ECLI:CZ:NS:2005:8.TDO.357.2005.1
sp. zn. 8 Tdo 357/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. dubna 2005 o dovolání podaném obviněným Ing. J. B. proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 11. 2004, sp. zn. 10 To 518/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soud v Jičíně pod sp. zn. 8 T 198/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. J. B. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný Ing. J. B. byl rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 8. 6. 2004, sp. zn. 8 T 198/2002, uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. a), c) tr. zák., za což byl odsouzen podle §248 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let s tím, že podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce odborného lesního a mysliveckého hospodáře a správce lesního majetku na dobu tří let. Současně byl podle §37a tr. zák. zrušen výrok o vině a trestu, jako i další výroky, které v uvedeném výroku o vině mají svůj podklad, z rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 18. 2. 2003, sp. zn. 8 T 198/2002. Dále byli podle §229 odst. 1 tr. ř. poškození Ing. V. M., MUDr. L. M., L. M. a Ing. A. L. se svými nároky na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti odsuzujícímu rozsudku podal obviněný odvolání, jež projednal Krajský soud v Hradci Králové ve veřejném zasedání konaném dne 16. 11. 2004 a rozsudkem sp. zn. 10 To 518/2004 rozhodl tak, že podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že podle §37a tr. zák. rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne 18. 2. 2003, sp. zn. 8 T 198/2002, jímž byl obviněný pravomocně uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., zrušil v celé odsuzující části (bod I.), a dále tak, že obviněného uznal vinným, že
jako mandatář na základě mandátní smlouvy, která byla uzavřena mezi ním a mandanty MUDr. L. M., L. M., Ing. Al. L., zastoupenými JUDr. M. L., advokátkou, a Ing. V. M., zastoupeným JUDr. J. L., advokátem, vykonával v době od 1. 4. 1995 do 31. 7. 1998 funkci odborného lesního a mysliveckého hospodáře a správce lesního majetku na pozemcích těchto spoluvlastníků v katastrálním území H. a D., okres J., přičemž:
1. v roce 1997 nechal na spravovaných pozemcích provést práce, které následně se ziskem vyfakturoval pod hlavičkou své firmy svým mandantům, které v případě prací, které byly prováděny firmou J. R. W. Mgr. J. K., a to v souvislosti s pracemi vykazovanými pod číslem faktury 39/97, poškodil o částku nejméně 7.563,- Kč, a v případě práce, kterou prováděla firma S. V., a to pod číslem faktury 970504, poškodil mandanty nejméně o částku 16.656,- Kč,
2. z účtu svých mandantů, ke kterému měl dispoziční právo, si v době od 1. 1. 1998 do 31. 7. 1998 vyzvedl odměnu o 21.000,- Kč vyšší, než jej opravňovala mandátní smlouva, a dne 11. 7. 1998 si převedl bez vědomí a souhlasu mandantů částku 115.500,- Kč jako odměnu za zajištění restituce majetku poškozených M., kterou nebyl jmenovanými pověřený provádět,
3. v průběhu roku 1997 nechal na spravovaných pozemcích provést těžbu dřeva, z něhož nejméně množství 742,55 m3 prodal pod jmény svých firem L. D. H., LD H., Lesy D. L. B., L. D. Š. L. B., LDPŘ Dr. K. T., N. P. za celkovou částku nejméně 676.454,- Kč odběratelům, a to na fakturu č. 970307 prodal 114,65 m3 dřeva za 95.666,- Kč, na fakturu č. 970318 prodal 65,15 m3 dřeva za 32.043,- Kč, na fakturu č. 970318 (faktura stejného čísla) 71,23 m3 dřeva za 42.421,- Kč, na fakturu č. 970429 8,0 m3 dřeva za 3.904,- Kč, na fakturu č. 970603 21,6 m3 dřeva za 14.494,- Kč, na fakturu č. 97/08/25 59,5 m3 dřeva za 32.977,- Kč, na fakturu 97/08/26 71,4 m3 dřeva za 41.993,- Kč, na fakturu č. 97/09/26 144,66 m3 dřeva za 220.412,- Kč, na fakturu 97/10/06 64,96 m3 dřeva za 41.777,- Kč, na fakturu č. 97/10/30 7 m3 dřeva za 7.259,- Kč a na fakturu č. 970925 114,4 m3 dřeva za 143.508,- Kč, a to bez vědomí majitelů lesních pozemků a zanesení do účetní evidence, přičemž takto získané prostředky si ponechal,
4. v průběhu roku 1998 prostřednictvím svých firem shora uvedených nakoupil dřevní hmotu, kterou vytěžil na spravovaných pozemcích, a to v celkovém množství nejméně 195,03 m3 dřeva za částku 217.826,- Kč, a poté tuto dřevní hmotu v množství 194,49 m3 prodal za částku 238.632,- Kč, a získanou částku 20.806,- Kč si ponechal,
přičemž svým jednáním způsobil výše jmenovaným mandantům celkovou škodu 857.979,- Kč.
Takto zjištěné jednání obviněného soud druhého stupně právně kvalifikoval jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. a), c) tr. zák. a odsoudil ho podle §248 odst. 3 tr. zák. za použití §37a tr. zák. ke společnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, když podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. výkon tohoto trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let. Dále mu podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce odborného lesního a mysliveckého hospodáře, na dobu tří let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. soud odkázal poškozené Ing. V. M., MUDr. L. M., L. M. a Ing. A. L. s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Opis rozsudku odvolacího soudu byl obviněnému doručen dne 27. 12. 2004, jeho obhájci JUDr. M. K. dne 14. 12. 2004 a Okresnímu státnímu zastupitelství v Jičíně dne 14. 12. 2004.
Proti posledně uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím výše jmenovaného obhájce dne 11. 2. 2005 osobně u Okresního soudu v Jičíně dovolání.
Svůj mimořádný opravný prostředek opřel o důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť měl za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, jež spatřoval jednak v tom, že jej soud nesprávně uznal vinným trestným činem, aniž bylo prokázáno jeho úmyslné zavinění ke všem znakům skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. a), c) tr. zák., a dále v tom, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde.
V dalším textu obviněný v souladu s již uplatněnou obhajobou spáchání jakékoli trestné činnosti popřel, když ve vztahu ke skutku uvedenému pod č. 3. v rozsudku soudu druhého stupně zopakoval, že z dodatečně dohledané počítačové verze peněžního deníku a účetnictví z období od 1. 1. 1997 do 31. 12. 1997 (původní účetnictví bylo zničeno), s jehož údaji koresponduje příslušné daňové přiznání, jednoznačně vyplývá, že v roce 1997 od rodiny M. zakoupil dřevní hmotu toliko v množství 1.069,03 m3. Jednalo se přitom údajně o dřevo, které nakoupil řádně za částky, které musí být vykázány v příjmech daňového přiznání poškozených M. pro rok 1997. Zdůraznil, že je nemožné, aby uvedená těžba z roku 1997 v množství 881,11 m3 mohla být ještě povýšena o množství dřeva v předmětných fakturách, tj. o 742,55 m3. Ke skutku uvedenému v bodě 4. citovaného rozsudku obviněný argumentoval tím, že mandátní smlouva neobsahovala výslovný zákaz bránící mu takto zakoupené dřevo, byť pocházelo z majetku rodiny M., dále prodávat prostřednictvím jeho firmy. Zdůraznil, že částka 20.806,- Kč, představující rozdíl nákupní a prodejní ceny, zahrnuje manipulační a související práce, kterými byla dřevní hmota zhodnocena. Podobně obviněný argumentoval i ohledně částky 16.656,- Kč u skutku vymezeného pod bodem 1. předmětného rozsudku, neboť i v tomto případě se mělo jednat o práci, kterou prováděla firma V. S. pod číslem faktury 970504. Vyfakturovanou práci dovolatel této firmě zaplatil ze svých vlastních prostředků a stejně jako v předchozím případě následně vykonal práce související s prořezávkou, vyčištěním plochy a zejména s geometrickým zaměřením předmětného porostu. Podotkl, že v částce 16.656,- Kč nemůže být zahrnuta daň z přidané hodnoty, neboť tato daň sama o sobě není škodou. Ke skutku popsanému pod bodem 2. obviněný soudům obou stupňů vytkl nesprávné závěry týkající se neoprávněnosti ponechaných odměn ve výši 21.000,- Kč a 115.500,- Kč; poukázal přitom na to, že částka 20.000,- Kč byla údajně nedoplatkem za předchozí období účinnosti mandátní smlouvy a takto si ji také před skončením spolupráce s mandanty vyúčtoval, a stejně tak částka 115.500,- Kč představovala jeho odměnu za jeho činnost v souvislosti se zastupováním mandantů v rámci restitučního řízení týkajícího se jejich majetku. Dále brojil proti správnosti odůvodnění napadeného rozhodnutí, v němž se soud podle jeho názoru chybně opřel o závěry znaleckého posudku vypracovaného Ing. J. F., jenž obviněný označil za velmi neurčitý (znalec toliko potvrdil, že dřevo podle jedenácti faktur, které jsou založeny ve spise, bylo skutečně prodáno, což dovolatel nezpochybňoval). Poukázal na to, že znalec jednoznačně neodpověděl na otázku, zda jeho jednáním došlo ke vzniku škody tím, že dřevní hmotu prodal neoprávněně, a dále závěrům znalce vytkl, že vycházel pouze z údajů založených ve spise, čímž spolehlivě neurčil, jaké množství dřevní hmoty bylo skutečně vytěženo (znalec neporovnal ani neprověřil výši těžeb, statistická hlášení i celkové prodeje a nákupy z majetku M., neboť v opačném případě by podle jeho názoru býval konstatoval, že žádná těžba navíc nemohla být provedena). Dále obviněný namítl, že v průběhu řízení nebylo bezpečně prokázáno, v kterých odděleních, porostech a porostních skupinách bylo předmětné dřevo vytěženo, tudíž nelze s jistotou určit, že by se mělo jednat právě o dřevo z majetku poškozených. Za nedostatek dále označil, že soud pro své rozhodnutí nevyžádal daňové přiznání, nezohlednil ani peněžní deník z tohoto roku a doplňující daňové přiznání, když v důsledku zmíněných pochybení bylo rozhodnuto na základě neúplného dokazování.
S odkazem na shora uvedené důvody obviněný uvedl, že se jednak domáhá revize rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 16. 11. 2004, sp. zn. 10 To 518/2004, ve spojení s rozsudky Okresního soudu v Jičíně ze dne 18. 2. 2003 a 8. 6. 2004, sp. zn. 8 T 198/2002, a dále že činí návrh na jejich zrušení a vrácení věci k novému projednání a rozhodnutí Okresnímu soudu v Jičíně.
Předseda senátu soudu prvního stupně postupoval v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. a opis dovolání obviněného zaslal Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně k případnému vyjádření a vyslovení souhlasu s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření ze dne 21. 3. 2005 uvedla, že z napadeného rozhodnutí i rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že soudy po zhodnocení provedených důkazů vycházely z konkrétních skutkových zjištění, které také ve svých rozhodnutích vyložily a odůvodnily a o které následně opřely právní posouzení skutku jako trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. a), c) tr. zák., přičemž nelze dospět k závěru, že mezi takto učiněnými skutkovými zjištěními a jejich následným hodnocením by existoval extrémní nesoulad, a to nejenom ohledně jednání, kdy obviněný část dřeva prodal bez zanesení do účetnictví poškozených a výtěžek si ponechal, resp. zpronevěřil, ale i ohledně toho jednání, kdy obviněný jako mandatář od poškozených dřevo pod obvyklou cenou levně nakoupil a obratem je prostřednictvím své firmy se ziskem prodal, čemuž odpovídá právní posouzení i podle §248 odst. 3 písm. a) tr. zák. Dále konstatovala, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je způsobilá naplnit toliko námitka nedostatku subjektivní stránky trestného činu. Zde však dospěla k závěru, že tato námitka je zjevně neopodstatněná. Z uvedeného důvodu tedy navrhla, aby Nejvyšší soud o dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. rozhodl tak, že se odmítá, a současně navrhla, aby tak učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., neboť napadá rozsudek, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest. Obdobně shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ve spojení s §41 odst. 5 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Z vymezení důvodů dovolání v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění ani nesprávné hodnocení důkazů, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v citovaném ustanovení, zejména pak s ohledem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Takový závěr vyplývá i z toho, že dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a hmotně právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení §265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je třeba dovodit, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze v jeho mezích namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
V žádném případě nelze postupovat opačně, tedy že v dovolání jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů, což právě obviněný v části námitek uplatněných v rámci jeho podaného dovolání ve vztahu k citovanému dovolacímu důvodu činí. V takovém případě nebyl ve skutečnosti (materiálně) uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který by se týkal nesprávného hmotně právního posouzení, tj. jiného, než je právní kvalifikace skutku, jímž byl obviněný uznán vinným, ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení důkazů.
Ta část námitek obviněného, kterými spáchání trestné činnosti popřel a trval na tom, že těžba dřeva z roku 1997 činila pouze 881,11 m3 a že dřevní hmotu v množství 1.069,03 m3 od M. řádně koupil, když tato skutečnost měla vyplývat z dodatečně dohledané počítačové verze jeho účetnictví, jež bylo zničeno, a dále že mu náležela odměna ve výši 21.000,- Kč a 115.500,- Kč, zahrnující i manipulační a související práce, kterými byla dřevní hmota zhodnocena, a současně i ty jeho výhrady, že nalézací soud neprovedl v náležitém rozsahu dokazování a neměl ke svému rozhodnutí opatřeny a provedeny všechny potřebné důkazy ve smyslu ustanovení §89 a násl. tr. ř. (soud nevyžádal daňové přiznání za rok 1997, nepřihlédl k peněžnímu deníku a doplňujícímu daňovému přiznání, nebyl proveden důkaz k prokázání místa, tj. v kterých odděleních, porostech a porostních skupinách bylo dřevo vytěženo), a konečně i ty námitky, že soud založil své rozhodnutí na nespolehlivých a neucelených důkazech (soud nesprávně vycházel z neurčitého znaleckého posudku a nepravdivé výpovědi svědkyně JUDr. M. L.), které samy o sobě či vzájemném spojení neprokazují, že daný trestný čin spáchal, jsou v podstatě pouhou polemikou s tím, jak byly nalézacím soudem hodnoceny provedené důkazy a jak byl zjištěn skutkový stav. V žádném případě nejde o námitky, které by se týkaly otázky tzv. právního posouzení skutku (jímž byl obviněný uznán vinným). Ze strany obviněného jde v tomto případě o námitky, které jsou právně irelevantní, neboť stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V této souvislosti Nejvyšší soud považuje za vhodné zdůraznit, že zásah do skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně je v rámci dovolacího řízení možný jen v případě, že mezi těmito na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé existuje extrémní nesoulad, jenž dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku vytkne a podřadí jej pod dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tak tomu ovšem v daném případě nebylo.
Podobně jestliže obviněný rovněž poukazoval na nedostatečné odůvodnění napadeného rozsudku („… nelze se ztotožnit ani s odůvodněním …“), pak Nejvyšší soud s odkazem na §265a odst. 4 tr. ř. konstatoval, že dovolání proti důvodům rozhodnutí není přípustné, a proto těmto námitkám nebylo možné přisvědčit.
Pokud by obviněný uplatnil pouze tyto námitky, musel by Nejvyšší soud jeho mimořádný opravný prostředek ve smyslu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout jako podaný z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Takový aplikační postup by nezasáhl do základních práv dovolatele a nebyl by proto ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Z hlediska napadeného usnesení a obsahu dovolání obviněného je s poukazem na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. významná otázka, zda v případě uvedeného jednání obviněného byly naplněny všechny znaky trestného činu zpronevěry, a to zejména po stránce subjektivní, tj. zda bylo zjištěno úmyslné zavinění obviněného ve vztahu k přisvojení si cizí věci, která mu byla svěřena jako osobě, která má zvlášť uloženu povinnost hájit zájmy poškozeného, když důsledkem takového jednání bylo způsobení značné škody na cizím majetku. Podle názoru obviněného z provedeného dokazování nelze dovodit jeho úmyslné zavinění ve vztahu ke všem znakům skutkové podstaty trestného jednání, které je mu kladeno za vinu. Jelikož tato námitka je podřaditelná pod uvedený dovolací důvod, Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou, zda dovolání obviněného je v tomto ohledu opodstatněné.
Trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. a), c) tr. zák. se dopustí, kdo si jako osoba, která má zvlášť uloženu povinnost hájit zájmy poškozeného, přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek.
Značnou škodou se podle §89 odst. 11 tr. zák. rozumí škoda dosahující částky nejméně 500.000,- Kč.
Pro posouzení, zda obviněný spáchal trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. a), c) tr. zák. či nikoliv, je v tomto případě rozhodující skutek uvedený ve výroku o vině v rozsudku soudu druhého stupně, jenž z podnětu odvolání obviněného rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl mimo jiné tak, že obviněného uznal vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. a), c) tr. zák.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu druhého stupně se podává, že soud považoval za naplněné ty znaky trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. a), c) tr. zák., které spočívají v tom, že obviněný si přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobil tímto činem značnou škodu, přičemž zčásti (jednáním pod body 3. a 4.) tento čin spáchal jako osoba, která má zvlášť uloženu povinnost hájit zájmy poškozeného.
Skutková část výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění jeho rozhodnutí obsahuje konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují zákonné znaky tohoto trestného činu. Skutková zjištění vyjadřují vedle jednání obviněného též následek spočívající v tom, že v důsledku jeho jednání byla poškozeným osobám způsobena škoda přesahující výše uvedenou částku 500.000,- Kč.
Tato zjištění vyjadřují vedle uvedeného následku především jednání obviněného vůči poškozeným osobám, které směřovalo k tomu, aby si přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobil tak škodu na jejich majetku. Jeho trestné jednání je v podstatě vymezeno tak, že obviněný vykonával jako mandatář na základě mandátní smlouvy uzavřené s poškozenými jako mandanty v období od 1. 4. 1995 do 31. 7. 1998 funkci odborného lesního a mysliveckého hospodáře a správce lesního majetku na pozemích, které byly ve vlastnictví poškozených, přičemž na spravovaných pozemcích jednak nechal provést práce, které následně se ziskem vyfakturoval pod hlavičkou své firmy svým mandantům (bod 1.), dále z účtu svých mandantů, ke kterému měl dispoziční právo, vyzvedl odměnu o 21.000,- Kč vyšší, než jej opravňovala mandátní smlouva, či si z tohoto účtu bez vědomí a souhlasu mandantů převedl částku 115.500,- Kč jako odměnu za zajištění restituce majetku poškozených M., kterou nebyl pověřen provádět (bod 2.), současně že na spravovaných pozemcích nechal provést bez vědomí majitelů lesních pozemků a zanesení do jejich účetní evidence těžbu dřeva a takto získané prostředky si ponechal (bod 3.) a dále že v průběhu roku 1998 prostřednictvím svých firem nakoupil od poškozených jako vlastníků těchto pozemků dřevní hmotu, kterou vytěžil na spravovaných pozemcích, a obratem ji se ziskem prodal třetím osobám (bod 4.).
Podle §4 tr. zák. je čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (tzv. úmysl přímý), nebo b) jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (tzv. úmysl nepřímý).
Srozumění vyjadřuje jeho aktivní volní vztah k způsobení následku, který je relevantní pro trestní právo. Na takové „srozumění“ se usuzuje z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho zásah, nebo zásah jiné osoby.
Na existenci srozumění se vznikem následku uvedeného v trestním zákoně ve smyslu ustanovení §4 písm. b) tr. zák. lze usuzovat i v případě, když cílem pachatelova jednání bylo dosažení jiného, z hlediska trestního práva irelevantního následku, jestliže pachatel věděl, že v důsledku takového jednání může vlivem vývoje okolností na něm nezávislých stejně tak nastat namísto jím zamýšleného následku jiný následek (třeba pro něj i nepříjemný), který je ovšem trestně právně významný, pokud tak pachatel přesto jedná, protože se chce vyhnout následku, který je pro něj ještě méně příjemný.
Využil-li obviněný v konkrétním případě svého postavení vyplývajícího z mandátní smlouvy a ponechal-li si jak zisk plynoucí z těžby dřeva, kterou nechal na spravovaných pozemcích ve vlastnictví poškozených provést bez jejich vědomí a bez příslušné evidence těchto částek v účetnictví (bod 3.), tak i zisk z prodeje dřeva vytěženého na spravovaných pozemcích, které sice prostřednictvím svých firem od poškozených koupil, avšak obratem je se ziskem prodal za vyšší kupní cenu třetím osobám (bod 4.), musel vědět, že tímto jednáním lze způsobit na spravovaném majetku poškozených jako mandantů škodu, která vede k zásahu do zájmu chráněného trestním zákonem. Tím je naplněna volní složka nepřímého úmyslu. Jestliže se rozhodl jednat způsobem, z něhož je zřejmé, že v době svého jednání si musel být vědom toho, že poškozeným může škodu způsobit, a nemohl počítat s žádnou konkrétní okolností, která by mohla tomuto následku, který si musel představovat jako možný, zabránit, naplnil i složku srozumění s následkem, který může nastat. Uvedené závěry přitom beze zbytku platí i pro jednání obviněného, spočívajícího v tom, že nechal na spravovaných pozemcích provést práce, které následně se ziskem vyfakturoval pod hlavičkou své firmy svým mandantům (bod 1.), a dále v tom, že z účtu svých mandantů, ke kterému měl dispoziční právo, bez vědomí mandantů vyzvedl odměnu vyšší, než jej opravňovala mandátní smlouva, a dále si bez jejich vědomí převedl částku 115.500,- Kč jako odměnu za zajištění restituce majetku poškozených M., kterou nebyl pověřený provádět (bod 2.).
V uvedených souvislostech Nejvyšší soud poznamenává, že závěr o subjektivních znacích trestného činu, zejména zda je v trestní věci u obviněné osoby zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě (§4, §5 tr. zák.), je sice otázkou hmotně právního posouzení, které však musí vycházet ze skutkového zjištění soudu učiněného na podkladě provedeného dokazování postupem podle §2 odst. 5, odst. 6 tr. zák. Nutno připomenout, že okolnosti subjektivního charakteru je zpravidla možno v případě absence doznání obviněného dokazovat jen nepřímo z okolností objektivní povahy, ze kterých lze podle zásad správného a logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem. Zavinění se vztahuje na průběh pachatelova činu, který se projevil v objektivní realitě a který odpovídá znakům skutkové podstaty trestného činu. Zavinění se vztahuje k podstatným skutečnostem, které tvoří pachatelův skutek (čin), přičemž obligatorně musí dopadat na všechny skutečnosti, které jsou znakem skutkové podstaty trestného činu – s výjimkou znaků subjektivní stránky – tj. úmyslu, nedbalosti a pohnutky.
Námitkami obviněného vztahujícími se k úmyslnému zavinění obviněného se soudy obou stupňů podrobně zabývaly a Nejvyšší soud nemá důvod tyto závěry zpochybňovat. Z rozsudku Okresního soudu v Jičíně plyne, že obviněný svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. a), c) tr. zák., a to i po stránce subjektivní. Soud podrobně vyložil, z jakých důvodů dospěl k závěru, že obviněný jednal, pokud jde o skutky popsané pod bodem 1. a 2. rozsudku (bod 3. a 4. rozsudku odvolacího soudu), minimálně v úmyslu nepřímém; měl za to, že obviněný jako osoba, která má zvlášť uloženu povinnost hájit zájmy za poškozeného, tyto své povinnosti neplnil, porušoval je a touto činností si přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena, čímž způsobil na majetku poškozených škodu, kterou lze označit jako škodu značnou. Soud prvního stupně dále uvedl, že obviněný věděl, že jeho jednání bude ziskové (v opačném případě, tj. pokud by obviněný nepodnikal s tím, že touto činností získá majetkový prospěch, by jeho obchodní aktivita postrádala smysl).
Odvolací soud [který nebyl oprávněn přezkoumávat výrok o vině dílčími skutky pokračujícího trestného činu popsanými pod body 3. a 4. napadeného rozsudku (v rozsudku krajského soudu uvedeny pod bodem 1. a 2.), neboť tyto výroky již přezkoumal při svém předchozím rozhodování v této věci a odvolání obviněného proti těmto výrokům jako nedůvodné zamítl] v uvedených souvislostech především uvedl, že byť skutková zjištění soudu prvního stupně byla v podstatě správná, musel být napadený rozsudek zrušen a o vině obviněného muselo být znovu rozhodnuto proto, že odvolateli bylo třeba přisvědčit v tom, že ve výroku pod bodem 1. napadeného rozsudku byla nesprávně uvedena výše škody, když z provedeného dokazování vyplývala škoda ve výši 676.454,- Kč. Námitky obviněného proti výroku o vině dílčími skutky pod body 1. a 2. napadeného rozsudku (v rozsudku krajského soudu uvedeny pod bodem 3. a 4.) však krajský soud neshledal důvodnými, neboť se v podstatě jednalo pouze o opakování obhajoby uplatněné v hlavním líčení. Dovodil, že soud prvního stupně jednání obviněného důvodně právně kvalifikoval jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. a), c) tr. zák., když současně upozornil, že právní kvalifikace podle §248 odst. 3 písm. a) tr. zák. se vztahuje pouze na dílčí skutky uvedené pod bodem 3. a 4. rozsudku soudu druhého stupně.
Ve světle provedených důkazů neobstojí ani tvrzení obviněného, že jeho jednání nelze kvalifikovat jako trestný čin. K této námitce je třeba uvést, že trestným činem je v souladu s §3 odst. 1 tr. zák. pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoně. Čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu.
Spáchání trestného činu je základem trestní odpovědnosti pachatele, když nebezpečnost činu pro společnost určitého charakteru a určitého minimálního stupně projevující se ve vnějších znacích uvedených elementů činu představuje tzv. materiální stránku (znak) trestného činu. Jejím právním vyjádřením, tj. právní formou její existence, je skutková podstata trestného činu, která obsahuje tzv. typickou (typovou) nebezpečnost činu pro společnost, charakterizovanou vnějšími znaky tohoto činu, tzn. znaky, jež charakterizují jednotlivé výše zmíněné elementy trestného činu. Z těchto důvodů je skutková podstata, coby právní forma (způsob) vyjádření trestného činu určitého typu, označována jako obsahově právně formální stránka (znak) trestného činu.
Při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je třeba postupovat tak, že orgán činný v trestním řízení nejprve učiní potřebná zjištění o rozhodných skutkových okolnostech. Dále učiní závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se vypořádá s tím, zda skutek vykazuje takový stupeň nebezpečnosti pro společnost, který je materiální podmínkou trestnosti (§3 odst. 2 tr. zák).
Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že soudy obou stupňů se právní kvalifikací jednání obviněného pečlivě a přiléhavě zabývaly, tudíž ani tato námitka v dovolání uplatněná není přiléhavá.
Z těchto důvodů nelze námitky obviněného Ing. J. B., které relevantně uplatnil v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., akceptovat.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. dubna 2005
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a