ECLI:CZ:NS:2005:8.TDO.373.2005.1
sp. zn. 8 Tdo 373/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. dubna 2005 o dovolání podaném obviněným V. H., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici V., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 12. 2004, sp. zn. 8 To 143/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 47 T 9/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. H. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný V. H. byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. 47 T 9/2004, uznán vinným, že
„dne 11. 4. 2004 kolem 23:30 hod. v P., poblíž konečné zastávky tramvajové linky před budovou restaurace, z přesně nezjištěných důvodů s úmyslem usmrtit bodl zavíracím nožem s čepelí dlouhou cca 9 cm poškozeného V. S., kterému tak způsobil bodnořeznou ránu s vbodem nalevo na břiše v jeho střední části o délce cca 6 cm s průbodem přední stěny břišní do břišní dutiny s téměř úplným protětím tenkého střeva a bodným poraněním okruží tenkého střeva, což si vyžádalo okamžitý chirurgický zákrok a hospitalizaci poškozeného ve fakultní nemocnici K. V.,
a tohoto jednání se dopustil, ač již byl potrestán mimo jiné i rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 5. 5. 1993, sp. zn. 1 T 52/92, pro trestné činy ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. a krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a dvou měsíců a tento trest vykonal dne 30. 5. 1997 a dále rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. 8. 1995, sp. zn. 3 T 25/95, pro pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák. a §222 odst. 1 tr. zák. a pro trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému a souhrnnému trestu odnětí svobody v celkové výměře v trvání tři a půl roku, který vykonal dne 29. 11. 2000.“
Takto zjištěné jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako pokus trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1 tr. zák., jehož se obviněný dopustil ve smyslu §41 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista, a uložil mu podle §219 odst. 1 tr. zák. za použití §42 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání čtrnácti roků, pro jehož výkon jej za podmínek uvedených v §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně mu podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. uložil trest propadnutí věci, a to kapesního zavíracího nože s dřevěnou střenkou, hnědé barvy s délkou čepele 9 cm.
Proti odsuzujícímu rozsudku podal obviněný odvolání, které projednal Vrchní soud v Praze ve veřejném zasedání konaném dne 1. 12. 2004, a usnesením sp. zn. 8 To 143/2004 jej jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
Opis usnesení odvolacího soudu byl obviněnému doručen dne 29. 12. 2004, jeho obhájci JUDr. T. M. dne 22. 12. 2004 a Městskému státnímu zastupitelství v Praze dne 21. 12. 2004.
Proti posledně uvedenému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím výše jmenovaného obhájce dovolání, přičemž tak učinil dne 23. 2. 2005 na poště a zásilku adresoval Městskému soudu v Praze, který jej obdržel dne 25. 2. 2005.
V obecné rovině svůj mimořádný opravný prostředek opřel o důvody dovolání vymezené v §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., neboť měl za to, že odvolací soud jednak nesprávně právně posoudil skutek a uložil mu nesprávně trest, a jednak chybně zamítl jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně.
V dalším textu obviněný rozvedl argumenty, jimiž by měly být uplatněné dovolací důvody naplněny. Pokud jde o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., namítl, že nalézací soud se nevypořádal se všemi skutečnostmi významnými pro rozhodnutí a skutková zjištění nebyla učiněna správně. Vrchnímu soudu v Praze především vytkl, že nepřisvědčil jeho námitce spočívající v tvrzení, že se nedopustil trestného činu vraždy ve stadiu pokusu, ale že se v případě jeho jednání jednalo pouze o pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. Konstatoval, že podstata trestného činu vraždy vyžaduje po subjektivní stránce zejména prokázání úmyslu, resp. pohnutky, která ho měla vést k úmyslu někoho usmrtit. Na základě provedeného dokazování je však podle jeho tvrzení patrné, že tento úmysl nebyl nikdy doložen a neexistoval; sám poškozený v rámci svého svědeckého výslechu jak v přípravném řízení, tak při hlavním líčení údajně uvedl, že mezi ním a obviněným k žádnému konfliktu nedošlo, že ho v podstatě před popisovaným setkáním neznal a nebyl si vědom, z jakého důvodu jej obviněný bodl. Obviněný dále zdůraznil závěry znaleckého posudku (zřejmě měl na mysli znalecký posudek z oboru zdravotnictví a soudního lékařství vypracovaný znalcem JUDr. J. H.), ze kterých má jednak vyplývat, že svým útokem způsobil poškozenému pouze jednu bodnořeznou ránu (byť vedenou velkou intenzitou), a současně je z něho (údajně) zřejmé, že směr rány i místo, kam byla rána zasazena, neodporovaly jeho verzi popisu průběhu vzniku střetu. Nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu o pouhé účelovosti svých tvrzení a zmínil zranění na hlavě, která mu měl poškozený v důsledku fyzického napadení způsobit (a jež mají být rozpoznatelná z fotografie pořízené bezprostředně po jeho zadržení). V uvedených souvislostech se domáhal posouzení jeho jednání jako jednání v krajní nouzi, a to zejména z důvodu výškového a váhového rozdílu mezi ním a poškozeným, který podle jeho tvrzení činí 30 cm a 50 kg.
K deklarovanému důvodu dovolání ve smyslu §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný vyjádřil názor, že soudy obou stupňů nesprávně použily ustanovení §41 odst. 1 tr. zák., pokud mu uložily trest jako zvlášť nebezpečnému recidivistovi; odvolávaje se na platnou judikaturu v tomto směru uvedl, že splnění materiální podmínky nelze spatřovat jen v takových okolnostech, které jsou vyjádřeny formálními znaky uvedenými v §41 odst. 1 tr. zák., avšak je třeba posuzovat i délku předchozích trestů, interval mezi jednotlivými tresty a zejména chování po jejich výkonu. Domníval se, že nalézací soud nepostupoval při ukládání trestu podle zásad stanovených v §23 odst. 1 a §31 odst. 1, 2 tr. zák., přičemž odvolací soud se touto skutečností vůbec nezabýval.
S ohledem na uvedené skutečnosti obviněný závěrem svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 12. 2004, sp. zn. 8 To 143/2004, zrušil a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Předsedkyně senátu soudu prvního stupně postupovala v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. a opis dovolání obviněného zaslala Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně k případnému vyjádření a vyslovení souhlasu s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření ze dne 6. 4. 2005 uvedla, že ze základních obecných hledisek je sice možno dovolání označit za přípustné, avšak s ohledem na dostupný spisový materiál, z něhož vyplývá, že skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s právním posouzením jednání obviněného, je na uvedené dovolání nutné pohlížet jako na zjevně neopodstatněné. Navrhla proto, aby jej Nejvyšší soud ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, přičemž souhlasila s tím, aby toto rozhodnutí učinil za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné, neboť napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest [§265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř.]. Obdobně shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ve spojení s §41 odst. 5 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Z vymezení důvodů dovolání v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění ani nesprávné hodnocení důkazů, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v citovaném ustanovení, zejména pak s ohledem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Takový závěr vyplývá i z toho, že dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a hmotně právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení §265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je třeba dovodit, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze v jeho mezích namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
V žádném případě nelze postupovat opačně, tedy že v dovolání jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů, což právě obviněný v části námitek uplatněných v rámci jeho dovolání ve vztahu k citovanému dovolacímu důvodu činí. V takovém případě nebyl ve skutečnosti (materiálně) uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který by se týkal nesprávného hmotně právního posouzení, tj. jiného, než je právní kvalifikace skutku, jímž byl obviněný uznán vinným, ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení důkazů.
Ta část námitek obviněného, jimiž zpochybňoval správnost učiněných skutkových zjištění a nalézacímu soudu vytkl, že se nevypořádal se všemi skutečnostmi významnými pro jeho rozhodnutí (zejména s těmi skutečnostmi, jež mají dokládat předcházející fyzický útok ze strany poškozeného, tj. tvrzená zranění obviněného na hlavě), jsou v podstatě pouhou polemikou s tím, jak byly nalézacím soudem hodnoceny provedené důkazy a jak byl zjištěn skutkový stav. V žádném případě nejde o námitky, které by se týkaly otázky tzv. právního posouzení skutku (jímž byl obviněný uznán vinným). Ze strany obviněného jde v tomto případě o námitky, které jsou právně irelevantní, neboť stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Se zřetelem k citovaným ustanovením §265f odst. 1, 2 tr. ř. ve spojení s §265b odst. 1 tr. ř. nelze pod uplatněný dovolací důvod podřadit ani ty výhrady obviněného, jimiž soudům obou stupňů vytkl nesprávné právní posouzení jeho jednání jako trestného činu pokusu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1 tr. zák. z toho důvodu, že jednal v krajní nouzi, přičemž poukázal na váhové a výškové rozdíly mezi ním a poškozeným. Nejde jen o to, že obviněný v této části námitek svá tvrzení či vady, které v právním posouzení skutku spatřoval, nikterak blíže nerozvedl ani nekonkretizoval (dokonce ani odkazem na ustanovení §14 tr. zák. nebo alespoň citací jeho slovního vyjádření), ale především o to, že uvedenou mírnější právní kvalifikaci podmiňoval toliko výše zmíněným neurčitým tvrzením o váhových a výškových rozdílech mezi jeho postavou a postavou poškozeného.
Je tak evidentní, že obviněný, ačkoli v dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., fakticky uplatnil námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a teprve následně ze změny skutkových zjištění vyvozoval, že se pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1 tr. zák. nedopustil. Vůči právnímu posouzení skutku, jak byl zjištěn odvolacím soudem, žádnou konkrétní námitku neuplatnil. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/2002).
V této souvislosti Nejvyšší soud považuje za vhodné zdůraznit, že zásah do skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně je v rámci dovolacího řízení možný jen v případě, že mezi těmito na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé existuje extrémní nesoulad, jenž dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku vytkne a podřadí jej pod dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tak tomu ovšem v daném případě nebylo.
Pokud by obviněný uplatnil pouze tyto námitky, byl by Nejvyšší soud nucen jeho mimořádný opravný prostředek ve smyslu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout jako podaný z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Takový aplikační postup by nezasáhl do základních práv dovolatele, a nebyl by proto ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Z hlediska napadeného usnesení a obsahu dovolání obviněného je s poukazem na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. významná otázka, zda byly naplněny znaky pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1 tr. zák. po stránce subjektivní, tj. zda bylo zjištěno úmyslné zavinění obviněného ve vztahu k usmrcení jiného. Podle názoru obviněného nelze z provedeného dokazování jeho úmysl poškozeného usmrtit dovodit. Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou, zda dovolání obviněného je v tomto ohledu opodstatněné.
V obecné rovině je zapotřebí nejprve uvést, že trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí. Za tento trestný čin lze uložit trest odnětí svobody v trvání deset až patnáct let.
Pokusem trestného činu je podle §8 odst. 1 tr. zák. jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
Z hlediska subjektivní stránky tu je vyžadováno úmyslné zavinění. Úmysl pachatele, byť eventuální, musí směřovat k usmrcení člověka. Podle §4 tr. zák. je čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (tzv. úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (tzv. úmysl nepřímý).
Srozumění vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele k způsobení následku, který je relevantní pro trestní právo. Na takové „srozumění“ se usuzuje z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho zásah, nebo zásah jiné osoby.
Na existenci srozumění se vznikem následku uvedeného v trestním zákoně ve smyslu ustanovení §4 písm. b) tr. zák. lze usuzovat i v případě, když cílem pachatelova jednání bylo dosažení jiného, z hlediska trestního práva irelevantního následku, jestliže pachatel věděl, že v důsledku takového jednání může vlivem vývoje okolností na něm nezávislých stejně tak nastat namísto jím zamýšleného následku jiný následek (třeba pro něj i nepříjemný), který je ovšem trestně právně významný, pokud tak pachatel přesto jedná, protože se chce vyhnout následku, který je pro něj ještě méně příjemný.
V uvedených souvislostech Nejvyšší soud poznamenává, že závěr o subjektivních znacích trestného činu, zejména zda je v trestní věci u obviněné osoby zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě (§4, §5 tr. zák.), je sice otázkou hmotně právního posouzení, které však musí vycházet ze skutkového zjištění soudu učiněného na podkladě provedeného dokazování postupem podle §2 odst. 5, odst. 6 tr. zák. Nutno připomenout, že okolnosti subjektivního charakteru je zpravidla možno v případě absence doznání obviněného dokazovat jen nepřímo z okolností objektivní povahy, ze kterých lze podle zásad správného a logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem. Zavinění se vztahuje na průběh pachatelova činu, který se projevil v objektivní realitě a který odpovídá znakům skutkové podstaty trestného činu. Zavinění se vztahuje k podstatným skutečnostem, které tvoří pachatelův skutek (čin), přičemž obligatorně musí dopadat na všechny skutečnosti, které jsou znakem skutkové podstaty trestného činu – s výjimkou znaků subjektivní stránky – tj. úmyslu, nedbalosti a pohnutky.
Pro posouzení, zda obviněný spáchal trestný čin vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista či nikoliv, je rozhodující skutek uvedený ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně (v tzv. skutkové větě), případně rozvedený v jeho odůvodnění. Nepopiratelný význam však má i navazující tzv. právní věta výrokové části rozsudku.
Právě z této právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se mimo jiné podává, že soud považoval za naplněné ty znaky pokusu uvedeného trestného činu, které spočívají v tom, že obviněný se dopustil pro společnost nebezpečného jednání, které bezprostředně směřovalo k úmyslnému usmrcení jiného, v úmyslu tento trestný čin, k jehož dokonání nedošlo, spáchat, ač již byl pro jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, přičemž tato okolnost pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost.
Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují zákonné znaky pokusu tohoto trestného činu. Skutková zjištění vyjadřují vedle jednání obviněného (který před budovou restaurace z přesně nezjištěných důvodů s úmyslem usmrtit bodl zavíracím nožem poškozeného, kterému tak způsobil bodnořeznou ránu s vbodem nalevo na břiše v jeho střední části o délce cca 6 cm) též následek spočívající v tom, že v důsledku útoku obviněného bylo poškozenému způsobeno vážné zranění v břišní dutině a byl tak bezprostředně ohrožen na životě, přičemž k jeho smrti nedošlo pouze z toho důvodu, že byl okamžitě hospitalizován v nemocnici a byl na něm proveden chirurgický zákrok.
Tohoto jednání se obviněný přitom dopustil, ačkoliv již byl v předchozím období potrestán jednak rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 5. 5. 1993, sp. zn. 1 T 52/92, pro trestné činy ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. a krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let dvou měsíců (tento trest vykonal dne 30. 5. 1997), a dále rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. 8. 1995, sp. zn. 3 T 25/95, pro pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák. k §222 odst. 1 tr. zák. a pro trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému a souhrnnému trestu odnětí svobody v celkové výměře tři a půl roku (který vykonal dne 29. 11. 2000).
Nejvyšší soud shledal, že soudy obou stupňů přesvědčivě odůvodnily právní kvalifikaci jednání obviněného jako pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1 tr. zák., jehož se obviněný dopustil jako zvlášť závažný recidivista ve smyslu §41 odst. 1 tr. zák. Z usnesení odvolacího soudu vyplývá, že se ztotožnil s právním posouzením skutku popsaném v rozsudku nalézacího soudu. Z rozhodnutí soudů obou stupňů je zcela zřejmé, na podkladě jakých skutečností učinily závěr jednak o tom, že obviněný jednal v úmyslu (byť nepřímém) poškozeného usmrtit, a dále o tom, že osoba obviněného splňuje zákonné požadavky zvlášť nebezpečné recidivy stanovené v §41 odst. 1 tr. zák. Tyto závěry nemá Nejvyšší soud důvod zpochybňovat.
Soud prvního stupně v daných souvislostech uvedl, že (ačkoliv se nepodařilo jednoznačně zjistit motiv jednání obviněného) je na straně obviněného v tomto případě dán minimálně nepřímý úmysl poškozeného usmrtit, neboť si musel být vědom toho, že s ohledem na použitou zbraň (nůž s čepelí o délce cca 9 cm) a vzhledem k intenzitě, s jakou tuto zbraň použil (poškozenému způsobil ránu v břišní krajině v hloubce cca 6 cm), může poškozeného usmrtit, když útočil na část těla, kde jsou důležité životní orgány (poškozenému způsobil protětí tlustého střeva). Současně poznamenal, že nebylo možné přehlédnout, že způsob, jakým byl útok proveden, byl naprosto zákeřný a bez jakéhokoli varování poškozeného.
Soud druhého stupně podrobně vyložil, proč se neztotožnil s tvrzením obviněného, že jeho jednání nebylo provázeno úmyslem poškozeného usmrtit; k námitkám obviněného uvedeným v odvolání přitom vyloučil, že by se v popisované situaci mohlo jednat o jakýkoli stav obrany, natož obrany nutné ve smyslu §13 tr. zák. či obrany domnělé. Zdůraznil, že mu žádný útok ze strany poškozeného bezprostředně nehrozil, netrval a nestalo se nic, co by u něho jakožto osoby pod vlivem alkoholu mohlo vzbudit důvodnou obavu, že je ohrožen. Tvrzení obviněného (přestože doznal nepřiměřenost svého jednání), že byl poškozeným napaden, jmenovaný soud hodnotil pouze jako účelové sledující zlepšení jeho procesního postavení, a poukázal na jednotlivé rozpory mezi jeho výpovědí na straně jedné a výpovědí poškozeného a dalších svědků na straně druhé, jež vyvrátily jeho tvrzení jednak o údajném konfliktu u stolu vyvolaném jeho neochotou půjčit svědku Z. požadovanou finanční částku, a jednak o fyzickém napadení ze strany poškozeného, které mělo být příčinou jeho obranného jednání. S přihlédnutím k předchozím odsouzením zmínil i stejný způsob provedení útoku jako v předchozích případech. Dále připomněl i závěry znaleckého posudku o duševním stavu obviněného, z nichž je mimo jiné patrné, že v době spáchání předmětného skutku byl schopen rozpoznat nebezpečnost svého jednání pro společnost a schopnost ovládat své jednání u něj byla snížena pouze v nepodstatné míře vlivem poruchy jeho osobnosti a prosté opilosti středního stupně.
Odvolací soud se správně vypořádal i s výhradou obviněného, že nejednal v úmyslu poškozeného usmrtit z toho důvodu, že poškozenému zasadil pouze jednu bodnořeznou ránu do břicha. K této námitce vrchní soud zdůraznil, že se jednalo o bodnořeznou ránu o délce přibližně 6 cm s následným výhřezem vnitřností, přičemž znalecký posudek z odvětví soudního lékařství spolu s výslechem znalce u hlavního líčení zcela přesvědčivě doložil nebezpečí fatálního následku, který z jeho útoku poškozenému hrozil, nedostat se mu včasné odborné lékařské pomoci. Přitom uzavřel, že se jednalo o jednání zcela vědomě cílené právě do těchto míst lidského těla.
Z uvedených skutečností je zřejmé, že bodl-li obviněný poškozeného zavíracím nožem s čepelí dlouhou 9 cm do břišní dutiny, musel vědět, že tímto jednáním lze způsobit újmu (zranění), která vede k zásahu do zájmu chráněného trestním zákonem. Tím je naplněna volní složka nepřímého úmyslu. Jestliže se rozhodl jednat způsobem, z něhož je zřejmé, že v době útoku si musel být vědom toho, že poškozenému může smrt způsobit, a nemohl počítat s žádnou konkrétní okolností, která by mohla tomuto následku, který si musel představovat jako možný, zabránit, naplnil i složku srozumění s následkem, který může nastat. Po subjektivní stránce mu proto soud prvního stupně správně přičetl zavinění ve formě úmyslu nepřímého podle §4 písm. b) tr. zák., s čímž se ztotožnil i soud odvolací. Námitky obviněného zpochybňující závěr soudů obou stupňů stran naplnění subjektivní stránky pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1 tr. zák. nemohl ani Nejvyšší soud považovat za důvodné.
V části námitek podřazených pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se obviněný dále relevantně domáhal posouzení jeho jednání jako trestného činu ublížení na zdraví podle 222 odst. 1 tr. zák.
K této námitce je především třeba uvést, že trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví.
Objektem trestného činu je tu lidské zdraví, předmětem útoku pak živý člověk, jenž však nemusí být zdravý, může být již před útokem pachatele nemocen nebo zraněn.
Těžkou újmou na zdraví ve smyslu §89 odst. 7 tr. zák. se rozumí vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění. Za těchto podmínek je těžkou újmou na zdraví delší dobu trvající porucha zdraví [písm. ch) tohoto ustanovení]. Podle konstantní judikatury se jí rozumí vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění, které omezovalo způsob života poškozeného nejméně po dobu šesti týdnů; vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění především znamená citelnou újmu v obvyklém způsobu života poškozeného.
Nejvyšší soud neshledal ani tuto námitku opodstatněnou, jelikož pro posouzení, zda se v popisovaném případě jedná o pokus trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1 tr. zák. či pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 k §222 odst. 1 tr. zák., je i zde rozhodujícím kritériem subjektivní stránka předmětného trestného činu, tj. k jakému následku směřoval úmysl obviněného. Nejvyšší soud proto konstatoval, že vzhledem k výše uvedenému závěru stran naplnění subjektivní stránky dovolatelova jednání ve vztahu k pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1 tr. zák. (str. 6 až 10 tohoto usnesení), kdy je zjevné, že úmysl obviněného směřoval k usmrcení poškozeného (nikoli pouze ke způsobení těžké újmy na zdraví), nemohla ani tato námitka obstát.
I v tomto směru je možné plně odkázat na usnesení odvolacího soudu, jenž se s výhradou obviněného, týkající se posouzení jeho jednání jako pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 k §222 odst. 1 tr. zák., taktéž podrobně zabýval. Uvedený soud poznamenal, že obviněný si byl v době útoku dobře vědom, kam jeho úder nožem směřoval (není přitom jistě nahodilé, že i ve věci Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 3 T 25/95, pokud tam šlo o pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 k §222 odst. 1 tr. zák., směřoval jeho útok nožem na břicho poškozeného). Měl za to, že obviněný měl z tohoto a i z předchozího řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 1 T 52/92 dostatečnou zkušenost a vědomost, jaký následek z takového jednání hrozí, a jestliže v nyní projednávané věci jednal výše uvedeným způsobem, byl přinejmenším srozuměn s tím, že poškozeného usmrtí. Z těchto důvodů nesdílel stanovisko obviněného uvedené v odvolání, že by skutek měl být posuzován pouze jako trestný čin ublížení na zdraví podle §222 tr. zák., případně jako pokus takového trestného činu.
Dalším dovolacím důvodem, na který obviněný ve svém podání odkázal, byl ten, který je obsažen v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.; obviněný se totiž domníval, že soud pochybil, pokud mu uložil trest ve smyslu §41 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečnému recidivistovi (zejména proto, že podle tvrzení obviněného nebyla materiální podmínka zvlášť nebezpečné recidivy splněna), přičemž nerespektoval zákonná hlediska uvedená v §23 odst. 1 a §31 odst. 1, 2 tr. zák.
Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Je třeba zdůraznit, že tento dovolací důvod slouží k nápravě vad výroku o trestu v tomto ustanovení taxativně vyjmenovaných, přičemž druhem trestu, který zákon nepřipouští, se zde rozumí případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z druhů trestů uvedených v §27 tr. zák. bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu, dále jestliže mu byly uloženy dva či více druhů trestů, které podle zákona nelze vedle sebe uložit, popřípadě nepřípustnost určitého druhu trestu může být založena uložením takového druhu trestu, který nedovoluje uložit zákon účinný v době, kdy se o trestném činu rozhoduje (§16 odst. 2 tr. zák.).
V daném případě se však o takovou situaci nejednalo; pod tento důvod dovolání nelze rozhodně podřadit ty výhrady obviněného, kterými vyslovil nesouhlas s uloženým trestem odnětí svobody z toho důvodu, že soud nezohlednil zákonné zásady ukládání trestu uvedené v §23 odst. 1 a §31 odst. 1, 2 tr. zák. Dovolatel nenapadl výrok o trestu odnětí svobody proto, že by zákon takový druh trestu nepřipouštěl, nebo že by se jednalo o trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným, ale jeho námitky byly zaměřeny výhradně proti rozsahu, v jakém mu byl tento trest odnětí svobody vyměřen. Jeho výhrady se týkaly jiných údajných pochybení soudu, jimiž poukázal na nesprávné hodnocení kritérií uvedených v §23 a §31 tr. zák., a v důsledku toho namítal uložení nepřiměřeného trestu, což jsou ovšem výhrady, které nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto, nebo jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší soud považuje za nutné v tomto ohledu připomenout, že účelem dovolání jako mimořádného opravného prostředku je náprava jen těch nejzávažnějších a nejkřiklavějších vad pravomocných rozhodnutí ve věci samé, když s uvedeným charakterem dovolání by bylo přezkoumávání případného porušení jakýchkoli ustanovení trestního zákona jako předpisu trestního práva hmotného při rozhodování o trestu, a to v konkrétním případě ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. o účelu trestu či ustanovení §31 odst. 1, 2 tr. zák. o hlediscích přiměřenosti trestu v evidentním rozporu. Zároveň by se tím stíral rozdíl oproti odvolání, které je podkladem pro zrušení samotného výroku o trestu, jestliže uložený trest je nepřiměřený, a dovolání by znamenalo v podstatě jen zavedení další běžné instance v procesu trestního řízení. V této spojitosti nelze pominout, že ani stížnost pro porušení zákona jako další mimořádný opravný prostředek nelze proti výroku o trestu podat pro pouhou nepřiměřenost trestu, nýbrž proto, že trest je ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo jestliže uložený druh trestu je ve zřejmém rozporu s účelem trestu (§266 odst. 2 tr. ř.). Stejně jsou omezeny možnosti pro podání návrhu na povolení obnovy řízení, pokud takový návrh směřuje proti výroku o trestu (§278 odst. 1 tr. ř.).
Pokud by obviněný ve vztahu k tomuto důvodu dovolání uplatnil pouze tyto námitky, jednalo by se o námitky, které nejsou způsobilé naplnit nejen tento, ale ani žádný jiný z dovolacích důvodů taxativně vypočtených v ustanovení §265b tr. ř.
Obviněný však s odkazem na tento dovolací důvod současně vytkl, že mu soud nesprávně uložil trest jako zvlášť nebezpečnému recidivistovi, přestože znaky zvlášť nebezpečné recidivy ve smyslu §41 odst. 1 tr. zák. nebyly splněny, a to zejména z hlediska tzv. materiální stránky zvlášť nebezpečné recidivy.
Ačkoliv je s ohledem na výše citované znění zákonného ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. zjevné, že tomuto důvodu dovolání formálně neodpovídají ani tyto výhrady (neboť obviněnému nebyl uložen ani trest nepřípustný ani trest mimo trestní sazbu), Nejvyšší soud shledal, že část těchto námitek, jimiž obviněný brojil proti naplnění materiální stránky zvlášť nebezpečné recidivy podle §41 odst. 1 tr. zák., obsahově koresponduje s důvodem dovolání podle §265 odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž obviněný ve svém dovolání rovněž uplatnil; proto se Nejvyšší soud dále zabýval otázkou, zda dovolání obviněného je v rozsahu těchto tvrzení opodstatněné.
Podle §41 odst. 1 tr. zák. platí, že pachatel, který znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, považuje se za zvlášť nebezpečného recidivistu, jestliže tato okolnost pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost.
Podle §41 odst. 2 tr. zák. zvlášť závažnými trestnými činy jsou trestné činy uvedené v §62 tr. zák. a ty úmyslné trestné činy, na něž tento zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let.
Nejvyšší soud v uvedených souvislostech připomíná, že zvlášť nebezpečná recidiva je nejzávažnějším, kvalifikovaným případem recidivy, proto je (na rozdíl od jiných forem recidivy) předmětem zvláštní úpravy v trestním zákoně. Smyslem takové úpravy je důraznější postup proti zvlášť nebezpečným recidivistům a jejich citelnější trestání, což ovšem může mít účinky jen ve spojení s dalšími opatřeními mimotrestní povahy. V aplikaci ustanovení o zvlášť nebezpečné recidivě se výrazně projevuje represivní stránka trestního práva a zdůrazňuje jeho ochranná funkce. Tím se trestní zákon snaží omezit opětovné páchání zvlášť závažných úmyslných trestných činů. Zvlášť nebezpečná recidiva představuje závažný problém trestní politiky, protože souvisí s nejnebezpečnější kriminalitou.
Spáchání zvlášť závažného úmyslného trestného činu v minulosti předpokládá, že pachatel byl za takový trestný čin pravomocně uznán vinným a že šlo o některý z trestných činů uvedených v §41 odst. 2 tr. zák., přičemž pro závěr, že pachatel, jenž má být označen za zvlášť nebezpečného recidivistu, už v minulosti spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, za který byl potrestán, bude rozhodující výrok rozsudku o jeho dřívějším odsouzení (otázka předchozího odsouzení bude předběžnou otázkou ve smyslu §9 odst. 1 tr. ř.). Vzhledem k §89 odst. 1 tr. zák. lze za spáchání trestného činu uvedeného v §41 odst. 2 tr. zák. považovat i přípravu a pokus takového trestného činu a též organizátorství, návod a pomoc směřující k němu. Potrestáním se rozumí alespoň částečný výkon trestu v minulosti, pokud s jeho vykonáním není spojena zákonná fikce zahlazení nebo pokud odsouzení k takovému trestu již nebylo zahlazeno (naproti tomu však za potrestání ve smyslu §41 odst. 1 tr. zák. nelze považovat výkon vazby).
Pachatel může být uznán za zvlášť nebezpečného recidivistu jen tehdy, jestliže opětovné spáchání zvlášť závažného úmyslného trestného činu poté, co byl za předchozí takový trestný čin potrestán, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti nyní posuzovaného (pozdějšího) trestného činu pro společnost (v tom je vyjádřena tzv. materiální podmínka zvlášť nebezpečné recidivy). Zákon uvádí jako příklad skutečnosti, vzhledem k níž by byl stupeň společenské nebezpečnosti podstatně zvýšen, dobu, která uplynula od posledního odsouzení. Délku této doby ovšem nelze předem vymezit ani není možné paušálně stanovit, kdy ještě bude podstatně zvyšovat stupeň společenské nebezpečnosti a kdy už nikoli. Vždy bude záležet na posouzení všech rozhodných okolností v konkrétním případě (je zřejmé, že čím kratší doba uplynula od předchozího odsouzení, tím je spáchání dalšího zvlášť závažného úmyslného trestného činu pro společnost více nebezpečné). Vedle doby, která od posledního odsouzení uplynula, přitom nutno hodnotit i délku doby od skončení výkonu posledního trestu odnětí svobody, neboť v průběhu výkonu tohoto trestu měl pachatel značně omezené možnosti trestnou činnost opakovat. Dále bude důležité ve vzájemných souvislostech posoudit význam a závažnost všech okolností celkové trestné činnosti, tj. i trestných činů, za něž byl pachatel dříve potrestán, jeho chování ve výkonu trestu, způsob života mezi jednotlivými trestnými činy a tresty, délku trestu dříve uloženého i trvání jeho skutečného výkonu, případně působení jiných opatření (např. ochranného léčení), páchání i jiných trestných činů v rozhodné době apod. Závažným hlediskem je i komplexní zhodnocení osobnosti pachatele, jeho celkového osobního profilu, charakterových a psychických vlastností, věku apod.
Ve smyslu §42 odst. 1 tr. zák. horní hranice trestní sazby odnětí svobody stanovené v tomto zákoně se u zvlášť nebezpečného recidivisty zvyšuje o jednu třetinu. Zvlášť nebezpečnému recidivistovi soud uloží trest v horní polovině takto stanovené trestní sazby odnětí svobody. Podle §42 odst. 2 tr. zák. nesmí horní hranice trestní sazby ani po zvýšení podle odstavce 1 převyšovat patnáct let. Při ukládání výjimečného trestu odnětí svobody nad patnáct až do dvaceti pěti let nesmí horní hranice převyšovat dvacet pět let.
Nejvyšší soud nemá důvod zpochybňovat závěry, k nimž dospěly soud prvního i druhého stupně, jež se otázkou zvlášť nebezpečné recidivy podle §41 odst. 1 tr. zák. taktéž zabývaly. Soud prvního stupně k osobě obviněného poukázal na to, že byl v minulosti (naposledy v roce 1995) celkem devětkrát trestně stíhán pro převážně násilnou trestnou činnost, přičemž u tří odsouzení se na něj hledí, jako kdyby nebyl odsouzen. Dospěl k závěru, že vysokému stupni společenské nebezpečnosti jednání obviněného a vysokému zájmu společnosti na ochraně lidského života odpovídá přísná trestní sazba právní kvalifikace jako pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1 tr. zák.
Odvolací soud se v plném rozsahu se závěrem nalézacího soudu, spočívajícím v hodnocení osoby obviněného jako zvlášť nebezpečného recidivisty, ztotožnil, když v tomto ohledu taktéž zdůraznil, že obviněný byl v minulosti mnohokrát soudně trestán. Připomněl, že za právně významná hlediska posuzování osoby obviněného jako zvlášť nebezpečného recidivisty je nutné považovat jeho odsouzení rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 5. 5. 1993, sp. zn. 1 T 52/92, pro trestné činy ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. a krádeže podle §247 odst. 1 písm. b) tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a dvou měsíců, který vykonal dnem 30. 5. 1997, a zejména pak odsouzení rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. 8. 1995, sp. zn. 3 T 25/95, pro pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1, §222 odst. 1 tr. zák., za který (a současně za sbíhající trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák.) mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v délce tři a půl roku, jenž vykonal dnem 29. 11. 2000.
Soud druhého stupně v návaznosti na zmíněná předchozí odsouzení obviněného současně konstatoval, že trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák., případně jeho pokus podle §8 odst. 1 tr. zák., je trestným činem úmyslným a podle §41 odst. 2 tr. zák. zvlášť závažným, „ježto zákon za něj hrozí trestem odnětí svobody, jehož horní hranice činí deset let“. Poukázal na to, že obviněný je nyní stíhán pro pokus úmyslného zvlášť závažného trestného činu vraždy podle §8 odst. 1, §219 odst. 1 tr. zák., ohrožený jinak trestem odnětí svobody na deset až patnáct let, jehož se dopustil necelého tři a půl roku poté, co byl propuštěn z předchozího výkonu trestu.
Odvolací soud dodal, že obviněný je osobou se zjevnými sklony k páchání trestných činů proti životu a zdraví, a na základě těchto skutečností dovodil, že v uvedeném případě materiální podmínka zvlášť nebezpečné recidivy ve smyslu §41 odst. 1 tr. zák. byla splněna, neboť jde bezpochyby o okolnost, jež pro svoji závažnost, zejména pro časový odstup od okamžiku, kdy byl obviněný dne 29. 11. 2000 propuštěn z výkonu trestu, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti jeho trestného činu pro společnost. Poznamenal, že vzhledem k profilu obviněného, zejména s přihlédnutím k jeho předchozím výše zmíněným odsouzením, nelze dobu uplynuvší od jeho posledního odsouzení, resp. výkonu uloženého trestu, považovat za natolik dlouhou, aby nebylo lze na něj nahlížet jako na zvlášť nebezpečného recidivistu. Nešlo též o skutek, jemuž by předcházel nějaký konflikt obviněného s poškozeným, nešlo ani o exces z nutné obrany, jak se obviněný pokoušel tvrdit, ale o zcela bezdůvodné napadení poškozeného ve stavu, kdy byl obviněný zcela příčetný a tudíž plně trestně odpovědný za své jednání. Přihlédne-li se podle názoru odvolacího soudu k předchozím výše zmíněným odsouzením obviněného, není ani bezdůvodnost jeho útoku ojedinělá, když navíc jde o recidivu stejnorodou.
Z výše uvedených důvodů nemohly ani tyto výhrady obviněného obstát.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. dubna 2005
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a