ECLI:CZ:NS:2005:8.TDO.267.2005.1
sp. zn. 8 Tdo 267/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. dubna 2005 o dovoláních podaných obviněnými A. B., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici M., Č. H., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici J., a V. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici V., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 10. 2004, sp. zn. 4 To 81/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 50 T 9/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných A. B., Č. H. a V. K. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Obvinění A. B., Č. H. a V. K. byli rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 6. 2004, sp. zn. 50 T 9/2003, uznáni vinnými rozsáhlou majetkovou trestnou činností, kterou jmenovaný soud právně posoudil v případě obviněného A. B. jednak jako organizátorství trestného činu padělání a pozměňování peněz podle §10 odst. 1 písm. a) k §140 odst. 2 alinea druhá tr. zák. ve spojení s §143 tr. zák., jednak jako organizátorství k trestnému činu podvodu dílem dokonanému, dílem nedokonanému ve stadiu pokusu podle §10 odst. 1 písm. a) k §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., §8 odst. 1 k §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., v případě obviněného Č. H. jednak jako trestný čin padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 alinea druhá tr. zák. ve spojení s §143 tr. zák., jednak jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., a v případě obviněného V. K. jednak jako trestný čin padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 alinea druhá tr. zák. ve spojení s §143 tr. zák., a jednak jako trestný čin podvodu dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., §8 odst. 1 k §250 odst. 1, 2 tr. zák.
Za uvedené jednání krajský soud odsoudil obviněného A. B. podle §140 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let a osmi měsíců, když pro účely výkonu tohoto trestu jej ve smyslu §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou, a současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 9. 2003, sp. zn. 34 T 7/2003, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 12. 2003, sp. zn. 4 To 123/2003, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, obviněného Č. H. podle §140 odst. 2 tr. zák., §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, přičemž pro účely výkonu tohoto trestu jej ve smyslu §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou, a obviněného V. K. podle §140 odst. 2 tr. zák., §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, přičemž ve smyslu §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. jej pro účely výkonu tohoto trestu taktéž zařadil do věznice s ostrahou, a dále mu uložil za podmínek podle §57 odst. 1, 2 tr. zák. trest vyhoštění na dobu neurčitou.
Současně krajský soud tímto rozsudkem rozhodl o vině a trestu obviněného M. M. a podle §228 odst. 1 tr. ř. stanovil jemu a obviněnému Č. H. povinnost zaplatit společně a nerozdílně na náhradu škody A. E. C., spol. s r. o., P., částku ve výši 208.965,- Kč.
Oproti tomu uvedený soud podle §226 písm. c) tr. ř. zprostil všechny jmenované obviněné obžaloby, a to v případě obviněného A. B. pro skutky uvedené v obžalobě pod body 6), 7), 8), 9), 10), 11), 12), 14), 15) a 16), v případě obviněného M. M. pro skutky uvedené v obžalobě pod body 5), 6), 7), 8), 9), 10), 11), 12), 14), 15) a 16), v případě obviněného Č. H. pro skutky uvedené v obžalobě pod body 2), 3), 4), 5), 6), 7), 8), 9), 10), 11) a 12) a v případě obviněného V. K. pro skutky uvedené v obžalobě pod body 2), 6), 7), 8), 9), 10) a 11), neboť nebylo prokázáno, že tyto skutky spáchali uvedení obvinění.
Proti odsuzujícímu rozsudku podali všichni výše jmenovaní obvinění a krajský státní zástupce (ten v neprospěch všech obviněných) odvolání, která projednal Vrchní soud v Olomouci ve veřejném zasedání konaném dne 26. 10. 2004, a rozsudkem sp. zn. 4 To 81/2004 rozhodl jednak tak, že podle §250 odst. 4 tr. ř. vzal na vědomí zpětvzetí odvolání státního zástupce ve vztahu k obviněným M. M., Č. H. a V. K. (bod I.), a dále tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce (ve vztahu k obviněnému A. B.) a obviněných A. B. a Č. H. napadený rozsudek zrušil v odsuzující části, týkající se těchto obviněných, a v navazujícím výroku o náhradě škody v části, týkající se obviněného Č. H. (bod II.). Podle §259 odst. 3, 4 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněné A. B. a Č. H. uznal vinnými, že
„obžalovaný A. B. v přesně nezjištěnou dobu, nejméně od 8. 11. 2002 do 6. 12. 2002 na neznámém místě opatřil obžalovaným M. M. a V. K. padělky platebních karet uvedených pod písm. a) až d) od bulharského občana jménem A. M. B., ač věděl, že jde o padělky a že s nimi budou obžalovaní M. M. a V. K. realizovat podvodné platby, dále zprostředkovával za účelem usnadnění realizace těchto podvodných plateb mezi jmenovaným bulharským občanem a obžalovanými M. M. a V. K. sám a od 14. 11. 2002 též prostřednictvím obžalovaného Č. H. osobní a telefonické kontakty, týkající se též rozhodování o dělbě zisku a předání úplaty za dodání padělaných platebních karet, čímž jim pomohl realizovat podvodné platby nejméně v případech uvedených v bodě 1. až 5.,“ a
„obžalovaný Č. H. v přesně nezjištěnou dobu, nejméně od 14. 11. 2002 do 6. 12. 2002 na neznámém místě v České republice, ač věděl, že napomáhá obžalovanému M. M. realizovat podvodné platby padělanými platebními kartami cizozemských bank, získanými od bulharského občana jménem A. M. B., zprostředkovával za účelem usnadnění realizace těchto podvodných plateb mezi obžalovanými M. M. a A. B. resp. jmenovaným bulharským občanem, osobní a telefonické kontakty, týkající se předávání padělaných platebních karet a úplaty za jejich dodání a dělby zisku, čímž obžalovanému M. M. pomohl realizovat podvodné platby nejméně v době od 3. do 6. 12. 2002 v O., v prodejně společnosti E. T., a. s., kdy obžalovaný M. M. předložil obsluhujícímu personálu padělanou platební kartu, se záměrem docílit neoprávněné platby za odebrané zboží prostřednictvím platebního terminálu K. b., a. s., P. (přičemž takto předstíral v pěti uvedených případech platbu za odebrané zboží, když platební terminál kartu akceptoval a zboží bylo vydáno) a takto prostřednictvím výše uvedené platební karty úspěšně uplatnil úhradu nákupu zboží v celkové hodnotě 208.965,- Kč ke škodě společnosti A. E. C., s. r. o., P.“.
Takto zjištěné jednání obviněného A. B. odvolací soud právně kvalifikoval a) ve vztahu k obviněnému M. M. jednak jako pomoc k trestnému činu padělání a pozměňování peněz podle §10 odst. 1 písm. c), §140 odst. 2 alinea druhá tr. zák. ve spojení s §143 tr. zák., a jednak jako pomoc k trestnému činu podvodu podle §10 odst. 1 písm. c), §250 odst. 1, 2 tr. zák., a b) ve vztahu k obviněnému V. K. jednak jako pomoc k trestnému činu padělání a pozměňování peněz podle §10 odst. 1 písm. c), §140 odst. 2 alinea druhá tr. zák. ve spojení s §143 tr. zák., a jednak jako pomoc k trestnému činu podvodu podle §10 odst. 1 písm. c), §250 odst. 1, 2 tr. zák.
Za tyto trestné činy a organizátorství trestných činů padělání a pozměňování peněz podle §10 odst. 1 písm. a), §140 odst. 2 alinea druhá tr. zák. ve spojení s §143 tr. zák. a podvodu podle §10 odst. 1 písm. a), §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., jimiž byl uznán vinným pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 9. 2003, sp. zn. 34 T 7/2003, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 12. 2003, sp. zn. 4 To 123/2003, mu uložil podle §140 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody na osm let, pro jehož výkon jej ve smyslu §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 9. 2003, sp. zn. 34 T 7/2003, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 12. 2003, sp. zn. 4 To 123/2003, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Výše uvedené jednání obviněného Č. H. soud druhého stupně právně posoudil jednak jako pomoc k trestnému činu padělání a pozměňování peněz podle §10 odst. 1 písm. c), §140 odst. 2 alinea druhá tr. zák. ve spojení s §143 tr. zák., a jednak jako pomoc k trestnému činu podvodu podle §10 odst. 1 písm. c), §250 odst. 1, 2 tr. zák., za což jej odsoudil podle §140 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na pět let, a pro výkon tohoto trestu jej zařadil ve smyslu §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou.
Oproti tomu vrchní soud obviněného Č. H. v návaznosti na nezrušený zprošťující výrok z napadeného rozsudku podle §226 písm. c) tr. ř. zprostil obžaloby Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 27. 10. 2003, sp. zn. 3 KZv 13/2003, též pro skutek pod bodem 1) obžaloby, právně kvalifikovaný jako dílčí útok pokračujícího trestného činu padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 tr. zák. ve spojení s §143 tr. zák., a pokračující trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b), dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., neboť nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal obviněný (bod III.).
Současně jmenovaný soud podle §256 tr. ř. odvolání obviněných M. M. a V. K. zamítl (bod IV.).
Opis rozsudku odvolacího soudu byl doručen obviněnému A. B. dne 10. 11. 2004, jeho obhájkyni JUDr. D. H. dne 10. 11. 2004, obviněnému M. M. dne 15. 11. 2004, jeho obhájci JUDr. T. Š. dne 10. 11. 2004, obviněnému Č. H. dne 18. 11. 2004, jeho obhájkyni Mgr. I. D. dne 11. 11. 2004, obviněnému V. K. dne 29. 11. 2004, jeho obhájci Mgr. T. G. dne 12. 11. 2004 a Krajskému státnímu zastupitelství v Ostravě dne 3. 12. 2004.
Proti posledně citovanému rozhodnutí soudu druhého stupně podali obvinění A. B., Č. H. a V. K. prostřednictvím výše jmenovaných obhájců včas dovolání, která v obecné rovině shodně opřeli o důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V podrobnostech rozvedli argumenty, jimiž by měl být uplatněný dovolací důvod naplněn, přičemž vadné posouzení skutku spatřovali v tom, že na základě důkazů, které byly v předmětné trestní věci provedeny, nelze učinit závěr, že se jakoukoli formou účastnili na žalovaných skutcích, tak jak je ve výrokové části svého rozsudku popsal Vrchní soud v Olomouci.
Obviněný A. B. především spáchání jakékoli trestné činnosti popřel a namítl, že v průběhu řízení nebyly provedeny žádné důkazy o jeho vině (zejména důkazy týkající se opatření padělaných platebních karet pro spoluobviněné M. M. a V. K.). Vyslovil přesvědčení, že soudy obou stupňů usuzovaly na jeho vinu pouze z těch skutečností, že je státním občanem U. a že již byl ze stejného jednání v jiné trestní věci obviněn. Dále vytkl, že postupem soudu došlo jednak k porušení §3 odst. 1 tr. zák., neboť jeho jednání nemělo znaky trestného činu a nebylo trestným činem, a jednak k porušení těch ustanovení trestního zákona, podle „kterých byl uznán vinným ze spáchání trestných činů a podle kterých mu byl vyměřen souhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi let“. Současně zmínil, že Vrchní soud v Olomouci nesprávně aplikoval ustanovení §140 odst. 2, §3 odst. 3 a §10 odst. 1 písm. a) tr. zák.
Navrhl proto, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 10. 2004, č. j. (správně mělo být sp. zn.) 4 To 81/2004, v celém rozsahu zrušil a věc podle §265l tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný Č. H. odvolacímu soudu vytkl, že se při hodnocení provedených důkazů nesprávně opřel o neúplná a kusá skutková zjištění, přičemž v důsledku toho dospěl k vadným skutkovým i právním závěrům. Podle jeho názoru dále soud druhého stupně nedostál ani své přezkumné povinnosti, když jeho konkrétní námitky uváděné v odvolání bagatelizoval a považoval je za neopodstatněné (konkrétně údajně neprovedl důkaz přehráním telefonních odposlechů z období od 14. 11. 2002 do 6. 12. 2002, jež měly být jediným důkazem, o něž uvedený soud opřel své rozhodnutí, a jejichž písemné vyhotovení prý není doslovným přepisem provedených odposlechů a je komentováno policejním orgánem zavádějícími poznámkami, které údajně nevyplývají ze samotných hovorů). Domníval se, že tyto odposlechy nebylo možné použít jako důkaz, neboť „nebyly jednoznačně ztotožněny osoby z telefonních odposlechů, nebyly za tím účelem učiněny srovnávací hlasové nahrávky a k důkazu byly použity pouze částečné pasáže, vytržené z celého kontextu jednotlivých hovorů, což vyplývá i z přepisů předmětných odposlechů … samotný obsah hovorů je pak natolik neurčitý, že z nich nelze dovozovat na jeho vinu“. Vyslovil přesvědčení, že z hodnocení obsahu jednotlivých hovorů nelze dovodit jednoznačný závěr, že by jakékoli podmínky skutečně vytvářel nebo že by vytvářel takové podmínky, které by spoluobviněnému M. M. dokonání trestné činnosti usnadnily, resp. které by bylo možné kvalifikovat jako pomoc ke spáchání trestné činnosti. Zmínil, že nebylo prokázáno, že by právě na základě těchto hovorů došlo k realizaci osobních či dalších telefonických kontaktů mezi spoluobviněnými za účelem předání si padělaných karet, úplaty za jejich dodání či dělby zisku, jak odvolací soud ve svém výroku o vině chybně uvádí. Stejně tak nebylo podle jeho tvrzení prokázáno, že by se obsah předmětných hovorů vztahoval ke konkrétní trestné činnosti spoluobviněného M. M. Doplnil, že jeho jednáním nebyla naplněna skutková podstata trestných činů, pro které byl odsouzen; z obsahu jednotlivých hovorů by bylo údajně možné toliko dovodit závěr, že věděl o trestné činnosti spoluobviněných, nikoliv že by vytvářel pro její realizaci podmínky, které by usnadnily či napomohly spáchání uvedené trestné činnosti. Zdůraznil, že k naplnění formy trestné součinnosti podle §10 tr. zák. je nutné vytvořit takové podmínky, jež činí spáchání hlavní trestné činnosti snadnějším, než kdyby takové pomoci nebylo, když hlavní trestný čin musí být spáchán právě v důsledku této pomoci. Z provedeného dokazování má být přitom zřejmé, že ke spáchání trestné činnosti došlo v důsledku vlastního rozhodnutí hlavních pachatelů, nikoli v důsledku jeho případné pomoci. Z uvedených důvodů vyjádřil názor, že svým jednáním se mohl dopustit toliko trestného činu neoznámení trestného činu podle §168 tr. zák. nebo nepřekažení trestného činu podle §167 tr. zák.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 10. 2004, sp. zn. 4 To 81/2004, zrušil a sám buď rozhodl tak, že ho zprostí obžaloby, nebo že věc vrátí soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný V. K. ve svém dovolání taktéž uvedl, že nebylo prokázáno naplnění skutkových podstat trestných činů, které mu jsou kladeny za vinu; poukázal přitom na údajné nedostatky a rozpory ve výpovědích spoluobviněného V. K. (včetně jeho přítelkyně), svědků M. P., M. B. a J. M., které ve svém podání podrobně rozebral. Ke své osobě uvedl, že se nikdy nepředstavoval pod smyšleným jménem (on sám však údajně nemůže ovlivnit, jak jej představují jiní v jeho nepřítomnosti). Za nedostatek označil, že soud neprovedl navrhovaný důkaz výslechem svědka J. S., jenž by podle jeho názoru prokázal jeho nevinu (neboť by údajně potvrdil, že se obviněný v předmětné době, kdy měl páchat trestnou činnost, nacházel „mimo území M.“). Přestože v podobě dovolatele a P. M. lze údajně nalézt shodné rysy, není podle jeho tvrzení závěr soudu o tom, že se (obviněný) vydával za P. M., správný, jelikož v průběhu trestního řízení bylo prý prokázáno, že stvrzenky byly podepisovány různými jmény a různými styly písma. Dále namítl absenci důkazů jednak k prokázání toho, že se jednalo o padělané karty (nebyl proveden důkaz výslechem zástupců vydavatelských bank či finančních institucí, majitelů kreditních karet ani důkaz předmětnými platebními kartami), a dále i toho, že by (obviněný) jakoukoli trestnou činnost spáchal (telefonní záznamy prý nejsou v tomto ohledu dostačující a videozáznamy a fotografie nekvalitní). Se zřetelem k těmto skutečnostem a dále s ohledem na to, že nebyl v minulosti nikdy soudně trestán ani v České republice ani v Ukrajině, označil trest, jenž mu soud uložil, za nepřiměřený.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 10. 2004, sp. zn. 4 To 81/2004, pokud jde o výrok, kterým bylo podle §265 tr. ř. jeho odvolání zamítnuto, a dále rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 6. 2004, sp. zn. 50 T 9/2003, pokud jde o výrok, jímž byl uznán vinným a byl mu uložen trest, zrušil a věc přikázal Krajskému soudu v Ostravě k novému projednání a rozhodnutí.
Předsedkyně senátu soudu prvního stupně postupovala v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. a opis dovolání obviněných zaslala Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně k případnému vyjádření a vyslovení souhlasu s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání všech tří obviněných ze dne 20. 1. 2005 uvedla, že jejich argumentace nespadá pod označený důvod dovolání a ani věcně neodpovídá žádnému z dalších dovolacích důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Z napadeného rozhodnutí, stejně jako z rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že soudy po zhodnocení provedených důkazů vycházely z konkrétních skutkových zjištění, které také ve svých rozhodnutích vyložily a odůvodnily a o něž následně opřely výše uvedená právní posouzení jednání obviněných, která jsou jim kladena za vinu; nelze přitom dospět k závěru, že mezi takto učiněnými skutkovými zjištěními a jejich následným hodnocením by existoval extrémní nesoulad. Z uvedených důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud o dovolání obviněných A. B., Č. H. a V. K. rozhodl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. tak, že se odmítají, protože byla podána z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a aby tak učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci jsou dovolání přípustná, zda byla podána v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podaly osoby oprávněné. Shledal přitom, že dovolání obviněných jsou přípustná v případě obviněných A. B. a Č. H. podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., neboť napadají rozsudek, jímž byli uznáni vinnými a byl jim uložen trest, a v případě obviněného V. K. podle §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř, neboť napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut jeho řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl uznán vinným a uložen mu trest. Obdobně shledal, že dovolání byla podána osobami oprávněnými [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněnými uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Z vymezení důvodů dovolání v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění ani nesprávné hodnocení důkazů, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v citovaném ustanovení, zejména pak s ohledem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Takový závěr vyplývá i z toho, že dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a hmotně právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení §265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je třeba dovodit, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolateli spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byli obvinění uznáni vinnými. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
V žádném případě nelze postupovat opačně, tedy že v dovolání jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů, což právě obvinění v části svých námitek uplatněných v jejich dovoláních činí. V takovém případě nebyl ve skutečnosti (materiálně) uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který by se týkal nesprávného hmotně právního posouzení, tj. jiného, než je právní kvalifikace skutku, jímž byli obvinění uznáni vinnými, ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení důkazů.
Námitky obviněných, že nalézací soud neprovedl v náležitém rozsahu dokazování a neměl tudíž ke svému rozhodnutí opatřeny všechny potřebné důkazy ve smyslu ustanovení §89 a násl. tr. ř., které měl navíc nesprávně hodnotit, a dále jejich výhrady, že soud založil své rozhodnutí na nespolehlivých a neucelených důkazech, které samy o sobě či vzájemném spojení neprokazují, že dané trestné činy spáchali, jsou v podstatě pouhou polemikou s tím, jak byl soudem prvního stupně zjištěn skutkový stav a jak byly hodnoceny provedené důkazy. V žádném případě tedy nejde o námitky, které by se týkaly otázky tzv. právního posouzení skutků (jimiž byli obvinění uznáni vinnými). Ze strany obviněných jde o námitky, které jsou právně irelevantní, neboť stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný A. B. v podstatě vyjádřil svůj nesouhlas se způsobem, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, protože žádným z nich není z trestné činnosti usvědčován, a dále považoval za nelogický závěr, že si spoluobvinění M. M. a V. K. neopatřili padělky z platebních karet sami.
Obviněný Č. H. ve svém dovolání napadl údajnou neúplnost skutkových zjištění, z níž dovodil chybné skutkové i právní závěry. Vytkl, že výrok o jeho vině byl opřen toliko o přepis záznamů jeho telefonních hovorů, jež byly nesprávně hodnoceny, když z jejich obsahu jeho vinu nelze dovozovat. Na základě provedených důkazů je podle jeho názoru možné toliko dospět k závěru, že svým jednáním toliko naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu neoznámení trestného činu podle §168 tr. zák. nebo nepřekažení trestného činu podle §167 tr. zák.
S rozsahem dokazování vyjádřil nesouhlas i obviněný V. K., jenž soudu vytkl, jednak že neprovedl navrhovaný důkaz výslechem svědka J. S., a jednak že neprovedl žádný důkaz, z něhož by bylo možné usuzovat na jeho vinu (tj. zejména předmětnými padělanými platebními kartami, výslechem zástupců vydavatelských bank či finančních institucí). Zpochybnil nejen závěr soudu, že vystupoval pod smyšleným jménem P. M. a že se jednalo o padělané platební karty, ale brojil i proti důvěryhodnosti výpovědí spoluobviněného V. K. (včetně jeho přítelkyně), svědků M. P., M. B., J. M., přičemž namítl jejich nesprávné hodnocení.
Je proto evidentní, že ačkoli obvinění v dovolání formálně deklarovali dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., reálně uplatnili námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se primárně domáhali změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a následně ze změny skutkových zjištění teprve vyvozovali buď mírnější právní kvalifikaci (v případě obviněného Č. H.) na straně jedné, nebo že se předmětné trestné činnosti vůbec nedopustili (v případě obviněných A. B. a V. K.) na straně druhé. Vůči právnímu posouzení skutku, jak byl zjištěn odvolacím soudem, žádnou konkrétní námitku neuplatnili, když námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/2002).
V této souvislosti Nejvyšší soud považuje za vhodné zdůraznit, že zásah do skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně je v rámci dovolacího řízení možný jen v případě, že mezi těmito na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé existuje extrémní nesoulad, jenž dovolatelé ve svém mimořádném opravném prostředku vytknou a podřadí jej pod dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tak tomu ovšem v daném případě nebylo.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněných podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť byla podána z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř. Je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatelů, a nebyl proto ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu. Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. dubna 2005
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a