ECLI:CZ:NS:2005:8.TDO.434.2005.1
sp. zn. 8 Tdo 434/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. dubna 2005 o dovolání podaném obviněným M. M. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 9. 2004, sp. zn. 3 To 731/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 12 T 272/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. M. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný M. M. byl rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 15. 6. 2004, sp. zn. 12 T 272/2003, uznán vinným, že
v době od 1. 6. 1999 do 31. 3. 2003 v O., ve snaze získat neoprávněný majetkový prospěch, pobíral dávky sociální péče s vědomím, že tak činí neoprávněně, když v rozporu s pravdou, porušujíc svoji oznamovací povinnost, neuvedl, že byl postupně provozovatelem pěti motorových vozidel, a to v období od 11. 5. 1999 do 27. 2. 2002 vozidla Škoda 136 Pick – up, od 26. 8. 1999 do 27. 5. 2002 vozidla BMW 525, od 4. 1. 2000 vozidla Jeep Cherokee Eagle, od 1. 7. 2002 do 7. 10. 2002 vozidla Mercedes 300 SE a od 4. 4. 2002 vozidla Ford Explorer, přičemž tato skutečnost byla rozhodná pro stanovení výše sociálních dávek, v důsledku čehož mu byly neoprávněně vypláceny dávky sociální péče v celkové výši 115.576,- Kč, ke škodě S. m. O.– Ú. m. o. P.
Takto zjištěné jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. a odsoudil ho podle §250 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon za podmínek uvedených v §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu dále uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému S. m. O., zastoupenému Ú. m. o. P., se sídlem O. – P., částku ve výši 115.576,- Kč.
Proti odsuzujícímu rozsudku podal obviněný odvolání, které projednal Krajský soud v Ostravě ve veřejném zasedání dne 10. 9. 2004, a usnesením sp. zn. 3 To 731/2004 rozhodl tak, že z podnětu odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. v napadeném rozsudku zrušil výrok o náhradě škody učiněný podle §228 odst. 1 tr. ř. V ostatním zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Opis usnesení odvolacího soudu byl obviněnému M. M. doručen dne 20. 12. 2004, jeho obhájci Mgr. J. J. dne 13. 12. 2004 a Okresnímu státnímu zastupitelství v Ostravě dne 10. 12. 2004.
Proti posledně uvedenému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím výše jmenovaného obhájce dovolání, přičemž tak učinil dne 11. 2. 2005 na poště a zásilku adresoval Okresnímu soudu v Ostravě, jemuž byla doručena dne 14. 2. 2005.
Obviněný svůj mimořádný opravný prostředek v obecné rovině opřel o důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., neboť měl za to, že „usnesením Krajského soudu v Ostravě bylo zamítnuto odvolání do výroku o vině a trestu proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě“, ačkoliv Okresní soud v Ostravě ve svém výroku jednak nesprávně právně posoudil skutek tam uvedený a zároveň nesprávně posoudil jinou hmotně právní otázku, spočívající v posouzení vlastnického práva.
V podrobnostech obviněný rozvedl argumenty, jimiž měly být uplatněné dovolací důvody naplněny. Především namítl, že skutek, tak jak je popsán v rozsudku Okresního soudu v Ostravě, nelze kvalifikovat jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. (obviněný měl zřejmě na mysli ustanovení §250 odst. 1, 2 tr. zák.). Vytkl nesprávný výklad termínu „provozovatel motorových vozidel“, z něhož soud prvního i druhého stupně nesprávně dovodily, že (obviněný) byl vlastníkem motorových vozidel, resp. osobou, jež v předmětné době nebyla sociálně potřebnou ve smyslu zákona č. 482/1993 Sb., o sociální potřebnosti, ve znění pozdějších předpisů. Domníval se, že pod pojmem „provozovatel“ nelze vždy rozumět jen osobu vlastníka, když významu tohoto slova údajně obsahově odpovídá i synonymum „uživatel“ (uvedl, že zatímco vlastník věci může být zároveň provozovatelem či uživatelem věci, provozovatel či uživatel vlastníkem věci vždy není). Trval na tom, že z provedených důkazů je zcela zřejmé, že byl pouze formálním leasingovým nájemcem motorových vozidel, tj. jejich pouhým provozovatelem, a jako takový tudíž nebyl vázán jakoukoli oznamovací povinností. Vyslovil přesvědčení, že jeho úmysl uvést někoho v omyl tím, že neoznámil, že je provozovatelem motorových vozidel, není za daných okolností přítomen, neboť nemohl vědět, že bylo takového oznámení třeba (zejména z hlediska jeho majetkových poměrů). Dále poukázal na údajný rozpor mezi skutkovými zjištěními uvedenými ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a skutkovými zjištěními, která jsou rozvedena v příslušných pasážích jeho odůvodnění.
Soudy obou stupňů podle názoru dovolatele pochybily při právní kvalifikaci jeho jednání taktéž z toho důvodu, že nesprávně posoudily otázku jeho vlastnického práva k předmětným vozidlům jakožto otázku předběžnou ve smyslu §9 tr. ř. V tomto směru obviněný konstatoval, že nalézací soud dospěl v odůvodnění svého rozsudku k rozporným skutkovým zjištěním, ze kterých však (stejně jako z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu) jakýkoli závěr o jeho vlastnickém právu k těmto vozidlům bez dalšího údajně nevyplývá. Konstatoval, že ačkoli nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku na str. 6 a 7 poznamenal, že obviněný uvedl nepravdivé údaje, blíže nespecifikoval, o jaké údaje se jednalo, tj. zda údaje o tom, že je vlastníkem či pouze provozovatelem motorového vozidla. Listinný důkaz v podobě výpisu z evidence motorových vozidel, jenž provedl soud prvního stupně, nelze podle tvrzení dovolatele považovat bez dalšího jako důkaz o vlastnictví jako např. výpis z katastru nemovitostí.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud ve smyslu ustanovení §265k tr. ř. zrušil jak usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 9. 2004, sp. zn. 3 To 731/2004 (pouze ve výroku, kterým Krajský soud v Ostravě rozhodl o zamítnutí jeho odvolání směřující proti výroku o vině a trestu rozsudku soudu prvního stupně), tak i rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 15. 6. 2004, sp. zn. 12 T 272/2003 (ve výroku o vině a trestu), a následně podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Předseda senátu soudu prvního stupně postupoval v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. a opis dovolání obviněného zaslal Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně k případnému vyjádření a vyslovení souhlasu s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření ze dne 11. 3. 2005 uvedla, že z napadeného rozhodnutí i rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že soudy po zhodnocení provedených důkazů vycházely z konkrétních skutkových zjištění, která také ve svých rozhodnutích vyložily a odůvodnily a o které následně opřely právní posouzení skutku jako trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., přičemž nelze dospět k závěru, že mezi takto učiněnými skutkovými zjištěními a jejich následným hodnocením by existoval extrémní nesoulad.
Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud o dovolání obviněného M. M. rozhodl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. tak, že se jako zjevně neopodstatněné odmítá, a současně navrhla, aby tak podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ve spojení s §41 odst. 5 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
K zamítnutí ani odmítnutí odvolání obviněného nedošlo z procesních důvodů, tj. podle §253 odst. 1 tr. ř., resp. podle §253 odst. 3 tr. ř., a proto se na daný případ nevztahuje ta část ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., která je vyjádřena dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku …, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí“.
Odvolání obviněného bylo v části [z podnětu jeho odvolání odvolací soud zrušil ve smyslu §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. výrok o náhradě škody napadeného rozsudku, učiněný podle §228 odst. 1 tr. ř.] zamítnuto poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému rozhodnutí předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou obviněný odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Z vymezení důvodů dovolání v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění ani nesprávné hodnocení důkazů, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v citovaném ustanovení, zejména pak s ohledem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Takový závěr vyplývá i z toho, že dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a hmotně právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení §265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je třeba dovodit, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze v jeho mezích namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
V žádném případě nelze postupovat opačně, tedy že v dovolání jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů, což právě obviněný v části námitek uplatněných v rámci jeho dovolání ve vztahu k citovanému dovolacímu důvodu činí. V takovém případě nebyl ve skutečnosti (materiálně) uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který by se týkal nesprávného hmotně právního posouzení, tj. jiného, než je právní kvalifikace skutku, jímž byl obviněný uznán vinným, ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení důkazů.
Ta část námitek obviněného, jejichž prostřednictvím tvrdil, že byl ve skutečnosti pouze formálním leasingovým nájemcem motorových vozidel a že nalézací soud dospěl stran jeho vlastnického práva k těmto vozidlům k rozporným skutkovým zjištěním, a dále jeho výhrady, že soud jednak neprovedl v náležitém rozsahu dokazování a neměl ke svému rozhodnutí opatřeny a provedeny všechny potřebné důkazy ve smyslu ustanovení §89 a násl. tr. ř. („… výpis z evidence motorových vozidel není bez dalšího důkazem o vlastnictví jako např. výpis z katastru nemovitostí …“), a jednak že své rozhodnutí založil na nespolehlivých a neucelených důkazech, které samy o sobě či ve vzájemném spojení neprokazují, že daný trestný čin spáchal, jsou v podstatě pouhou polemikou s tím, jak byly nalézacím soudem hodnoceny provedené důkazy a jak byl zjištěn skutkový stav. V žádném případě tedy nejde o námitky, které by se týkaly otázky tzv. právního posouzení skutku (jímž byl obviněný uznán vinným). Ze strany obviněného jde v tomto případě o námitky, které jsou právně irelevantní, neboť stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Je tak evidentní, že obviněný, ačkoliv v dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v rozsahu těchto výhrad fakticky uplatnil námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a teprve následně ze změny skutkových zjištění vyvozoval, že se trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. nedopustil. Vůči právnímu posouzení skutku, jak byl zjištěn odvolacím soudem, žádnou konkrétní námitku neuplatnil. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/2002).
V této souvislosti Nejvyšší soud považuje za vhodné zdůraznit, že zásah do skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně je v rámci dovolacího řízení možný jen v případě, že mezi těmito na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé existuje extrémní nesoulad, jenž dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku vytkne a podřadí jej pod dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tak tomu ovšem v daném případě nebylo.
Vytkl-li obviněný nesprávnost odůvodnění rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně, pak Nejvyšší soud s odkazem na ustanovení §265a odst. 4 tr. ř. konstatoval, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné, a proto těmto námitkám nebylo možné přisvědčit.
Pokud by obviněný uplatnil pouze tyto námitky, musel by Nejvyšší soud jeho mimořádný opravný prostředek ve smyslu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout jako podaný z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Takový aplikační postup by nezasáhl do základních práv dovolatele, a nebyl by proto ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Z hlediska napadeného usnesení a obsahu dovolání obviněného je s poukazem na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. významná otázka, zda v případě uvedeného jednání obviněného byly naplněny všechny znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., a to zejména po stránce subjektivní, tj. zda byl zjištěn úmysl obviněného uvést jinou osobu v omyl, a to za účelem obohatit sebe nebo jiného ke škodě cizího majetku. V tomto směru je argumentace obviněného podřaditelná pod uvedený dovolací důvod. Stejně tak lze pod něj podřadit další námitku obviněného, jejímž prostřednictvím zpochybnil správnost výkladu pojmu „provozovatel dopravního prostředku“ ze strany soudu prvního i druhého stupně.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou, zda dovolání obviněného je v tomto ohledu opodstatněné.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli malou.
Ve smyslu §89 odst. 11 tr. zák. se škodou nikoli malou rozumí škoda dosahující částky nejméně 25.000,- Kč.
Z hlediska zavinění je v případě tohoto trestného činu třeba úmyslného zavinění. Podle §4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (tzv. úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (tzv. úmysl nepřímý).
Společná pro oba tyto druhy úmyslu je jednak existence složky intelektuální i složky volní a dále to, že pachatel si představoval (intelektuální složka) porušení nebo ohrožení chráněného zájmu a ostatní rozhodující skutečnosti alespoň jako možné.
V uvedených souvislostech Nejvyšší soud poznamenává, že závěr o subjektivních znacích trestného činu, zejména zda je v trestní věci u obviněné osoby zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě (§4, §5 tr. zák.), je sice otázkou hmotně právního posouzení, které však musí vycházet ze skutkového zjištění soudu učiněného na podkladě provedeného dokazování postupem podle §2 odst. 5, odst. 6 tr. zák. Nutno připomenout, že okolnosti subjektivního charakteru je zpravidla možno v případě absence doznání obviněného dokazovat jen nepřímo z okolností objektivní povahy, ze kterých lze podle zásad správného a logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem. Zavinění se vztahuje na průběh pachatelova činu, který se projevil v objektivní realitě a který odpovídá znakům skutkové podstaty trestného činu. Zavinění se vztahuje k podstatným skutečnostem, které tvoří pachatelův skutek (čin), přičemž obligatorně musí dopadat na všechny skutečnosti, které jsou znakem skutkové podstaty trestného činu – s výjimkou znaků subjektivní stránky – tj. úmyslu, nedbalosti a pohnutky.
Pro posouzení otázky, zda obviněný spáchal trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. či nikoliv, je rozhodující skutek popsaný ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně (v tzv. skutkové větě), případně rozvedený v jeho odůvodnění. Nepopiratelný význam má i navazující tzv. právní věta výrokové části o vině rozsudku soudu prvního stupně.
Právě z této tzv. právní věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud považoval za naplněné ty znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., které spočívají v tom, že obviněný „ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl, a způsobil takovým činem na cizím majetku škodu nikoli malou“.
Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují zákonné znaky tohoto trestného činu; vedle vlastního jednání obviněného vyjadřují též následek spočívající v tom, že v důsledku útoku obviněného byla poškozenému S. m. O. – Ú. m. o. P., způsobena škoda přesahující výše uvedenou částku 25.000,- Kč.
Tato skutková zjištění vyjadřují vedle uvedeného následku především podvodné jednání obviněného vůči tomuto poškozenému, které směřovalo k tomu, aby sebe obohatil. Podvodné jednání je v podstatě vymezeno tak, že obviněný v době od 1. 6. 1999 do 31. 3. 2003 v O., ve snaze získat neoprávněný majetkový prospěch, pobíral dávky sociální péče, a to přestože věděl, že tak činí neoprávněně, neboť - v rozporu s pravdou a zároveň porušujíc svoji oznamovací povinnost - neuvedl, že byl postupně provozovatelem pěti motorových vozidel; tato okolnost byla přitom rozhodná pro stanovení výše dávek sociální péče, které mu byly v důsledku jeho jednání neoprávněně vypláceny.
Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je zřejmé, že soudy se právní kvalifikací jednání obviněného pečlivě a podrobně zabývaly, přičemž přiléhavě vyložily, na základě jakých skutečností dospěly jednak k závěru, že jednání obviněného naplnilo všechny znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., a stejně tak pokud jde o subjektivní stránku tohoto trestného činu, že jeho jednání bylo vedeno úmyslným zaviněním ve smyslu §4 tr. zák. Nejvyšší soud současně doplňuje, že ačkoliv v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, ale ani v usnesení odvolacího soudu není výslovný odkaz na ustanovení §4 tr. zák., je s ohledem na použité slovní formulace naprosto zřejmé, že oba soudy dovodily zavinění obviněného ve formě přímého úmyslu podle §4 písm. a) tr. zák. Tyto závěry soudů obou stupňů nemá ani Nejvyšší soud důvod zpochybňovat.
Z rozsudku soudu prvního stupně plyne, že jmenovaný soud měl za prokázané, že obviněný při žádosti o dávku sociální péče neuvedl pravdivé údaje, čímž uvedl S. m. O., zastoupené Ú. m. o. P., v omyl, přičemž tímto způsobem neoprávněně vylákal dávku sociální péče v částce 115.576,- Kč. Za těchto okolností nalézací soud dovodil, že obviněný věděl, že se dopouští trestné činnosti, a této se dopustit chtěl (str. 6 a 7 rozsudku).
Námitkou absence úmyslu obviněného podvodně vylákat dávky sociální péče se dostatečně zabýval i soud odvolací, jenž konstatoval, že veškeré výhrady obviněného v tomto směru jsou v podstatě opakováním jeho obhajoby uplatněné v řízení před soudem prvního stupně, jimž nebylo možné přisvědčit. Soud druhého stupně se v plném rozsahu se závěry nalézacího soudu ztotožnil a odkázal na odůvodnění jeho rozsudku, jež hodnotil jako podrobné, logické a přesvědčivé. Odvolací soud shledal, že provedeným dokazováním soud prvního stupně dostatečně zjistil, že obviněný byl provozovatelem, resp. vlastníkem všech pěti uvedených vozidel, jež v souladu s výpisy z registru motorových vozidel nabyl na základě kupní smlouvy (způsob nabytí těchto vozidel prostřednictvím kupní smlouvy obviněný ostatně sám v rámci své výpovědi učiněné v hlavním líčení potvrdil, ačkoliv se údajně domníval, že tím žádného majetku nenabyl). Zmíněný soud dále připomněl, že vlastnictví výše uvedených vozidel je třeba zahrnout do celkových sociálních a majetkových poměrů obviněného, které mu mohly plně zaručit dostatečné zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb a nezbytných nákladů na domácnost; toto zajištění vlastním přičiněním bylo přitom možné po jeho osobě spravedlivě vyžadovat. Doplnil, že obviněný do čestného prohlášení o majetku, jenž je součástí žádosti o dávku sociální péče, neuvedl, že je vlastníkem či provozovatelem silničního vozidla, když tuto zásadní skutečnost neoznámil ani v průběhu poskytování dávky sociální péče. Z těchto důvodů bylo podle názoru soudu druhého stupně patrné, že závěr nalézacího soudu o přímém úmyslu obviněného byl správný (str. 4 a 5 usnesení).
Na základě uvedených skutečností je zjevné, že zjistily-li soudy obou stupňů, že obviněný o své oznamovací povinnosti stran majetkových poměrů či jejich změn, tj. o oznamovací povinnosti týkající se provozování či vlastnictví jeho osobních automobilů v rámci žádání o přiznání nároku na příslušné sociální dávky bezpečně věděl, a přesto jednal tak, jak předpokládá skutková podstata trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., je v jeho jednání zároveň obsažena i složka volní. Obviněný tudíž bezezbytku naplnil požadavky zavinění ve formě úmyslu přímého podle §4 písm. a) tr. zák., neboť uvedené okolnosti nebo následky nemohl pokládat za jisté a přitom spoléhat, že tu nejsou nebo že je nezpůsobil. Z těchto důvodů nejsou námitky obviněného, brojící proti nedostatku podmínky jeho úmyslu, když tvrdil, že nebyl vázán žádnou oznamovací povinností, důvodné.
Pokud dovolatel dále opakoval námitku, že byl toliko uživatelem předmětných vozidel, protože slovo „uživatel“ je synonymem pro (v rozsudku soudu prvního stupně) použitá termín „provozovatel“ vozidla, je třeba uvést, že pro účely zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále převážně jen „zák. č. 361/2000 Sb.“), se podle §2 písm. b) tohoto zákona provozovatelem vozidla rozumí „vlastník vozidla nebo jiná fyzická nebo právnická osoba zmocněná vlastníkem k provozování vozidla vlastním jménem“.
Za situace, kdy je z provedených (zejména listinných) důkazů evidentní, že obviněný byl provozovatelem uvedených vozidel nejen z titulu práva užívacího, ale zejména z titulu práva vlastnického, jež nabyl na základě jednotlivých kupních smluv, evidovaných v příslušném výpisu z registru vozidel dopravního inspektorátu, dopadá na tento případ ta část citovaného ustanovení §2 písm. b) zák. č. 361/2000 Sb., jež za provozovatele vozidla považuje jeho vlastníka.
Nejvyšší soud přitom v daných souvislostech taktéž poukazuje na příslušné pasáže odůvodnění rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně, jež své úvahy týkající se posouzení pozice obviněného jako provozovatele těchto vozidel dostatečně vyložily. Proto ani tyto námitky nemohly obstát.
Soud prvního stupně v tomto ohledu zejména poznamenal, že pokud se obviněný hájil tím, že všechna vozidla byla zakoupena na leasing a on byl toliko jejich formálním provozovatelem, pak byla tato tvrzení vyvrácena nejen výpisem z evidence motorových vozidel tehdy existujícího D. I. m. O., z něhož plyne, že titulem k nabytí všech vozidel byly kupní smlouvy, ale rovněž doloženou kupní smlouvou (včetně příjmového dokladu na částku 320.000,- Kč zaplacenou v hotovosti) na vozidlo zn. Mercedes Benz 300 SE, kde je v postavení kupujícího uveden právě obviněný. Jeho obhajobu tento soud označil jako zcela účelovou, jejímž skutečným cílem bylo zakrytí reálného stavu věcí, tzn. skutečného vlastníka těchto vozidel; v daných souvislostech tento soud poukázal i na jednotlivé vnitřní logické rozpory nejen ve výpovědi obviněného, ale i ve výpovědích svědků, k nimž nalézací soud pro zjevnou nevěrohodnost nemohl přihlížet. Ke stejným závěrům ohledně tvrzení, že se v případě vlastnického vztahu obviněného k zmíněným vozidlům jednalo pouze o převody fiktivní, dospěl soud odvolací.
K tvrzenému nesouladu mezi skutkovými zjištěními uvedenými ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a skutkovými zjištěními, která jsou rozvedena v odůvodnění uvedeného rozhodnutí, Nejvyšší soud poznamenává, že odůvodnění je třeba pojímat jako vyložení (demonstraci) myšlenkových úvah, jež vedly k výroku rozhodnutí, přičemž právě v něm (jeho skutkové větě) musí být znaky skutkové podstaty výslovně obsaženy tak, aby samotný výrok mohl se zřetelem k ní, tedy k jejímu zákonnému vymezení, co do své určitosti obstát (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 565/2002, IV. ÚS 182/04 a další). S přihlédnutím k těmto skutečnostem Nejvyšší soud uzavřel, že tomuto požadavku soud prvního stupně beze zbytku dostál, když ani v tomto směru mu nelze vytknout žádných pochybení.
Z těchto důvodů nelze námitky obviněného M. M., které relevantně uplatnil v rámci dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., akceptovat.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. dubna 2005
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a