ECLI:CZ:NS:2005:6.TDO.719.2005.1
sp. zn. 6 Tdo 719/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. září 2005 o dovolání, které podal obviněný B. B., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici K., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. 10. 2004, sp. zn. 3 To 321/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vyškově ze dne 11. 2. 2004 pod sp. zn. 1 T 52/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. 1 T 52/2003, byl obviněný B. B. uznán vinným trestným činem útisku podle §237 tr. zák., kterého se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že
„ poté, co dne 24. 9. 2002 ve 12.15 hodin neznámý pachatel odcizil na ul. K. před domem č. p. ve V., neuzamčené a s klíčky v zapalování, zde stojící dodávkové motorové vozidlo typ VW Transporter 2,5 TDI modré barvy reg. zn.: z majetku R. B., nar., bytem P., B. H. č. p.,, jenž měl ve vozidle veškeré osobní doklady, doklady od vozidla, mobilní telefon a finanční obnos ve výši 1.000,-- Kč, odcizené vozidlo uschoval a po majiteli požadoval odcizeným mobilním telefonem finanční částku nejméně 100.000,- Kč za navrácení předmětného vozidla, kdy časová hodnota odcizeného vozidla činila 439.600,- Kč a hodnota odcizeného elektromateriálu, který se nacházel ve vozidle z majetku firmy E. s. r. o. O., S. N. č. p., činila 119.742,10 Kč, přičemž tuto částku vyžadoval prostřednictvím obžalovaného B. B., který za tím účelem dne 26. 9. 2002 v odpoledních hodinách kontaktoval poškozeného R. B. v hotelu G. v B., kde mu ukázal jeho odcizený mobilní telefon pocházející z odcizeného vozidla a vyzval ho ke společnému odjezdu na neznámé místo za účelem převzetí vozidla, kdy před odjezdem mu ještě odebral další mobilní telefon, aby nemohl kontaktovat jiné osoby či policii, přičemž dne 26. 9. 2002 ve 14.50 hodin byl obžalovaný zadržen policisty ČR OŘ SKPV OOK V. v obci C., okr. B., při předávání odcizeného vozidla majiteli, které pak poškozenému majiteli bylo v průběhu vyšetřování vráceno nepoškozené i s materiálem, a to dne 27. 9. 2002, s výjimkou finanční částky 1.000,-- Kč a klíčů od bytu“ (bod 1. výroku rozsudku).
Dále byl uznán vinným trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, odst. 2 tr. zák., který podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchal tím, že „dne 26. 9. 2002 kolem 15.00 hodiny neoprávněně vnikl po přelezení drátěného oplocení do zadní části domu na dvorek rodinného domu v obci C. č. p., okr. B., majitele J. B., nar. 6. 1. 1966, kde byl následně při pronásledování zadržen policisty ČR OŘ SKPV OOK ve V., před kterými se zde snažil ukrýt z důvodu spáchání shora uvedené trestné činnosti“ (bod 2. výroku rozsudku).
Za to byl odsouzen podle §238 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho a půl roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Naproti tomu byl obviněný B. B. podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby Okresního státního zastupitelství ve Vyškově ze dne 5. 2. 2003, Zt 387/2002, pro skutek spočívající v tom, že „dne 24. 9. 2002 ve 12:15 hodin odcizil na ul. K. před domem č. p. ve V. neuzamčené a s klíčky v zapalování, zde stojící dodávkové motorové vozidlo typ VW Transporter 2,5 TDI modré barvy reg. zn. z majetku R. B., nar., bytem P., B. H. č. p., jenž měl ve vozidle veškeré osobní doklady, doklady od vozidla, mobilní telefon a finanční obnos ve výši 1.000,- Kč a odcizené vozidlo uschoval, časová hodnota odcizeného vozidla pak byla stanovena na částku 439.600,- Kč a hodnota odcizeného elektromateriálu, který se nacházel ve vozidle z majetku firmy E. s. r. o. O., S. N. č. p., činila 119.742,10 Kč“, v němž byl spatřován trestný čin krádeže podle §247 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný B. B., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 6. 10. 2004, sp. zn. 3 To 321/2004, jímž toto odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 6. 10. 2004 [§139 odst. 1 písm. b) cc) tr. ř.].
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný B. B. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Poté, co stručně zrekapituloval shora uvedená rozhodnutí, v odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku soudům vytknul, že jej uznaly vinným trestným činem útisku podle §237 tr. zák. a trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, odst. 2 tr. zák., přestože nebyly naplněny všechny znaky skutkových podstat těchto trestných činů.
Konkrétně ve vztahu k trestnému činu útisku podle §237 tr. zák. uvedl, že nebyla dostatečně stanovena objektivní stránka trestného činu, když soud prvního stupně v popisu předmětného skutku uvedl, že „neznámý pachatel požadoval po poškozeném odcizeným mobilním telefonem finanční částku 100.000,- Kč za navrácení předmětného vozidla, přičemž tuto částku vyžadoval prostřednictvím obviněného B. B.“. V návaznosti na uvedený popis skutku dovolatel namítl, že z něj vůbec nevyplývá, jakého konkrétního jednání se měl dopustit, a dokonce z něj lze dovodit, že jednající osobou byl někdo jiný, než on. Rovněž namítl, že ze skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně nevyplývá ani konkrétní jednání, které mělo být pojmem „prostřednictvím“ označeno, přičemž tato okolnost není zřejmá ani z odůvodnění napadených rozhodnutí. Dále dovolatel uvedl, že pokud měl být posuzovaný trestný čin spáchán jeho prostřednictvím, nelze učinit závěr o tom, že by měl být pachatelem trestného činu ve smyslu §9 odst. 1 tr. zák., ale mohl by být tzv. živým nástrojem v rukách nepřímého pachatele. Dovolatel rovněž zdůraznil, že z popisu jeho jednání, kdy kontaktoval poškozeného a vyzval ho ke společnému odjezdu na neznámé místo za účelem převzetí vozidla, nelze spatřovat znaky trestného činu útisku podle §237 tr. zák., neboť z takto popsaného jednání nevyplývá, že by poškozeného k něčemu nutil, a tudíž toto jednání ani nelze označit za protiprávní. Soudu prvního stupně pak vytknul, že protiprávnost jeho jednání dovodil taktéž z toho, že bezesporu věděl o tom, že předmětné auto bylo poškozenému odcizeno, přičemž tento závěr podle jeho názoru nebyl provedeným dokazováním jednoznačně prokázán. V této souvislosti podotkl, že „i kdyby věděl, že auto je odcizené, neznamená to, že by se obviněný dopustil něčeho protiprávního, neboť předmětné vozidlo vracel uživateli (tj. poškozenému), sám za to od poškozeného nic nechtěl a nebylo ani prokázáno, že by věděl, že za to chce od poškozeného něco někdo jiný.“ Nic zvláštního nelze podle jeho slov spatřovat ani v tom, že měl poškozenému odebrat mobilní telefony, neboť se mohl obávat toho, že by poškozený mohl zkontaktovat někoho, kdo by mu mohl způsobit problémy. Připomněl pak, že trestný čin útisku podle §237 tr. zák. je trestným činem úmyslným, a v této souvislosti namítl, že ve skutkové větě není uvedena žádná zmínka o tom, že by se měl předmětného jednání dopustit úmyslně, a tudíž nelze jednoznačně dovodit, zda byla naplněna subjektivní stránka trestného činu či nikoliv.
V souvislosti s trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, odst. 2 tr. zák. dovolatel namítl, že ani v tomto případě popsaný skutek nenaplňuje všechny znaky tohoto trestného činu. V prvé řadě zdůraznil, že nevnikl do domu, což ostatně ve svých rozhodnutích konstatují soudy obou stupňů, ale pouze na dvorek domu. Dále namítl, že ačkoliv je ve skutkové větě uvedeno, že vnikl po přelezení drátěného oplocení do zadní části domu, soudy se nezabývaly tím, zda byl tento prostor oplocen či obdobně zajištěn ze všech stran, zda se jednalo o uzavřený prostor, přičemž tato okolnost není zahrnuta ani ve skutkové větě. V této souvislosti zdůraznil, že na místo, kde se ukrýval, se bez jakýchkoliv problémů dostala řada policistů, kteří ve svých výpovědích neuváděli, že by přitom museli překonávat nějaké překážky. V návaznosti na uvedené dovolatel vyjádřil přesvědčení, že ze skutkové věty ani z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů není zřejmé, že by vnikl do uzavřeného prostoru souvisejícího s předmětným domem, a tedy, že se jedná o trestný čin porušování domovní svobody podle §238 tr. zák. Dále namítl, že nebyla naplněna subjektivní stránka tohoto trestného činu, a to z důvodu, že nebylo jednoznačně prokázáno ani uvedeno ve skutkové větě, že v době popsaného jednání věděl, že se dostává do uzavřeného prostoru souvisejícího s domem. Z výpovědi svědka J. H. i dalších svědků totiž podle jeho slov vyplývá, že terén v okolí obce C. byl velmi nepřehledný, takže mu (dovolateli) ani nemuselo být známo, že vniká do uzavřeného prostoru souvisejícího s domem. Zdůraznil přitom, že neměl v úmyslu porušit domovní svobodu, jak to předpokládá §238 tr. zák., jeho jednání a vůle byly deformovány strachem (jeho jednání nebylo svobodným projevem vůle), dal se na útěk před mafií, protože nevěděl, že osoby, které ho pronásledují, jsou policisté. V této souvislosti připomněl výpovědi zasahujících policistů, kteří připustili, že neměli uniformy a jejich auta nebyla označena jako policejní. K závěru soudu prvního stupně, že mu muselo být zřejmé, že se jedná o policisty, protože se mu při zákroku jako policisté prokázali, uvedl, že toto sdělení nemusel považovat za pravdivé. Nakonec uvedl, že o tom, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu porušování domovní svobody podle §238 tr. zák., svědčí i skutečnost, že se předmětným skutkem měl dopustit pouze tohoto trestného činu, přičemž ve většině případů (téměř výhradně) dochází ke spáchání předmětného trestného činu v jednočinném souběhu s některým jiným trestným činem, kdy porušení domovní svobody je pouze prostředkem ke spáchání jiného trestného činu. V daném případě však dovolatel žádný jiný trestný čin spáchat nechtěl, porušení domovní svobody ani předem neplánoval, a tudíž v daném případě není dána nejen subjektivní stránka tohoto trestného činu, ale ani jeho materiální stránka, tedy vyšší než nepatrný stupeň nebezpečnosti činu pro společnost.
V závěru svého dovolání pak dovolatel navrhl, aby „Nejvyšší soud ČR (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1 trestního řádu usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. 10. 2004, č. j. 3 To 321/2004, zrušil, aby dále podle §265k odst. 2 trestního řádu zrušil také další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §265l odst. 1 trestního řádu Krajskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.“ Současně vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl v neveřejném zasedání.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Ve velmi obsáhlém vyjádření především podrobně vyložil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž zdůraznil, že i Ústavní soud České republiky akcentuje, že cestou dovolání nelze napadat skutková zjištění soudů, ale pouze to, zda tato zjištění naplňují znaky trestného činu, přičemž citovaný dovolací důvod lze uplatnit jen ve vztahu ke skutkovému stavu zjištěnému soudem a nikoliv jinému, tj. změněnému skutkovému stavu, jehož zjištění by se obviněný případně domáhal. Vzhledem k tomu státní zástupce dospěl k závěru, že povahu skutkových námitek, které nelze subsumovat pod dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., má nejenom výhrada dovolatele vztahující se k pravomocnému výroku o jeho vině trestným činem útisku podle §237 tr. zák., která je založena na tvrzení dovolatele, že provedeným dokazováním nebyl jednoznačně prokázán závěr soudů obou stupňů, že věděl, že předmětný automobil byl odcizen poškozenému R. B., ale i jeho námitka týkající se subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, odst. 2 tr. zák., v jejímž rámci uvedl, že nebylo jednoznačně prokázáno ani uvedeno ve skutkové větě (výroku rozsudku soudu prvního stupně), že by (dovolatel) v době jednání věděl, že se dostává do uzavřeného prostoru souvisejícího s domem, neboť subjektivní stránka trestného činu je sice znakem skutkové podstaty trestného činu a mohlo by jít o námitku právní, ovšem dovolatel ji konstruuje tak, že vychází z jiného skutkového stavu, než který byl dokazováním zjištěn. Jednak totiž soudům vytkl způsob, kterým vyhodnotily obsah výpovědi svědka J. H. a dalších jím blíže nespecifikovaných svědků, jednak dovolacímu soudu předložil k posouzení alternativu, že motivem jeho jednání nebyla snaha ukrýt se před zakročujícími příslušníky Policie ČR oblečenými v civilním oděvu, jak zjistil nejprve soud nalézací a posléze potvrdil soud odvolací, nýbrž strach z osob, které jej pronásledovaly a jejichž tvrzení, že jsou policisty, nepovažoval za pravdivá a o nichž se domníval, že se jedná o členy tzv. mafie. Pokud by dovolatel uplatnil ve svém dovolání pouze tyto námitky, bylo by nutno je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Státní zástupce však dále uvedl, že z hlediska uplatněného dovolacího důvodu je podané dovolání právně relevantní ve zbývající části, v níž dovolatel uplatnil výhrady vůči právní kvalifikaci popsaných skutků. V návaznosti na to vyložil skutkovou podstatu trestného činu útisku podle §237 tr. zák. Citoval pak skutkovou větu výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně a části odůvodnění tohoto rozhodnutí, přičemž konstatoval, že z pouhé skutečnosti, že soud nalézací uvedl ve skutkové větě, že obviněný B. B. „vyzval poškozeného R. B., aby s ním odjel na místo vrácení vozu“ nelze dovodit nedostatek znaku „nutil“ předpokládaného ustanovením §237 tr. zák., jak se domnívá dovolatel, protože obviněný popsaným způsobem fakticky nutil poškozeného k něčemu, co by jinak v dané době a za daných okolností neučinil, přičemž využil tísně poškozeného, spočívající v tom, že poškozený měl po odcizení svého vozidla i s uloženým elektromateriálem, za který odpovídal, zájem o navrácení vozidla, a to i za podmínek, které by pro něj byly za normálních okolností neakceptovatelné. K tomu státní zástupce dodal, že předpokladem toho, aby šlo o trestný čin útisku podle §237 tr. zák. je neoprávněné jednání, přičemž oprávněným by nebylo jednání, v jehož rámci by pachatel použil sice jinak dovoleného prostředku (výzvy k odjezdu), ale k jinému účelu, než k jakému je určen a než k jakému jej bylo dovoleno použít (aby zákonný majitel získal za úplatu zpět svůj automobil a zboží, za které odpovídal, které mu byly předtím odcizeny). Dále státní zástupce konstatoval, že soudy obou stupňů se dostatečně zabývaly také otázkou úmyslného zavinění dovolatele ve vztahu k uvedenému trestnému činu a své úvahy k ní vcelku výstižně vyjádřily ve svých rozhodnutích. Poznamenal přitom, že soudy mohly věnovat větší pozornost alternativě, zda za stavu, kdy učinily výše popsané skutkové závěry, nebylo možné konstatovat, že dovolatel jednal v úmyslu přímém podle §4 písm. a) tr. zák., avšak za situace, kdy pro určení trestní odpovědnosti je rozhodující zjištění formy zavinění, tedy v daném případě úmyslu, není nutno v dovolacím řízení činit kroky ke zjišťování formy úmyslu ve smyslu alternativ uvedených v ustanovení §4 tr. zák., když navíc předmětem dovolacího řízení je pouze dovolání obviněného. V neposlední řadě státní zástupce uvedl, že soudy zjištěné skutkové okolnosti (které ve vyjádření citoval) rovněž nepřipouštějí závěr, že by trestní odpovědnost obviněného B. B. byla vyloučena proto, že ve skutkovém ději, ve kterém figuroval jako poškozený R. B., zastával pozici tzv. živého nástroje, u kterého by šlo o nedostatek zavinění.
Ve vztahu k výhradám, jež dovolatel uplatnil vůči výroku o jeho vině trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, odst. 2 tr. zák., státní zástupce nejprve citoval skutkovou větu výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně a v návaznosti na to vyložil skutkovou podstatu uvedeného trestného činu. Dále zmínil, že z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je možné zjistit, že obviněný vnikl na nemovitost majitele J. B. přes oplocení a neuzamčenou branku nejdříve do zahrady a odtud přes další uzamčenou branku, kterou musel překonat přelezením, do dvora, kde se ukryl ve skříni nacházející se v dřevěném přístřešku za stodolou. Je tedy zřejmé, že zmíněný dvůr i zahrady jsou ohrazeny plotem a přiléhají k zadní části rodinného domu, který je vlastnictvím J. B. Nelze proto za opodstatněnou považovat námitku dovolatele, že ze skutkové věty ani z odůvodnění rozhodnutí soudu obou stupňů nelze dovodit, že by (dovolatel) vnikl do uzavřeného prostoru souvisejícího s předmětným domem a že by se tedy mohlo jednat o trestný čin porušování domovní svobody podle §238 tr. zák. Podle judikatury platí, že domem jiného se rozumí nejen vlastní bezprostředně obývaný dům, ale i všechny ostatní uzavřené prostory, které tvoří příslušenství domu, jako jsou půda, sklep, ostatní vedlejší místnost, uzavřený dvůr a přilehlá ohrazená zahrada, včetně objektů, které se zde nacházejí jako např. dřevník, jakož i ohrazené přilehlé hospodářské prostory a budovy jako např. humno (viz rozhodnutí č. 1/1980 a č. 32/1974 Sb. rozh. tr.). K námitce uplatněné dovolatelem ve vztahu k hodnocení stupně společenské nebezpečnosti trestného činu státní zástupce odkázal na ustanovení §3 odst. 4 tr. zák. a také na rozhodnutí č. 43/1996 Sb. rozh. tr., přičemž dovodil, že bylo-li prokázáno, že obviněný B. B. vnikl do prostor, které patřily k obydlí jiného, a přitom jednal vůči věcem, které sloužily k zabránění takového vniknutí, šlo nepochybně o jednání, které naplnilo vedle formálních znaků souzeného trestného činu i znak materiální, tj. prokazatelně dosáhlo požadovaného stupně nebezpečnosti činu pro společnost. Dovolatel neoprávněně vstoupil po překonání překážek, které tomu měly zabránit, na cizí pozemek, kde se ukrýval před zákrokem příslušníků policie ČR, kteří se jej snažili zadržet, když neuposlechl jejich výzvy k zastavení a nerespektoval ani výstražný výstřel. Naplnil proto jak po stránce formální, tak i materiální (podle §88 odst. 1 tr. zák.) rovněž zákonné znaky kvalifikované skutkové podstaty trestného činu porušování domovní svobody i podle odst. 2 §238 tr. zák. Za zcela iracionální pak státní zástupce označil argumentaci dovolatele, kterou se ten dovolával beztrestnosti proto, že trestný čin porušování domovní svobody podle §238 tr. zák. je obvykle a téměř výhradně pouze prostředkem k tomu, aby pachatel tohoto trestného činu mohl završit některý další trestný čin, což se v konkrétním posuzovaném případě nestalo.
Vzhledem k výše uvedené argumentaci státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného B. B. v té části, v níž právně relevantně odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., odmítl podle §265i odst. 1 písm e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, přičemž upozornil na to, že podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. může Nejvyšší soud učinit rozhodnutí o odmítnutí dovolání v neveřejném zasedání aniž by k tomu byl nutný souhlas nejvyššího státního zástupce (viz §265h odst. 2 tr. ř. a §265r odst. 1 tr. ř.). Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je namístě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v §265r odst. 1 písm. a) nebo písm. b) tr. ř., vyjádřil státní zástupce souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
K vyjádření státního zástupce se prostřednictvím svého obhájce vyjádřil dovolatel. Především namítl, že poškozeného k ničemu nenutil. Poškozený měl totiž poté, co byl neznámým pachatelem vyzván k předání peněz za navrácení předmětného auta, řadu možností, co dělat. Dále dovolatel uvedl, že je nutné si zejména ujasnit, v čem měl v tomto případě spočívat trestný čin útisku podle §237 tr. zák. Ze skutkové věty je zřejmé, že jednání, které by tento trestný čin mohl zakládat, může spočívat pouze v požadování peněz za navrácení předmětného automobilu. Samotnou výzvu k odjezdu na místo, kde se auto nacházelo, za podstatu jednání zakládajícího uvedený trestný čin, označit nelze, neboť byla pouhým prostředkem k tomu, aby mohlo být auto vráceno poškozenému, což bylo jeho přáním. Soudy obou stupňů stejně jako státní zástupce však obě formy jednání, tedy jednak požadování peněz za navrácení předmětného automobilu a jednak výzvu k odjezdu na místo, kde se auto nacházelo, podle slov dovolatele směšují, v důsledku čehož se popis skutku ve skutkové větě stává nepřehledným. Podle vyjádření dovolatele lze podstatu skutku spatřovat pouze v požadavku zaplacení peněz za vrácení předmětného auta, zatímco ostatní formy jednání jsou z hlediska právní kvalifikace nepodstatné. V souvislosti s tím dovolatel zdůraznil, že podle závěru soudů obou stupňů sám nikdy požadavek na zaplacení jakékoliv částky nevznesl. Podle jeho názoru však jednáním, které je mu přisuzováno ve skutkové větě, trestný čin útisku podle §237 tr. zák. nespáchal. Dovolatel se pak vyjádřil i k názoru státního zástupce, podle něhož je zřejmé, že dvůr, jakož i zahrady, jsou ohrazeny plotem a přiléhají k zadní části rodinného domu č. p. v obci C., s tím, že tento názor není podepřený žádný důkazem a dokonce ani soudy obou stupňů jednoznačně nekonstatovaly, že by se jednalo o uzavřený prostor. Dovodil pak, že státní zástupce ve svém vyjádření vychází z jiných skutkových zjištění a závěrů, než jaké učinily soudy obou stupňů. Ve vztahu k úvahám státního zástupce o materiálním znaku trestného činu porušování domovní svobody podle §238 tr. zák. dovolatel zdůraznil, že v projednávaném případě nejde o běžně se vyskytující případ, neboť na dvorek domu se dostal pouze v úmyslu schovat se před někým, koho se obával, což nelze považovat za zcela obvyklý a běžný způsob páchání uvedeného trestného činu. V závěru svého vyjádření dovolatel znovu navrhl, aby Nejvyšší soud jeho dovolání vyhověl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.
Obviněný B. B. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod (resp. konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno) lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však část uplatněných dovolacích námitek směřuje do oblasti skutkových zjištění. Dovolatel totiž soudům ve skutečnosti vytýká rovněž nesprávné hodnocení provedených důkazů a z toho vyplývající nesprávné skutkové závěry (viz např. zpochybnění závěru soudu prvního stupně, podle něhož mu muselo být známo, že se - v případě osob, které vůči němu zakročovaly - jedná o policisty), přičemž prosazuje vlastní hodnotící závěry - verzi rozhodných skutkových okolností (viz např. jeho názor, že v provedeném dokazování nemá relevantní podklad závěr, podle něhož bezesporu věděl o tom, že předmětné auto bylo poškozenému odcizeno, že nebylo ani prokázáno, že by věděl, že za vrácení automobilu s elektromateriálem chce od poškozeného něco jiná osoba, nebo jeho tvrzení, že nebylo jednoznačně prokázáno, že v době jednání popsaného v bodě 2. výroku rozsudku věděl, že se dostává do uzavřeného prostoru souvisejícího s domem, či jeho tvrzení, že jeho jednání a vůle byly deformovány strachem, neboť prchal před mafií, protože nevěděl, že osoby, které ho pronásledují, jsou policisté). Též v návaznosti na to (ze skutkových námitek a argumentů) dovozuje nesprávné právní posouzení skutků.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy dovolatelem zčásti spatřován v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolatel se v rámci svého mimořádného opravného prostředku domáhá revize relevantních skutkových zjištění učiněných již soudem nalézacím a za správné označených soudem odvolacím, tzn. že dovolání v naznačeném směru uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Pokud by bylo dovolání založeno pouze na uvedených (skutkových) námitkách, nezbylo by Nejvyššímu soudu, než je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Dovolatel však uplatnil též argumentaci, kterou je třeba označit z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za právně relevantní. Namítl totiž – stručně řečeno – že skutky popsané ve výroku rozsudku soudu prvního stupně nevykazují pro absenci objektivní a subjektivní stránky znaky skutkové podstaty trestného činu útisku podle §237 tr. zák., resp. porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, odst. 2 tr. zák.
Trestného činu útisku podle §237 tr. zák. se dopustí ten, kdo nutí, zneužívaje jeho tísně nebo závislosti, aby něco konal, opominul nebo trpěl.
Znakem objektivní stránky tohoto úmyslného trestného činu je zneužití něčí tísně nebo závislosti jakožto prostředku k ovlivnění vůle (svobodného rozhodování, které je v tomto případě objektem). Tíseň je stav vyvolaný nepříznivými okolnostmi, které vedou k omezení volnosti v rozhodování. Jinak řečeno, jde o tíživou situaci poškozeného limitující (omezující) možnost jeho svobodného rozhodování. Závislostí se rozumí stav, kdy osoba (poškozený) se nemůže svobodně rozhodovat, neboť je v určitém směru odkázána na pachatele. K dokonání postačí, když se pachatel dopustí jednání, jehož podstatou je nucení jiného na základě zneužívání jeho tísně nebo závislosti. Není třeba, aby osoba, vůči níž jednání pachatele směřuje, vykonala, opominula či trpěla to, k čemu ji pachatel nutil.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně popsaných ve skutkové větě výroku rozsudku uvedeného soudu (a potvrzených soudem odvolacím), obviněný B. B. „poté, co dne 24. 9. 2002 ve 12.15 hodin neznámý pachatel odcizil na ul. K. před domem č. p. ve V., neuzamčené a s klíčky v zapalování, zde stojící dodávkové motorové vozidlo typ VW Transporter 2,5 TDI modré barvy reg. zn.: z majetku R. B., nar., bytem P., B. H. č. p., jenž měl ve vozidle veškeré osobní doklady, doklady od vozidla, mobilní telefon a finanční obnos ve výši 1.000,-- Kč, odcizené vozidlo uschoval a po majiteli požadoval odcizeným mobilním telefonem finanční částku nejméně 100.000,- Kč za navrácení předmětného vozidla, kdy časová hodnota odcizeného vozidla činila 439.600,- Kč a hodnota odcizeného elektromateriálu, který se nacházel ve vozidle z majetku firmy E. s. r. o. O., S. N. č. p., činila 119.742,10 Kč, přičemž tuto částku vyžadoval prostřednictvím obžalovaného B. B., který za tím účelem dne 26. 9. 2002 v odpoledních hodinách kontaktoval poškozeného R. B. v hotelu G. v B., kde mu ukázal jeho odcizený mobilní telefon pocházející z odcizeného vozidla a vyzval ho ke společnému odjezdu na neznámé místo za účelem převzetí vozidla, kdy před odjezdem mu ještě odebral další mobilní telefon, aby nemohl kontaktovat jiné osoby či policii …“
Jsou-li popsané skutkové závěry konfrontovány s výše uvedenými teoretickými východisky vztahujícími se ke skutkové podstatě trestného činu útisku podle §237 tr. zák., nelze dovodit, že by mezi nimi a právní kvalifikací použitou soudy obou stupňů (tedy jako trestného činu útisku podle §237 tr. zák.) byl extrémní nesoulad či rozpor. Především je totiž třeba zdůraznit, že poškozený R. B. byl v rozhodné době ve stavu tísně, jak má na mysli citované zákonné ustanovení. Tohoto stavu dovolatel zneužil a to již minimálně tím, že de facto nutil (a donutil) jmenovaného poškozeného vydat mobilní telefon(-y), který(-é) mu odebral. Již tímto jednáním byly za situace, kdy vzhledem k okolnostem zjištěným nalézacím soudem nelze pochybovat o úmyslném zavinění dovolatele, což současně vylučuje možnost, že by jednal jako tzv. živý nástroj jiného pachatele, naplněny znaky skutkové podstaty uvedeného trestného činu.
K otázce zavinění (znaku subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu) lze přitom poznamenat, že okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dokazovat jen nepřímo, z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (viz rozhodnutí č. 41/1976 Sb. rozh. tr.). Na zavinění a jeho formu je třeba usuzovat ze všech konkrétních okolností, za kterých byl trestný čin spáchán, a ze všech důkazů významných z tohoto hlediska, včetně doznání obviněného, pokud existuje (viz rozhodnutí č. 60/1972 Sb. rozh. tr.).
Okolnosti činu popsané ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu a blíže rozvedené v odůvodnění tohoto rozhodnutí (viz níže) vyjadřují dostatečně zřetelně úmyslnou povahu jednání dovolatele. Není přitom nezbytné, aby skutečnost, že pachatel jednal úmyslně, byla ve skutkové větě odsuzujícího rozhodnutí výslovně uvedena, postačí, vyplývá-li úmyslné zavinění z popisu určujících skutkových okolností.
Tím spíše je závěr o vině dovolatele uvedeným trestným činem odůvodněn tehdy, je-li zřejmé, že zmíněné jednání (vztahující se k mobilním telefonům) bylo součástí širšího skutkového děje, jehož cílem bylo donutit poškozeného zaplatit za vrácení jeho automobilu a jemu svěřeného materiálu konkrétní finanční částku. Nelze přitom přehlížet, že i v tomto směru byla činnost obviněného vědomá, záměrná a zcela konkrétně na uvedený cíl zaměřená.
O tom dostatečně zřetelně svědčí podrobněji rozvedená skutková zjištění soudu prvého stupně, který v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, na základě jakých důkazů (jejich hodnocení) dospěl k popsaným skutkovým zjištěním a který dále výslovně konstatoval, že „ pokud by s uvedenou trestnou činností neměl (obviněný B. B.) nic společného, měl možnost poškozenému požadované věci a informace předat již v hotelu G., pokud by o odcizeném vozidlu a požadované finanční částce neměl žádné informace, bylo by nelogické, aby poškozenému odebíral oba mobilní telefony a zabraňoval mu tak být s kýmkoliv v telefonickém kontaktu při cestě na místo předání odcizeného motorového vozidla. Fakt, že po obžalovaném (nepochybně je míněn poškozený) při jednání v hotelu G. osobně ústně žádnou částku nepožadoval a ještě za něho zaplatil útratu ještě neznamená, že by po něm peníze nepožadoval a k ničemu ho nenutil. V daném případě, je z jednání obžalovaného zřejmé, že viděl místo, kde byl odstavený automobil poškozeného i se zbožím a s klíčky v zapalování, vypuštěným předním kolem, což také potvrdil svojí svědeckou výpovědí R. B., když uvedl, že již při jednání v B. mu obžalovaný sdělil, že uvedený automobil má vypuštěné kolo a pak mu ještě v tomto stavu a s klíčky v zapalování obžalovaný ukázal auto na místě předání. Ze všech těchto skutečností vyplývá, že obžalovaný musel vědět, že se jedná o odcizené vozidlo poškozeného, za předání kterého tímto způsobem zajišťuje přinejmenším pro další blíže neustanovené osoby osobní kontakt s poškozeným za účelem předání peněz, z nichž měl dostat odměnu přinejmenším 2.000,- až 5.000,- Kč. Tím, že jednáním v hotelu G. odebral poškozenému oba mobilní telefony a nutil ho, aby s ním za těchto okolností dojel na místo, kde mělo dojít k předání odcizeného automobilu se zbožím, za které poškozený odpovídal a logicky měl zájem na vrácení auta i všech věcí, obžalovaný ho prokazatelně nutil, zneužívaje tak jeho tísně, aby něco konal – tedy dostavil se na místo předání – vrácení jeho motorového vozidla se zbožím oproti předání finanční hotovosti.“
V daných souvislostech je na místě zmínit rovněž závěr soudu prvního stupně, podle něhož „skutečnosti zjištěné z výpovědi obžalovaného B. B. a dále skutečnosti zjištěné z výpovědi poškozeného R. B., který obžalovaného usvědčuje zejména z toho, že obžalovaný věděl, že se jedná o jeho odcizené vozidlo, když mu obžalovaný osobně v hotelu G. v B. na jeho dotaz potvrdil, že má jeho vozidlo a toto je odstaveno asi ¼ hod. cesty autem, kam ho hodlal osobně zavést, svědčí o tom, že vozidlo viděl odstavené a připravené k předání s vypuštěným kolem a proto musel být přinejmenším srozuměn, že poškozenému bylo jeho auto i se zbožím, které viděl odstavené na parkovišti, kam poškozeného vezl, odcizeno. Z tvrzení poškozeného o okolnostech, za kterých předal obžalovanému v hotelu G. oba mobilní telefony, aby nemohl s nikým komunikovat při cestě na místo předání, jeho odcizeného motorového vozidla, svědčí o tom, že obžalovaný musel být přinejmenším srozuměn s protiprávním jednáním blíže neustanovených osob nebo osoby, která vozidlo odcizila i s vlastním protiprávním jednáním, když tímto způsobem nutil poškozeného dojet na místo předání vozidla. Poškozený byl po odcizení vozidla i s materiálem, za který odpovídal, prokazatelně v tísni, měl zájem na navrácení vozidla i za podmínek popsaných shora, a proto konal vše podle pokynů neznámých pachatelů a nakonec i obžalovaného B B. Poškozený sám přesvědčivě zdůvodnil, z jakého důvodu a za jakých okolností mělo dojít k předání vozidla oproti finanční hotovosti. Další fakt, který svědčí o tom, že obžalovaný si byl vědom protiprávního jednání je i skutečnost, že po příjezdu na místo předání vozidla a po příjezdu dalších vozidel policistů v civilu se dal na útěk. Nereagoval na výzvy policistů, kteří se jako policisté hlasitě identifikovali a nedal ani na jejich výzvy a výstrahy, což je zcela nelogické, pokud by se žádného protiprávního jednání nedopustil.“
Z uvedených skutečností je tak možné dovodit, že v posuzovaném případě z hlediska dovolatele nešlo o pouhé vrácení vozidla poškozenému, nešlo pouze o to, že by dal poškozenému možnost převzít toto vozidlo, nýbrž konečným smyslem jednání dovolatele bylo - v kontextu všech rozhodných okolností – přimět poškozeného právě s využitím jeho tísně, aby jednal požadovaným způsobem, konkrétně zaplatil určitou finanční částku.
Přisvědčit pak lze názoru státního zástupce, že předpokladem toho, aby šlo o trestný čin útisku podle §237 tr. zák. je neoprávněné jednání, přičemž oprávněným není jednání, v jehož rámci pachatel použil sice jinak dovoleného prostředku (výzvy k odjezdu) ale k jinému účelu, než k jakému je určen a než k jakému jej bylo dovoleno použít, tedy aby zákonný majitel poskytl úplatu za vrácení svého automobilu a zboží, za něž odpovídal, které mu byly předtím odcizeny.
Nepochybil proto soud prvního stupně ani soud odvolací, jestliže předmětný skutek kvalifikoval jako trestný čin útisku podle §237 tr. zák.
Trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, odst. 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo neoprávněně vnikne do domu nebo bytu jiného nebo tam neoprávněně setrvá, a při tomto činu užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí nebo překoná překážku, jejímž účelem je zabránit vniknutí.
Objektem tohoto úmyslného trestného činu je domovní svoboda zaručená čl. 12 Listiny základních práv a svobod. Chráněna je domovní svoboda (svoboda obydlí) vlastníka i uživatele domu nebo bytu, ochrana se vztahuje na ty prostory, které uživatel drží k bydlení. Domem jiného se rozumí nejen vlastní bezprostředně obývaný dům ale i všechny ostatní uzavřené prostory, které tvoří příslušenství domu, jako jsou půda, sklep, ostatní vedlejší místnosti, uzavřený dvůr a přilehlá ohrazená zahrada, včetně objektů, které se zde nacházejí, jako např. dřevník, jakož i ohrazené přilehlé hospodářské prostory a budovy např. humno (viz rozhodnutí č. 1/1980 Sb. rozh. tr.). Vniknutí je nežádoucí, bez souhlasu nebo proti vůli oprávněného uživatele uskutečněné vejití do domu nebo do bytu, jímž se zasahuje do domovní svobody zmíněného oprávněného uživatele. Překážkou jejímž účelem je zabránit vniknutí jsou zejména zamčené dveře, plot, zábradlí balkonu, mříže, překážka nemusí být překonána s použitím násilí, postačí jakékoli její odstranění, otevření, přeskočení, přelezení apod. Překážkou, jejímž účelem je zabránit vniknutí, může být i překážka, která není součástí samotného domu, ale brání volnému přístupu na pozemek, na němž se dům nachází, např. drátěný plot (viz rozhodnutí č. 38/1993 Sb. rozh. tr.).
Podle skutkových zjištění soudu prvého stupně vyjádřených ve skutkové větě výroku rozsudku dovolatel „ neoprávněně vnikl po přelezení drátěného oplocení do zadní části domu na dvorek rodinného domu v obci C. č. p., okr. B., majitele J. B., kde byl následně při pronásledování zadržen policisty ČR OŘ SKPV OOK ve V., před kterými se zde snažil ukrýt z důvodu spáchání shora uvedené trestné činnosti.“
V odůvodnění tohoto rozhodnutí nalézací soud ještě dodal, že obviněný B. B. „prokazatelně přes oplocení a to jednu neuzamčenou branku ze zahrady a jednu uzamčenou branku mezi zahradou a dvorem vnikl do prostor dvoru, a to do nemovitosti za rodinným domem poškozeného J. B. v obci C. č. p., kde se uschoval ve skříni v dřevěném přístřešku.“
Z rozvedených skutečností tedy vyplývá, že obviněný vnikl na nemovitost jmenovaného majitele přes oplocení a neuzamčenou branku nejdříve do zahrady a odtud přes další uzamčenou branku, kterou musel překonat přelezením, do dvora, kde se ukryl ve skříni nacházející se v dřevěném přístřešku za stodolou. Z kontextu těchto skutečností je možné učinit závěr (ve shodě se státním zástupcem), že zmíněný dvůr, který přiléhá k zadní části rodinného domu poškozeného J. B., je uzavřený a zahrada je oplocena. Nelze proto za opodstatněnou považovat námitku dovolatele, podle níž ze skutkové věty ani z odůvodnění rozhodnutí soudu obou stupňů nelze dovodit, že by (dovolatel) vnikl do uzavřeného prostoru souvisejícího s předmětným domem a že by se tedy mohlo jednat o trestný čin porušování domovní svobody podle §238 tr. zák.
K tomu je třeba dodat, že uvedený závěr je podložen i provedenými důkazy, na něž se nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí odvolává a z nichž rovněž svá skutková zjištění činil, a to z protokolu o ohledání místa činu, plánku a fotodokumentace. Tyto důkazy totiž skýtají dostatečný podklad pro závěr, že obviněný vnikl na zahradu a posléze na dvůr souvisle ohrazené oplocením či, v případě dvora, též částečně budovami, a současně, zvláště pokud jde o dvůr, jsou dostatečné pro závěr, že si uvedené skutečnosti musel být dovolatel vědom. Je proto odůvodněný závěr, že jednal úmyslně.
Z hlediska právní kvalifikace pak byla zcela irelevantní argumentace dovolatele, podle níž nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu porušování domovní svobody podle §238 tr. zák., neboť se předmětným skutkem měl dopustit pouze tohoto trestného činu, přičemž v naprosté většině případů dochází ke spáchání tohoto trestného činu v jednočinném souběhu s některým jiným trestným činem, kdy porušení domovní svobody je pouze prostředkem ke spáchání jiného trestného činu, ovšem v daném případě (dovolatel) žádný jiný trestný čin spáchat nechtěl, porušení domovní svobody ani předem neplánoval. Trestní odpovědnost ve smyslu citovaného zákonného ustanovení totiž není podmíněna současným naplněním znaků skutkové podstaty jiného trestného činu. Z hlediska formálních znaků není rovněž podstatné, zda pachatel porušení domovní svobody předem plánoval.
Obstát pak nemohla ani námitka absence materiální stránky, tedy vyššího než nepatrného stupně nebezpečnosti činu pro společnost, založená na téže argumentaci.
Podle ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. není čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. Tato zákonem stanovená zásada (tzv. materiální pojetí trestného činu) znamená, že některá jednání, která v konkrétní podobě nedosahují určité minimální výše nebezpečnosti pro společnost, nejsou trestnými činy, i když jinak (formálně) naplňují znaky některé skutkové podstaty. Kritéria hodnocení stupně nebezpečnosti činu pro společnost jsou uvedena v ustanovení §3 odst. 4 tr. zák. a jsou předmětem objasňování v rámci zjišťování skutkového stavu věci podle §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.
Otázka výkladu ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. je řešena v současné judikatuře, přičemž podle rozhodnutí č. 43/1996 Sb. rozh. tr. při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný (§3 odst. 2tr. zák.), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Citované ustanovení se proto uplatní jen tehdy, pokud stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 1996, sp. zn. 1 Tzn 2/96). Obdobné platí též pro posuzování materiální podmínky pro použití vyšší trestní sazby podle §88 odst. 1 tr. zák. (k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost). Také v tomto směru totiž zákon již stanovením určité okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby předpokládá, že při jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla podstatně zvýšen. K okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby se proto nepřihlédne jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v konkrétním případě ani při formálním naplnění této okolnosti nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici zvýšené trestní sazby (viz rozhodnutí č. 34/1976 Sb. rozh. tr.).
Soud prvního stupně na základě provedených důkazů zjistil a ve svém rozhodnutí uvedl (viz též shora) takové okolnosti (viz rozhodnutí č. 13/1973/II Sb. rozh. tr.), jež vylučují závěr, že konkrétní stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je v daném případě pod hranicí tzv. typové nebezpečnosti trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, odst. 2 tr. zák., že tedy neodpovídá ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům těchto trestných činů.
Z těchto důvodů nelze soudu prvého stupně ani soudu odvolacímu vytýkat závěr, že obviněný B. B. naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, odst. 2 tr. zák.
K uvedeným skutečnostem lze dodat, že pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného B. B. odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. září 2005
Předseda senátu:
Dr. Vladimír Veselý