ECLI:CZ:NS:2005:8.TDO.1099.2005.1
sp. zn. 8 Tdo 1099/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. září 2005 o dovolání obviněného J. B., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici P., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 6 To 558/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 3 T 20/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. B. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný J. B. byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 3 T 20/2004, uznán vinným rozsáhlou trestnou činností, již soud prvního stupně právně posoudil jednak jako trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů dílem podle §187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., dílem podle §187 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák. (bod I.), a jednak jako trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. (bod. III.). Za to mu podle §187 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. uložil úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c)tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Současně jej za podmínek §55 odst. 1 písm. a)tr. zák. odsoudil k trestu propadnutí v rozsudku soudu prvního stupně přesně vyjmenovaných věcí.
Oproti tomu soud prvního stupně obviněného za část jeho jednání zprostil obžaloby, a to jednak podle §226 písm. a) tr. ř., neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byl obviněný stíhán, a současně podle §226 písm. b) tr. ř., jelikož v žalovaném návrhu označený skutek není trestným činem.
Tímtéž rozsudkem soud prvního stupně rozhodl o vině obviněného J. C. a uložil mu trest.
Proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně podali oba jmenovaní obvinění odvolání, která projednal Městský soud v Praze ve veřejném zasedání konaném dne 16. 12. 2004, a rozsudkem sp. zn. 6 To 558/2004 napadený rozsudek v odsuzující části týkající se obviněného J. B. v celém rozsahu podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. zrušil a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného J. B. (jednání uvedené pod body I. a III.) uznal vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák. Za to jej odsoudil podle §187 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti let nepodmíněně, pro jehož výkon jej za podmínek §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Současně mu podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. uložil trest propadnutí věcí – mobilního telefonu zn. Nokia IMEI 449218/91/093090/5, SIM karty Paegas a Eurotel.
O odvolání obviněného J. C. soud druhého stupně rozhodl tak, že jej podle §256 tr. ř. zamítl.
Citovaný rozsudek odvolacího soudu (včetně rozsudku soudu prvního stupně) obviněný J. B. (dále převážně jen „obviněný“) napadl prostřednictvím své obhájkyně Mgr. K. P. dovoláním, které v obecné rovině vymezil důvodem dovolání stanoveným v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V podrobnostech obviněný vytkl, že soud nesprávně zjistil rozsah jeho trestné činnosti, pokud dospěl k závěru, že se dopustil celkem 137 dílčích útoků; toto zjištění prý nemá oporu v provedeném dokazování. Vyjádřil přesvědčení, že v důsledku chybného výroku o vině je vadný i výrok o trestu, který je nepřiměřeně přísný. Závěrem svého mimořádného opravného prostředku zmínil svou dosavadní bezúhonnost ve vztahu k trestnému činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 tr. zák.
Na základě výše uvedených skutečností obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud (v dovolání chybně uveden Nejvyšší soud v Praze) napadená rozhodnutí v celém rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému rozhodnutí.
Předseda senátu soudu prvního stupně postupoval v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. a opis dovolání obviněného zaslal Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně k případnému vyjádření a vyslovení souhlasu s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření ze dne 23. 6. 2005 uvedla, že obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., aniž by jej obsahově naplnil kvalifikovanými námitkami. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, přičemž souhlasila, aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ve spojení s §41 odst. 5 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Z vymezení důvodů dovolání v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění ani nesprávné hodnocení důkazů, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v citovaném ustanovení, zejména pak s ohledem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Takový závěr vyplývá i z toho, že dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a hmotně právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení §265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dále třeba dovodit, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
V žádném případě nelze postupovat opačně, tedy že v dovolání jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů, což právě obviněný ve svém dovolání činí. V takovém případě nebyl ve skutečnosti (materiálně) uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který by se týkal nesprávného hmotně právního posouzení, tj. jiného, než je právní kvalifikace skutku, jímž byl obviněný uznán vinným, ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení důkazů.
Námitky obviněného, že závěr soudu vztahující se k rozsahu jeho trestné činnosti (tj. že se dopustil celkem 137 dílčích útoků trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 tr. zák.) je chybný a neplyne z provedených důkazů, či jeho argumenty, jimiž poukazoval na jeho dosavadní bezúhonnost ve vztahu k výše uvedenému trestnému činu, jsou v podstatě pouhou polemikou s tím, jak byly soudem prvního a druhého stupně hodnoceny provedené důkazy a jak byl zjištěn skutkový stav. V žádném případě nejde o námitky, které by se týkaly otázky tzv. právního posouzení skutku (jímž byl obviněný uznán vinným). Ze strany obviněného jde o námitky, které jsou právně irelevantní, neboť stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Je tak evidentní, že obviněný, ačkoliv v dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., fakticky uplatnil v této části námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a teprve následně ze změny skutkových zjištění vyvozoval, že se trestného jednání, jež mu je kladeno za vinu, nedopustil. Vůči právnímu posouzení skutku, jak byl zjištěn soudem prvního a druhého stupně, žádnou konkrétní námitku neuplatnil. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/2002).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo.
Jestliže obviněný dále brojil proti výroku o uloženém trestu (v dovolání chyběla bližší specifikace trestu, tj. zda výhrady směřovaly proti trestu odnětí svobody nebo trestu propadnutí věcí), který považoval za nepřiměřeně přísný, dospěl Nejvyšší soud ve vztahu k těmto argumentům k závěru, že ta část ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., která se týká „jiného nesprávného hmotně právního posouzení“, se nevztahuje na výrok o trestu, neboť ze systematiky, s níž jsou v ustanoveních §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. zakotveny jednotlivé dovolací důvody, vyplývá, že k samotnému výroku o trestu se vztahují pouze dva z nich, a to důvody stanovené v §265b odst. 1 písm. h), i) tr. ř. První z těchto důvodů spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Druhý z těchto důvodů spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o upuštění od potrestání nebo o upuštění od potrestání s dohledem, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takový postup.
Jestliže ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. o důvodech dovolání výslovně stanoví dva zvláštní dovolací důvody ve vztahu k výroku o trestu, znamená to, že se k tomuto výroku nemůže vztahovat dovolací důvod spočívající v nesprávném hmotně právním posouzení. Pokud by tomu tak bylo a tento dovolací důvod by měl zahrnovat i výrok o trestu, byla by ustanovení o dovolacích důvodech proti výroku o trestu nefunkční, nadbytečná a nelogická, protože uložení nepřípustného druhu trestu, uložení trestu mimo trestní sazbu a upuštění od potrestání bez zákonných podmínek by nutně vždy muselo být považováno právě za porušení hmotného práva a tudíž za nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pak by ovšem bylo nutné stejně posuzovat případné porušení jakýchkoli ustanovení trestního zákona jako předpisu trestního práva hmotného při rozhodování o trestu, např. ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. o účelu trestu, ustanovení §31 odst. 1, 2 tr. zák. o hlediscích přiměřenosti trestu, ustanovení §58 odst. 1 tr. zák. o podmíněném odkladu výkonu trestu odnětí svobody, ustanovení §59 odst. 1 tr. zák. o stanovení zkušební doby při podmíněném odsouzení atd. Logicky důsledně vzato by to znamenalo nutnost připustit dovolací důvod spočívající v nesprávném hmotně právním posouzení též ve vztahu k podmínkám pro uložení jednotlivých druhů trestů i při jejich obecné přípustnosti. To by bylo ve zcela evidentním rozporu s charakterem dovolání jako mimořádného opravného prostředku, jehož účelem je náprava jen těch nejzávažnějších a nejkřiklavějších vad pravomocných rozhodnutí ve věci samé. Zároveň by se tím stíral rozdíl oproti odvolání, které je podkladem pro zrušení samotného výroku o trestu, jestliže uložený trest je nepřiměřený, a dovolání by znamenalo v podstatě jen zavedení další běžné instance v procesu trestního řízení. V této spojitosti nelze pominout, že ani stížnost pro porušení zákona jako další mimořádný opravný prostředek nelze proti výroku o trestu podat pro pouhou nepřiměřenost trestu, nýbrž proto, že trest je ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo jestliže uložený druh trestu je ve zřejmém rozporu s účelem trestu (§266 odst. 2 tr. ř.). Stejně jsou omezeny možnosti pro podání návrhu na povolení obnovy řízení, pokud takový návrh směřuje proti výroku o trestu (§278 odst. 1 tr. ř.).
Z logiky důvodů, o které se mohou opírat mimořádné opravné prostředky, jasně vyplývá, že pokud tyto opravné prostředky směřují proti výroku o trestu, musí být založeny na podstatně užších a přísněji vymezených důvodech než odvolání jako řádný opravný prostředek, u kterého postačí pouhá nesprávnost výroku o trestu, jak je zřejmé z ustanovení §246 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. Tyto úvahy nevyhnutelně vedou k závěru, že má-li být dovolání založeno pouze na námitkách proti výroku o trestu, může se tak stát jedině v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nebo dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. a že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v takovém případě nepřichází v úvahu (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2002, sp. zn. 7 Tdo 904/2002).
Z tohoto pohledu námitky obviněného, že uložený trest je nepřiměřeně přísný, nelze akceptovat, neboť opět nejde o námitky, které by se týkaly otázky tzv. právního posouzení skutku (jímž byl obviněný uznán vinným). Ze strany obviněného jde i v tomto rozsahu o námitky, které jsou právně irelevantní, neboť je nelze podřadit pod zákonný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž postupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a není proto ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. září 2005
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a