ECLI:CZ:NS:2005:8.TDO.1215.2005.1
sp. zn. 8 Tdo 1215/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 6. října 2005 dovolání obviněného V. S., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 2. 2005, sp. zn. 5 To 744/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 3 T 81/2002, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 2. 2005, sp. zn. 5 To 744/2004, a rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 8. 2004, sp. zn. 3 T 81/2002, zrušují .
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Ústí nad Labem přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 8. 2004, sp. zn. 3 T 81/2002, byl obviněný V. S. uznán vinným trestným činem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák. a odsouzen k trestu odnětí svobody na čtyři měsíce, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou na jeden rok.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestného činu dopustil tím, že dne 17. 9. 2002 bez oprávnění a soudního rozhodnutí zorganizoval a provedl obsazení bytu po zesnulé O. B., který nabyl v dědickém řízení její syn P. B., a zajistil převod bytu na svého příbuzného Ing. R. H. přesto, že mu bylo známo, že v bytě bydlí druh zesnulé M. H., kterého proti jeho vůli i se zařízením bytu v jeho nepřítomnosti vystěhoval.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, jež směřovalo proti výroku o vině. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 2. 2005, sp. zn. 5 To 744/2004, bylo odvolání obviněného jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, které zaměřil proti výroku o vině i na něj navazujícímu výroku o trestu. Odkázal v něm na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Vytkl, že jeho jednání nenaplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru, poněvadž byly splněny předpoklady pro použití svépomoci podle §6 obč. zák.
Obviněný nesouhlasil se závěrem soudů, že poškozený M. H. byl oprávněným uživatelem bytu a že mu svědčilo právo na bydlení ve smyslu §688 obč. zák. Zdůraznil, že poškozený s O. B., nájemkyní družstevního bytu, před její smrtí nežil ve společné domácnosti, a proto nelze uvažovat o tzv. odvozeném právu na užívání bytu z titulu společné domácnosti s nájemcem bytu. Po smrti jmenované přešlo podle něj právo nájmu na dědice P. B., a to bez jakéhokoliv zákonného nároku poškozeného na užívání družstevního bytu. Upozornil, že zdržoval-li se přesto poškozený v bytě, užíval jej neoprávněně, jak byl ostatně ujištěn i B. d. D., které mu dalo souhlas k jeho vystěhování. Obviněný uvedl, že za této situace byl přesvědčen, že postupuje v souladu se zákonem, a nemohl tak po subjektivní stránce naplnit znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným. Dodal, že jednání, jehož se dopustil, lze kvalifikovat jako svépomoc ve prospěch oprávněného uživatele bytu Ing. H., který ho k vyklizení bytu zmocnil, a samotné vyklizení probíhalo v souladu se zákonem. Namítl též, že bylo porušeno jeho právo na obhajobu, neboť nebyly provedeny všechny důkazy v jeho prospěch, jmenovitě výslechy svědků P. B. a H. Č.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem i rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem zrušil a aby případně sám rozhodl tak, že se obviněný zprošťuje obžaloby.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že soudy obou stupňů dospěly k nesprávnému závěru, když zjištěný skutek, i přes odlišný přístup, kvalifikovaly jako trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák.
Zdůraznila, že ze skutkových zjištění plyne, že poškozený v době smrti zůstavitelky O. B. s ní nežil ve společné domácnosti a ani v jiném takovém právním postavení, aby jeho setrvání v bytě požívalo zákonné ochrany do doby zajištění bytové náhrady a jež by bránilo použití svépomoci podle §6 obč. zák. O dovolatelově jednání v dobré víře nemůže být podle jejího názoru pochyb. Dodala, že poškozený byl 22. 7. 2001 vyzván k vyklizení bytu, na výzvu ale až do okamžiku jeho vyklizení obviněným nereagoval. Vyslovila přesvědčení, že po oprávněném nájemci bytu nebylo pak možné spravedlivě požadovat, aby vyčkával výsledků soudního řízení, když mu po uvedenou dobu bylo ve výkonu jeho práva nájmu bytu poškozeným bráněno právě způsobem předpokládaným v ustanovení §249a odst. 2 tr. zák. Jednal-li dovolatel na základě zmocnění osoby, do jejíhož práva na nerušené užívání bytu bylo neoprávněně zasahováno, pak podle ní nelze jeho jednání považovat za protiprávní, poněvadž spadá do rámce zákonem povolených podmínek občanské svépomoci.
Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem jakož i rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem zrušil a dále aby za podmínek §265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl tak, že obviněného podle §226 písm. b) tr. ř. zprostí obžaloby okresního státního zástupce v Ústí nad Labem ze dne 12. 3. 2002, podané pod sp. zn. 2 Zt 164/2002, pro popsaný skutek, neboť ten není trestným činem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání nebylo možné odmítnout podle §265i odst. 1 tr. ř., dovolací soud přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a shledal, že dovolání je důvodné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž obviněný zpochybnil správnost právního posouzení skutku. Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání jsou významné otázky, zda byly jednáním obviněného naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu a k nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák. a zda lze v konkrétním případě užít svépomoc podle §6 obč. zák.
Trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák. se dopustí, kdo oprávněné osobě v užívání domu, bytu nebo nebytovému prostoru neoprávněně brání.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že soud považoval za naplněné znaky trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu a k nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák., které spočívají v tom, že oprávněné osobě v užívání bytu neoprávněně bránil.
Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí jeho odůvodnění však konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují zákonné znaky právě tohoto trestného činu, neobsahuje.
Objektem trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák. je zájem na ochraně nerušeného užívání domu, bytu nebo nebytového prostoru oprávněnou osobou. Neoprávněným bráněním v užívání bytu se rozumí jakýkoliv neoprávněný zásah do práva oprávněné osoby, který jí znemožňuje nebo podstatně ztěžuje řádně a obvyklým způsobem byt užívat, jehož se mohou dopustit jak osoby, které jsou taktéž oprávněnými uživateli (např. znemožňováním vstupu do bytu výměnou zámku, zabraňováním v přípravě pokrmů, v praní prádla apod. - k tomu č. 8/1999 Sb. rozh. tr. aj.), tak osoby, které takové postavení nemají (např. odstraněním schodiště nebo zazděním vchodu, čímž bude znemožněn přístup do bytu, aj.).
Obviněný ve shodě s obhajobou uplatňovanou v předcházejících stadiích řízení především brojil proti zjištění, že poškozený byl oprávněnou osobou ve smyslu zákonných znaků §249a tr. zák. Namítl, že v době smrti O. B. s ní ve společné domácnosti nežil, v bytě se zdržoval proti její vůli, a nesvědčilo mu proto právo bydlení ve smyslu §688 obč. zák., jak vyvozoval soud prvního stupně.
Spáchání trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák. je podmíněno skutkovým zjištěním, že poškozený byl oprávněn užívat byt a že pachatel mu v tom bránil neoprávněně. Kdyby poškozenému v době posuzovaného skutku již platně zanikl právní důvod k užívání bytu, chyběla by v jednání pachatele protiprávnost, která je podmínkou trestnosti u citovaného trestného činu. Tuto otázku je třeba vyřešit jako otázku předběžnou ve smyslu §9 odst. 1 tr. ř. (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 232/2003).
Objasnění této předběžné otázky soud prvního stupně patřičnou pozornost nevěnoval. V tzv. skutkové větě výroku o vině označil poškozeného jako druha zůstavitelky O. B., v odůvodnění rozsudku pak bez bližšího odůvodnění uvedl, že ke dni spáchání skutku (správně má být patrně uvedeno k datu smrti zůstavitelky) žil poškozený se zůstavitelkou ve společné domácnosti a že z toho titulu měl podle §688 obč. zák. právo byt užívat. Uzavřel-li, že poškozený byt užíval i po její smrti oprávněně, nemá takové zjištění ve výsledcích provedeného dokazování spolehlivou oporu.
Z obsahu spisu se podává, že od 4. 8. 1993 byla O. B. nájemcem předmětného družstevního bytu, v němž žila s poškozeným M. H. coby svým druhem. Dne 17. 2. 1995 se dostavila do kanceláře členské a bytové evidence a žádala M. H. odhlásit (č. l. 127). Charakter jejich soužití byl nadále poznamenán neshodami a závěr o tom, že nadále žili jako druh a družka, je přinejmenším nepodložený. Poškozený sám uvedl, že před smrtí s O. B. společnou domácnost nevedl, každý si vše dělal sám, on platil nájem (na nájemném a úhradě služeb byl však k datu smrti zůstavitelky dluh 13.440,- Kč) a dál jí peníze nedával (č. l. 117). V rozporu s takovým závěrem jsou i výsledky řízení vedeného u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 8 C 171/95, zejména odůvodnění rozsudku tohoto soudu ze dne 14. 7. 1997, č. j. 8 C 171/95. Nic relevantního o povaze soužití mezi poškozeným a O. B. z pohledu možného závěru o společné domácnosti nevyplynulo ani z výpovědi svědkyně V. P. (č. l. 118), třebaže se o ni soud prvního stupně opírá.
Dne 13. 1. 2000 O. B. zemřela a její smrtí přešlo členství v družstvu a nájem bytu na dědice P. B. (viz usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 2. 2001, sp. zn. D 143/2000, §706 odst. 2 obč. zák.). Dne 11. 7. 2001 P. B. převedl členský podíl v družstvu na Ing. R. H. a téhož dne jmenovaný podepsal s příslušným družstvem nájemní smlouvu. Byl-li poškozený vyzýván, aby byt vyklidil, dával svým postojem najevo (viz též jeho písemná sdělení), že tak učinit nechce.
Je nesporné, že poškozenému M. H. právo nájmu bytu nikdy nepříslušelo. Soud prvního stupně správně naznačil, že právo užívat byt se může opírat také o postavení příslušníka domácnosti nájemce bytu. Při vymezení pojmu příslušníka domácnosti je nutno vyjít z definice pojmu „domácnost“ obsažené v §115 obč. zák., podle které domácnost tvoří fyzické osoby, které spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady své potřeby. Společnou domácností je tedy spolužití minimálně dvou fyzických osob vyznačující se trvalostí (musí jít o soužití předem časově neomezené, založené s úmyslem spolužijících osob žít v trvalém životním společenství) a sdružením alespoň části finančních prostředků k úhradě společných potřeb.
Ke vzniku právního důvodu bydlení příslušníka domácnosti dochází tím, že společná domácnost je fakticky založena. Nejde-li o blízké vztahy rodinné, je jeho základem dohoda, zpravidla uzavřená konkludentně. Právní důvod bydlení příslušníka domácnosti je tedy podmíněn souhlasem nájemce bytu; je-li takový souhlas odvolán či zrušen, zaniká i původní právní důvod bydlení. V takovém případě nastupuje povinnost byt vyklidit; poskytnutí náhradního bytu nebo ubytování nepřichází zpravidla v úvahu (nejsou-li tu důvody zvláštního zřetele hodné - §3 obč. zák.), neboť na takovou situaci není pamatováno v ustanovení §712 obč. zák. o bytových náhradách.
Soud prvního stupně z pohledu naznačených kritérií postavení poškozeného nehodnotil a jeho závěry o tom, že poškozený byl v době smrti O. B. příslušníkem domácnosti, jemuž též svědčilo právo užívat byt, a že v době činu že byl osobou oprávněnou ve smyslu zákonných znaků §249a odst. 2 tr. zák., není přesvědčivý.
Uspokojivě situaci nevyřešil ani odvolací soud, který jinak správně předeslal, že pro posouzení trestní odpovědnosti obviněného je stěžejní vyřešení otázky právního důvodu užívání předmětného družstevního bytu poškozeným. Poznamenal, že nejméně do 17. 2. 1995 poškozený své právo v bytě bydlet odvozoval od práva zůstavitelky – nájemkyně bytu, což ostatně nezpochybnila ani obhajoba. Podle odvolacího soudu není pro posouzení trestní odpovědnosti obviněného rozhodné, kdy právo poškozeného k bydlení zaniklo (zda až smrtí zůstavitelky či ještě dříve). I kdyby se tak stalo ještě za života zůstavitelky, nemohla by třetí osoba sama provést vystěhování a domáhat se tak svého práva výlučného a nerušeného užívání bytu. Zůstavitelka, případně její právní nástupci, se tohoto práva měli domáhat u soudu podanou žalobou na vyklizení bytu proti poškozenému. Odvolací soud uvedl, že právo bydlení poškozeného nikdo nezpochybňuje a pokud došlo k jeho zániku, není rozhodné, kdy a jak taková skutečnost nastala, neboť vyklizení bytu nelze vykonat svémocně.
Soustředil-li odvolací soud svoji pozornost k podmínkám svépomoci, nelze jeho závěrům v podstatě ničeho vytknout.
Podle §6 obč. zák. jestliže hrozí neoprávněný zásah do práva bezprostředně, může ten, kdo je takto ohrožen, přiměřeným způsobem zásah sám odvrátit.
Takto definovaná svépomoc je dovolena jako jediná a velmi omezená výjimka z obecného státního monopolu poskytování právní ochrany. V úvahu přichází pouze za předpokladu, že hrozí bezprostředně neoprávněný zásah do práv, a dále že ochrana je přiměřená. Bezprostředností neoprávněného zásahu se rozumí, že se tento zásah bezprostředně chystá, resp. již nastal. V takové situaci může ten, jehož právo bylo takto ohroženo nebo porušeno, sám svémocně zásah odvrátit. Může k tomu ovšem použít jen přiměřených prostředků.
I kdyby vyšlo najevo, že poškozenému M. H. nesvědčil žádný právní důvod bydlení, nemohou být podmínky svépomoci vymezené §6 obč. zák. objektivně splněny, jak uvedl odvolací soud; není totiž splněn předpoklad, že neoprávněný zásah do práva bezprostředně hrozí. To znamená, že nevyklidil-li poškozený byt dobrovolně, měl nový nájemce bytu a nositel práva z členského podílu v družstvu k dispozici žalobu o vyklizení, a v případě, že jí bylo vykonatelným rozhodnutím vyhověno, mohl se domoci plnění v rámci soudního výkonu rozhodnutí (exekuce).
Nelze ale souhlasit s názorem, že pro posouzení trestní odpovědnosti obviněného není rozhodné, zda a kdy poškozenému zaniklo právo bydlení z pohledu občanského práva hmotného, neboť právě odpověď na tuto otázku předznačuje i odpověď na otázku, zda byl poškozený osobou oprávněnou podle §249a odst. 2 tr. zák. V daných souvislostech je třeba lišit mezi osobou s existujícím právním důvodem bydlení, mezi osobou s právem na bydlení do zajištění bytové náhrady a konečně mezi osobou, jíž nesvědčí ani právní důvod bydlení, ani právo na bydlení do zajištění bytové náhrady, avšak není důvod k svépomocnému jednání. Ustanovení §249a odst. 2 tr. zák. poskytuje ochranu osobám oprávněným k užívání bytu, jimiž se rozumí osoby s existujícím právním důvodem bydlení a též osoby s právem bydlení do zajištění bytové náhrady. Nelze však přijmout názor, že stejné ochrany požívají i osoby, kterým tato práva nesvědčí, nejsou však splněny podmínky pro svépomocné jednání. Vybočení z mezí svépomoci v takových případech, je-li použito přiměřených prostředků (např. šetrné vystěhování na zajištěnou ubytovnu), nelze trestněprávně postihnout jako trestný čin podle §249a odst. 2 tr. zák., ale v úvahu přicházejí odpovídající prostředky jiných oblastí práva (např. §5 obč. zák.).
Vadou usnesení odvolacího soudu je, že z jeho odůvodnění není ani jasné, co tento soud právem bydlení poškozeného rozumí, a dále že odvolací soud ponechal nesprávně stranou své pozornosti i otázku subjektivní stránky jednání obviněného.
Zmíněné nedostatky je třeba v dalším řízení odstranit a bude na soudu prvního stupně, aby tak učinil. Je třeba, aby se zřetelem ke konkrétním poměrům kritéria příslušníka domácnosti pečlivěji než dosud vyhodnotil a přesvědčivě vyložil, v jakém právním postavení se v době smrti O. B. a v době činu obviněného poškozený nacházel a zda měl právní (či jiný) důvod bydlení, jemuž je ustanovením §249a odst. 2 tr. zák. poskytována ochrana. V závislosti na tom aby pak znovu posoudil, zda byl osobou oprávněnou ve smyslu §249a odst. 2 tr. zák.
Bez povšimnutí nelze nechat námitky, jimiž obviněný dokládal, že při vystěhování poškozeného jednal v dobré víře a s přesvědčením, že podmínky svépomoci jsou splněny. Obviněný argumentoval tím, že nepochyboval, že oprávněným nájemcem bytu je Ing. R. H., a vybaven jeho zmocněním poškozeného z bytu vystěhoval na ubytovnu. Podle jeho přesvědčení tak učinil v situaci, kdy byl subjektivně přesvědčen, že poškozený v bytě bydlí neoprávněně a ač byl již vyzván k vystěhování z bytu, na tuto výzvu dlouhodobě nereagoval.
Z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák. to jsou okolnosti, které je třeba vzít v úvahu v závěrech týkajících se jeho subjektivní stránky, event. vybočení z mezí svépomoci (budou-li naplněny znaky jeho objektivní stránky), a soud prvního stupně se s nimi musí vypořádat. Protože právní situace týkající se užívacích práv nebyla jednoznačná, je třeba přesvědčivě odůvodnit, proč se obviněný nemohl ani domnívat, že jedná po právu (k tomu viz přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 469/04).
Výrok o vině obviněného trestným činem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák. nelze mít z důvodů již vyložených za přesvědčivý. Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem zrušil a jako vadnou část předcházejícího řízení zrušil i rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem (§265k odst. 1 tr. ř.). Zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu (§265k odst. 2 tr. ř.). Okresnímu soudu v Ústí nad Labem přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl (§265l odst. 1 tr. ř.). Při novém rozhodování je soud vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud. Rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch. Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. října 2005
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková