ECLI:CZ:NS:2005:8.TDO.1274.2005.1
sp. zn. 8 Tdo 1274/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. října 2005 o dovolání obviněného P. P. proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 3. 2005, sp. zn. 10 To 53/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 1 T 22/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. P. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný P. P. byl rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. 1 T 22/2004, uznán vinným, že
„od počátku měsíce července 2003 do 11. února 2004 v T. ani jinde nepřispíval na výživu své nezletilé dcery M. D. – L., částkou 2.000,- Kč měsíčně splatnou do každého 15. dne v měsíci předem k rukám matky dítěte M. L., přestože mu tato povinnost vyplývá z ustanovení §85 zákona o rodině a byla mu konkretizována rozsudkem Okresního soudu v Trutnově č. j. P 382/2001 – 4, ze dne 19. 2. 2002, a za tuto dobu dluží na výživném celkem 16.000,- Kč“.
Takto zjištěné jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. a podle téhož ustanovení mu uložil nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, pro jehož výkon jej zařadil za podmínek §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. do věznice s dozorem.
Proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný v zákonné lhůtě odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 10 To 310/2004, zamítnuto podle §256 tr. ř. jako nedůvodné. Citované usnesení odvolacího soudu Nejvyšší soud k dovolání obviněného usnesením ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 8 Tdo 1373/2004, podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil. Podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. soudu druhého stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
V novém odvolacím řízení soud druhého stupně rozsudkem ze dne 15. 3. 2005, sp. zn. 10 To 53/2005, z podnětu odvolání obviněného zrušil podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že obviněnému uložil za trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák., ohledně něhož zůstal výrok o vině v napadeném rozsudku nedotčen, nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání tří měsíců, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařadil do věznice s dozorem.
Uvedený rozsudek odvolacího soudu obviněný napadl prostřednictvím svého obhájce JUDr. L. Č. dovoláním, v němž určil důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Ve svém mimořádném opravném prostředku obviněný poukázal na způsob úhrady výživného, který byl domluven mezi ním a matkou jeho nezletilé dcery a jehož forma byla ovlivněna zejména pobytem matky jeho nezletilé dcery mimo území České republiky. Z uvedených důvodů platil výživné jednorázově ve vyšších částkách s tím, že příslušná platba vždy zahrnovala jak výživné dlužné, tak i výživné na nejbližší následující měsíce. V této souvislosti zdůraznil, že dne 2. 9. 2004 uhradil v plné výši jak dlužné výživné, které bylo předmětem tohoto trestního řízení, tak i výživné za další měsíce až do října roku 2004 včetně.
Právě dodatečným splněním vyživovací povinnosti vůči nezletilé se odvolací soud podle názoru obviněného dostatečně nevypořádal. Obviněný sice připustil, že v odvolacím řízení již nelze aplikovat zvláštní ustanovení §214 tr. zák. o účinné lítosti, avšak s odkazem na obsah rozhodnutí publikovaného pod č. 54/71 Sb. rozh. tr., podle kterého lze citovaného ustanovení využít i poté, co byla věc vrácena soudem druhého stupně nalézacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí, dovozoval, že postup odvolacího soudu byl nesprávný, pokud na uhrazení výživného v plné výši reagoval pouze snížením výměry uloženého trestu odnětí svobody, nikoliv procesním postupem, kdy by věc vrátil soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Domníval se totiž, že ačkoli vyživovací povinnost splnil až po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně, z procesního hlediska tato skutečnost vyvolala potřebu doplnění dokazování, jehož předmětem by bylo objasnění otázky, zda jeho čin skutečně zanechal trvale nepříznivých následků, a které by mohl provést jedině soud prvního stupně; nové rozhodnutí soudu prvního stupně by pak mohlo vést ke zproštění obžaloby. Pokud odvolací soud tímto způsobem nepostupoval, měl obviněný za to, že byl zkrácen na svých obhajovacích právech a právu na spravedlivý proces.
Se zřetelem k výše uvedeným skutečnostem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265l odst. 1 tr. ř. (správně §265k odst. 1 tr. ř.) rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 3. 2005, sp. zn. 10 To 53/2005, zrušil a věc přikázal (v návrhu není uvedeno kterému soudu) k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření ze dne 14. 9. 2005 uvedla, že dovolání obviněného navozuje zdání, že dovolací důvod byl uplatněn právně relevantně, když namítl, že nebylo aplikováno hmotněprávní ustanovení §214 tr. zák., ve skutečnosti však jeho výhrady směřovaly toliko proti učiněným skutkovým zjištěním a procesnímu postupu odvolacího soudu; tím se ovšem obviněný ocitl mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně vyjádřila souhlas s tím, aby tak Nejvyšší soud učinil ve smyslu §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], neboť z obsahu spisu je zjevné, že ačkoliv odvolání obviněného směřovalo toliko proti výroku o trestu rozsudku soudu prvního stupně, odvolací soud věc přezkoumal i z hlediska výroku o vině, a to v rozsahu posouzení otázky týkající se aplikace zvláštního ustanovení §214 tr. zák. o účinné lítosti. Stejně tak shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ve spojení s §41 odst. 5 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Z vymezení důvodů dovolání v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění ani nesprávné hodnocení důkazů, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v citovaném ustanovení, zejména pak s ohledem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Takový závěr vyplývá i z toho, že dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a hmotně právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení §265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dále třeba dovodit, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
V žádném případě nelze postupovat opačně, tedy že v dovolání jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů, což právě obviněný ve svém dovolání činí. V takovém případě nebyl ve skutečnosti (materiálně) uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který by se týkal nesprávného hmotně právního posouzení, tj. jiného, než je právní kvalifikace skutku, jímž byl obviněný uznán vinným, ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení důkazů.
Z tohoto pohledu námitky obviněného, jejichž podstatou je tvrzení, že se s ohledem na smluvený způsob nepravidelné úhrady výživného na nezletilou dceru s matkou nezletilé žádného trestného jednání nedopustil, jsou v podstatě pouhou polemikou s tím, jak byly soudy obou stupňů hodnoceny provedené důkazy a jak byl zjištěn skutkový stav. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně se totiž podává, že obviněný v předmětném období, tj. od měsíce července 2003 do 11. února 2004, na výživu nezletilé nikterak nepřispěl a vznikl mu tak dluh na výživném v celkové částce 16.000,- Kč. Nejvyšší soud uzavřel, že v uvedeném rozsahu nejde v žádném případě o námitky, které by se týkaly otázky tzv. právního posouzení skutku (jímž byl obviněný uznán vinným). Ze strany obviněného jde o námitky, které jsou právně irelevantní, neboť stojí vně zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Z obsahu podaného dovolání rovněž vyplývá, že obviněný spatřoval pochybení odvolacího soudu také (resp. především) v tom, že nezvolil takový procesní postup, po němž by přicházelo v úvahu aplikovat zvláštní ustanovení o účinné lítosti obsažené v §214 tr. zák. Jakkoli by tato námitka mohla vést na první pohled k závěru, že byla v rámci deklarovaného důvodu dovolání uplatněna relevantně (obviněný namítl, že v konečné fázi soudního rozhodování nebylo aplikováno právě citované hmotněprávní ustanovení), není tomu tak. Je třeba zdůraznit, že obviněný tyto argumenty vznesl až sekundárně, když primárně zpochybnil správnost procesního postupu odvolacího soudu, jemuž vytkl, že napadený rozsudek soudu prvního stupně nezrušil a věc mu nevrátil za účelem provedení dalšího dokazování; teprve z tohoto údajného pochybení dovozoval, že soud chyboval i v tom, že neaplikoval ustanovení §214 tr. zák. Proto uvedené námitky obviněného jsou prvotně procesního charakteru a nejsou způsobilé důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplnit; stejným způsobem je třeba pohlížet i na jeho další argumentaci, jíž dovozoval porušení jeho práva na obhajobu a porušení zásady uvedené v §2 odst. 13 tr. ř.
Je tak evidentní, že obviněný, ačkoliv v dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., fakticky uplatnil námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a teprve následně ze změny skutkových zjištění vyvozoval jednak to, že se trestného jednání, jímž byl uznán vinným, nedopustil, a dále to, že soud chybně neaplikoval zvláštní ustanovení §214 tr. zák. o účinné lítosti. Vůči právnímu posouzení skutku, jak byl zjištěn soudem prvního stupně a následně potvrzen odvolacím soudem, žádnou konkrétní námitku neuplatnil. Námitky skutkové, resp. procesní však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/2002).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž postupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a není proto ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu. Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. října 2005
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a