ECLI:CZ:NS:2005:8.TDO.169.2005.1
sp. zn. 8 Tdo 169/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. února 2005 o dovolání podaném obviněným P. P. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 4. 2004, sp. zn. 3 To 28/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 7 T 78/2000, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. P. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný P. P. byl rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2002, sp. zn. 7 T 78/2000, uznán vinným rozsáhlou majetkovou trestnou činností, kterou soud prvního stupně právně kvalifikoval jednak jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. dílem dokonaný a dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 k §250 odst. 1, 4 tr. zák., jednak jako pokus trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 k §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Za to obviněnému uložil podle §250 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti a půl roku, pro jehož výkon jej zařadil podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Podle §53 odst. 1 tr. zák. mu dále uložil peněžitý trest ve výši 500.000,- Kč a pro případ, že tento trest nebude ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil podle §54 odst. 3 tr. zák. náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců.
Současně soud obviněného v části jeho jednání ve smyslu §226 písm. c) tr. ř. zprostil obžaloby u skutků uvedených v obžalobě jednak pod bodem 1 c) a d), a jednak pod bodem 6 a) a b).
Uvedeným rozsudkem Krajský soud v Praze rovněž rozhodl o vině dalších obviněných JUDr. B. B., L. B., J. K., J. P., J. P. a S. S. a uložil jim tresty.
Proti odsuzujícímu rozsudku podali spoluobvinění JUDr. B. B., L. B., J. K. a P. P. odvolání. Ve věci spoluobviněných JUDr. B. B. a J. K. rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 1. 2004, sp. zn. 3 To 44/2003; trestní věc spoluobviněných L. B. a P. P. byla na základě usnesení uvedeného soudu ze dne 27. 1. 2004, sp. zn. 3 To 44/2003, vyloučena ze společného řízení, přičemž jejich odvolání projednal Vrchní soud v Praze ve veřejném zasedání konaném dne 20. 4. 2004 a rozsudkem sp. zn. 3 To 28/2004 rozhodl tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. ohledně těchto spoluobviněných napadený rozsudek zrušil ve výrocích o trestech odnětí svobody a způsobu jejich výkonu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. obviněného P. P. při nezměněném výroku o vině „trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. dílem dokonaným a dílem nedokonaným ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák.” odsoudil podle §250 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti a půl roku; podle §39a odst. 3 tr. zák. jej pro výkon trestu zařadil do věznice s dozorem.
Spoluobviněný L. B. byl na základě citovaného rozsudku odvolacího soudu při nezměněném výroku o vině trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří let; pro výkon tohoto trestu byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.
V ostatních výrocích týkajících se těchto obviněných zůstal napadený rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.
Opis rozsudku odvolacího soudu byl obviněnému P. P. doručen dne 24. 11. 2004, jeho obhájkyni JUDr. M. Š. dne 15. 7. 2004, obviněnému L. B. dne 4. 8. 2004, jeho obhájci Mgr. R. V. dne 14. 7. 2004 a Krajskému státnímu zastupitelství v Praze dne 12. 7. 2004.
Proti posledně uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný P. P. (dále převážně jen „obviněný” nebo „dovolatel”) prostřednictvím obhájce JUDr. J. J., jemuž udělil plnou moc k právnímu zastoupení dne 26. 7. 2004, dovolání, které bylo Krajskému soudu v Praze doručeno dne 14. 9. 2004.
Poté, co bylo uvedené dovolání obviněného spolu se spisovým materiálem předloženo Krajským soudem v Praze Nejvyššímu soudu jako soudu dovolacímu již dne 3. 12. 2004, byla věc Krajskému soudu v Praze vrácena s tím, že nebyl dodržen postup uvedený v §265h tr. ř., a předmětná trestní věc byla Nejvyššímu soudu předložena se zřetelem na běh lhůt podle §265e odst. 2 tr. ř. předčasně. V souladu s tímto přípisem a za podmínek §265h tr. ř., podle kterého platí, že jakmile lhůta k podání dovolání uplyne všem oprávněným osobám, předloží předseda senátu soudu prvního stupně spis Nejvyššímu soudu, předložil Krajský soud v Praze uvedenou věc obviněného Nejvyššímu soudu k projednání dovolání řádně dne 7. 2. 2005.
V obecné rovině obviněný svůj mimořádný opravný prostředek výslovně opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř. (naplnění posledně uvedeného důvodu dovolání však v dalším textu žádným způsobem nekonkretizoval). Své námitky směřoval především proti škodě a její výši 7.944.239,- Kč, když tvrdil, že ve skutečnosti žádná škoda nevznikla a nikdo jako poškozený ve smyslu §43 tr. ř. nárok na náhradu škody neuplatnil. Z rozsudku neplyne žádný přímý důkaz proti jeho osobě a stejně tak z něho není zřejmé, „… kdo byl podveden, když neuplatňuje škodu ...”. Vyslovil přesvědčení, že nalézací soud si měl obstarat znalecký posudek z oboru ekonomika, finanční účetnictví a DPH. Dále popřel jakoukoli odpovědnost za leasing, držení daňového přiznání či splátky, neboť od ledna 1997 neměl žádný podíl na řízení společnosti P., spol. s r. o. Připomněl, že vlastníkem předmětu leasingu je vždy v souladu s obchodním zákonem (správně mělo být obchodním zákoníkem) a leasingovými smlouvami leasingová společnost, nikoliv nájemce či poskytovatel předmětu leasingu. Trval na tom, že se nikdy na uzavírání leasingových smluv nepodílel; nepřipravoval ani žádné účetní doklady o ekonomickém úspěchu firmy a soud jeho vinu chybně dovodil pouze z výpovědí spoluobviněných. Doplnil, že pokud on sám osobně leasingovou smlouvu uzavřel, podepsal směnky, ručitelem byla jeho manželka a povinnosti z leasingu řádně plnil až do okamžiku vzetí do vazby. V uvedených souvislostech zdůraznil závěry znaleckého posudku z oboru písmoznalectví, podle něhož výdajové pokladní doklady z období od května 1997, příjmový doklad ze dne 12. 8. 1997, provizní smlouva ze dne 25. 3. 1997 či jiné právně relevantní doklady nejsou opatřeny jeho vlastnoručním podpisem. Nepodepisoval ani daňové přiznání, přičemž svědek M. (obviněný měl pravděpodobně na mysli svědka K. M.) sám uvedl, že je to jeho podpis. Upozornil i na nepřiměřenou délku trvání předmětného trestního řízení, když toto řízení trvalo déle než pět let, a dovodil tak rozpor s Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a svobod (správně Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod). Na základě výše uvedených skutečností obviněný závěrem svého podání vyjádřil nesouhlas s právní kvalifikací svého jednání podle §250 odst. 4 tr. zák. a navrhl, aby dovolací soud s odkazem na §265k odst. 1, 2 tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil.
Na základě podání označeného jako „Odstranění vad, doplnění a rozšíření dovolání” ze dne 30. 9. 2004, jež Krajský soud v Praze obdržel dne 6. 10. 2004, obviněný prostřednictvím výše jmenovaného obhájce své dovolání podle svého tvrzení doplnil a po obsahové stránce rozšířil. Jako dovolací důvody i v tomto podání označil důvody vymezené v §265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř. Vedle vyslovení souhlasu s projednáním věci v neveřejném zasedání obviněný uvedl, že dovolání směřuje proti rozsudku soudu prvního i druhého stupně, a „zejména proti jejich odůvodnění”. V dalším textu spatřoval naplnění dovolacích důvodů [tyto důvody nyní podřadil v rozporu s dříve uplatněnými dovolacími důvody pravděpodobně mylně pod §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.] zejména ve skutečnosti, že nebyla prokázána subjektivní stránka trestného činu podle §250 odst. 4 tr. zák., tj. jeho úmysl se na základě jednání, jež mu je kladeno za vinu, obohatit. Zopakoval, že obchodní podíl ve společnosti P., spol. s r. o., byl dne 10. 2. 1997 převeden na K. M.; namítl, že přestože v předmětném období byl jednatelem i pan P., nebylo proti této osobě žádné trestní stíhání vedeno, a domníval se, že „… v daném případě se spíše jedná o trestní odpovědnost právnických osob statutárních orgánů podle připravované novely tr. zákona …”. Bez bližších souvislostí obviněný citoval, že „… škodou způsobenou trestným činem podvodu podle §250 tr. zák. spáchaného uzavřením tzv. leasingové smlouvy, kdy záměrem pachatele bylo neplnit vůbec podmínky smlouvy, je cena, za kterou se obvykle prodávají věci, jež se v konkrétním případě staly předmětem podvodného jednání (§89 odst. 12 tr. zák.), nikoliv cena, kterou by postupně musel pachatel zaplatit, kdyby dodržel podmínky smlouvy. Pokud podmínkou uzavření smlouvy bylo zaplacení určité částky při odebírání věcí a pachatel ji zaplatil, je způsobená škoda o tuto částku menší …”. Nalézací soud podle názoru obviněného pochybil, pokud v hlavním líčení nevyslechl svědka V., resp. nepřihlédl k tomu, že osobní vůz zn. Peugeot obviněný řádně prodal servisu Peugeot v K. Podobně se soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku údajně řádně nevypořádal s otázkou, že obviněný toto vozidlo předal panu B. Závěrem dovolatel shrnul, že podle argumentace obsažené v odůvodnění rozsudku soudů obou stupňů nelze dospět k závěru, že v jeho případě byl spáchán trestný čin, a jeho jednání nelze jako trestný čin kvalifikovat. Měl za to, že odvolací soud se s nesprávnými právními závěry nalézacího soudu nesprávně ztotožnil, přestože měl věc hodnotit jinak, a současně rozhodnutí odvolacího soudu o zamítnutí odvolání trpělo vadou spočívající v nesprávném právním posouzení skutku (v dalším zopakoval námitky vznesené proti napadenému rozhodnutí již v rámci původního podání ze dne 13. 9. 2004). Navrhl zrušení té části rozsudku Krajského soudu č. j. (správně sp. zn.) 7 T 78/2000 a tu část rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. (správně sp. zn.) 3 To 28/2004, týkající se jeho osoby, v rozsahu výroku o vině, trestu i hodnocení důkazů.
Předsedkyně senátu soudu prvního stupně postupovala v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. a opis dovolání obviněného, resp. jeho následné doplnění, zaslala Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně k případnému vyjádření a vyslovení souhlasu s projednáním dovolání v neveřejném zasedání (Nejvyšší státní zastupitelství jej obdrželo dne 22. 9. 2004, resp. dne 1. 12. 2004.).
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření ze dne 13. 10. 2004 uvedl, že dovolání obviněného se výslovně opírá o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř., které však nejsou slovně precizovány, přičemž k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. (tj. že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný) obviněný neuvedl naprosto žádný argument. V tomto směru bylo jeho dovolání podáno z jiného než zákonného důvodu a připadá v úvahu jeho odmítnutí ve smyslu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Státní zástupce dále konstatoval, že na podporu důvodu dovolání ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný tvrdil – pokud jde o námitky hmotně právní povahy – v zásadě jen tolik, že zvolená právní kvalifikace podle §250 odst. 4 tr. zák. je vyloučena proto, že se žádný z poškozených nepřipojil k řízení se svým nárokem na náhradu škody, proto je pochybné, zda škoda vůbec vznikla. V tomto směru státní zástupce zcela souhlasil s vyjádřením odvolacího soudu, že je nerozhodné, zda se poškozené leasingové společnosti připojily nebo nepřipojily k trestnímu řízení s nároky na náhradu škody, protože jde o jejich právo, nikoli povinnost, tím méně pak o okolnost, jež by měla rozhodovat o existenci či neexistenci škody jako znaku skutkové podstaty trestného činu. Pokud jde o námitku týkající se dlouhého trvání trestního řízení, i v tomto zcela odkázal na vyjádření Vrchního soudu v Praze, když zdůraznil, že tato námitka nekoresponduje s uplatněným dovolacím důvodem dovolání. Zbývající námitky označil za námitky svou povahou skutkové, resp. procesní, jež míří proti důkaznímu řízení; rovněž nemohou naplnit deklarovaný důvod dovolání, jenž spočívá ve výhradách proti hmotně právnímu hodnocení skutku, resp. jinému hmotně právnímu hodnocení.
Státní zástupce se proto domníval, že napadené rozhodnutí netrpí žádnou vadou, kterou by bylo potřebné odstranit cestou dovolání, a důvodům uvedeným v dovolání obviněného nelze přisvědčit. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a aby tak učinil za podmínek uvedených v §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.
Ve svém vyjádření k podání obviněného, jímž mělo být původní dovolání doplněno a odstraněny jeho vady, státní zástupce poukázal na to, že předmětné podání v zásadě neobsahuje žádné nové skutečnosti oproti původnímu dovolání. Zdůraznil, že dovolatel stále setrval na vadně uplatněném důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., byť ve třetím odstavci na druhé straně přípisu mylně uvedl písm. h) citovaného ustanovení, a opakuje argumenty, jež jsou pro deklarovaný dovolací důvod irelevantní. Z těchto důvodů dospěl státní zástupce k závěru, že další vyjádření k této věci ze strany Nejvyššího státního zastupitelství není nutné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., neboť napadá rozsudek, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest. Obdobně shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ve spojení s §41 odst. 5 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Z vymezení důvodů dovolání v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění ani nesprávné hodnocení důkazů, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v citovaném ustanovení, zejména pak s ohledem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Takový závěr vyplývá i z toho, že dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a hmotně právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. 73/03). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení §265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je třeba dovodit, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
S ohledem na tyto skutečnosti Nejvyšší soud musel konstatovat, že pokud obviněný v rámci svého mimořádného opravného prostředku uplatnil mimo jiné i důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., aniž jej podložil konkrétními tvrzeními, jež by měla takto formálně označený dovolací důvod obsahově naplňovat, učinil tak z jiného než zákonného důvodu. Tento dovolací důvod je totiž dán v případě, že „v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný”, což obviněný ve svém podání netvrdil a případnou argumentaci v tomto směru nikterak nerozvedl. [Pro úplnost je třeba dodat, že pokud se v doplňku dovolání objevil odkaz na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., šlo o zřejmou písařskou chybu, neboť ani obsah podání obviněného nebyl k tomuto důvodu dovolání zaměřen.]
Pokud jde o další obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze v jeho mezích namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení”. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
V žádném případě nelze postupovat opačně, tedy že v dovolání jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů, což právě obviněný v části námitek uplatněných v rámci jeho podaného dovolání ve vztahu k citovanému dovolacímu důvodu činí. V takovém případě nebyl ve skutečnosti (materiálně) uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který by se týkal nesprávného hmotně právního posouzení, tj. jiného, než je právní kvalifikace skutku, jímž byl obviněný uznán vinným, ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení důkazů.
Ta část námitek obviněného, kterými zpochybnil existenci způsobené škody, popřel svoji účast na řízení společnosti P., spol. s r. o., včetně jakékoli odpovědnosti, resp. podílu na uzavírání předmětné leasingové smlouvy, či podepisování ostatních účetních dokladů, a dále i ty jeho výhrady, že nalézací soud neprovedl v náležitém rozsahu dokazování a neměl ke svému rozhodnutí opatřeny a provedeny všechny potřebné důkazy ve smyslu ustanovení §89 a násl. tr. ř. („… v odsuzujících rozsudcích není žádný přímý usvědčující důkaz uveden …”), a konečně i ty námitky, že soud založil své rozhodnutí na nespolehlivých a neucelených důkazech (pouze na výpovědích spoluobviněných), které samy o sobě či vzájemném spojení neprokazují, že daný trestný čin spáchal, jsou v podstatě pouhou polemikou s tím, jak byly nalézacím soudem hodnoceny provedené důkazy a jak byl zjištěn skutkový stav. V žádném případě tedy nejde o námitky, které by se týkaly otázky tzv. právního posouzení skutku (jímž byl obviněný uznán vinným). Ze strany obviněného jde i v tomto případě o námitky, které jsou právně irelevantní, neboť stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V této souvislosti Nejvyšší soud považuje za vhodné zdůraznit, že zásah do skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně je v rámci dovolacího řízení možný jen v případě, že mezi těmito na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé existuje extrémní nesoulad, jenž dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku vytkne a podřadí jej pod dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tak tomu ovšem v daném případě nebylo.
Podobně jestliže obviněný rovněž poukazoval na nedostatečné odůvodnění rozsudku nalézacího soudu („… soud I. stupně se absolutně nevypořádal s otázkou v odůvodnění rozsudku, že jsem toto vozidlo měl předat jistému panu B. …”), pak Nejvyšší soud s odkazem na §265a odst. 4 tr. ř. připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné, a proto těmto námitkám nebylo možné přisvědčit.
Mimo uplatněný dovolací důvod však stojí i ta tvrzení obviněného, jejichž prostřednictvím vytkl nepřiměřenou délku jeho trestního stíhání s tím, že trvalo více než pět let, a je tak v rozporu s Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a svobod (správně Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod).
Pokud by obviněný uplatnil pouze tyto námitky, Nejvyšší soud by musel jeho mimořádný opravný prostředek ve smyslu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout jako podaný z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Z hlediska napadeného usnesení a obsahu dovolání obviněného je s poukazem na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. významná otázka, zda v případě uvedeného jednání obviněného byly naplněny všechny znaky trestného činu podvodu, resp. pokusu tohoto trestného činu, a to zejména po stránce subjektivní, tj. zda byl zjištěn úmysl obviněného uvést jinou osobu v omyl, a to za účelem obohatit sebe nebo jiného ke škodě cizího majetku. V tomto směru je argumentace obviněného podřaditelná pod uvedený dovolací důvod. Stejně tak lze pod něj podřadit další námitku obviněného, že jeho jednání nelze kvalifikovat jako trestné činy, jimiž byl uznán vinným. Lze totiž usuzovat, že obviněný takovou výhradou vyslovil pochybnosti o naplnění formálních a materiálních znaků těchto trestných činů.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou, zda dovolání obviněného je v tomto ohledu opodstatněné.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. se dopustí, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. se dopustí, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu.
Pokusem trestného činu podle §8 odst. 1 tr. zák. je jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
Podle §89 odst. 11 tr. zák. se značnou škodou rozumí škoda dosahující částky nejméně 500.000,- Kč a škodou velkého rozsahu škoda dosahující částky nejméně 5.000.000,- Kč.
Pro posouzení otázky, zda obviněný spáchal trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., dílem dokonaný a dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250 odst. 1, 4 tr. zák., či nikoliv, je rozhodující skutek popsaný ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, případně blíže rozvedený v jeho odůvodnění.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se mimo jiné podává, že soud považoval za naplněné ty znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250 odst. 1, 4 tr. zák., které spočívají v tom, že obviněný ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a způsobil tímto činem škodu velkého rozsahu, dílem se dopustil jednání pro společnost nebezpečného, které bezprostředně směřovalo k tomu, aby sebe nebo jiného obohatil tím, že uvede někoho v omyl a způsobí takovým činem značnou škodu nebo jiný závažný následek, v úmyslu čin spáchat, ale k dokonání činu nedošlo.
Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují zákonné znaky tohoto trestného činu; vedle vlastního jednání obviněného vyjadřují též následek spočívající v tom, že v důsledku útoku obviněného byla poškozené leasingové společnosti způsobena škoda přesahující výše uvedenou částku 5.000.000,- Kč.
Tato skutková zjištění vyjadřují vedle uvedeného následku především společné podvodné jednání obviněného a dalších spoluobviněných vůči poškozeným leasingovým společnostem, které směřovalo k tomu, aby sebe a jiného obohatili. Podvodné jednání je v podstatě vymezeno tak, že spoluobvinění v době od 28. 3. 1997 do 26. 1. 1998 společně po vzájemné dohodě a v úmyslu neoprávněně získat finanční prostředky, na podkladě zkreslených podkladů o ekonomické úspěšnosti příslušné obchodní společnosti, uzavřeli s různými leasingovými společnostmi jednotlivé leasingové smlouvy, na základě kterých měl být realizován tzv. nájem s následnou koupí předmětu leasingu. Dodavatel předmětu leasingu však tento předmět nikdy nedodal a pouze leasingové společnosti jeho dodání předstíral, stejně jako převzetí akontace, když důsledkem tohoto jednání byly uvedené leasingové společnosti uvedeny v omyl a podvedeny.
Ve výroku odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně obsažená skutková zjištění dále podrobně popisují to jednání obviněného, které směřovalo k tomu, aby byl na základě fingovaných podkladů vyplacen nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty za I. čtvrtletí roku 1997 ve výši 1.565.291,- Kč, když jeho úmysl nebyl realizován jen z toho důvodu, že pracovníci příslušného finančního úřadu měli pochybnosti o podaném daňovém přiznání a připojených dokladech. Toto jednání soud prvního stupně správně posoudil jako pokus trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák.
K námitce obviněného o údajném nedostatku subjektivní stránky jeho jednání ve formě úmyslného zavinění je třeba v obecné rovině uvést, že podle §4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (tzv. úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (tzv. úmysl nepřímý).
V uvedených souvislostech Nejvyšší soud poznamenává, že závěr o subjektivních znacích trestného činu, zejména zda je v trestní věci u obviněné osoby zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě (§4, §5 tr. zák.), je sice otázkou hmotně právního posouzení, které však musí vycházet ze skutkového zjištění soudu učiněného na podkladě provedeného dokazování postupem podle §2 odst. 5, odst. 6 tr. zák. Nutno připomenout, že okolnosti subjektivního charakteru je zpravidla možno v případě absence doznání obviněného dokazovat jen nepřímo z okolností objektivní povahy, ze kterých lze podle zásad správného a logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem. Zavinění se vztahuje na průběh pachatelova činu, který se projevil v objektivní realitě a který odpovídá znakům skutkové podstaty trestného činu; vztahuje se k podstatným skutečnostem, které tvoří pachatelův skutek (čin), přičemž obligatorně musí dopadat na všechny skutečnosti, které jsou znakem skutkové podstaty trestného činu – s výjimkou znaků subjektivní stránky – tj. úmyslu, nedbalosti a pohnutky.
Z rozsudku Krajského soudu v Praze plyne, že obviněný P. P. se spolu s ostatními spoluobviněnými dopustil uvedeného trestného činu podvodu, neboť všichni obvinění využili omylu na straně pracovníků leasingových společností, jimž předstírali, že jsou úspěšní podnikatelé, kteří jsou a budou schopni leasingové splátky hradit. Obvinění uzavírali leasingové smlouvy s úmyslem podmínky těchto leasingových smluv neplnit; v případě leasingových smluv tam, kde předmětem leasingu měla být výpočetní technika, obvinění od počátku nechtěli podmínky smluv plnit, neboť byli od počátku srozuměni s tím, že získají finanční prostředky a že předmět leasingu nebude vůbec existovat - a právě tím způsobili poškozeným organizacím škodu. Tuto škodu by však poškozeným subjektům způsobili i v případě, že by leasingové splátky hradili. Soud prvního stupně v tomto ohledu uzavřel, že obvinění si navíc museli být vědomi, že tyto splátky budou moci hradit jen skutečně velmi obtížně, protože jejich finanční situace tomu neodpovídala, přičemž o této skutečnosti obvinění sami v rámci tohoto trestního řízení vypovídali (str. 64 rozsudku).
Odvolací soud v těchto souvislostech uvedl, že „subjektivní stránka přímo prýští z popisu skutku, kterýžto popis naprosto vylučuje možnost výkladu jakožto činnosti nedbalostní”. Zdůraznil, že v tomto případě šlo od počátku o promyšlenou a cílevědomou trestnou činnost, přičemž je nerozhodné, zda se leasingové společnosti připojily s nároky na náhradu škody (str. 12, 14 rozsudku). Tento soud odkázal na rozsudek soudu prvního stupně i ve vztahu k výroku v bodě XI. napadeného rozsudku, když se ztotožnil se závěrem o naprosté fiktivnosti obchodní činnosti obviněného. Konstatoval dále, že se jedná o rozhodnutí „sice stručné, ale pádné a podložené provedenými důkazy, jejichž výklad podaný odvolatelem nemůže zvrátit závěry soudu prvního stupně” (str. 14 rozsudku).
Přestože v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, ale ani v rozsudku odvolacího soudu není výslovný odkaz na ustanovení §4 tr. zák., je s ohledem na použité slovní formulace naprosto zřejmé, že oba soudy dovodily zavinění všech obviněných (tedy i dovolatele) ve formě přímého úmyslu podle §4 písm. a) tr. zák. Tyto závěry soudů obou stupňů nemá ani Nejvyšší soud důvod zpochybňovat.
Ve světle provedených důkazů neobstojí ani tvrzení obviněného, že jeho jednání nelze kvalifikovat jako trestný čin. K této námitce je třeba uvést, že trestným činem je v souladu s §3 odst. 1 tr. zák. pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoně. Čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu (§3 odst. 2 tr. zák.).
Při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je třeba postupovat tak, že orgán činný v trestním řízení nejprve učiní potřebná zjištění o rozhodných skutkových okolnostech. Dále učiní závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se vypořádá s tím, zda skutek vykazuje takový stupeň nebezpečnosti pro společnost, který je materiální podmínkou trestnosti.
Z odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů je zřejmé, že soudy se právní kvalifikací jednání obviněného i z tohoto hlediska pečlivě zabývaly a přiléhavě vyložily, proč se zřetelem k ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. posoudily jednání dovolatele v rámci tzv. kvalifikované skutkové podstaty. Proto ani tento dovolací argument nelze akceptovat.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud nemohl námitkám obviněného P. P., které relevantně uplatnil v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přisvědčit. Zjevně neopodstatněné dovolání obviněného proto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, přičemž tak učinil v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. února 2005
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a