ECLI:CZ:NS:2005:6.TDO.707.2005.1
sp. zn. 6 Tdo 707/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. června 2005 o dovolání, které podal obviněný R. Č., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici V., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 2. 2005, sp. zn. 3 To 77/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 8 T 124/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 4. 1. 2005, sp. zn. 8 T 124/2004, byl obviněný R. Č. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a pokusem trestného činu znásilnění podle §8 odst. 1 tr. zák. a §241 odst. 1 tr. zák. Podle skutkových zjištění jmenovaného soudu totiž „dne 4. 6. 2003 mezi 22.00 a 23.00 hodinou v O. – P. v parčíku mezi ulicemi P. a J. přiběhl zezadu k M. R. snažil se jí vytrhnou kabelku, kterou měla pověšenou přes krk a rameno, a protože se poškozená bránila, o tašku se s ní přetahoval, přičemž došlo k roztržení kabelky, ze které se vysypal mobilní telefon, peněženka a další věci, kdy obžalovaný telefon zn. Nokia 3310 včetně SIM karty v hodnotě 1.500,- Kč a peněženku bez hodnoty ze země vzal, začal s poškozenou lomcovat, přičemž se jí snažil zvednout sukni a roztrhnout kalhotky, což se mu nepodařilo, neboť se poškozená bránila, poté poškozená upadla na zem, kdy obžalovaný zůstal stát nad ní a řekl poškozené, že když ho uspokojí orálním sexem, tak jí odcizený mobilní telefon vrátí, poté z místa činu odešel i s odcizeným mobilním telefonem a peněženkou, neboť byl vyrušen kolemjdoucími osobami.“ Za to byl obviněný odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný R. Č. rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 24. 2. 2005, sp. zn. 3 To 77/2005, jímž toto odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 24. 2. 2005 [§139 odst. 1 písm. b), cc) tr. ř.].
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě („proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě č. j.: 8 T 124/2004, č. j.: 36 T 11/2000 potvrzeného usnesením Krajského soudu Ostrava sp. zn. 3 To 77/2005“) podal obviněný R. Č. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že chybu celého průběhu jak vyšetřování, tak i hlavního líčení a následně i odvolacího veřejného zasedání spatřuje v tom, že jak policie, tak soudy obou stupňů bezvýhradně uvěřily tvrzení poškozené, přestože ta svoji výpověď měnila nejen v detailech, ale i v samotné podstatě věci. Bylo tak rozhodováno jen na základě výpovědi poškozené, která byla uznána za pravdivou, a na základě svědeckých výpovědí kamarádek poškozené, které nejenže byly svědkyněmi „z druhé ruky“, ale současně vystupovaly jako poškozená a svědkyně v předchozím trestním řízení dovolatele. K tomu dovolatel dodal, že jeho výpověď, kterou mohli doplnit svědci, kteří byli bezprostředně po skutku na místě, nebyla vzata v úvahu vůbec. Z celého komplexu těchto neobjektivních důkazů nebyly největší nejasnosti v hlavním líčení vůbec osvětleny a nezkoumal je ani odvolací soud. Tyto nejasnosti jsou zcela v jeho prospěch, přitom se jimi soudy obou stupňů odmítly zabývat. Dále dovolatel poukázal na to, že byl odmítnut rovněž jeho návrh na provedení výslechu svědků, mužů, kteří doprovodili poškozenou na Policii ČR. Podle jeho názoru byla vůči němu porušena zásada in dubio pro reo a byl tedy odsouzen zejména z důvodu neperfektní práce policie, jejímuž vyšetřování jak státní zástupce, tak i soudy obou stupňů bez výhrad uvěřily.
Z těchto důvodů dovolatel v závěru dovolání navrhl, aby „dovolací soud buď sám rozsudek změnil tak, že trestní řízení zastaví, nebo aby dovolací soud napadený rozsudek OS a usnesení KS v celém rozsahu zrušil a vrátil k novému projednání.“
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Především uvedl, že dovolání trpí formálními vadami. Podle §265d odst. 1 tr. ř. musí být v dovolání mj. uvedeno proti kterému rozhodnutí směřuje. Dovolatel je povinen napadené rozhodnutí označit datem jeho vydání, spisovou značkou a uvedením soudu, které je vydal. Obviněný R. Č. neuvedl data vydání napadených rozhodnutí a v záhlaví dovolání navíc bez jakéhokoliv vysvětlení cituje dvě zcela rozdílné spisové značky rozsudku soudu prvního stupně. V textu dovolání sice dovolatel vznáší výhrady proti rozhodnutí soudů obou stupňů, současně však výslovně uvádí, že napadá rozsudek Okresního soudu, tj. rozhodnutí soudu prvého stupně. Podle §265a odst. 1 tr. ř. přitom lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé pouze tehdy, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Vzhledem k těmto skutečnostem přichází v úvahu odmítnutí podaného dovolání podle §265i odst. 1 písm. d) tr. ř., tj. proto, že nesplňuje náležitosti obsahu dovolání, popř. podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř., tj. proto, že není přípustné. Pro případ, že Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) neshledá formální vady rozhodnutí natolik závažnými, aby odůvodňovaly odmítnutí dovolání z některého z výše naznačených formálních důvodů, uvedl státní zástupce následující skutečnosti. Poté, co vyložil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž zdůraznil, že v rámci tohoto dovolacího důvodu nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů soudy, a zásah dovolacího soudu do skutkových zjištění by přicházel v úvahu pouze v případě extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, poukázal na to, že dovolání obviněného R. Č. neobsahuje jedinou námitku, která by se byť vzdáleně týkala správnosti právní kvalifikace skutku, popř. správnosti jiného hmotně právního posouzení. Dovolatel brojí výlučně proti úplnosti provedeného dokazování a proti hodnocení důkazů soudy a prosazuje vlastní skutkovou verzi, podle které souzený skutek vůbec nespáchal. Navíc se přitom domáhá pouze jiného hodnocení provedených důkazů soudy a neuvádí žádná tvrzení, z nichž by bylo možné dovodit, že soudy se při hodnocení důkazů dopustily takového pochybení, které by představovalo porušení pravidel formální logiky. Takovéto námitky obsahově neodpovídají formálně deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani žádnému jinému dovolacímu důvodu. Státní zástupce proto pro případ, že dovolání nebude odmítnuto, z některého z výše uvedených formálních důvodů, navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyslovil souhlas i pro případ jiného, než-li některého z výše alternativně navrhovaných rozhodnutí (§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje (jak je zřejmé z kontextu celého jeho obsahu včetně závěrečného návrhu) rovněž proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.
K tomu lze dodat, že podle ustanovení §265a tr. ř. má dovolání vždy směřovat proti rozhodnutí soudu druhého stupně a podle toho, jak bylo tímto soudem rozhodnuto, a podle rozsahu, v němž je rozhodnutí ve věci napadáno, může případně směřovat současně též proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Dovolatel zvolil opačný postup. Poněvadž však zjevně napadl rozhodnutí soudů obou stupňů, nejevila se konstatovaná formální vada jako natolik podstatná, aby bylo možno a nutno učinit závěr, že dovolání je třeba odmítnout podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. jako nepřípustné.
Obviněný R. Č. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání, které zásadně splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř. [dovolatel sice neuvedl všechny identifikační znaky napadeného rozhodnutí, specifikoval je však natolik dostatečně, že nemohlo v tomto směru dojít k jakýmkoliv pochybnostem; nešlo proto o takovou vadu, která by byla důvodem pro postup podle §265h odst. 1 tr. ř. či rozhodnutí podle §265i odst. 1 písm. d) tr. ř.] podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod (resp. konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno) lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení, jehož existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují pouze do oblasti skutkových zjištění. Dovolatel totiž soudům vytýká (jak správně uvedl státní zástupce) výlučně neúplnost provedeného dokazování, nesprávné hodnocení provedených důkazů a z toho vyplývající nesprávné skutkové závěry, přičemž prosazuje vlastní verzi skutkového stavu věci, podle níž skutek, za který byl odsouzen, vůbec nespáchal. Nenamítá rozpor mezi shora uvedeným popisem skutku a soudy užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu i rozsudku nalézacího soudu ovšem vyplývá, že soudy obou stupňů se dostatečně zabývaly všemi rozhodnými skutkovými otázkami nezbytnými pro správné rozhodnutí v předmětné věci a po náležitě vyloženém zhodnocení provedených důkazů (a objasnění, na základě jakých skutečností lze považovat dokazování za úplné) učinily shora popsaná skutková zjištění a na těch následně založily uvedenou právní kvalifikaci.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy dovolatelem ve skutečnosti spatřován v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Dovolatel se v rámci svého mimořádného opravného prostředku domáhá revize relevantních skutkových zjištění učiněných již soudem nalézacím a za správné označených soudem odvolacím, tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tedy pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
K tomu je třeba zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno.
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. června 2005
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý