ECLI:CZ:NS:2005:8.TDO.488.2005.1
sp. zn. 8 Tdo 488/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. dubna 2005 o dovolání obviněného R. J. t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici P., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 1. 2005, sp. zn. 9 To 575/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň – jih pod sp. zn. 1 T 79/2001, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. J. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný R. J. byl rozsudkem Okresního soudu Plzeň – jih ze dne 12. 8. 2004, sp. zn. 1 T 79/2001, uznán vinným rozsáhlou trestnou činností majetkového charakteru, kterou soud prvního stupně právně kvalifikoval jednak [body 1) – 5), 7) – 10), 13), 14)] jako pokračující trestný čin pojistného podvodu dílem dokonaný podle §250a odst. 2, 4 písm. b) tr. zák., dílem pod body 3), 6), 10) a 14) nedokonaný ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 k §250a odst. 4 písm. b) tr. zák., a jednak [body 11), 12)] jako pokračující trestný čin pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 3 tr. zák., pod bodem 12) dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 k §250a odst. 3 tr. zák., za což mu uložil podle §250a odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Současně zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu Plzeň – město ze dne 13. 3. 2002, sp. zn. 8 T 50/2002, který byl obviněnému doručen dne 7. 5. 2002 a právní moci nabyl dne 16. 5. 2002, stejně jako i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Uvedeným rozsudkem bylo současně rozhodnuto o vině spoluobviněného V. G., J. L., M. S. a M. Ž. a byly jim uloženy tresty. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla Č. p., a. s., pobočka P., se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Naproti tomu byl obviněný P. Š. podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby.
Proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně podali obvinění R. J. a J. L. odvolání, jež projednal Krajský soud v Plzni ve veřejném zasedání konaném dne 13. 1. 2005, a rozsudkem sp. zn. 9 To 575/2004 rozhodl tak, že zatímco odvolání obviněného R. J. podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl, k odvolání obviněného J. L. napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil ohledně tohoto obviněného ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že jej podle §250 odst. 3, §40 odst. 1 a §35 odst. 2 tr. zák. odsoudil k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho a půl roku, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s dozorem. Současně ohledně tohoto obviněného zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Plzeň – město ze dne 16. 11. 2000, sp. zn. 3 T 48/1999, ve znění rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 7 To 589/2000, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Opis rozsudku odvolacího soudu byl doručen obviněnému R. J., jeho obhájci JUDr. J. K., obviněnému J. L. a jeho obhájci JUDr. J. V. shodně dne 11. 2. 2005 a Okresnímu státnímu zastupitelství Plzeň – jih dne 10. 2. 2005.
Proti posledně citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný R. J. prostřednictvím výše jmenovaného obhájce osobně u Okresního soudu Plzeň – jih dne 24. 3. 2005 dovolání, jež opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se domníval, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V dalším textu obviněný rozvedl argumenty, které měly uplatněný dovolací důvod naplňovat. Předeslal, že jeho dovolací námitky jsou shodné s těmi, které již uplatnil v odvolacím řízení, když tento postup odůvodnil tak, že se odvolací soud těmito výhradami dostatečným způsobem nezabýval. V tomto ohledu (obviněný) opětovně vytkl, jednak že v předchozím řízení nebylo v rozporu s §2 odst. 5 tr. ř. postupováno tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (zejména že nebylo spolehlivě prokázáno, že se dopustil všech dílčích útoků pokračujících trestných činů pojistného podvodu), a současně že nebylo prokázáno, že se skutek stal tak, jak je v napadeném rozsudku popsán (obviněný měl zřejmě na mysli rozsudek soudu prvního stupně). Zatímco na straně jedné poukázal na své doznání ve vztahu k dílčím útokům popsaným pod body 1), 4), 5), 7), 8), 11), 12) a 14) rozsudku nalézacího soudu, na straně druhé trval na tom, že se dílčích útoků uvedených pod body 2), 3), 9), 10) a 13) citovaného rozsudku nedopustil; za pochybení soudu přitom označil, že ho ze spáchání těchto skutků uznal vinným toliko na základě výpovědí ostatní spoluobviněných (jež dovolatel označil za nevěrohodné a nemající dostačující vypovídací hodnotu), a nikoli např. na základě výpovědí nezúčastněných svědků. Dále obviněný namítl, že právě se zřetelem k jím učiněnému doznání se k větší části dílčích útoků by jeho obhajoba, spočívající v popření zbylých útoků (jež mají tvořit menší skupinu), údajně „postrádala logiku a důvod“. V další části zpochybnil hodnocení výpovědi svědkyně Z. R., neboť z její výpovědi podle jeho názoru nevyplývá, že by předmětnou finanční částku předala skutečně právě jemu, když měla uvést, že „ji předala osobě, která se jí představila jako J., avšak při následně prováděné fotorekognici jej nepoznala“.
V další části dovolání obviněný zpochybnil správnost výroku o trestu, když vytkl, že soud nevěnoval dostatečnou pozornost okolnostem rozhodným pro stanovení druhu a výše trestu. V tomto směru především zdůraznil údajně velký časový odstup od spáchání trestné činnosti, jenž měl mít zásadní vliv na hodnocení nebezpečnosti tohoto činu pro společnost. Domníval se, že svým jednáním nezpůsobil žádné negativní následky, neboť v některých případech prý ke vzniku škody nedošlo, a tam, kde škoda byla způsobena, se měl zavázat k její náhradě (celková škoda za všechny dílčí skutky přitom podle jeho tvrzení těsně převyšuje hranici určující škodu značnou). Současně připomněl kladné hodnocení své osoby ze strany zaměstnavatele, stejně jako údajnou aktivní spolupráci s orgány činnými v trestním řízení při objasňování jeho trestné činnosti. Soudy prvního i druhého stupně měly taktéž nedostatečně hodnotit jeho doznání, lítost a slib, že se v budoucnosti podobného jednání zdrží, jako polehčující okolnost.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil jak napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni, tak i rozsudek Okresního soudu Plzeň – jih ze dne 12. 8. 2004, sp. zn. 1 T 79/2001, a poté aby v souladu s §265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu Plzeň – jih přikázal, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Předsedkyně senátu soudu prvního stupně postupovala v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. a opis dovolání obviněného zaslala Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně k případnému vyjádření a vyslovení souhlasu s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření ze dne 31. 3. 2005 uvedl, že dovolání je sice podáno s odkazem na důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve skutečnosti však dovolatel namítá toliko vadné hodnocení provedených důkazů (čímž fakticky napadá soudem učiněná skutková zjištění) a dále nepřiměřenou přísnost uloženého trestu. Konstatoval, že údajně nesprávná skutková zjištění důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. být nemohou. Pokud jde o výrok o uložení trestu z hlediska jeho druhu, výše či způsobu výkonu, lze jej dovoláním napadnout toliko z důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Dospěl však k závěru, že v tomto ustanovení vymezenými vadami napadený výrok zjevně netrpí, když takové vady ani nejsou dovoláním namítány.
Z uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř., a aby tak učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest [§265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř.]. Obdobně shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ve spojení s §41 odst. 5 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Z vymezení důvodů dovolání v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění ani nesprávné hodnocení důkazů, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v citovaném ustanovení, zejména pak s ohledem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Takový závěr vyplývá i z toho, že dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a hmotně právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení §265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dále třeba dovodit, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
V žádném případě nelze postupovat opačně, tedy že v dovolání jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů, což právě obviněný v části svého dovolání činí. V takovém případě nebyl ve skutečnosti (materiálně) uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který by se týkal nesprávného hmotně právního posouzení, tj. jiného, než je právní kvalifikace skutku, jímž byl obviněný uznán vinným, ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení důkazů.
Námitky obviněného, že jeho jednání nebylo dostatečným způsobem prokázáno, že nalézací soud neprovedl v náležitém rozsahu dokazování a neměl ke svému rozhodnutí opatřeny a provedeny všechny potřebné důkazy ve smyslu ustanovení §89 a násl. tr. ř., a dále jeho výhrady, že soud založil své rozhodnutí na nespolehlivých a neucelených důkazech (soud své rozhodnutí podle názoru obviněného založil toliko na nevěrohodných výpovědích spoluobviněných a nesprávně hodnotil svědeckou výpověď Z. R.), které samy o sobě či vzájemném spojení neprokazují, že daný trestný čin spáchal, jsou v podstatě pouhou polemikou s tím, jak byl nalézacím soudem zjištěn skutkový stav a jak byly hodnoceny provedené důkazy. V žádném případě tedy nejde o námitky, které by se týkaly otázky tzv. právního posouzení skutku (jímž byl obviněný uznán vinným). Ze strany obviněného jde o námitky, které jsou právně irelevantní, neboť stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Je tak evidentní, že obviněný, ačkoli v dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., fakticky uplatnil námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a teprve následně ze změny skutkových zjištění vyvozoval, že se trestného jednání, jež mu je kladeno za vinu, nedopustil. Vůči právnímu posouzení skutku, jak byl zjištěn odvolacím soudem, žádnou konkrétní námitku neuplatnil. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/2002).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo.
Namítl-li dále obviněný nedostatečné posouzení okolností rozhodných pro stanovení druhu a výše trestu, dospěl Nejvyšší soud ve vztahu k těmto námitkám k závěru, že ta část ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., která se týká „jiného nesprávného hmotně právního posouzení“, se nevztahuje na výrok o trestu, neboť ze systematiky, s níž jsou v ustanoveních §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. zakotveny jednotlivé dovolací důvody, vyplývá, že k samotnému výroku o trestu se vztahují pouze dva z nich, a to důvody stanovené v §265b odst. 1 písm. h), i) tr. ř. První z těchto důvodů spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Druhý z těchto důvodů spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o upuštění od potrestání nebo o upuštění od potrestání s dohledem, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takový postup.
Jestliže ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. o důvodech dovolání výslovně stanoví dva zvláštní dovolací důvody ve vztahu k výroku o trestu, znamená to, že se k tomuto výroku nemůže vztahovat dovolací důvod spočívající v nesprávném hmotně právním posouzení. Pokud by tomu tak bylo a tento dovolací důvod by měl zahrnovat i výrok o trestu, byla by ustanovení o dovolacích důvodech proti výroku o trestu nefunkční, nadbytečná a nelogická, protože uložení nepřípustného druhu trestu, uložení trestu mimo trestní sazbu a upuštění od potrestání bez zákonných podmínek by nutně vždy muselo být považováno právě za porušení hmotného práva a tudíž za nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pak by ovšem bylo nutné stejně posuzovat případné porušení jakýchkoli ustanovení trestního zákona jako předpisu trestního práva hmotného při rozhodování o trestu, např. ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. o účelu trestu, ustanovení §31 odst. 1, 2 tr. zák. o hlediscích přiměřenosti trestu, ustanovení §58 odst. 1 tr. zák. o podmíněném odkladu výkonu trestu odnětí svobody, ustanovení §59 odst. 1 tr. zák. o stanovení zkušební doby při podmíněném odsouzení atd. Logicky důsledně vzato by to znamenalo nutnost připustit dovolací důvod spočívající v nesprávném hmotně právním posouzení též ve vztahu k podmínkám pro uložení jednotlivých druhů trestů i při jejich obecné přípustnosti. To by bylo ve zcela evidentním rozporu s charakterem dovolání jako mimořádného opravného prostředku, jehož účelem je náprava jen těch nejzávažnějších a nejkřiklavějších vad pravomocných rozhodnutí ve věci samé. Zároveň by se tím stíral rozdíl oproti odvolání, které je podkladem pro zrušení samotného výroku o trestu, jestliže uložený trest je nepřiměřený, a dovolání by znamenalo v podstatě jen zavedení další běžné instance v procesu trestního řízení. V této spojitosti nelze pominout, že ani stížnost pro porušení zákona jako další mimořádný opravný prostředek nelze proti výroku o trestu podat pro pouhou nepřiměřenost trestu, nýbrž proto, že trest je ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo jestliže uložený druh trestu je ve zřejmém rozporu s účelem trestu (§266 odst. 2 tr. ř.). Stejně jsou omezeny možnosti pro podání návrhu na povolení obnovy řízení, pokud takový návrh směřuje proti výroku o trestu (§278 odst. 1 tr. ř.).
Z logiky důvodů, o které se mohou opírat mimořádné opravné prostředky, jasně vyplývá, že pokud tyto opravné prostředky směřují proti výroku o trestu, musí být založeny na podstatně užších a přísněji vymezených důvodech než odvolání jako řádný opravný prostředek, u kterého postačí pouhá nesprávnost výroku o trestu, jak je zřejmé z ustanovení §246 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. Tyto úvahy nevyhnutelně vedou k závěru, že má-li být dovolání založeno pouze na námitkách proti výroku o trestu, může se tak stát jedině v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nebo dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. a že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v takovém případě nepřichází v úvahu (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2002, sp. zn. 7 Tdo 904/2002).
Z tohoto pohledu námitky obviněného, které ostatně uplatnil již v odvolacím řízení, že nalézací i odvolací soud dostatečně nezohlednily zákonná pravidla pro ukládání trestu, nelze akceptovat, neboť nejde o námitky, které by se týkaly otázky tzv. právního posouzení skutku (jímž byl obviněný uznán vinným).
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž postupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a není proto ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu. Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. dubna 2005
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a