a je potřebné uvést, že z tohoto velmi podrobného znaleckého posudku vzal soud za prokázané ty skutečnosti, které byly prokázány také dalšími důkazy (v tomto směru nemohl akceptovat opakované výhrady k tomu, že vozidlo obviněného nesvítilo – neboť respektujíc hledisko vyjádřené v §2 odst. 6 tr. ř., musel postupovat v duchu zásady „in dubio pro reo“). Je-li pak uplatňována námitka směřující proti zjištění (plynoucímu ze znaleckého posudku), že obviněný reagoval správně, když se vyhýbal policejnímu vozidlu směrem ke středu vozovky, je tím napadáno skutkové zjištění soudu. Nejvyšší soud opětovně poukazuje na to, že nebylo zpochybněno, že ke střetu vozidel by nedošlo, pokud by obviněný jel rychlostí 50 km/hod., že nemuselo dojít k takovým následkům, pokud by jel ve svém jízdním pruhu a brzdil apod., není však možno odhlížet od nastalé situace, v důsledku které došlo ke střetu vozidla obviněného s policejním vozidlem, a zde nelze neakceptovat také to, že obviněný, byť jel v uzavřené obci nepřiměřenou rychlostí, jel po hlavní silnici a pokud pracoval dříve v Č. a věděl o existenci dopravní značky (na jejíž existenci měl sám v průběhu trestního řízení poukázat) měl právo domnívat se, že toto vozidlo mu dá přednost tak, jak bezpochyby mělo být učiněno. Jestliže pak soud zjistil opak, tj. nedání přednosti a pokračování vozidla policie v jízdě v jeho jízdním pruhu na vzdálenost vzatou znalcem v posudku v úvahu, nebylo možno konstatovat, že by jeho (obviněného) reakce nebyla včasná, byla pouze nesprávná, neboť tímto manévrem nebyl schopen střetu s vozidlem policie zabránit. Toto jednání však soudy hodnotily jako intuitivní, jelikož nemohl ze žádné další okolnosti objektivně předpokládat další pohyb vozidla Felicie. V podaném dovolání je dále zmiňováno, že obviněný nepřizpůsobil rychlost jízdy povětrnostním podmínkám (mokrá vozovka, noční doba); v této souvislosti by však bylo možno konstatovat, že mokrá vozovka a noční doba byly z hlediska viditelnosti stejné jak pro řidiče Felicie, tak i řidiče vozidla Mercedes.
Podle §88 odst. 1 tr. zák. se k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. Vzhledem k tomu, že se Nejvyšší soud také v případě tohoto zákonného ustanovení ztotožnil se závěry okresního a krajského soudu, nezbylo než dovolání nejvyšší státní zástupkyně podané v neprospěch obviněného odmítnout jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť s ohledem na zjištění míry zavinění, která není výlučná na straně obviněného, nebylo ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. naplněno takovým způsobem, aby jednání obviněného bylo možno kvalifikovat podle §224 odst. 3 tr. zák. Okolnosti, které byly zmíněny nejen tímto rozhodnutím, ale také rozsudky soudů prvního a druhého stupně pro svoji závažnost zvyšují stupeň společenské nebezpečnosti jednání obviněného natolik, že jeho jednání je třeba posoudit podle §224 odst. 2 tr. zák., nikoli podle základní skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněnému obviněným Z. B. je nezbytné uvést, že také v tomto případě jsou vznášeny obdobné námitky jako ty, které obviněný uplatnil v rámci hlavního líčení, případně v podaném odvolání. Prioritou jeho dovolací argumentace je tvrzení, že pokud by řidič policejního vozidla respektoval dopravní značky a zastavil na příkaz značky P6 „Stůj, dej přednost v jízdě“, k nehodě by vůbec nedošlo, a to s ohledem na závěry znaleckého posudku znalce RNDr. S. Obviněný je toho názoru, že ani obecné soudy při rozhodování o míře zavinění a příčině dopravní nehody u něj jako obviněného nehodnotily jeho chování, tedy spoluzavinění a příčinu dopravní nehody, ale pouze konstatovaly, že obviněný nedokázal zabránit střetu se služebním vozidlem.
Ve vztahu k dovolání obviněného je potřebné uvést, že soudy dospěly k jednoznačnému závěru, že to byl obviněný Z. B., kdo po požití alkoholického nápoje řídil v uzavřené obci vozidlo rychlostí nejméně 127 km/hod., přičemž k míře své podnapilosti a rychlosti jízdy výrazně vyšší než v místě povolené, přestože bez technicky nezdůvodnitelné prodlevy zareagoval na služební vozidlo Policie ČR, které začalo na hlavní silnici vyjíždět z účelové komunikace, strhl řízení vlevo, nedokázal zabránit střetu s tímto služebním vozidlem a došlo ke střetu vozidel, přičemž v důsledku střetu na následky utrpěných zranění tři příslušníci policie zemřeli a na vozidlech vznikla škoda převyšující 950.000,- Kč.
Okresní soud dospěl k závěru, a s tímto závěrem se ztotožnil také soud odvolací, že to byl obviněný, kdo nerespektoval ustanovení §18 odst. 4 zák. o provozu na pozemních komunikacích a v uzavřené obci s povolenou rychlostí se pohyboval rychlostí nejméně 127 km/hod. a vozidlo řídil pod vlivem alkoholu, přičemž v jeho krvi bylo zjištěno nejméně 1,6 g/kg alkoholu. Obviněný si patrně neuvědomil a neuvědomuje, že to byl on, kdo porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona, neboť nerespektoval ustanovení §18 odst. 4 zákona o provozu na pozemních komunikacích a stanovenou rychlost v obci překročil nejméně o 77 km/hod., což však jen blíže dokresluje charakteristiku obviněného k respektování zákonných ustanovení v dopravě, jak mj. vyplývá také z jeho evidenční karty řidiče. Dalším porušením důležité povinnosti je porušení ustanovení §5 odst. 2 písm. b) zmíněného zákona, zakazující řidiči řídit motorové vozidlo, je-li jeho schopnost k řízení snížena požitím alkoholických nápojů. K otázce ovlivnění alkoholem, reakčních dob se vyjadřovala znalkyně RNDr. S. Hladina alkoholu v krvi obviněného byla hodnocena jako střední stupeň opilosti, projevující se výrazným zpomalením tělesných výkonů a reakcí na mozkové podněty, postižením motorických funkcí. Do tohoto stavu se obviněný uvedl sám, sám také usedl a řídil motorové vozidlo. Díky zásadě „in dubio pro reo“ byly za základ skutkových zjištění vzaty pro obviněného ty nejpříznivější hodnoty, a to jak rychlosti, tak i hladiny alkoholu v jeho krvi.
Nejvyšší soud upozorňuje na to, že obviněný byl odsouzen pro trestný čin, který z hlediska subjektivní stránky vyžaduje nedbalost ve smyslu §5 písm. a) či b) tr. zák., přičemž zavinění z nedbalosti není vyloučeno spoluzaviněním jiných osob, včetně poškozeného.
Zejména s ohledem na výpověď obviněného, byl již v přípravném řízení vypracován znalecký posudek. S ohledem na neodčinitelný následek, smrt všech tří osob v policejním vozidle, musely soudy vycházet z výpovědi obviněného, případně svědkyň k pohybu policejního vozidla, a tyto výpovědi se mj. staly, jak již bylo uvedeno, podkladem pro posudek znalce RNDr. S.
Z argumentace obviněného po celou dobu přípravného řízení i samotného dovolání je nepochybné, kde byl počátek jednání, v jehož důsledku došlo ke smrti tří osob. Ze znaleckého posudku RNDr. S. vyplývá, že soudy obou stupňů vzaly za prokázané, že to byl právě obviněný, kdo v uzavřené obci pod vlivem alkoholu nepřiměřenou rychlostí řídil motorové vozidlo. Pokud by obviněný řídil motorové vozidlo rychlostí, která v obci byla stanovena, nedošlo by k dopravní nehodě. K dopravní nehodě by patrně nemuselo ani dojít, pokud by obviněný po požití alkoholu respektoval ustanovení zákona o provozu na pozemních komunikacích zakazující řidiči řídit motorové vozidlo. Z evidenční karty řidiče však vyplývá nerespektování či přímo pohrdání obviněným ustanoveními tohoto zákona, což dokresluje jeho tvrzení, že pokud by mu policejní vůz nevjel do jízdní dráhy, mohl rychlostí, kterou se pohyboval (okolo 130 km/hod.), bezpečně po komunikaci projet. Ve prospěch obviněného byly soudy vzaty veškeré skutečnosti shora již zmíněné, plynoucí jak ze znaleckého posudku, výpovědi obviněného, tak výpovědí svědků i listinných důkazů.
S ohledem na skutečnosti shora uvedené Nejvyšší soud dovolání nejvyšší státní zástupkyně a obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná odmítl, přičemž nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř. (přezkoumat výrok napadeného usnesení a řízení, které mu předcházelo), přičemž rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání konaném ve smyslu §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. února 2005
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann