ECLI:CZ:NS:2005:8.TDO.1118.2005.1
sp. zn. 8 Tdo 1118/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. září 2005 o dovolání obviněného ing. J. P. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 2. 2005, sp. zn. 6 To 595/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 6 T 229/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného ing. J. P. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný ing. J. P. byl rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 28. 5. 2004, sp. zn. 6 T 229/2002, uznán vinným, že
„dne 2. 6. 1999 ve 13:35 hodin, jako řidič osobního vozidla FIAT BRAVO, při projíždění křižovatkou po silnici značené jako vedlejší (sjezd z dálnice D 8) ve směru od T., nerespektoval dopravní značku „Dej přednost v jízdě“, přičemž nedal přednost vozidlu VW PASSAT, řízenému L. K., který přijížděl po silnici značené jako hlavní ve směru od B. n. O. na D., čímž došlo ke střetu vozidel v prostoru křižovatky s následným odhozením vozidla VW PASSAT na stojící nákladní automobil TATRA 815, řízené R. F.,při nehodě došlo ke zranění osob ve vozidle VW PASSAT:
P. M. – utrpěl zlomeninu base lební a obou očnic, nosu, zlomeninu lokte, kvalifikované jako těžké,
L. K. – utrpěl lehký otřes mozku s dobou léčení jeden týden, kvalifikované jako lehké.“
Takto zjištěné jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. a odsoudil jej podle §224 odst. 2 tr. zák. za použití §53 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. k peněžitému trestu ve výměře 50.000,- Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, uložil mu za podmínek §54 odst. 3 tr. zák. náhradní trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců. Dále mu podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. uložil trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dva roky, a současně mu podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost uhradit V. z. p., O. p., L., škodu ve výši 11.792,- Kč. Ve smyslu §229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozené L. K. a P. M.,s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně podali obviněný a v jeho neprospěch také státní zástupce odvolání, která projednal Krajský soud v Ústí nad Labem ve veřejném zasedání konaném dne 16. 2. 2005, a usnesením sp. zn. 6 To 595/2004 je obě jako nedůvodná podle §256 tr. ř. zamítl.
Uvedené usnesení soudu druhého stupně obviněný napadl prostřednictvím svého obhájce JUDr. P. T. dovoláním, které vymezil důvodem dovolání uvedeným v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku především spáchání trestné činnosti, jíž byl uznán vinným, popřel a sám sebe označil za oběť, nikoli pachatele předmětného trestného činu. Namítl, že napadené rozhodnutí vychází z nesprávného hodnocení důkazů a z neúplných skutkových zjištění, jež byla příčinou následného nesprávného právního posouzení. Za pochybení považoval neprovedení důkazů (jeho návrhy v tomto směru byly soudem zamítnuty) formou rekonstrukce předmětné dopravní nehody, prověrky výhledových poměrů na místě samém stejně jako prověrky výpovědi svědků a účastníků uvedené dopravní nehody. Tyto nedostatky měly být překážkou ke spolehlivým zjištěním týkajícím se zanechaných stop na vozovce (zejména smyková stopa na snímku č. 11), ze kterých mělo být zřejmé, že viníkem zmíněné dopravní nehody byl řidič vozidla VW PASSAT. Za nezbytné proto považoval vypracování znaleckého posudku, který by odpověděl na otázku vzniku a průběhu dopravního nehody za použití software MADYMO (revizní znalecký posudek, jenž měl soud k dispozici, podle jeho názoru vychází z nesprávných údajů a používá nedostačující metodiku výpočtů, a proto jej nelze vzít za podklad pro jeho rozhodnutí). Dále zpochybnil hodnocení jeho výpovědi jako vnitřně rozporné a tento závěr soudu označil za nepřezkoumatelný. Trval na tom, že jeho výpověď byla neměnná a že soud nesprávně uvěřil tvrzením svědků L. K., P. M., R. F. a .J. S., které nejsou věrohodné. Současně obviněný vytkl, že přestože při veřejném zasedání před odvolacím soudem poukazoval na to, že mu nebyl doručen stejnopis odvolání státního zástupce, přičemž státní zástupce text svého odvolání nepřednesl ani při uvedeném veřejném zasedání (pouze na jeho obsah stručně odkázal), odvolací soud tento nedostatek nenapravil a tím porušil jeho právo na obhajobu a spravedlivý proces.
V další části svého dovolání obviněný zpochybnil výrok o uloženém trestu zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou let. Tento trest jednak označil za nepřiměřeně přísný a jednak se domníval, že byl uložen v rozporu s kritérii uvedenými v §23 a §31 odst. 1 tr. zák. Rozvedl, že je spolehlivým a zodpovědným řidičem, když oprávnění řídit motorová vozidla je pro něho z hlediska jeho profese zcela nezbytným. Uvedl, že odnětí řidičského průkazu v době, kdy od předmětné dopravní nehody uplynulo více než šest let, je sankcí ryze represivního charakteru.
Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265l odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem zrušil a tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Předseda senátu soudu prvního stupně zaslal opis dovolání obviněného v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně k vyjádření a vyslovení souhlasu s projednáním věci v neveřejném zasedání. Takové případné vyjádření Nejvyšší soud neměl ke dni konání neveřejného zasedání k dispozici.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje obligatorní náležitosti dovolání stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Z vymezení důvodů dovolání v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění ani nesprávné hodnocení důkazů, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v citovaném ustanovení, zejména pak s ohledem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Takový závěr vyplývá i z toho, že dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a hmotně právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení §265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dále třeba dovodit, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
V žádném případě nelze postupovat opačně, tedy že v dovolání jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů, což právě obviněný ve svém dovolání činí. V takovém případě nebyl ve skutečnosti (materiálně) uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který by se týkal nesprávného hmotně právního posouzení, tj. jiného, než je právní kvalifikace skutku, jímž byl obviněný uznán vinným, ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení důkazů.
Z tohoto pohledu námitky obviněného, jimiž spáchání jakékoliv trestné činnosti popřel, přičemž trval na tom, že on sám není pachatelem, nýbrž obětí trestného činu, a že viníkem dopravní nehody byl řidič vozidla VW PASSAT, či jeho tvrzení, že soud neprovedl v náležitém rozsahu dokazování a neměl ke svému rozhodnutí opatřeny a provedeny všechny potřebné důkazy ve smyslu §89 a násl. tr. ř. (zejména že soud odmítl provést obviněným navrhované důkazy – vypracování znaleckého posudku používajícího software pro zpracování údajů MADYMO, rekonstrukci dopravní nehody, prověrku výhledových poměrů na místě samém včetně prověrky výpovědi svědků a účastníků této dopravní nehody), a dále jeho výhrady, že soud vycházel z neucelených a nespolehlivých důkazů (tj. zejména z nedostačujícího revizního znaleckého posudku), které měl navíc nesprávně hodnotit, když zmíněná pochybení měla za následek neúplná skutková zjištění a nesprávné právní posouzení jeho jednání, jsou v podstatě pouhou polemikou s tím, jak byly nalézacím soudem hodnoceny provedené důkazy a jak byl zjištěn skutkový stav. Stejným způsobem je třeba pohlížet i na ty argumenty obviněného, jimiž jednak zpochybnil správnost hodnocení své výpovědi ze strany soudu a jednak se domáhal posouzení výpovědí v dovolání vyjmenovaných svědků jako nevěrohodných. Nejvyšší soud dovodil, že v případě uvedených pochybností nejde v žádném případě o námitky, které by se týkaly otázky tzv. právního posouzení skutku (jímž byl obviněný uznán vinným). Ze strany obviněného jde o námitky, které jsou právně irelevantní, neboť stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Je tak evidentní, že obviněný, ačkoliv v dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., fakticky uplatnil námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a teprve následně ze změny skutkových zjištění vyvozoval, že se trestného jednání, jímž byl uznán vinným, nedopustil. Vůči právnímu posouzení skutku, jak byl zjištěn soudem prvního stupně a následně potvrzen odvolacím soudem, žádnou konkrétní námitku neuplatnil. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/2002).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo.
Uplatněný důvod dovolání nejsou způsobilá naplnit ani ta tvrzení obviněného, namítl-li porušení práva na obhajobu a práva na spravedlivý proces z toho důvodu, že mu nebyl doručen opis odvolání státního zástupce (když zmíněné odvolání nebylo přečteno ani při konání veřejného zasedání před soudem druhého stupně). Jelikož tyto argumenty mají zcela procesní charakter, Nejvyšší soud se jimi nezabýval.
Jestliže obviněný dále brojil proti výroku o uloženém trestu zákazu činnosti, spočívajícím v zákazu řízení motorových vozidel, který považoval za nepřiměřeně přísný a uložený v rozporu s kritérii uvedenými v §23 a §31 tr. zák., dospěl Nejvyšší soud ve vztahu k těmto námitkám k závěru, že ta část ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., která se týká „jiného nesprávného hmotně právního posouzení“, se nevztahuje na výrok o trestu, neboť ze systematiky, s níž jsou v ustanoveních §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. zakotveny jednotlivé dovolací důvody, vyplývá, že k samotnému výroku o trestu se vztahují pouze dva z nich, a to důvody stanovené v §265b odst. 1 písm. h), i) tr. ř. První z těchto důvodů spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Druhý z těchto důvodů spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o upuštění od potrestání nebo o upuštění od potrestání s dohledem, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takový postup.
Jestliže ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. o důvodech dovolání výslovně stanoví dva zvláštní dovolací důvody ve vztahu k výroku o trestu, znamená to, že se k tomuto výroku nemůže vztahovat dovolací důvod spočívající v nesprávném hmotně právním posouzení. Pokud by tomu tak bylo a tento dovolací důvod by měl zahrnovat i výrok o trestu, byla by ustanovení o dovolacích důvodech proti výroku o trestu nefunkční, nadbytečná a nelogická, protože uložení nepřípustného druhu trestu, uložení trestu mimo trestní sazbu a upuštění od potrestání bez zákonných podmínek by nutně vždy muselo být považováno právě za porušení hmotného práva a tudíž za nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pak by ovšem bylo nutné stejně posuzovat případné porušení jakýchkoli ustanovení trestního zákona jako předpisu trestního práva hmotného při rozhodování o trestu, např. ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. o účelu trestu, ustanovení §31 odst. 1, 2 tr. zák. o hlediscích přiměřenosti trestu, ustanovení §58 odst. 1 tr. zák. o podmíněném odkladu výkonu trestu odnětí svobody, ustanovení §59 odst. 1 tr. zák. o stanovení zkušební doby při podmíněném odsouzení atd. Logicky důsledně vzato by to znamenalo nutnost připustit dovolací důvod spočívající v nesprávném hmotně právním posouzení též ve vztahu k podmínkám pro uložení jednotlivých druhů trestů i při jejich obecné přípustnosti. To by bylo ve zcela evidentním rozporu s charakterem dovolání jako mimořádného opravného prostředku, jehož účelem je náprava jen těch nejzávažnějších a nejkřiklavějších vad pravomocných rozhodnutí ve věci samé. Zároveň by se tím stíral rozdíl oproti odvolání, které je podkladem pro zrušení samotného výroku o trestu, jestliže uložený trest je nepřiměřený, a dovolání by znamenalo v podstatě jen zavedení další běžné instance v procesu trestního řízení. V této spojitosti nelze pominout, že ani stížnost pro porušení zákona jako další mimořádný opravný prostředek nelze proti výroku o trestu podat pro pouhou nepřiměřenost trestu, nýbrž proto, že trest je ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo jestliže uložený druh trestu je ve zřejmém rozporu s účelem trestu (§266 odst. 2 tr. ř.). Stejně jsou omezeny možnosti pro podání návrhu na povolení obnovy řízení, pokud takový návrh směřuje proti výroku o trestu (§278 odst. 1 tr. ř.).
Z logiky důvodů, o které se mohou opírat mimořádné opravné prostředky, jasně vyplývá, že pokud tyto opravné prostředky směřují proti výroku o trestu, musí být založeny na podstatně užších a přísněji vymezených důvodech než odvolání jako řádný opravný prostředek, u kterého postačí pouhá nesprávnost výroku o trestu, jak je zřejmé z ustanovení §246 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. Tyto úvahy nevyhnutelně vedou k závěru, že má-li být dovolání založeno pouze na námitkách proti výroku o trestu, může se tak stát jedině v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nebo dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. a že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v takovém případě nepřichází v úvahu (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2002, sp. zn. 7 Tdo 904/2002).
Z tohoto pohledu námitky obviněného, že uložený trest je (zejména z hlediska jeho povolání a dosavadní řidičské bezúhonnosti) nepřiměřeně přísný, nerespektuje ustanovení §23 a §31 odst. 1 tr. zák. a má pouze represivní charakter, nelze akceptovat, neboť opět nejde o námitky, které by se týkaly otázky tzv. právního posouzení skutku (jímž byl obviněný uznán vinným). Ze strany obviněného jde i v tomto rozsahu o námitky, které jsou právně irelevantní, neboť je nelze podřadit pod zákonný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž postupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a není proto ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. září 2005
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a