ECLI:CZ:NS:2005:6.TDO.609.2005.1
sp. zn. 6 Tdo 609/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. května 2005 o dovolání, které podal obviněný V. R., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 1. 12. 2004, sp. zn. 9 To 426/2004, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 1 T 96/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 9. 8. 2004, sp. zn. 1 T 96/2004, byl obviněný V. R. uznán vinným společně s obviněným V. K. trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Podle skutkových zjištění jmenovaného soudu totiž „dne 12. 6. 2002 kolem 11.35 hodin v M. p. B., v ulici F. X. S., okres P., po vzájemné domluvě po vstupu do prodejny zlatnictví přiložili prodavačce M. D. k hlavě pistoli nezjištěného typu, dále ji přinutili si lehnout a přikryli jí hlavu polštářem, přičemž z prodejny odcizili zlaté náušnice, náramky, přívěsky, náhrdelníky, prsteny a další zlatnické zboží a stříbro v celkové hodnotě nejméně 429.207,- Kč, mobilní telefon Nokia a finanční hotovost ve výši 1.500,- Kč, vše ke škodě I. B.“ Za to byl obviněný V. R. odsouzen podle §234 odst. 2 tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na devět let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §57 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen ještě trest vyhoštění na dobu neurčitou. Současně byl zrušen výrok o trestu týkající se tohoto obviněného z rozsudku Krajského soudu v Praze sp. zn. 2 T 36/2002, jakož i všechny výroky a rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obviněný V. R. i obviněný V. K., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 1. 12. 2004, sp. zn. 9 To 426/2004, jímž tato odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 1. 12. 2004 [§139 odst. 1 písm. b), cc) tr. ř.].
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze („ve spojení s rozsudkem Okresního soudu Praha-západ 1 T 96/2004 ze dne 9. 8. 2004“) podal obviněný V. R. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že napadá zmíněná rozhodnutí jen po stránce právní úvahy, nikoliv z hlediska skutkového a důkazního. Uvedené právní závěry soudu o jeho vině totiž podle jeho názoru vůbec neodpovídají skutečnosti a odporují důkaznímu řízení. Z tohoto důvodu soudy dospěly k naprosto nelogickému tvrzení odporujícímu všem provedeným důkazům, k závěru o jeho vině shora uvedeným trestným činem.
V doplňku dovolání svoji argumentaci rozvedl poté, co sdělil, že dovolání zdůvodňuje „pouze námitkou chybné právní úvahy soudu, protože v jeho spise bylo provedeno minimálně důkazů – jím navržené důkazy byly zamítnuty“. Zdůraznil, že celý odsuzující rozsudek je založen na svědectví dvou svědků, přičemž nerozporuje jejich počet, ale kvalitu a hodnověrnost jejich výpovědí. V návaznosti na to rozvedl podrobné hodnotící úvahy vztahující se k výpovědím svědkyně M. D. a svědka Z. F. Výpověď svědkyně M. D. je podle jeho slov nutno označit za tak nevěrohodnou, že její nevěrohodnost není třeba posuzovat na základě zásady „in dubio pro reo“, ale přímo jako výpověď, kterou nemůže být prokázáno, že byl pachatelem uvedeného „vloupání“ a přišel s touto svědkyní do kontaktu. Za největší pochybení soudu je však podle něho třeba považovat odvolání se na výpověď svědka Z. F. a čerpání důkazního materiálu z ní. Výpověď tohoto svědka označil dovolatel za pochybnou a nevěrohodnou, přičemž zejména zdůraznil, že z posudku znalkyně z oboru psychologie vyplývá, že v případě jmenovaného svědka se jedná o těžce psychopatickou osobu krajně nevěrohodnou. Dodal, že dotyčný svědek právě díky své příslušnosti k podsvětí a snaze zavděčit se policii měl důvody vypovídat nepravdivě proti obžalovaným. Shrnul pak, že byl odsouzen na základě výpovědi již soudně trestaného svědka (Z. F.), kterého znalkyně označila za osobu krajně nevěrohodnou a který jej poznal „po čuchu“. Je-li pominuta výpověď svědkyně M. D., pak proti němu neexistoval jiný důkaz. Za takto nedostatečné důkazní situace neměl být uznán vinným trestným činem loupeže, ale měl být zproštěn obžaloby. Předmětným rozsudkem byly podle jeho slov porušeny základní zásady trestního řízení vymezené v ustanovení §220 odst. 2 tr. ř. a ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., „což neznamená nic jiného, než že soud učinil chybnou právní úvahu, kterou může dovolací soud právě ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. a) a §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. napravit, jelikož Okresní soud i Krajský soud nesprávně právně posoudily skutek, který se měl stát.“
Z těchto důvodů dovolatel navrhl, aby dovolací soud obě rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému řízení a rozhodnutí.
K dovolání obviněného V. R. se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Poté, co stručně zrekapitulovala dovolací argumentaci, uvedla, že ze základních obecných hledisek je možno dovolání označit za přípustné. V daném případě je však, jak dále zdůraznila, třeba plně souhlasit se závěry soudu jak prvého, tak druhého stupně, že o vině obviněného není možno pochybovat, a to zvláště za situace, kdy usvědčující výpovědi svědků Z. F. a M. D. spolu vzájemně korespondují a jsou podepřeny i dalšími zcela objektivními důkazy a v těchto výpovědích se objevuje řada detailů, které jim dodávají na přesvědčivosti. Je tedy možno podle státní zástupkyně konstatovat, že s ohledem na dostupný spisový materiál skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s právním posouzením jednání dovolatele. Za této situace dospěla státní zástupkyně k názoru, že dovolání obviněného V. R. je zjevně neopodstatněné, a proto navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) toto dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a učinil tak za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.
Obviněný V. R. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod (resp. konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno) lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení, jehož existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují primárně do oblasti skutkových zjištění. Dovolatel, byť tvrdí, že napadá zmíněná rozhodnutí jen po stránce právní úvahy, nikoliv z hlediska skutkového a důkazního, totiž ve skutečnosti soudům vytýká v prvé řadě neúplné dokazování a zejména nesprávné hodnocení provedených důkazů a z toho vyplývající nesprávné skutkové závěry. Sám přitom na základě vlastních hodnotících úvah dovozuje nevěrohodnost shora konkretizovaných usvědčujících důkazů. Teprve sekundárně - jako důsledek takto vytýkaných vad – a za jím dovozené nedostatečné důkazní situace, činí závěr, že neměl být uznán vinným trestným činem loupeže, ale měl být zproštěn obžaloby. Stručně shrnuto, z dovolací argumentace je zřejmé, že dovolatel ve skutečnosti napadá závěr soudů o tom, že byl pachatelem shora popsaného skutku (viz jeho názor, že při jím shledané nevěrohodnosti výše jmenovaných svědků proti němu neexistoval jiný důkaz) a právě z toho pak vyvozuje závěr o vadné právní kvalifikaci skutku.
Nejvyšší soud obiter dictum dodává, že z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu i z rozhodnutí nalézacího soudu vyplývá, že tyto soudy se pečlivě zabývaly všemi rozhodnými skutkovými otázkami nezbytnými pro náležité právní posouzení stíhaného skutku (včetně otázky pachatelství dovolatele) a po zhodnocení provedených důkazů vyšly z výše popsaných skutkových zjištění, na nichž následně založily právní kvalifikaci předmětného skutku (resp. - v případě odvolacího soudu - závěr o správnosti právní kvalifikace tohoto skutku, kterou učinil soud prvního stupně). Zjištěný skutek vyjádřený ve výroku nalézacího soudu vykazuje i ve vztahu k dovolateli všechny znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. (spáchaného ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.). Nelze konstatovat, že by mezi soudy vykonanými skutkovými závěry a použitou právní kvalifikací byl extrémní nesoulad.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy dovolatelem ve skutečnosti spatřován v porušení procesních zásad vymezených v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v jím též výslovně (vedle ustanovení §2 odst. 5 tr. ř.) citovaném ustanovení §220 odst. 2 tr. ř., jehož důsledkem mělo být následné vadné hmotně právní posouzení věci. Dovolatel se v rámci svého mimořádného opravného prostředku domáhá revize relevantních skutkových zjištění učiněných již soudem nalézacím a za správné označených soudem odvolacím, tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tedy pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
K tomu je třeba zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno.
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. května 2005
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý