ECLI:CZ:NS:2005:8.TDO.1195.2005.1
sp. zn. 8 Tdo 1195/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. září 2005 o dovolání obviněného L. L. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2004, sp. zn. 7 To 256/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 3 T 61/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného L. L. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný L. L. byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 4. 2004, sp. zn. 3 T 61/2003, uznán vinným, že
„dne 21. 4. 2002, přibližně v 4:30 hodin v P., před domem, společně s dvěma dosud neztotožněnými muži se nakontaktovali na P. P. a F. R., přičemž P. P. obžalovaný chytil a přitlačil čelem ke zdi, druhý ze spolupachatelů ho začal prohledávat a ze zadní kapsy kalhot mu odcizil dvě padesátikoruny, následně mu rozepnuli košili a hledali řetízek na jeho krku, pak mu z náprsní kapsy odcizili mobilní telefon zn. Siemens C35i v hodnotě 2.500,- Kč s aktivační kartou Eurotel SIM v hodnotě 500,- Kč a nato mu vyhrožovali, že zavolají policii a oznámí, že jim nadával do „černých sviní“, že si to vzájemně dosvědčí, uhodili poškozeného pěstí do obličeje za to, že se nepřiznal, že má mobilní telefon, přičemž třetí ze spolupachatelů stál opodál a hlídal, F. R. před tím v průběhu jednání obžalovaného s neztotožněnými spolupachateli z místa utekl“.
Takto zjištěné jednání obviněného soud prvního stupně právně posoudil jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a podle téhož ustanovení mu uložil trest odnětí svobody v trvání čtyř let. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. jej pro výkon tohoto trestu zařadil do věznice s ostrahou. Současně mu za podmínek §57a odst. 1 tr. zák. stanovil trest zákazu pobytu na území H. m. P. na dobu pěti let.
Proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které projednal Městský soud v Praze ve veřejném zasedání konaném dne 16. 6. 2004, a usnesením sp. zn. 7 To 256/2004 jej jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
Citované usnesení odvolacího soudu obviněný napadl prostřednictvím své obhájkyně Mgr. M. V. dovoláním, ve kterém odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť měl za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Po podrobné rekapitulaci obsahu svého odvolání, zaměřeného zejména na zpochybnění důkazní hodnoty rekognice, obviněný vznesl výhradu, že napadené rozhodnutí je založeno na absolutně neúčinných důkazech, které byly provedeny v rozporu s platnou právní úpravou a k nimž nelze přihlížet. V důsledku těchto nedostatků jsou podle jeho přesvědčení skutková zjištění soudů obou stupňů, vztahující se k jeho přítomnosti na místě spáchání trestného činu, chybná a nemohou být podkladem pro závěr o jeho vině. Proto obviněný závěrem svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2004, sp. zn. 7 To 256/2004, zrušil a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Předsedkyně senátu soudu prvního stupně postupovala v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. a opis dovolání obviněného zaslala Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně k případnému vyjádření a vyslovení souhlasu s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření ze dne 6. 9. 2005 uvedl, že dovolání obviněného bylo sice podáno s odkazem na důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve skutečnosti však jeho námitky směřují toliko proti hodnocení provedených důkazů (čímž dovolání fakticky napadá soudem učiněná skutková zjištění) a dále proti vadám procesního charakteru, které žádnému z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. neodpovídají. Vzhledem k tomu navrhl, aby Nejvyšší soud předmětné dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, přičemž souhlasil, aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání státní zástupce vyjádřil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i pro případ, že by Nejvyšší soud učinil rozhodnutí jiné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ve spojení s §41 odst. 5 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Z vymezení důvodů dovolání v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění ani nesprávné hodnocení důkazů, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v citovaném ustanovení, zejména pak s ohledem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Takový závěr vyplývá i z toho, že dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a hmotně právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení §265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dále třeba dovodit, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
V žádném případě nelze postupovat opačně, tedy že v dovolání jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů, což právě obviněný ve svém dovolání činí. V takovém případě nebyl ve skutečnosti (materiálně) uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který by se týkal nesprávného hmotně právního posouzení, tj. jiného, než je právní kvalifikace skutku, jímž byl obviněný uznán vinným, ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení důkazů.
Námitky obviněného, že skutková zjištění soudu vztahující se k jeho přítomnosti na místě spáchání uvedeného trestného činu jsou chybná, a dále jeho výhrady, že soud neprovedl v náležitém rozsahu dokazování a neměl ke svému rozhodnutí opatřeny a provedeny všechny potřebné důkazy ve smyslu ustanovení §89 a násl. tr. ř. (tj. zejména že soud neopatřil odborné posouzení otázky, zda oční vada obviněného je či není výrazným poznávacím znakem pro účely rekognice), resp. že vycházel z nespolehlivých a neucelených důkazů (tj. zejména z rekognice, svědecké výpovědi poškozeného a jeho následného poznání obviněného v rámci konání hlavního líčení), které jednotlivě ani ve vzájemném spojení neprokazují, že trestný čin spáchal, jsou v podstatě pouhou polemikou s tím, jak byly nalézacím soudem hodnoceny provedené důkazy a jak byl zjištěn skutkový stav věci. V žádném případě nejde o námitky, které by se týkaly otázky tzv. právního posouzení skutku (jímž byl obviněný uznán vinným). Ze strany obviněného jde o námitky, které jsou právně irelevantní, neboť stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Je tak evidentní, že obviněný, ačkoliv v dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., fakticky uplatnil námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a teprve následně ze změny skutkových zjištění vyvozoval, že se trestného jednání, jež mu je kladeno za vinu, nedopustil. Vůči právnímu posouzení skutku, jak byl zjištěn odvolacím soudem, žádnou konkrétní námitku neuplatnil. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/2002).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž postupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a není proto ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. září 2005
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a