ECLI:CZ:NS:2005:6.TDO.618.2005.1
sp. zn. 6 Tdo 618/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 7. prosince 2005 dovolání, které podala obviněná PaedDr. M. T., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 9. 2004, sp. zn. 5 To 235/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 5 T 27/2002, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné PaedDr. M. T. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 2. 2004, sp. zn. 5 T 27/2002, byly obviněné PaedDr. M. T. a K. B. uznány vinnými:
obě obviněné, že
1/ obžalovaná PaedDr. M. T. v postavení ředitelky O. a. v Ú. ve snaze obejít úpravu limitu vyučovacích hodin sebe jako ředitelky, jakož i ostatních učitelů školy, obsaženou v §10 zák. č. 143/1992 Sb. a nařízení vlády ČR č. 503/1992, uzavírala v přesně nezjištěných dnech v Ú. pracovní smlouvy s obžalovanou K. B. na školní roky 1992-1993, 1993-1994 a 1994-1995, podle nichž měla obžalovaná B. v uvedených školních letech vyučovat ve sjednaném rozsahu jako středoškolská profesorka matematiku na O. a. v Ú., ačkoli obě obžalované věděly, že hodiny matematiky obžalovaná B. neodučí, budou odučeny jiným učitelem a tomuto bude za uvedené hodiny vyplacena mzda, přičemž následně provedla výuku matematiky v jednotlivých třídách sama obžalovaná PaedDr. M. T., a ačkoli jí, jako ředitelce školy, mzda za přesčasové hodiny nenáležela, mzdu za tyto hodiny vykázanou na jméno obžalované K. B. si ponechala, čímž způsobila O. a. v Ú. škodu ve výši 28.469,- Kč, přičemž v přesně nezjištěné následující době obžalovaná K. B. dodatečně potvrdila převzetí mzdy za měsíce leden až říjen a prosinec 1994 a měsíc leden 1995 v celkové výši 15.490,- Kč i přesto, že žádnou mzdu nikdy nepřevzala,
obviněná PaedDr. M. T.
2/ jako ředitelka O. a. v Ú. inkasovala v hotovosti část plateb za pronájem tělocvičny, učeben a dalších prostor školy, přičemž v období od 9. 12. 1993 do 13. 11. 1996 z těchto prostředků sama neuložila či nenechala uložit na účet vedlejší hospodářské činnosti školy, vedený pod č. Č. n. b. částku nejméně 38.480,- Kč, s nimiž naložila podle vlastního uvážení přesně nezjištěným způsobem a způsobila tak O. a. v Ú. škodu ve výši nejméně 38.480,- Kč.
Takto popsané jednání soud prvého stupně právně kvalifikoval u obviněné PaedDr. M. T. v bodě 1/ výroku jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. a v bodě 2/ výroku jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., dále v případě obviněné K. B. v bodě 1/ výroku jako pomoc k trestnému činu podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §250 odst. 1, 2 tr. zák.
Za tuto trestnou činnost byly odsouzeny, a to obviněná PaedDr. M. T. podle §250 odst. 2 tr. zák. za užití §35 odst. 1, §53 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák. k úhrnnému peněžitému trestu ve výměře 80.000,- Kč. Podle §54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněné uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce hmotně odpovědného zaměstnance na dobu tří roků. Obviněná K. B. byla odsouzena podle §250 odst. 2 tr. zák. za užití §53 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. k peněžitému trestu ve výměře 5.000,- Kč. Podle §54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání tří týdnů.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné PaedDr. M. T. uložena povinnost uhradit poškozené O. a. v Ú., se sídlem Ú., P., způsobenou škodu ve výši 66.949,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla jmenovaná poškozená právnická osoba odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podala obviněná PaedDr. M. T. odvolání.
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 9. 2004, sp. zn. 5 To 235/2004, byl podle §257 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ohledně obviněné PaedDr. M. T. zrušen ve výroku o vině pod bodem 2/, ve výroku o trestu a náhradě škody. Dále podle §259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud znovu rozhodl a za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., ohledně něhož zůstal napadený rozsudek ve výroku o vině pod bodem 1/ nedotčen, obviněnou odsoudil podle §250 odst. 2 a §53 odst. 1, 3 tr. zák. k peněžitému trestu ve výměře 40.000,- Kč. Podle §54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost uhradit poškozené O. a. v Ú., ul. P., způsobenou škodu ve výši 28.469,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená právnická osoba odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 9. 2004, sp. zn. 5 To 235/2004, bylo rozhodnuto, že obviněná PaedDr. M. T. je ohledně skutku pod bodem 2/ výroku o vině napadeného rozsudku účastna amnestie prezidenta republiky z 3. 2. 1998. Podle §223 odst. 1 tr. ř. a §11 odst. 1 písm. a) tr. ř. a čl. I písm. a) této amnestie bylo trestní stíhání zastaveno pro skutek spočívající v tom, že jako ředitelka O. a. v Ú. inkasovala v hotovosti část plateb za pronájem tělocvičny, učeben a dalších prostor školy, přičemž v období od 9. 12. 1993 do 13. 11. 1996 z těchto prostředků sama neuložila či nenechala uložit na účet vedlejší hospodářské činnosti školy, vedený pod č. Č. n. b. částku nejméně 38.480,- Kč, s nimiž naložila podle vlastního uvážení přesně nezjištěným způsobem a způsobila tak O. a. v Ú. škodu ve výši nejméně 38.480,- Kč, a v němž podle obžaloby byl spatřován trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák.
Vůči citovanému rozsudku odvolacího soudu ve spojení s výrokem o vině pod bodem 1/ v rozsudku soudu prvého stupně podala obviněná PaedDr. M. T. prostřednictvím obhájce dovolání, které opřela o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jejího názoru „rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a nesprávném hmotně právním posouzení skutku“.
Obviněná má za to, že odvolací soud tím, že ponechal nedotčen výrok o vině pod bodem 1/ v rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem, nesprávně hmotně právně posoudil skutek kvalifikovaný v obžalobě i rozsudku soudu prvého stupně jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. a nikoliv jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku. Namítla, že z předmětného výroku nevyplývá, jak naplnila skutkovou podstatu zmíněného trestného činu po stránce objektivní i subjektivní, jakým způsobem uvedla účetní O. a. v Ú. (dále jen „obchodní akademie“) v omyl, zda lstí nebo nepravdivou informací. Soud prvého stupně dospěl k závěru, že v postavení ředitelky obchodní akademie se pokoušela úmyslně obejít úpravu limitu vyučovacích hodin ve svůj prospěch. Tento výrok však není správný, neboť nemá oporu v hmotně právních předpisech. Po provedeném dokazování před okresním soudem i po opakovaném dokazování výslechem svědkyň M. Ch. a M. O. před odvolacím soudem, učinily soudy správný závěr, že obviněná K. B. na obchodní akademii vyučovala matematiku, naposledy ve školním roce 1991 až 1992, o čemž svědčí pracovní smlouva ze dne 25. 2. 1992. Ta byla po obsahové i formální stránce uzavřena v souladu s ustanoveními §7 a §33 odst. 1 zákoníku práce. Obviněná namítla, že ke dni podpisu této pracovní smlouvy (25. 2. 1992) nebyl v platnosti ani účinnosti zákon Federálního shromáždění č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost, ani nařízení vlády ČR č. 503/1992 Sb., kterým byla stanovena míra vyučovacích povinností učitelů, tj. limit vyučovacích hodin. Podle jejího názoru dospěly soudy obou stupňů k nesprávnému závěru, že předmětný skutek naplňuje znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., neboť ho neposuzovaly z pohledu jiných hmotně právních předpisů, zejména zákoníku práce a zákona o účetnictví včetně navazujících předpisů, a ani si neověřily, kdy nastala účinnost nařízení vlády ČR č. 503/1992 Sb. Školní rok 1992 až 1993 začal 1. 9. 1992. K tomuto dni měla být písemně uzavřena nová pracovní smlouva mezi zaměstnavatelem - obchodní akademií a zaměstnancem - obviněnou K. B. Důkaz o této skutečnosti však soudy neměly a je sporné, zda pracovní smlouva byla vůbec uzavřena. Obviněná zdůraznila, že pokud by snad byla taková smlouva uzavřena, nemohla být ze strany obchodní akademie (zastoupené její osobou) uzavřena s úmyslem obejít zákonem stanovený limit vyučovacích hodin a nechat vyplatit mzdu na cizí jméno. Tento limit není stanoven v §10 zák. č. 143/1992 Sb., ale až v nařízení vlády ČR č. 503/1992 Sb., které bylo schváleno teprve až dne 16. 9. 1992 a nabylo účinnosti dne 1. 11. 1992, tj. v době, kdy výuku matematiky prováděla na své jméno, což je doloženo jejími vlastnoručními zápisy v třídních knihách. Výkazy o počtu odučených hodin podle třídních knih, které sloužily jako podklad pro výpočet mzdy, však již nevyhotovovala PaedDr. M. T., ale účetní M. Ch., případně jiní pracovníci školy, kteří tuto činnost měli ve své pracovní náplni, což vyplývalo i z provedených důkazů.
Dále obviněná uvedla, že u předmětného skutku chybí subjektivní stránka, tedy zavinění ve formě přímého či nepřímého úmyslu, které by umožnilo ho kvalifikovat jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., nikoliv jako jiný trestný čin. Namítla, že také pro školní rok 1993 až 1994 a 1994 až 1995, který vždy začínal 1. 9. a končil 30. 6., neexistují řádně - v souladu se zákoníkem práce - písemně uzavřené pracovní smlouvy mezi zaměstnavatelem (podepsané PaedDr. M. T.) a zaměstnancem – K. B. Z toho důvodu nemohla neuzavřená pracovní smlouva mezi obchodní akademií a jmenovanou osobou založit pracovně právní vztah ve smyslu zákoníku práce, a ani být podkladem pro účtování mzdy podle zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, a zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví. Proto neexistují skutkové okolnosti uvedené ve výroku o vině pod bodem 1/ v rozsudku okresního soudu, že by obviněná jako statutární zástupce obchodní akademie uzavřela s K. B. pracovní smlouvu v souladu s ustanovením §7 a §33 odst. 1 zákoníku práce. Dovolatelka připomněla, že z provedených listinných důkazů vyplynulo, že účetní M. Ch. zodpovídala za přípravu podkladů pro mzdu včetně oprávněnosti, správnosti a průkaznosti předložených dokladů. Dále měla ve své pracovní náplni komplexní výkon personální agendy, přičemž jak u hlavního líčení vypověděla, měla u sebe v kanceláři údajně pracovní smlouvy uzavřené mezi obchodní akademií a K. B. Je proto nepochybné, že provádění vyúčtování mzdy a tvorbu podkladů pro její výplatu neměla ve své pracovní náplni obviněná PaedDr. M. T., ale M. Ch. V trestním řízení nebyla zjištěna jakákoliv spolupráce obviněné s M. Ch. včetně absence pokynů, že má její osobou odučené hodiny matematiky, a to nad rámec stanovený vládním nařízením č. 503/1992 Sb., vyúčtovat a zahrnout do mzdy K. B. Mzdové listy a tzv. výplatnice za školní rok 1992 až 1993 zpracovával pro obchodní akademii Š. ú. v Ú. a od školního roku 1993 až 1994 je zpracovávala externí pracovnice paní Sá. Výplatu mzdy prováděla účetní M. Ch. nebo hospodářka M. O.; dovolatelka neměla k peněžním prostředkům přímý přístup.
Okresnímu soudu obviněná rovněž vytkla, že pokud ve výroku o vině pod bodem 1/ uvedl, že si mzdu vykázanou na jméno K. B. ponechala, čímž způsobila o. a. škodu ve výši 28.469,- Kč, tak neaplikoval ustanovení §120 zákoníku práce, §11 zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě a §17 odst. 5 zákona č. 143/1992 Sb., která upravují výplatu mzdy a stanoví, že mzda se vyplácí pouze zaměstnanci. Jiné osobě včetně manžela je možné tuto mzdu vyplatit pouze na základě písemné plné moci. V popisu skutku proto chybí okolnosti, které by tento závěr soudu odůvodňovaly. Nebyl proveden důkaz plnou mocí K. B. udělené k převzetí jejích výplat dovolatelkou, ani důkaz výplatnicí, která jako příjmový doklad mzdy musela být podepsána zaměstnancem nebo jím zmocněnou osobou, jako příjemcem hotovosti. Orgány činné v trestním řízení se spokojily s podepsanými výplatními sáčky za roky 1994 a 1995. Nezabývaly se však tím, kdo podepsal na výplatnicích příjem mzdy v roce 1992 a 1993, když výplatní sáčky nebyly za tyto roky příjemcem mzdy podepsány. Bez plné moci a podepsání výplatnic nemohla účetní M. Ch. mzdu vyplatit obviněné PaedDr. M. T. ani předat jiné třetí osobě. Soudy obou stupňů uvěřily tvrzení jmenované účetní, že si výplatní sáčky s výplatou určenou pro K. B. u ní vyzvedávala dovolatelka. Toto tvrzení, přestože bylo v rozporu s ustanoveními právních předpisů (označených v tomto odstavci výše), neprověřily. Navíc popis předmětného skutku neobsahuje motiv protiprávního jednání obviněné. Jakoukoliv logiku a motiv postrádá její údajná snaha obejít ustanovení §10 odst. 2 zákona č. 143/1992 Sb. a vykazování odučených hodin matematiky na své vlastní jméno, nikoliv na jméno K. B. Obviněná také v podrobnostech připomněla některé důkazy provedené v řízení před soudem s tím, že jediným důkazem opatřeným orgány činnými v trestním řízení, že měla od účetní přebírat výplaty pro K. B., je výpověď samotné M. Ch. Zdůraznila, že tato výpověď je vnitřně značně rozporná, v jednotlivých stadiích trestního řízení si odporuje a tvrzení postrádá posouzení věrohodnosti v návaznosti na zmíněná ustanovení hmotně právních předpisů. Z provedených důkazů vyplývá, že pracovní smlouvy a platební výměry vyhotovovala v souladu s pracovní náplní účetní M. Ch., která je předkládala k podpisu ředitelce školy - PaedDr. M. T. Pokud obviněná tyto platební výměry eventuálně i pracovní smlouvy podepsala, mohlo by se v daném případě jednat o trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1 tr. zák., nikoliv o trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., neboť tyto listiny sama nevyhotovila, ani k jejich vyhotovení nedala pokyn nebo příkaz; samotnou výplatu mezd prováděla jmenovaná účetní, která je měla údajně vyplácet v rozporu s ustanoveními §120 zákoníku práce, §11 zákona č. 1/1992 Sb. a §17 odst. 5 zákona č. 143/1992 Sb. Obviněná konstatovala, že orgány činné v trestním řízení včetně soudů obou stupňů se nevypořádaly s absencí plných mocí a předmětný skutek neposuzovaly z hlediska povinností uložených těmito hmotně právními předpisy, pracovní smlouvou a hmotnou odpovědností.
V petitu dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud jednak zrušil výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 9. 2004, č. j. 5 To 235/2004-655, ve spojení s výrokem o vině pod bodem 1/ v rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 2. 2004, č. j. 5 T 27/2002-620, a jednak vyslovil závazný právní názor, že předmětný skutek není trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., ale trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1 tr. zák. Dále aby věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí Krajskému soudu v Ústí nad Labem.
Obviněná PaedDr. M. T. prostřednictvím obhájce doplnila své dovolání podáním (dne 7. 11. 2005 faxem a následně i písemností doručenou poštou) v němž konstatovala, že Parlament České republiky se zabýval otázkou příplatků za přímou pedagogickou činnost nad stanovený rozsah, neboť stávající úprava byla diskriminační k vedoucím pedagogickým pracovníkům, jako jsou ředitelé škol a ve svých důsledcích měla negativní dopad na rozhodování soudů obou stupňů v její trestní věci z hlediska otázky viny. Uvedla, že dne 24. 9. 2004 byl schválen zákon. č. 563/2004 Sb., o pedagogických pracovnících a o změně některých zákonů. Ve čtvrté části tohoto zákona byla provedena změna zákona č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a v některých dalších organizacích a orgánech, kterou byl za §8 vložen nový §8a, který umožňuje vyplácet odměnu řediteli školy za činnost vykonávanou nad rozsah hodin stanovený ředitelem školy. Podle obviněné je skutečností, že tato novela sice nabyla účinnosti od 1. 1. 2005, avšak z jejího obsahu, tak i z důvodové zprávy vlády České republiky k této novele vyplývá, že dřívější právní úprava, podle které byla posuzována její vina, nebyla v souladu se zájmy společnosti v oblasti školství a v podstatě neměla opodstatnění další existence. Dovolatelka zdůraznila, že z tohoto důvodu, a to i kdyby se dopustila jednání, které je jí kladeno za vinu, nemělo toto jednání takovou nebezpečnost pro společnost, aby jeho stupeň byl vyšší než nepatrný a proto v souladu s ustanovením §3 odst. 2 tr. zák. nemůže být trestným činem, mohlo se tak jednat maximálně o přestupek.
K podanému dovolání se ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatoval, že uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídají toliko námitky, že výrok o vině neobsahuje vyjádření podvodného úmyslu ani motivu, dále nesprávnost odkazu na ustanovení §10 zákona č. 143/1992 Sb. a nařízení vlády č. 503/1992 Sb., neboť první z citovaných předpisů limit vyučovacích hodin nestanoví a druhý nabyl účinnosti až dne 1. 11. 1992, tedy v době, kdy již pracovní smlouva s K. B. pro školní rok 1992 až 1993 musela být uzavřena. Zdůraznil, že uvedeným námitkám lze do určité míry přisvědčit, neboť skutková věta výroku o vině není zcela výstižná. Je nepochybné, že pracovní smlouva s K. B. musela být uzavřena před začátkem školního roku 1992 až 1993, kdy ještě nařízení vlády č. 503/1992 Sb. nenabylo účinnosti. Je rovněž pravdou, že zákon č. 143/1992 Sb. limit vyučovacích hodin nestanoví. Z tohoto hlediska je vadné i vyjádření úmyslu dovolatelky a jejího motivu. Podle názoru státního zástupce by projednání dovolání, a to i přes zmíněnou vadu, nic nezměnilo na postavení obviněné. Podstatné je, že dovolatelka jako ředitelka školy měla přesčasové hodiny zahrnuty do svého platu, takže její limit vyučovacích hodin má význam toliko v tom, že celkový počet hodin odučených místo K. B. nepřesáhl povolený počet přesčasových hodin podle zákoníku práce. Tyto hodiny jí tedy byly fakticky proplaceny dvakrát. Jelikož žádný jiný učitel od počátku školního roku 1992 až 1993 místo K. B. neučil a místo ní učila pouze dovolatelka, pak i v případě, že by byla pracovní smlouva s jmenovanou uzavřena s tím, že bude fakticky učit některý z učitelů, který by nárok na plat za tuto činnost měl (tedy bez podvodného úmyslu), byl by podvodný úmysl u dovolatelky dán okamžikem, kdy se rozhodla učit sama a brát za tuto činnost plat. Rozdíl by byl pouze v tom, že by byl namísto znaku „uvede v omyl“ naplněn znak „využije něčího omylu“. S poukazem na okolnost, že otázka, která by měla být dovoláním řešena, není po právní stránce zásadního významu, státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. dovolání odmítl a rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Rovněž vyjádřil ve smyslu ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání i pro případ jiného rozhodnutí dovolacího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněné PaedDr. M. T. je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.].
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci citovaného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce citovaného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvého, eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažovat hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvého stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat.
Podle názoru Nejvyššího soudu je nutno označit za irelevantní námitky obviněné PaedDr. M. T., pokud v dovolání soudům vytýká, že neprovedly důkaz plnou mocí K. B. udělené k převzetí jejích výplat dovolatelkou, ani důkaz výplatnicí, která jako příjmový doklad mzdy musela být podepsána zaměstnancem nebo jím zmocněnou osobou, jako příjemcem hotovosti. V této souvislosti obviněná uvádí, že orgány činné v trestním řízení se spokojily s podepsanými výplatními sáčky za roky 1994 a 1995, a nezabývaly se tím, kdo podepsal na výplatnicích příjem mzdy v roce 1992 a 1993, když výplatní sáčky nebyly za tyto roky příjemcem mzdy podepsány. Zdůrazňuje, že bez plné moci a podepsání výplatnic nemohla účetní M. Ch. jí vyplatit mzdu ani tuto předat jiné třetí osobě. Soudy obou stupňů ale uvěřily tvrzení jmenované účetní, že si výplatní sáčky s výplatou určenou pro K. B. u ní vyzvedávala dovolatelka. Podle obviněné je výpověď M. Ch. vnitřně rozporná, v jednotlivých stadiích řízení si odporuje a tvrzení postrádá posouzení věrohodnosti v návaznosti na ustanovení hmotně právních předpisů, které zmiňuje. Rovněž poukazuje na pracovní náplň jmenované a absenci jakýchkoli pokynů ze strany dovolatelky, že má její osobou odučené hodiny vyúčtovat a zahrnout do mzdy K. B. Popis skutku neobsahuje motiv protiprávního jednání. Těmito výhradami, které jsou v dovolání podrobněji rozvedeny, obviněná namítá správnost skutkových zjištění včetně úplnosti dokazování a hodnocení ve věci provedených důkazů, přičemž jak již bylo výše zdůrazněno, tak v tomto směru nelze v dovolacím řízení napadené rozhodnutí přezkoumávat. Pokud by v mimořádném opravném prostředku obviněná uplatnila jen zmíněné námitky, bylo by nutno podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítnout, a to jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
V dovolání obviněná PaedDr. M. T. rovněž vznesla výhrady, že zjištěný skutek byl nesprávně posouzen jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., neboť by se mohlo jednat o (méně závažný) trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1 tr. zák., případně s ohledem na argumentaci v písemném doplnění dovolání maximálně o přestupek. Namítla, že z předmětného výroku nevyplývá, jak naplnila skutkovou podstatu trestného činu, jímž byla uznána vinnou po stránce objektivní i subjektivní, jakým způsobem uvedla účetní obchodní akademie v omyl. Nejvyšší soud proto mohl posoudit, zda napadená soudní rozhodnutí vykazují tvrzené právní vady.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí takovým činem na cizím majetku škodu nikoli malou. Podle §89 odst. 11 tr. zák. se škodou nikoli malou rozumí škoda dosahující nejméně částky 25.000,- Kč (vše trestní zákon ve znění účinném od 1. 1. 2002).
Ve stručnosti lze připomenout, že omyl je rozpor mezi představou a skutečností a půjde o něj tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat; omyl se může týkat i skutečností, které mají teprve nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k obohacení. Uvedením v omyl pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci, přičemž může jít o lest, ale i o pouhou nepravdivou informaci. Při využití omylu jiného pachatel sám k vyvolání omylu nepřispěl, ale po poznání omylu jiného a v příčinném vztahu k němu jednal tak, aby ke škodě sebe nebo jiného obohatil. Podstatné skutečnosti zamlčí pachatel, který neuvede při svém podvodném jednání jakékoliv skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní pro rozhodnutí poškozeného a pokud by byly druhé straně známy, k vydání věci či jiného plnění ze strany poškozeného by nedošlo, anebo by sice došlo, ale za podstatně méně výhodnějších podmínek pro tu stranu, která tyto skutečnosti zamlčela nebo v jejíž prospěch byly zamlčeny. Po stránce subjektivní musí být zjištěno, že pachatel jednal úmyslně (§4 tr. zák.).
Uvážíme-li tyto obecné argumenty na posuzovaný případ, je nutno přisvědčit dovolatelce v tom směru, že popis skutku ve výroku o vině v rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem (tzv. skutková věta) není zcela správný, výstižný a neobsahuje všechny obligatorní znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. Podle tzv. právní věty považoval soud prvého stupně zákonné znaky zmíněného trestného činu za naplněné skutečnostmi, že obviněná PaedDr. M. T. ke škodě cizího majetku sebe obohatila tím, že uvedla někoho v omyl a způsobila takovým činem na cizím majetku škodu nikoli malou.
V tzv. skutkové větě rozsudečného výroku (viz její úplná citace výše) se k jednání obviněné PaedDr. M. T. mimo jiné uvádí: „…v postavení ředitelky O. a. v Ú. ve snaze obejít úpravu limitu vyučovacích hodin sebe jako ředitelky, jakož i ostatních učitelů školy, obsaženou v §10 zák. č. 143/1992 Sb. a nařízení vlády ČR č. 503/1992, uzavírala v přesně nezjištěných dnech v Ústí nad Labem pracovní smlouvy s obžalovanou K. B. na školní roky 1992-1993, 1993-1994 a 1994-1995…“. Tento popis není zcela správný, neboť nařízení vlády České republiky č. 503/1992 Sb., kterým byla stanovena míra vyučovací povinnosti učitelů a míra povinnosti výchovné práce ostatních pedagogických pracovníků ve školství, bylo vydáno dne 16. 9. 1992 a nabylo účinnosti až dnem 1. 11. 1992. Zmíněný předpis nemohl mít žádné právní účinky ke dni 1. 9. 1992, kdy začal školní rok 1992-1993, na který měla být uzavřena pracovní smlouva s K. B., jak je důvodně namítáno v dovolání. Tato skutečnost však nemá na posouzení jednání obviněné takový dopad, jak je v mimořádném opravném prostředku vytýkáno. Podstatné je, zda soudy zjištěnými skutečnostmi obviněná úmyslně porušila či neporušila právní předpis, podle něhož by jí v daném případě finanční odměna za odučené hodiny matematiky v rámci O. a. v Ú. nenáležela a zda svým jednáním naplnila všechny formální i materiální znaky trestného činu, jímž byla uznána vinnou.
Zákon č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a v některých dalších organizacích a orgánech, který nabyl účinnosti dnem 1. 5. 1992, v §10 odst. 2 věty poslední stanovil, že v platu vedoucího zaměstnance, který je statutárním orgánem, je vždy přihlédnuto k veškeré práci přesčas. Lze poznamenat, že toto ustanovení platí i v současnosti.
Ve výroku o vině v rozsudku prvostupňového soudu je také uvedeno: „…obžalovaná PaedDr. M. T., a ačkoli jí, jako ředitelce školy, mzda za přesčasové hodiny nenáležela, mzdu za tyto hodiny vykázanou na jméno obžalované K. B. si ponechala, čímž způsobila O. a. v Ú. škodu ve výši 28.469,- Kč…“. V této souvislosti okresní soud v odůvodnění rozhodnutí zdůraznil: „…výuku provedla skutečně obžalovaná T., která však jako ředitelka střední školy neměla nárok na úhradu přesčasových hodin, neboť jako zástupce školy měla případnou přesčasovou práci honorovanou přímo v základní mzdě.“ (str. 19 rozsudku soudu prvého stupně). Dále krajský soud doplnil: „Obžalovaná si byla rovněž vědoma, a ani tento fakt nepopírá, že jako ředitelka střední školy neměla dle příslušných předpisů nárok na úhradu přesčasových hodin, neboť v platu vedoucího zaměstnance, který je statutárním orgánem, je vždy přihlédnuto k veškeré práci přesčas.“ (str. 6 rozsudku odvolacího soudu). S poukazem na dosud uvedené skutečnosti je zjevné, že při posuzování jednání obviněné soudy obou stupňů důvodně vycházely z toho, že jako ředitelce zmíněné školy ji ve smyslu výše citovaného ustanovení §10 odst. 2 věty poslední zákona č. 143/1992 Sb., v tehdy účinném znění, nenáležela mzda za předmětné odučené hodiny.
Námitku dovolatelky, že pro školní roky 1992-1993, 1993-1994 a 1994-1995, které vždy začínaly 1. 9. a končily 30. 6., neexistují řádně - v souladu se zákoníkem práce - písemně uzavřené pracovní smlouvy mezi zaměstnavatelem (podepsané PaedDr. M. T.) a zaměstnancem – K. B., je nutno označit za bezpředmětnou z hlediska posouzení, zda byl spáchán trestný čin podvodu či nikoli. Z výroku o vině vyplývá, že v případě těchto pracovních smluv šlo o tzv. simulované právní úkony (v rozporu s nimi totiž „…obě obžalované věděly, že hodiny matematiky obžalovaná B. neodučí, budou odučeny jiným učitelem a tomuto bude za uvedené hodiny vyplacena mzda…“). V této spojitosti krajský soud v odůvodnění rozhodnutí uvedl: „V posuzovaném případě se nejednalo ze strany obžalované ani o tzv. suplování, jimž se rozumí provedení výuky v zastoupení za jiného učitele, který nemůže pro překážku sám provést výuku, nikoli však pro trvající překážku, s jejíž existencí je spojeno fiktivní uzavření pracovního poměru se zastoupeným učitelem, jak bylo shledáno právě u odsouzené K. B.“ (str. 6 rozsudku odvolacího soudu). Podle dovolacího soudu je podstatné, že tyto pracovní smlouvy, a to v návaznosti na další skutečnosti (viz níže), umožnily, aby obviněná PaedDr. M. T. v konečném důsledku získala finanční odměnu za pedagogickou činnost, kterou sice uskutečnila, ale bez nároku na mzdu.
Z tzv. skutkové věty (viz její doslovná citace výše) není zřejmé, koho měla dovolatelka svým jednáním uvést v omyl a v čem spočíval. Tyto okolnosti však vyplývají z odůvodnění rozhodnutí krajského soudu, který u veřejného zasedání konaného o odvolání doplnil dokazování svědeckým výslechem M. Ch. a M. O. K svědeckému výslechu prvně jmenované soud druhého stupně konstatoval: „Setrvala na svých předchozích vyjádřeních, když uvedla, že výkazy odučených hodin psali učitelé, kteří je skutečně odučili, tyto výkazy ona dostávala prostřednictvím zástupkyně školy Ing. J. D., a poté je po formálním přepisu dále předávala svědkyni Z. S. k externímu zpracování mezd. V případě pokladů pro výpočet mzdy odsouzené K. B. výslovně uvedla, že jí je dávala někdy i obžalovaná, a to v případech, kdy studenty dálkového studia zkoušela v zástupu za ní právě ona a vykazovala je na jméno B. Ke konkrétnímu dotazu na základě čeho byly vypláceny mzdy pro odsouzenou B. uvedla, že měla k dispozici pracovní smlouvu, ale nevěděla, že B. ve skutečnosti neučí, podklady k odučeným hodinám jí dávala obžalovaná PaedDr. M. T. K výplatám mezd pro odsouzenou B. jednoznačně uvedla, že obžalovaná si na požádání brala sáček s výplatou s tím, že jej B. předá, a později, někdy za dvě hodiny nebo druhý den, jej také vrátila.“ Krajský soud rovněž stručně popsal výpověď svědkyně M. O. Dále uzavřel: „… do řetězce, počínajícího vyhotovením podkladů pro výpočet mzdy B., předáním těchto dokladů k výpočtu mzdy, jejich opětovným převzetím od externí mzdové účetní, výběrem hotovosti z banky, nasáčkováním mzdy, a konče výplatou mzdy, zasáhla opakovaně obžalovaná PaedDr. M. T., a to jednak na samém počátku, kdy předávala podklady - soupis odučených hodin, a dále v závěru převzetím výplatních sáčků, v čemž ji jednoznačně usvědčila svědkyně M. Ch. Je rovněž logické, že obžalovaná si vyzvedávala výplatní sáčky u svědkyně Ch., neboť sama do krabice, v níž byly výplaty uloženy, neměla přístup.“ (vše na str. 6 a 7 rozsudku odvolacího soudu).
Podle Nejvyššího soudu je ze skutkových zjištění zřejmé, že obviněná PaedDr. M. T. předávala příslušné pracovnici školy podklady k výpočtu mzdy K. B. a následně převzala výplatní sáčky se mzdou znějící na jméno spoluobviněné. Tím odpovědnou pracovnici školy nepochybně uváděla v omyl, neboť K. B. v období školních roků 1992-1993, 1993-1994 a 1994-1995 žádnou výuku neprováděla a mzda jí proto nenáležela. Pokud zmíněné skutečnosti nebyly výslovně uvedeny ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku prvostupňového soudu, jde o neúplnost popisu skutku a nikoli o jeho nesprávné hmotně právní posouzení, tj. že by absentovalo zjištění skutkových okolností odpovídající zákonnému znaku „uvede někoho v omyl“. Nesprávné hmotně právní posouzení skutku nelze dovozovat pouze z toho, že skutek nebyl popsán zcela v souladu s procesním ustanovením §120 odst. 3 tr. ř., které upravuje náležitosti rozsudku, když jinak je z odůvodnění rozsudku krajského soudu zřejmé, že skutek byl zjištěn v rozsahu, jenž pokrývá všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. včetně úmyslného zavinění. Správné právní kvalifikaci předmětného skutku odpovídá i v rozsudku soudu prvého stupně aplikovaná právní věta.
V dovolacím řízení se napadené pravomocné rozhodnutí přezkoumává ex tunc, tj. zákonnost a odůvodněnost příslušných výroků i předcházejícího řízení se posuzuje z hlediska skutkových zjištění a právních norem existujících a účinných v době rozhodování soudu prvého a druhého stupně. Nejvyšší soud se proto nemohl věcně zabývat skutkovými námitkami obviněné PaedDr. M. T., které s poukazem na zákon č. 563/2004 Sb., o pedagogických pracovnících a o změně některých zákonů, uvedla v doplnění dovolání, neboť zmíněný zákon (a s ním související legislativní změny), nabyl účinnosti dne 1. 1. 2005, tj. v době po rozhodnutí obou v předmětné věci činných soudů.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněné PaedDr. M. T. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř. a rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 7. prosince 2005
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k