ECLI:CZ:NS:2005:8.TDO.676.2005.1
sp. zn. 8 Tdo 676/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. června 2005 o dovolání obviněného K. V., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici V., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 2. 2005, sp. zn. 7 To 11/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 48 T 17/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného K. V. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný K. V. byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2004, sp. zn. 48 T 17/2004, uznán vinným, že
„v přesně nezjištěné době od nočních hodin dne 25. 6. 2004 do cca 5:00 až 5:30 hod. dne 26. 6. 2004, ačkoliv věděl o tom, že poškozená A. V. trpí řadu let epilepsií a stěžuje si na dušnost, v jejím bytě v P., ji fyzicky napadl tak, že jí konkrétně nezjištěným způsobem větší silou zmáčkl krk a po blíže nezjištěnou dobu držel zmáčknutý, což vyvolalo dušení a krevní výrony v krční svalovině, dále jí nezjištěným způsobem zmáčkl velmi silně hrudník, což způsobilo trhliny na oblouku srdečnice a odstupu levé společné krkavice, a tato zranění spolu se stávajícími chorobnými změnami poškozené zvláště na srdci a játrech, o kterých obžalovaný nevěděl, a dále pravděpodobně společně s epilepsií, vedla k srdeční a dechové nedostatečnosti s následným otokem plic a mozku a poškozená v důsledku toho zemřela.“
Takto zjištěné jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako pokus trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1 tr. zák. a podle §219 odst. 1 tr. zák. za použití §40 odst. 2 tr. zák. mu uložil trest odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon jej zařadil podle §39a odst. 3 tr. zák. do věznice s ostrahou.
Proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které projednal Vrchní soud v Praze ve veřejném zasedání konaném dne 22. 2. 2005, a usnesením sp. zn. 7 To 11/2005 jej jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
Opis usnesení odvolacího soudu byl doručen obviněnému dne 11. 3. 2005, jeho obhájci Mgr. D. D. dne 9. 3. 2005 a Městskému státnímu zastupitelství v Praze dne 8. 3. 2005.
Proti posledně citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím výše jmenovaného obhájce dovolání, přičemž tak učinil dne 29. 4. 2005 na poště a zásilku adresoval Městskému soudu v Praze, jemuž byla doručena dne 3. 5. 2005.
V obecné rovině obviněný svůj mimořádný opravný prostředek opřel jednak o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném hmotně právním posouzení, a jednak o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., podle něhož bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Naplnění prvně uplatněného dovolacího důvodu obviněný spatřoval především v absenci spolehlivých skutkových zjištění, jež by svědčila o tom, že skutek spáchal právě on. Stejně tak podle jeho názoru z provedených důkazů nevyplývá, jakým konkrétním způsobem byl skutek spáchán a po jakou dobu násilí na poškozenou působilo. Proto prý nelze dospět k závěru, že (obviněný) jednal (veden emotivním motivem) v úmyslu poškozenou usmrtit. Namítl, že na nesprávném právním posouzení skutku, který je mu kladen za vinu, je založen již samotný rozsudek soudu prvního stupně, a zdůraznil, že po celou dobu, kdy žil s poškozenou ve společné domácnosti, se na ní žádného násilí nedopustil. Trval na tom, že za situace, kdy jeho vina nebyla nade vší pochybnost zjištěna a on byl ze spáchání uvedené trestné činnosti usvědčen pouze na základě jednoho nepřímého důkazu, spočívajícího toliko v jeho fyzické přítomnosti v bytě poškozené v předmětné době, mělo být ve smyslu zásady „in dubio pro reo“ rozhodnuto v jeho prospěch.
V další části dovolání obviněný podrobně rozebral, z jakých důvodů jsou učiněná skutková zjištění, vztahující se ke způsobu útoku a doby jeho trvání, nepřesvědčivá, a nabídl svoji verzi popisu průběhu celé události. Odkázal zejména na závěry znaleckého posudku z oboru soudního lékařství, z nichž se údajně podává, že příčinu smrti poškozené nelze přesně určit a že způsobené úrazové změny na hrudníku a krku poškozené nemusely vést k její smrti. Dále dovolatel uvedl, že v průběhu řízení před soudem nebyl proveden žádný důkaz, který by příčinu, resp. mechanismus vzniku předmětných úrazových změn uspokojivě objasnil, a připomněl, že z vnější strany nebyly na těle poškozené patrné žádné známky svědčící o její násilné smrti. Vytkl, že soud nedostatečně zohlednil obsah svědeckých výpovědí jeho sousedů, z nichž mělo vyplývat, že tyto osoby uvedenou noc v bytě poškozené žádný hluk (z něhož by bylo lze dovodit hádku či fyzické napadení poškozené) nezaznamenaly. Ve vztahu k údajně nedostatečně zjištěné délce působení násilí vůči poškozené současně obviněný poznamenal, že u poškozené mohlo dojít v důsledku jejích vážných zdravotních problémů k nezvratným změnám na mozkových buňkách podstatně dříve než za normálních okolností (např. již po uplynutí desítek vteřin). Vyjádřil tudíž nesouhlas se závěrem soudu, že pokud někdo druhého škrtí, jedná tak vždy v úmyslu způsobit mu smrt, a konstatoval, že pachatel může tímto způsobem sledovat toliko určité paralyzování poškozeného, aniž by byl veden přímým úmyslem způsobit mu těžké zranění. Dovodil, že v případě, kdy násilí netrvá delší dobu, nelze dospět k závěru o úmyslném usmrcení poškozeného. Poukázal na to, že již z rozsudku nalézacího soudu vyplývá, že (obviněný) nevěděl o zdravotních potížích srdce a jater, jimiž poškozená trpěla a které přispěly, resp. urychlily její smrt, a uzavřel, že za těchto okolností nemohl (za předpokladu, pokud to byl prý skutečně on, kdo jí bránil v dýchání) být srozuměn s tím, že ke smrti poškozené dojde tímto způsobem rychleji než za normálních podmínek.
Se zřetelem k výše uvedeným pochybnostem se obviněný domáhal právní kvalifikace svého jednání toliko jako trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 3 tr. zák., eventuelně podle §222 odst. 3 tr. zák.
Závěrem svého podání pak obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 2. 2005, sp. zn. 7 To 11/2005 zrušil a věc buď vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí, nebo aby sám ve věci rozhodl rozsudkem tak, že jej zprostí obžaloby.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství se ke dni konání neveřejného zasedání k dovolání obviněného nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ve spojení s §41 odst. 5 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Současně shledal, že dovolání splňuje obligatorní náležitosti obsahu dovolání stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
K zamítnutí ani odmítnutí odvolání obviněného nedošlo z procesních důvodů, tj. podle §253 odst. 1 tr. ř., resp. podle §253 odst. 3 tr. ř., a proto se na daný případ nevztahuje ta část ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., která je vyjádřena dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku …, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí“.
Odvolání obviněného bylo zamítnuto poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému rozhodnutí předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou obviněný odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Z vymezení důvodů dovolání v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění ani nesprávné hodnocení důkazů, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v citovaném ustanovení, zejména pak s ohledem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Takový závěr vyplývá i z toho, že dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a hmotně právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení §265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je třeba dovodit, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze v jeho mezích namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
V žádném případě nelze postupovat opačně, tedy že v dovolání jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů, což právě obviněný v části námitek uplatněných v rámci jeho podaného dovolání ve vztahu k citovanému dovolacímu důvodu činí. V takovém případě nebyl ve skutečnosti (materiálně) uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který by se týkal nesprávného hmotně právního posouzení, tj. jiného, než je právní kvalifikace skutku, jímž byl obviněný uznán vinným, ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení důkazů.
Námitky obviněného (jež byly obsahově shodné s jeho argumentací uplatněnou již před soudy prvního i druhého stupně), že učiněná skutková zjištění jsou v této věci celkově velmi nejasná a že z provedeného dokazování bezpečně neplyne, že právě on (navíc veden emocionálním motivem) se dopustil předmětného násilí vůči poškozené, či jeho výhrady, jejichž prostřednictvím zpochybnil jak samotný způsob spáchání uvedeného trestného činu, tak i délku trvání jeho útoku proti poškozené, jsou v podstatě pouhou polemikou s tím, jak byly nalézacím soudem hodnoceny provedené důkazy a jak byl zjištěn skutkový stav. V žádném případě nejde o námitky, které by se týkaly otázky tzv. právního posouzení skutku (jímž byl obviněný uznán vinným). Ze strany obviněného jde v tomto případě o námitky, které jsou právně irelevantní, neboť stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Je tak evidentní, že obviněný, ačkoli v dovolání v této části formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., fakticky uplatnil námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a teprve následně ze změny skutkových zjištění vyvozoval nutnost mírnější právní kvalifikace svého jednání jako trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 3 tr. zák., eventuelně podle §222 odst. 3 tr. zák. Vůči právnímu posouzení skutku, jenž mu je kladen za vinu, žádnou konkrétní námitku v tomto směru neuplatnil. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/2002).
V této souvislosti Nejvyšší soud považuje za vhodné zdůraznit, že zásah do skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně je v rámci dovolacího řízení možný jen v případě, že mezi těmito na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé existuje extrémní nesoulad, jenž dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku vytkne a podřadí jej pod dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tak tomu ovšem v dané situaci nebylo.
Poukazoval-li obviněný na to, že soudy v řízení porušily zásadu „in dubio pro reo“, pak Nejvyšší soud konstatuje, že taková výhrada směřuje rovněž do skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů a nejde o námitku, která by se týkala otázky právního posouzení skutku ani otázky jiného hmotně právního posouzení. Pravidlo „in dubio pro reo“, které vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř., má vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“, tj. týká se právě jen otázek skutkových.
Pokud by obviněný uplatnil pouze tyto námitky, musel by Nejvyšší soud jeho mimořádný opravný prostředek ve smyslu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout jako podaný z jiné důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup by nezasáhl do základních práv dovolatele, a nebyl by proto ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Z hlediska napadeného usnesení a obsahu dovolání obviněného je s poukazem na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. významná otázka, zda byly naplněny znaky pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 k §250 odst. 1 tr. zák. po stránce subjektivní, tj. zda bylo zjištěno úmyslné zavinění ve vztahu k usmrcení jiného. Podle názoru obviněného nelze z provedeného dokazování a učiněných skutkových zjištění dovodit jeho úmysl poškozenou usmrtit. Nejvyšší soud shledal, že takové pochybnosti lze podřadit pod deklarovaný důvod dovolání, a proto se dále zabýval otázkou, zda dovolání obviněného je v tomto ohledu opodstatněné.
V obecné rovině je nejprve zapotřebí uvést, že trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí.
Pokusem trestného činu se podle §8 odst. 1 tr. zák. rozumí jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
Nejvyšší soud připomíná, že ustanovení §219 tr. zák. chrání lidský život, přičemž předmětem útoku je pouze živý člověk. Objektivní stránka trestného činu vraždy podle citovaného ustanovení je charakterizována usmrcením člověka, kterým se rozumí jakékoliv zbavení života živého člověka. Přitom je nerozhodné, jakých prostředků bylo při něm použito, zda šlo o jednání jednorázové nebo o jednání postupné a dlouhodobé. Proto je vraždou jak zastřelení, probodnutí, tak i dlouhodobé týrání a nepodávání stravy dítěti anebo déletrvající podávání jedu v malých dávkách.
Pokus trestného činu je ve smyslu §8 odst. 1 tr. zák. považován za obecnou formu trestného činu a bezprostředně směřuje ke způsobení následku, který je znakem skutkové podstaty příslušného trestného činu. O jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu, jde nejen tehdy, vykoná-li pachatel jednání, které je popsáno ve zvláštní části trestního zákona, v úmyslu trestný čin spáchat, pakliže k jeho dokonání nedošlo, ale i tehdy, jestliže pachatel jen započal uskutečňovat jednání popsané ve skutkové podstatě trestného činu (např. vrah začal škrtit svou oběť). Jako pokus však lze dokonce posoudit též jednání, jímž pachatel sice ještě nezačal naplňovat objektivní stránku trestného činu popsanou ve zvláštní části trestního zákona, ale které má přímý význam pro dokonání trestného činu a uskutečňuje se v bezprostřední časové souvislosti s následkem, který má nastat, a na místě, kde má dojít k následku trestného činu. Pojem bezprostředního směřování k dokonání trestného činu je nutno chápat tak, že pachatel již bezprostředně ohrožuje předmět svého útoku. Jednání je v bezprostřední časové spojitosti s následkem, který má nastat, i tehdy, když trestná činnost je již tak rozvinuta, že lze očekávat dokonání trestného činu, neboť pachatel podnikl již vše, co považoval za nezbytné, aby mohl přikročit k jednání popsanému ve skutkové podstatě. Pokus, na rozdíl od dokonaného trestného činu, je charakterizován především nedostatkem následku, který je znakem skutkové podstaty trestného činu. Pokus vyvolává pouze nebezpečí, že k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem dojde. Např. pokus trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1 tr. zák. není spojen s usmrcením oběti, ale jen s nebezpečím jejího usmrcení.
Pachatel je za pokus trestně odpovědný přesto, že nenaplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, neboť požadavek zajistit účinnou ochranu zájmů chráněných trestním zákonem vyžaduje, aby i jednání, jehož se dopustil pachatel v úmyslu spáchat trestný čin, bylo trestné, i když nedošlo k následku, jelikož pokus vyvolává bezprostřední nebezpečí způsobení tohoto následku.
Z hlediska zavinění je v případě tohoto trestného činu (včetně jeho pokusu) třeba úmyslného zavinění. Podle §4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (tzv. úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (tzv. úmysl nepřímý).
Společná pro oba tyto druhy úmyslu je jednak existence složky intelektuální i složky volní a dále to, že pachatel si představoval (intelektuální složka) porušení nebo ohrožení chráněného zájmu a ostatní rozhodující skutečnosti alespoň jako možné.
V těchto souvislostech Nejvyšší soud poznamenává, že závěr o subjektivních znacích trestného činu, zejména zda je v trestní věci u obviněné osoby zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě (§4, §5 tr. zák.), je sice otázkou hmotně právního posouzení, které však musí vycházet ze skutkového zjištění soudu učiněného na podkladě provedeného dokazování postupem podle §2 odst. 5, odst. 6 tr. zák. Nutno připomenout, že okolnosti subjektivního charakteru je zpravidla možno v případě absence doznání obviněného dokazovat jen nepřímo z okolností objektivní povahy, ze kterých lze podle zásad správného a logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem. Zavinění se vztahuje na průběh pachatelova činu, který se projevil v objektivní realitě a který odpovídá znakům skutkové podstaty trestného činu. Zavinění se vztahuje k podstatným skutečnostem, které tvoří pachatelův skutek (čin), přičemž obligatorně musí dopadat na všechny skutečnosti, které jsou znakem skutkové podstaty trestného činu – s výjimkou znaků subjektivní stránky – tj. úmyslu, nedbalosti a pohnutky.
Pro posouzení, zda obviněný spáchal trestný čin vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. či nikoliv, je rozhodující skutek uvedený ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně (tzv. skutkové větě), případně rozvedený v jeho odůvodnění. Nepopiratelný význam má však i tzv. právní věta výrokové části rozsudku.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se mimo jiné podává, že soud považoval za naplněné ty znaky pokusu uvedeného trestného činu, které spočívají v tom, že „obviněný se dopustil jednání pro společnost nebezpečného, které bezprostředně směřovalo k tomu, aby jiného úmyslně usmrtil, jehož se dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, přičemž k dokonání tohoto trestného činu nedošlo“.
Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují zákonné znaky pokusu shora uvedeného trestného činu. Skutková zjištění vyjadřují vedle jednání obviněného (který, ačkoliv věděl o tom, že poškozená trpí řadu let epilepsií a stěžuje si na dušnost, ji v jejím bytě fyzicky napadl tak, že jí konkrétně nezjištěným způsobem větší silou zmáčkl krk a po blíže nezjištěnou dobu jej držel zmáčknutý) též následek spočívající v tom, že jednání obviněného vyvolalo u poškozené dušení a krevní výrony v krční svalovině, srdečnice a odstupu levé společné krkavice, přičemž tato zranění spolu se stávajícími chorobnými změnami poškozené zvláště na srdci a játrech (o kterých obviněný nevěděl) a dále pravděpodobně společně s epilepsií, vedla k srdeční a dechové nedostatečnosti s následným otokem plic a mozku, v jejichž důsledku poškozená zemřela.
Jak bylo již výše uvedeno, čin je spáchán úmyslně mimo jiné též tehdy, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§4 písm. b) tr. zák.]. Srozumění vyjadřuje jeho aktivní volní vztah k způsobení následku, který je relevantní pro trestní právo. Na takové „srozumění“ se usuzuje z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho zásah, nebo zásah jiné osoby.
Na existenci srozumění se vznikem následku uvedeného v trestním zákoně ve smyslu ustanovení §4 písm. b) tr. zák. lze usuzovat i v případě, když cílem pachatelova jednání bylo dosažení jiného, z hlediska trestního práva irelevantního následku, jestliže pachatel věděl, že v důsledku takového jednání může vlivem vývoje okolností na něm nezávislých stejně tak nastat namísto jím zamýšleného následku jiný následek (třeba pro něj i nepříjemný), který je ovšem trestně právně významný, pokud tak pachatel přesto jedná, protože se chce vyhnout následku, který je pro něj ještě méně příjemný.
Jestliže obviněný věděl o tom, že poškozená trpí řadu let epilepsií a stěžuje si na dušnost, a jestliže ji za této situace fyzicky napadl tak, že ji jednak (byť konkrétně nezjištěným způsobem) větší silou zmáčkl krk a po (byť opět blíže nezjištěnou) dobu držel zmáčknutý, což vyvolalo dušení a krevní výrony v krční svalovině, a jednak jí (nezjištěným způsobem) zmáčkl velmi silně hrudník, musel vědět, že tímto jednáním lze způsobit újmu (zranění), která vede k zásahu do zájmu chráněného trestním zákonem. Tím je naplněna volní složka nepřímého úmyslu. Jestliže se rozhodl jednat způsobem, z něhož je zřejmé, že v době útoku si musel být vědom toho, že poškozené může smrt způsobit, a nemohl počítat s žádnou konkrétní okolností, která by mohla tomuto následku, který si musel představovat jako možný, zabránit, naplnil i složku srozumění s následkem, který může nastat.
Nejvyšší soud shledal, že soudy obou stupňů přesvědčivě odůvodnily právní kvalifikaci jednání obviněného jako pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1 tr. zák. Z rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že se ztotožnil s právním posouzením skutku popsaném v rozsudku nalézacího soudu. Z rozhodnutí soudů obou stupňů je zcela zřejmé, na podkladě jakých skutečností učinily závěr o tom, že primárním cílem úmyslného útoku obviněného byla fyzická likvidace poškozené. Tyto závěry nemá Nejvyšší soud důvod zpochybňovat a argumentace obviněného nemohla obstát.
Soud prvního stupně měl v souvislosti s naplněním subjektivní stránky daného trestného činu za to, že obviněný se trestného činu pokusu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1 tr. zák. dopustil přinejmenším v úmyslu nepřímém podle §4 písm. b) tr. zák. Podrobně rozvedl, že provedeným dokazováním bylo zjištěno, že obviněný poškozenou, o jejímž špatném zdravotním stavu (včetně její dechové nedostatečnosti) věděl, přinejmenším škrtil takovým způsobem a tak dlouho, až jí způsobil zranění, která přímo ohrožovala její život. Přihlížeje k tomu, že obviněný poškozené nepřivolal poté, kdy upadla do bezvědomí, lékařskou pomoc, přestože jindy tak opakovaně učinil, tento soud vyvodil, že i za situace, kdy by obviněný při tomto útoku přímo smrt poškozené nezamýšlel, musel být s takovými následky alespoň srozuměn. Uzavřel, že je sice možné, že útok obviněného byl náhodnou a nepromyšlenou reakcí na jediný popud ze strany poškozené, kterému žádná hádka nepředcházela, resp. že obviněný patrně nedomyslel následky, které jeho útok mohl mít, na druhé straně však nelze přehlédnout, že se zřetelem k okolnostem případu obviněný tyto následky nutně předvídat měl.
Soud druhého stupně poznamenal, že právní kvalifikace trestné činnosti obviněného jakožto pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1 tr. zák. je důvodná. Současně však vyslovil názor, že v daném případě by v úvahu přicházelo právní posouzení tohoto jednání též jako dokonaného trestného činu vraždy podle výše citovaného ustanovení. Uvedené stanovisko přitom odvolací soud opřel zejména o závěry znaleckého posudku z oboru soudního lékařství, z nichž se jednak podává, že uvedená zranění si poškozená nemohla způsobit sama (např. pádem), a současně z nich plyne, že zranění takovéhoto charakteru by byla způsobilá přivodit poškozené smrt sama o sobě. Bez ohledu na uvedené úvahy však soud druhého stupně připustil, že pokud nalézací soud přihlédl podstatnějším způsobem i k chorobám poškozené a posoudil jednání obviněného toliko jako pokus trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1 tr. zák., lze tento názor akceptovat.
Při vlastním posouzení zavinění obviněného pak odvolací soud (ve shodě se soudem nalézacím) vycházel zejména ze skutečnosti, že jmenovaný poškozenou napadl masivním sevřením krku a silným stlačením hrudníku, ačkoliv věděl o (některých) jejích chorobách, a to především o jejích potížích s dýcháním. Uzavřel, že obviněný tím, že svým jednáním v podstatě paralyzoval u poškozené veškeré dýchací orgány, jednal zjevně v úmyslu znemožnit jí dýchání.
Pokud se dále dovolatel domáhal právního posouzení svého jednání jako trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 3 tr. zák., resp. podle §222 odst. 3 tr. zák., považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že z hlediska tohoto posouzení je opět určujícím kritériem zavinění pachatele (viz č. 62/1973 Sb. rozh. tr.), a vycházeje ze skutku tak, jak byl zjištěn a popsán ve výroku o vině rozsudku nalézacího soudu a podrobně rozveden v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (a současně s přihlédnutím ke shora uvedenému výkladu stran posouzení subjektivní stránky jednání obviněného), dospěl k závěru, že právní kvalifikaci skutku nelze ani z tohoto pohledu vytknout pochybení.
Z těchto důvodů nelze námitky obviněného K. V., které relevantně uplatnil v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., akceptovat.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. června 2005
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a